Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hedvika Hurníková (* 1926)

• narozena 13. dubna 1926 v Hoře Sv. Šebestiána

• po záboru Sudet rodina pronásledována nacisty

• v roce 1944 byla totálně nasazena

• po válce se rodina vyhnula odsunu, byli uznáni jako antifašisté

• od 60. let aktivní členkou Kulturního sdružení občanů německé národnosti

• má tři syny

Hedvika Hurníková se narodila 13. 4. 1926 v Hoře svatého Šebestiána, pohraničním městečku s počtem asi 1400 obyvatel v Severních Čechách – žili zde krom českých úředníků a četníků převážně Němci. Její otec německého původu Daniel Walter se přistěhoval do kraje, kde se lidé živili převážně paličkováním, košíkářstvím a těžbou rašeliny, a získal místo na poště. Když se oženil s manželkou Hedvikou, rozenou Uhlíkovou, měli již roční holčičku, Hedvika se narodila po dvou letech. Pamětnice vzpomíná s láskou na své dětství, kdy navštěvovala českou školku a české i německé rodiny spolu žily v dobrých sousedských vztazích. O tom svědčí i vzpomínky na pohřeb starší sestry, která zemřela ve svých šesti letech a nad jejím hrobem zpívali sousedé české i německé písně.

Nebezpečí války

Když se blížila válka, bylo Hedvice dvanáct let a jejímu mladšímu bratrovi deset. Poštmistr otci poradil, aby odvedl rodinu do Klánovic a tím je ochránil. Zde zůstala matka se dvěma dětmi asi čtrnáct dní, plány zhatila mobilizace a otce odvedli. Když jej šli navštívit do kasáren zřízených v bývalé Benešově škole v Praze, všichni před nimi jakožto před německými občany zavírali vrata. Záhy následovala demobilizace a nařízení, že všichni, kdo pocházejí z pohraničí, se musejí vrátit. Matka s kufrem a dětmi tedy putovala z Prahy vlakem do Chomutova, dále nic nejezdilo. Po přenocování u matčiny sestřenice šli pěšky domů a na doprovod a pomoc získali osmnáctiletého mladíka, který riziko zatčení nesl tak těžce, že při zaslechnutí německých vozidel odběhl do lesa zakopat svou stranickou legitimaci. Domů se dostali zadem ze strachu před vojáky i sousedy.

Nepřátelé pro režim i pro sousedy

Perzekuce otce, sociálního demokrata, na sebe nenechala dlouho čekat. Němečtí důstojníci si na popud udání přišli vyzvednout služební zbraně od Hedvičina dědečka. „Dejte mi tu zbraň,“pravil dědeček, když oficírovi nešlo vyndat z ní náboje. V klidu náboje vyňal a zbraň vrátil. Den na to po Šebíku běžela fáma, že dědeček měl v úmyslu důstojníky nebo alespoň sebe odstřelit. To byl počátek řevnivosti dřívějších přátel a známých, kterou pociťovali Walterovi po celou válku. Malého brášku například jeden soused naváděl, aby namísto Heil Hitler zdravil Heil Moscau, když je jeho otec levičák. Otec se strýcem i dědem byli odvedeni, zatčeni a zadržování několik týdnů v Saské Kamenici, otec vyslýchán pro nařčení z napadení neznámé osoby. Hlavním důvodem byla stranická příslušnost a politickoobčanské předválečné aktivity, u dědečka se navíc našel ukrytý prapor. Strýc za války prošel třemi koncentračními tábory.

Kamenováni spolužáky

Rodina bez otce zatím nesla své příkoří, k tetě s jedním synem žijící v jediné místnosti se navíc nastěhovali dva němečtí důstojníci a zabrali její postel, mimo to vyžadovali, aby jim vařila. Ani teta, ani matka neměli sami z čeho dát dětem najíst. Oficíři je poslali pro jídlo do polní jídelny zřízené v dřívější škole. Malá Hedvika s bratrancem si odsud nic neodnesli – ostatní děti, dříve dobří kamarádi, je odehnali kameny s pokřikem: „Komunisti!“ Matka žila z milodarů příbuzných, sběrem borůvek a občasných výdělků paličkovaných výrobků. Když se otec vrátil z vězení, na žádném místě se dlouho neudržel pro politickou nespolehlivost.

Práce pro mladé

Pamětnice se jako dospívající dívka za protektorátu měla zapojit do takzvaného Fluchtialu, povinnosti pro německé dorostence pracovat na zemědělských polnostech. „Jelikož jsem ale byla slabá, tak mě neposlali k sedlákovi na práci, ale do krejčovské dílny do učení. Nakonec bych to u nějakého sedláka měla i jednodušší, jak ta krejčová byla lakomá! Nakonec dostali nápad poslat mě na kurs psaní na stroji a účetnictví a já jsem jí pak dělala papíry.“ – V závěru války pracovala jako nuceně nasazená v továrně.

Rusy předcházela jejich pověst

„Podívejte! Tamhle jede povoz a táhnou ho krávy! –Volala jsem na maminku, protože to jsme v životě neviděli, to nebylo normální. A maminka řekla: Rusové jsou tady!“ vypráví pamětnice. Obecně se vědělo, že Rusové znásilňují a proto rodina ukryla všechny dívky z domu do prostoru pod podlahou s padacími dvířky na dlouhé tři dny, než se situace uklidní. V tu dobu bydleli v Chomutově blízko gymnázia. Krátce nato viděla Hedvika prvního mrtvého v životě, zastřeleného, ležícího v centru města na zídce.

