Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Hurych (* 1943)

• narodil se 13. července 1943 v Makově jako nejstarší ze sedmi dětí

• v roce 1953 musela rodina po nátlaku na otce vstoupit do JZD

• studoval gymnázium v Litomyšli a později zemědělskou VŠ v Praze

• po vojenské službě agronomem v nově osídlené sudetoněmecké obci Chmelík

• angažuje se v záchraně kostela a jiných drobných sakrálních staveb v okolí Chmelíku

• v roce 2016 napsal knihu o historii Chmelíku

S půdou a prací s ní byl spojen celý jeho život. Antonín Hurych se narodil jako prvorozený syn do sedlácké rodiny, v sedmi letech řídil první traktor a dobře si pamatoval den, kdy se museli s tímto skvělým strojem rozloučit a odvézt ho do družstva. Vystudoval vysokou školu zemědělskou a stal se agronomem.

Pocházel z věřící rodiny, jeden ze strýců, ke kterému jezdil pravidelně na prázdniny, sloužil jako kněz v Brandýse nad Orlicí. Sám byl silně duchovně založen, ovšem od studia teologie ho odradila nedůvěra ve vlastní rétorické schopnosti. „Kolem mne bylo tolik schopných kazatelů, páter Malý z Morašic, Říha z Nových Hradů a páter Čihák z Dolního Újezdu,“ vzpomíná Antonín Hurych. „Vedle nich jsem já jen těžko hledal správná slova.“

Po studiích a vojenské službě získal místo agronoma v malé vesnici Chmelík. Byl novým mezi ostatními novými usedlíky. Protože ve vesnici zůstali po nuceném poválečném vysídlení jen dva původní obyvatelé. „Od nich jsem slyšel vyprávění o lidech, jejich sousedech, o rodech, které tu žily po staletí před námi,“ vysvětluje počátky svého zájmu o regionální historii Antonín Hurych.

Až do důchodu pracoval a žil ve Chmelíku. Po roce 1989 se angažoval v záchraně kostela a opravách i stavbě nových sakrálních staveb v okolí. Z informací, které posbíral od pamětníků, a dokumentů, které našel v archivech, sepsal obsáhlou knihu o historii Chmelíku. „Myslím, že ta kniha pomohla lidem, kteří tu žijí dnes, poznat, pochopit a také si vzájemně odpustit,“ zdůvodňuje mnohaletou práci na knize Antonín Hurych.

Už v sedmi letech jezdil s traktorem

Narodil se 13. července 1943 v Makově jako první syn manželům Hurychovým, později přišlo na svět ještě šest jeho sourozenců. Rodiče hospodařili na dvou statcích a spolu s otcovými bratry dohromady obdělávali 40 hektarů půdy. Byli to dobří hospodáři a dařilo se jim natolik, že si v roce 1946 mohli koupit traktor Svobodovku. „Tatínek mi na něm udělal sedátko a já jezdil s ním,“ popisuje poválečné dětství Antonín Hurych. „A bylo mi sedm let, když mi tatínek traktor poprvé svěřil a já mohl sekat sám. O to hůř jsem nesl, když jsme se s ním museli rozloučit.“

Otec Hurych byl nejen úspěšný hospodář, ale také silná autorita v obci, do družstva nechtěl a po jeho vzoru také ostatní hospodáři v Makově odmítali kolektivní hospodaření JZD. „Táta jezdil s řepou do cukrovaru v Cerekvici,“ vzpomíná na smutnou dobu počátků kolektivizace Antonín Hurych. „Ale jednou večer se nevrátil, přišel až k ránu a bylo jasné, že se něco děje.“

Z cukrovaru ho odvezla Státní bezpečnost na vyšetřovnu do Pardubic a tlačila na něj, aby vstoupil do družstva. „To se opakovalo ještě několikrát, podepsal jim to, až když mu oznámili, že pokud nevstoupí, tak mu zavřou bratra, který byl farářem v Brandýse nad Orlicí.“  

Bylo to v roce 1956. Už rok předtím zatkla Státní bezpečnost novohradského faráře Františka Říhu (ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen a vězněn až do roku 1960) a v dubnu 1956 také dolnoújezdského faráře Josefa Čiháka, kterého odsoudili za sdružování proti republice a odrazování zemědělců od společného hospodaření v JZD (propuštěn na amnestii až 9. května 1962).

