Mikuláš Hulín

„V noci tam v tom stohu slámy nocovali Němci. Ti, kteří potom byli tam zastřeleni vedle těch stohů. Byl tam takový tunel do toho. Vlezl jsem do něj, ale říkám si – no dobře, ale oni sem vlezou… Tak jsem vylezl zpátky a tam byl kulomet. Naši chlapci tam nechali kulomet. Říkám si, teď když uvidí kulomet, tak mě budou hledat. Tak jsem ho zatáhl do toho vydlabaného tunelu. Byl jsem napjatý. Nevěděl jsem nervy, co dřív dělat. Říkal jsem si, počkej, oni sem vlezou a najdou tě. Tak jsem se začal příčně zahrabávat do slámy a udělal jsem od tunelu, odkud jsem do stohu vlezl, jakoby zeď. Skutečně, v noci, poněvadž naši ustoupili za řeku zpátky až na místo východiště… Já v tom stohu slámy, myslel jsem, že zešedivím. Nevěděl jsem, jestli je den, nebo noc. Každá minuta, to byl rok. Tak si říkám – no dobře, teď oni zapálí slámu, a konec, já tady shořím v té slámě. Němci skutečně vlezli do té slámy. Byli vedle mě možná půl metru. Sláma nás dělila. Oni si tam kouřili a mluvili. Já si říkám – zakašlat, a je konec. Cítil jsem, jak tam kouří. Říkám si – ježišmarjá, tak to oni určitě teď tu slámu zapálí. No tak nic. Nakonec ji přece jenom nezapálili. Dožil jsem se do druhého dne. To byl protiútok sovětských a našich jednotek. Zase na tu samou silnici a na tu samou slámu. Cítil jsem, že je tam dým. Nemohl jsem se vyhrabat do tunelu, odkud jsem tam vlezl. Nemohl jsem jinam. Teď zpátky. Dusil jsem se. Nakonec jsem naštěstí našel to místo a vylezl jsem ven. Sláma hořela. Já vytáhl kulomet a teď se dívám, jak Němci utíkali zpátky od lesa. Ustupovali směrem k zákopu, kde byl zahrabaný ferdinand (německý tank) a kde jsme byli den předtím s kapitánem Dočkalem. Tak si říkám – ježišmarjá! Němci běželi od lesa jako šílení ke stohům slámy. Pustil jsem je blízko k sobě a začal jsem je kulometem kosit. Ale vzadu postupovali Rusové a naši. Viděli, že tam někdo od slámy střílí z kulometu. Tak začali pálit po slámě a po mě. Byly tam tři stohy slámy, obešli je z druhé strany. Už jsem neměl v kulometu žádné náboje, tak jsem ho tam nechal. Napadlo mě, že mě napadnou z druhé strany. Běžím z druhé strany a tam Rusové. Říkám: ‚Vy blbci, vždyť já jsem to tam byl. Já jsem střílel z kulometu. Od včerejška jsem tady!‘“

„Nakonec použili donucovací prostředky. A to tak, že jednou o půlnoci mě probudili a odvedli dolů do sklepa do cely, která byla vymalovaná na černo. Na zemi, jenom z takových prken, byla truhla. Říkám: ‚Na co?!‘ Nějaký kapitán povídá: ‚No když tě střelím, tak tam padneš!‘ Postavil mě čelem k okýnku. Viděl jsem, že venku krásně svítil měsíček. Řekl mi, že jestli s nimi nezačnu spolupracovat, tak že mě zastřelí. Ovšem já jsem měl už vyškolení z maďarské věznice. Od jednoho vedoucího – náčelníka rumunské kontrašpionážní služby z města Kluž. Byl jsem s ním rok v jedné cele a on mě školil, jak se pracuje ve zpravodajské službě. Takže jsem byl vycvičený, jak se mám chovat v kterých případech. A to mě de facto zachránilo, protože kdybych byl přijal a řekl – ‚ano, já půjdu‘ – tak by Rusové řekli: ‚No tak vidíš, tak přeci jenom: ty ses chtěl zpátky dostat, ty jsi maďarský špión atd.‘ – Jak to bylo obyčejně. [...] Teď mě postavil k oknu a zezadu říká: ‚Budu počítat do třech. Když neřekneš ,ano‘, tak tě zastřelím.‘ Já tam stál, vzpomněl jsem si na rodiče a na všechny příbuzné a litoval jsem, že takhle skončí můj život, v té cele. Slyšel jsem, jak za mnou najednou natáhl pistoli, položil mi ji u ucha a říká: ‚Vidíš, jak je studená smrt? Máš ještě vteřiny. Jedna. Dvě…‘ A teď tu třetí už jsem neslyšel, protože mě praštil pistolí přes hlavu tak, že jsem spadnul na zem a byl v bezvědomí. Potom jsem se probudil na chodbě, když mě nějaký seržant polil vodou. Řekl: ‚Ubrať‘ – Vzít ho. Zase mě odtáhli do cely.“

