Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Hušek (* 1958)

• narodil se 5. srpna 1958 v Liberci

• zažil zde invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 i potlačení protestů o rok později

• od mládí měl blízký vztah k přírodě Jizerských hor

• absolvoval Lesnickou fakultu na Vysoké škole zemědělské v Brně

• v době ekologické katastrofy v Jizerských horách nastoupil do Severočeských státních lesů

• během listopadu 1989 se účastnil demonstrací na Václavském náměstí

• po sametové revoluci se aktivně podílel na revitalizaci poničené krajiny Jizerských hor

• od roku 1997 vedl CHKO Jizerské hory, později regionální pracoviště AOPK ČR

• v roce 2024 žil v Oldřichově v Hájích

Když Jiří Hušek v listopadu 1989 zvonil na Václavském náměstí klíči, cítil velkou úlevu. Právě končil komunistický režim, který zanechal velké rýhy na společnosti, ale také v přírodě Jizerských hor, jejíž ochraně zasvětil svůj pracovní život. V nové, svobodné éře ho tak čekalo hodně práce při záchraně a obnově poškozené krajiny.

Vsázeli se, jakou barvu řeka bude mít

Jiří Hušek se narodil 5. srpna 1958 v Liberci. Oba jeho rodiče, Čestmír a Jana Huškovi, pocházeli odjinud, ale do severočeského města přišli za prací v textilním průmyslu. Když pamětník jako malý navštěvoval v Liberci své prarodiče, po cestě chodíval přes řeku Nisu a pokaždé tipoval, jakou barvu zrovna řeka bude mít. Liberecké textilky tehdy pracovaly na plné obrátky a barviva často vypouštěly přímo do řeky. Tehdy se poprvé setkal s ničením životního prostředí.

Z dětství si Jiří Hušek uchoval silné vzpomínky na významné historické události ze závěru šedesátých let 20. století. V srpnu 1968 viděl okupační jednotky vojsk Varšavské smlouvy projíždět Libercem směrem na Prahu. Jednoho z jeho kamarádů ten den okupanti postřelili během střetu s občany, k němuž došlo na dnešním náměstí Edvarda Beneše.  

Ještě větší dojem v něm však o rok později zanechaly protesty u příležitosti prvního výročí okupace. „K potlačení protestů už nenajeli Rusové, ale najely tam obrněné vozy československé armády, Lidové milice a estébáci. Už jsme se normalizovali sami. To je hůř akceptovatelné, než když vás někdo napadne. Šli jsme se tehdy s tatínkem podívat, co se děje. Viděl jsem v Pražské ulici vymlácené výlohy a ještě jsem cítil slzný plyn. Tatínek před námi nic netajil a takhle mi pomohl budovat světový názor,“ přiznává Jiří Hušek.

Ten byl v případě jeho rodičů a zvláště otce naladěn proti tehdejšímu komunistickému režimu. Otec se navíc svými postoji netajil, což se podepsalo na rodinném kádrovém profilu.

Horská příroda kousek za domem

Zájem o přírodu si Jiří Hušek pěstoval už od mala, ze svého libereckého domu k ní měl, coby kamenem dohodil. Často podnikal výlety do Jizerských hor, zpočátku sám, později se už jako gymnazista zapojil do oddílu Mladých ochránců Jizerských hor, zřízeného při nově vzniklé chráněné krajinné oblasti.

Tou dobou, v sedmdesátých letech, se podle Jiřího Huška už tušilo, že v Jizerských horách něco není v pořádku. „Pokud se tehdy mluvilo o nebezpečí, bylo ještě latentní, protože lesy se stále zelenaly a horské smrky byly zdravé. Vizionáři a odborníci, jako například Zdeněk Cipra, však upozorňovali, že problém nastane. Tehdy to ale vypadalo tak, že se CHKO vyhlásila v krásně zachované přírodě,“ říká pamětník.

Pravda ovšem byla taková, že jizerskohorské lesy směřovaly ke zkáze. Z vyprávění Jiřího Huška vyplývá, že příčiny této přírodní katastrofy lze hledat v nedávné i vzdálenější historii celého regionu.

Ledovec ustoupil, přišla průmyslová revoluce

Zcela původní lesy se na území dnešních Jizerských hor formovaly po skončení poslední doby ledové a neporušené zůstaly až do středověku. Pak do hor začali přicházet první lidé, němečtí kolonizátoři pozvaní Přemyslem Otakarem II., kteří těžili dřevo hlavně pro stavební účely. Vymýcená území ovšem nechávali obnovovat přirozenou cestou. Zásadní změnu přineslo až 19. století a s ním spojený průmyslový rozmach. V případě jizerskohorského regionu se jednalo hlavně o sklářské odvětví.  

„Přirozená síla přírody už nestačila na rychlost výroby. Les by se sám obnovil, ale lidi už nebyli ochotni čekat, a tak v 19. století nastoupila velká éra umělého zalesnění. Vysazoval se smrk, protože je rychlejší a efektivnější než jiné dřeviny, a tím se jizerské lesy poprvé výrazně změnily. To by nebyl ještě takový problém, smrk do hor patří, ale lidé tehdy moc o genetice nevěděli a osazovali to zde sazenicemi z rakouských nížin, které nebyly adaptované na místní specifické podmínky,“ vysvětluje pamětník.