Otec Antonína Hurycha nechtěl ohrozit svého bratra P. Josefa Hurycha, a proto v roce 1956 do JZD vstoupil. V Makově přesto hrozilo vystěhování největších sedláků ve vesnici. „Mluvilo se o rodině Tmějových, ale pravděpodobně díky vlivu místního komunisty pana Drobného nakonec vystěhovaní nebyli,“ říká o nejtěžších letech na vesnici Antonín Hurych. Horší situace byla v okolních vesnicích v Chotovicích, Nových Hradech i Dolním Újezdu, kde několik selských rodin vystěhovali.

Zpěváčci bez šátků museli do zadní řady

Antonín chodil do školy v Makově a později v Morašicích. Jako jediný ze třídy nebyl v Pionýru. „Když jsme přijeli na pěveckou soutěž, chtěli mě se sourozenci postavit do zadní řady, aby nebylo vidět, že nemáme pionýrské šátky,“ vzpomíná na padesátá léta Antonín Hurych. „Hrozně se mě to tenkrát dotklo, tak jsem sebral sourozence a z té soutěže jsme odešli. A půl roku tam nechodili.“ Ani jeho děti o třicet let později si pionýrské šátky nikdy neoblékly.

Antonín měl dobré školní výsledky a přihlásil se na litomyšlské gymnázium, kam jej přijali. Na první setkání rodičů přišel tehdejší ředitel Vojtěch a řekl: „Jestli je někdo věřícím studentem, tak na tomto ústavu nemá co dělat!“

Otec Antonína Hurycha tenkrát projevil velkou osobní statečnost, když přede všemi oznámil, že jeho syna nemají čekat, že ho tímto stahuje ze studia. „Ale když pak odcházel ze školy, čekal na něj u vrat ředitel a řekl mu: ‚Ale tatíku, ono to není tak zlý, toho syna pošlete, my to musíme říct.‘ Učitelé byli k těm výrokům nuceni, ale dá se říct, že záleželo na rodičích, jestli byli schopni oponovat,“ konstatuje Antonín Hurych.

Vracel se po mši, když jiní teprve vstávali

Rozhodl se pro studium zemědělské vysoké školy, na víkendy buď jezdil k rodičům, nebo je trávil na kolejích a v neděli docházel na mše do kostela sv. Antonína. „Vracel jsem se a spolubydlící teprve vstávali, divili se, že mám kravatu, tak jsem jim říkal, že v neděli chodím rád hezky oblečený,“ vypráví Antonín Hurych. Později ho sestřenice přivedla do společenství sv. Jiljí, kde působili dominikáni.

Po škole šel na první pracovní místo na státní statek a velmi brzo nastoupil na základní vojenskou službu do Litoměřic. Jako absolvent vysokoškolské vojenské katedry dostal na starost politické školení mužstva. „Zrovna já, který tohle vždycky pouštěl druhým uchem ven,“ směje se svojí vojně Antonín Hurych. „Bylo to bedlivě sledované všemi politruky, ale já o těch věcech neuměl ani nechtěl mluvit. Byl jsem postaven před svízelnou situaci. A tak jsem jim nabídl, že místo rozebírání politické situace jim budu vyprávět o zajímavostech z různých lidských oborů. Třeba o jaderné zbrani.“ Tak prošel Antonín Hurych vojenskou službou bez větších problémů.