Tlumočnicí pro Sověty

Následovalo období, kdy Hedvika fungovala jako tlumočnice sovětským vojákům. Tatínek to nechtěl dovolit, ale kapitán se mu zaručil vlastní hlavou za bezpečí děvčete. Jejím úkolem bylo jezdit s šoférem nákladním autem a přemlouvat ženy a dívky, aby se vrátily do práce. Musely v šílené rychlosti šít vojákům nové uniformy, spalo se pak na půdě. Jeden z vojáků chtěl Hedviku zatáhnout do stavení, když vykřikla, přiběhl jeho velitel a v té samé minutě ho zastřelil.

Odvlečen pro zvědavost

Otec Hedviky Hurníkové byl jeden z mála občanů německé národnosti, kterým byla uznána protifašistická činnost, a tak byla rodina chráněna před odsunem. Její strýc z matčiny strany, Emil Uhlík, v té době pracoval na dráze. Přislo nařízení (červen 1945), aby se všichni muži německého původu ve věku od 15 do 70 let shromáždili před evangelickým kostelem na hřišti v Chomutově, kde později postavili městské lázně, aby byli svlečeni do půl těla pro kontrolu SS tetování, biti, mučeni hořícími novinami a slanou vodou a mnozí na místě zabiti, ostatní z tisíců posláni na pochod směr Německo. Strýc vyšel z dílny se podívat a za svou zvědavost zaplatil tím, že byl odveden také, přestože do transportu být zařazen nemusel.

Divokost odsunu

Účastníci transportu, kteří přežili, o svých zkušenostech hovořili většinou až o mnoho let později. Zástupy hnali čeští vojáci i běžní občané beze stravy a vody směrem na Deutchneudorf, obec za hranicemi Německa. Hranice byla ale obsazena Sověty a na ruské komandantuře starosta obce nezískal svolení sudetské Němce na místě ponechat. Tři dny němečtí muži leželi na silnici a zdejší ženy jim nosili vodu a chléb, než přišel rozkaz vrátit se do Čech, tentokrát směr Most, kde skončili v narychlo zřízeném lágru. Baráky z tohoto koncentračního tábora ve vesničce Malthauien už nestojí, přeživší se nakonec v rámci odsunu dostali do Německa bez možnosti komunikovat s příbuznými kromě písemného styku, těla mrtvých Němců zůstala ve škarpách a zahrabána bez označení neznámo kde.

Záchrana strýce z lágru

Do lágru k Mostu vlakem dojížděli ženy internovaných, aby jim dovezli jídlo, nechávaly je u ostnatého drátu v naději, že jej dostanou. Mezi nimi i mladá manželka Hedvičina strýce v pokročilém stupni těhotenství spolu s Hedvikou. Ta ve vlaku potkala mladého českého vojáka, přítele své polské kolegyně z práce. Když uviděl na její paži bílou pásku, povinné označení pro všechny Němce, ptal se jí: „Co to máte? Vy to přece nemusíte nosit! Sundejte to!“ – „Sundám to a oni mě zavřou!“ prohlásila Hedvika a vyprávěla známému o osudu svého strýce. „A co udělal?“ – „Nic! Je Němec!“ odpověděla. Dostala zvláštní radu, aby se pokusila získat od německých úřadů potvrzení, že strýc nebyl nikdy trestán. Považovala to za nesmysl, neboť co by bylo Čechům do toho, že on jako Němec nebyl v Německu trestán? Potvrzení nakonec dostala, předala známému vojákovi a strýce s jeho pomocí skutečně z lágru zachránila.

Dobrovolný odchod

Ani on, ani jeho žena, ani zbytek rodiny krom Hedviky, jejího bratra a rodičů, však v Československu nezůstali a odešli dobrovolně. Když přišel rozkaz k transportu Hedvičiny tety s dvěma malými dětmi, dědeček s babičkou se okamžitě rozhodli, že ji nenechají jít samotnou. Rozloučili se přesně den před Hedvičinou svatbou. Při pečení koláčků matka odbíhala skrýt pláč. Babička v Německu zešílela a stále utíkala do krajiny hledat svou dceru. Nikdy se už nesetkali.

Trest za užití mateřského jazyka

Po válce pracoval Hedvičin otec v Mannesmance, kde přišel k úrazu, při němž přišel o nohu. Pro německou národnost zažila rodina perzekuci i ze strany komunistické moci. „Jednou jsem šla na vrátnici něco otci předat a protože on neuměl dobře česky, mluvila jsem s ním německy. Nějaký chlap mě okřikl a já se nedala – řekla jsem: Co vám je do toho, jak já mluvím se svým tátou?“ Výsledkem bylo předvolání na Národní výbor a hrozba pokuty 500 korun anebo týdenního vězení. „Tak si mě zavřete, říkal otec, a peníze žádné nemám. A já řekla, že mám malé děti a manžela na vojně.. Museli jsme tam každý týden chodit se hlásit, než to tatínkovi kolegové urovnali.“

Odkaz mladým

Po válce pracovala Hedvika Hurníková jako účetní. Byla jedním ze zakládajících členů Kulturního spolku občanů německé národnosti, který měl základnu v Praze. Mnozí němečtí občané, kteří v Československu zůstali, neuměli česky, Spolek dokonce vydával německé noviny. Nyní se čeští i němečtí občané vzájemně navštěvují, účastní se společně kulturních akcí a uctívají památku zavražděných krajanů a příbuzných. Národnostní nesnášenlivost je zlo, před kterým chce Hedvika Hurníková varovat současnou mladou generaci: „Chtěla bych mladým lidem vzkázat, aby nedělali rozdíly mezi národnostmi – Češi, Němci, Poláci, je to jedno – všichni jsme lidi!“