„To už bylo přímo na hranici. Dostal jsem rozkaz, že s mojí rotou budeme jako první útočit na Nižný Komárnik. Samozřejmě jsem měl rotu, ale nebyla plná. Poněvadž už mi posbírali zbytky z ostatních rot atd. Rota celá nebyla. Štábní kapitán Hynek mi řekl: ‚Hele, Hulíne, tady máš prapor, a když přijdete do té vesnice, tak musíš jako první na našem území vytáhnout náš prapor!‘ Říkám: ‚Ano pane štábní kapitáne! Rozkaz!‘ Teď si představte: nad ránem, my jsme stáli na okraji lesa před tou vesnicí Nižný Komárnik a já jsem tam ještě dával instrukce chlapcům, jak půjdeme do útoku atd. Napravo ode mě seděli naši automatčíci. Jejich velitel roty jim také dával rozkaz, poněvadž měli útočit na pravé straně od nás – od SPO. [...] Sto, dvě stě metrů odsud, do půl kilometru, měli Rusové minometku. Vzadu za námi. Teď si představte, že pustili dvě nebo tři miny přímo do prostřed našich chlapců – těch automatčíků. Na místě bylo zabito 20 chlapců. Myslel jsem, že tam z toho zešílíme. Teď to můj chlapec–spojka dostal do hlavy, že mu její vršek odletěl. Ještě udělal několik kroků a potom padnul. Měl jsem štěstí, že stál přede mnou, poněvadž kdyby ne, tak jsem to dostal já. Viděl jsem, jak ten můj chlapec–spojka padnul, tak jsem si hned zvolil jiného chlapce. Říkám: ‚Heleď, chlapče, budeš to a to atd.…‘ – co bude mít za úkol vykonávat jako rozkazy. On říkal: ‚Ano, v pořádku.‘ Tak jsme vyrazili do útoku na Nižný Komárnik. Přišli jsme na hranici a tam byli Němci tak dobře opevnění – byl tam takový trošku skalnatý terén – za těmi balvany se tak krásně skrývali. Já se dostal na nějakou mýtinu. Nemohl jsem se přes ni dostat přímo na ten kopec. Protože přes něj slézal asi pluk vojáků. Tak jsem si říkal, že je to hloupost: přes tu mýtinu to nemůžu hnát, ale že ji musím obejít z pravé strany lesem. Mezitím jsem poslal chlapce–spojku na levou stranu, kde byla rota automatčíků. Řekl jsem jim, aby oni na levé straně začali útočit, aby mě kryli, zatímco já obejdu kótu z pravé strany lesem, protože přes mýtinu nemůžu. Jenomže ten chlapec přišel – našel velitele roty v díře, skrčeného v zákopu. Řekl mu co a jak. Mezi tím naše rota zaútočila z pravé strany, obešli jsme tu mýtinu a nakonec se stalo to, že rota z levé strany začala pálit přes mýtinu po nás napravo. Dostali jsme se naproti sobě. Říkal jsem si – to je gól! Tohle není možné! Měli jsme tam ztráty, ale nakonec jsme se přece jenom dostali do Nižného Komárniku. Vytáhli jsme tam prapor. Nevím, jestli jsme byli první, nebo někdo jiný, kdo říkal, že byl první… Ale byli jsme jedni z prvních, kteří přišli do Nižného Komárniku a vytáhli prapor.“

„Byl jsem ve vězeňské nemocnici. Nosil jsem odsud mrtvé. Jak se říkalo, ven ze zóny – za ostnaté dráty. A tam jsem je pohřbíval. Ale dali mi nějakou tupou sekyrku a malou lopatku, ta se mi potom ještě zlomila, a s tím jsem kopal hroby. Měl jsem strašné mozoly. Tak jsem říkal: ‚Já tady u toho chcípnu! To není možné!‘ Protože s tímhle dělat… Prostě, že oni nemají nářadí, že s tím musím dělat a hotovo. Hrabal jsem hroby, ale hluboce jsem to neudělal, jenom trochu, abych to aspoň přikryl. Jednou, když jsem přinesl dalšího mrtvého, tak jsem s hrůzou zjistil, že ten hrob je rozhrabaný a ten mrtvý tam není. Byl jsem z toho úplně zoufalý, co to je. Vždyť byl mrtvý, jak se mohl odsud dostat?! Nebo kdo ho odsud vzal?! Zkrátka, bylo to v zimě, kolem byly lesy a vlci vyčíhli, že jsem ho tam pochoval, tak hrob rozhrabali a mrtvolu odtáhli. Jenomže padal sníh, který hrob přikryl, tak to nebylo vidět. Příště – jak už jsem to zjistil – tak jsem říkal, že když to tady takhle vypadá, co můžu dělat. Někde házejí mrtvoly do pece, tady budou chodit vlci a budou rozhraboval moje mrtvoly a odtahovat je do lesa. A tam je snědí… Nakonec mě vlci vítali, když jsem tu mrtvolu nesl. Poněvadž jsem ji jen formálně přikryl a oni už si udělali další práci.“