Byl nový v nově osídlené vesnici

Po vojně nastoupil jako technik rostlinné výroby na hospodářství v Čisté a po dvou letech přešel na místo agronoma do nedalekého Chmelíku. „Měl jsem radost, byla to malá vesnice a já dostal byt a motorku, byla to krásná práce,“ vzpomíná na svůj příchod do Chmelíku Antonín Hurych. Chmelík byl do konce války téměř čistě německou vesnicí. O svoje původní obyvatele přišel poválečným vysídlením a noví obyvatelé se sžívali těžce. „Dostali domy a půdu, ale nedostali lesy, ale to dřevo lidem na vesnici chybělo,“ osvětluje situaci pamětník. „Dřevo chybělo k opravám, takže se neopravovalo, a na topení se rozebíraly ty velmi cenné roubené chaloupky. Ve Chmelíku jich zmizelo 38 – a to je taková estetická újma pro vesnici, že se z toho jen těžko kdy vzpamatuje.“  

Opuštěný zůstal kostel a kapličky v okolí. Antonín Hurych se zasloužil nejen o jejich opravu, ale také o návrat lidí do kostela. „Němečtí obyvatelé byli velmi pracovití a zbožní. Ve Chmelíku měli Růžencové bratrstvo, vystavěli pět kaplí, které pravidelně navštěvovali. Kostel postavili až v roce 1780,“ vysvětluje Antonín Hurych.

Po mnoha letech vrátil Antonín Hurych do kostela ve Chmelíku bohoslužby a navíc zavedl tradici svatojánských koncertů. Dvakrát ročně od roku 1993 přijíždí hudebníci, často ještě studenti, a využívají akustiku kostela k hudebním produkcím. Hudba je pro Antonína Hurycha velkou radostí: „Krásu hudby posuzuji podle jednoho výroku, který mě životem doprovází: ‚Dobrá hudba je natažená struna mezi nebem a zemí, jíž se dotýká prst Boží.‘“

Pamětníkovi bylo líto, že nestihl nafotit staré německé pomníky, když se rušil hřbitov u kostela, kde bylo vlhko. Cenné náhrobky přenesli ke zdi, nejvzácnější kříž umístili na vyvýšeninu a celý prostor pietně upravili. „Dlouho trvalo, než došlo k nějakým změnám veřejného charakteru. Teprve nedávno byla opravena škola a prostor kolem ní,“ říká pamětník. „Já jsem tam křtil svoji knihu o Chmelíku.“

Obecní úřad plánoval, že se k výročí 700 let od založení obce „něco“ napíše. Ale nikdo zřejmě netušil, že vznikne tak rozsáhlé dílo. Antonín Hurych věří, že kniha o historii Chmelíku pomohla současným obyvatelům vesnice propojit se s historií tohoto místa, které bylo po staletí obhospodařováno německými usedlíky. „Myslím, že k jistému vyrovnání s minulostí dochází, Němci dnes přijíždějí a už je nikdo neodsuzuje. Vždyť ten obyčejný vesnický lid za nic nemohl.“

Přemýšlel, jestli Němce postihl odsun, nebo vyhnání

„Pro mě je to zásadní otázka. Já o tom nemusel přemýšlet. Pro mě je to vyhnání, není to odsun,“ konstatuje Antonín Hurych. Čím více informací sebral při psaní knihy, tím více poznával a sblížil se s jednotlivými německými rody. „Byl jsem kolikrát na pokraji pláče, protože jsem si uvědomil, co tam bylo dětí, těch starostí, té velmi obtížné namáhavé práce, aby ten život udrželi.“

Antonín Hurych je přesvědčen, že to bylo prohřešení proti lidem samotným, které se nedá ničím odůvodnit. A domnívá se, že by se tenkrát našla i jiná řešení: „Sedm set let jsme tady žili, sedm set let jsme si nepřekáželi, sedm set let něco znamená ve společném životě,“ uzavírá vyprávění Antonín Hurych. „Ti lidé si byli blízcí, poznávali se, provdávali a ženili se a ten vliv se mísil. A já myslím, že to vše bylo ku prospěchu.“