Tyto lesy tak od 19. století čas od času podlehly sněhovým či větrným kalamitám, které ovšem vždy dosahovaly jen menších rozměrů. Nejosudovější ránu zasadil jizerskohorské přírodě rozvoj těžby uhlí v lužické uhelné pánvi během první poloviny 20. století a zejména po druhé světové válce. Mezi největší uhelné elektrárny patřil například žitavský Hirschfelde či polský Turów.

Pálilo se zde nepříliš kvalitní uhlí s vysokým obsahem síry. Do vzduchu pronikaly velké koncentrace škodlivin a převažující severozápadní větry je přenášely přímo do Jizerských hor. Oxidy dusily a trávily stromy, které postupně usychaly. Látky se však pomocí kyselých dešťů dostávaly i do přirozeného vodního cyklu.

„Technologie a filtry omezující imise už existovaly, ale snižovaly ekonomický výnos. Vědomě se tak za komunismu elektrárny neodsiřovaly. Ochrana přírody navíc hrála druhé housle, ochranáři byli jen trpěnou a nepohodlnou skupinou pro vládnoucí vrstvu, která chtěla budovat lepší, socialistické zítřky,“ přibližuje tehdejší realitu Jiří Hušek.

Vytěžit dřevo, dokud se dá

Zatímco se varování některých odborníků přehlížela a jizerskohorské lesy plíživě odumíraly, Jiří Hušek po maturitě odešel studovat lesnictví na Vysokou školu zemědělskou do Brna (dnešní Mendelova univerzita). Školu absolvoval v roce 1982 a po vojně nastoupil do podniku Severočeských státních lesů ve Frýdlantu. Se svojí manželkou, s níž se potkal už v době gymnázia a která se profesně věnovala ochraně přírody, založili rodinu a měli tři děti.

V době, kdy pamětník do lesnického podniku nastoupil, se už ekologická katastrofa v Jizerských horách odkryla v celé své nahotě. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let zdejší emisemi oslabené lesy zasáhly kalamity různých škůdců, proti nimž se necitlivě zasahovalo chemickým postřikem, a připojily se i další nečekané faktory, jako například extrémní mrazy na počátku roku 1979.

„Najednou jakákoliv systematická hospodářská činnost postrádala smysl, byly tu obrovské plochy lesa, které měly uschnout. A v ten moment přišel seshora příkaz, že pro potřeby národního hospodářství budeme zachraňovat alespoň to dříví, které má ještě nějakou hodnotu,“ vzpomíná Jiří Hušek.

Místo aby se tak nemocné jizerskohorské lesy začaly v kritické chvíli léčit, vjela do nich těžká technika. Ekosystém dále trpěl. Jiří Hušek jmenuje mezi hlavními problémy například vznik obřích pasek na horských svazích a erozních rýh v pojezdech od traktorů. Kvůli nim se narušil i celý horský vodní systém – voda se na horách nedokázala udržet, místo toho odtékala a hromadila se v podhorských oblastech, což přispělo k bleskovým záplavám.  

Na konci osmdesátých let se třetina Jizerských hor proměnila ve vykácenou pustinu. Škody sice tehdejší komunistický establishment připouštěl, upřednostňoval však ekonomické zájmy a veřejnost ani odborníci neměli možnost se proti tomu vymezit. Ty hlasitější odpůrce pak komunisti umlčovali, jako to bylo v případě Zdeňka Cipry, který musel v roce 1987 ze správy CHKO odejít.  

Každé odpoledne chodil na Václavské náměstí

Cestu k záchraně Jizerských hor tak otevřela až společenská a politická změna v roce 1989. Jiří Hušek se tehdy ocitl přímo v centru sametové revoluce, která vedla k pádu komunistického režimu.

„Byl jsem zrovna na postgraduálním studiu a měl jsem možnost každé odpoledne chodit na Václavské náměstí. Velice jsem tu změnu vítal. Pak jsem se z Prahy vrátil do Liberce a viděl, že tady lidé jen něco tušili. Měl jsem konkrétní informace a mohl jsem je sem přenést během celozávodní odborové schůze. Tím jsem trochu přispěl k informovanosti a posunu myšlení lidí,“ říká pamětník.

S novým, demokratickým společenským zřízením přišla i změna pohledu na ochranu přírody. V roce 1992 byl přijat zákon, který ochráncům přírody dával větší kompetence, a tak se stali rovnocennými partnery lesních hospodářů. Podle Jiřího Huška se díky tomu mohly začít hledat společné cesty, jak k hospodaření v chráněné přírodě přistupovat. „Cíl je pro hospodáře i ochranáře společný – zdravý a stabilní les,“ podotýká pamětník.

Lesáci a ochranáři našli společnou cestu

K tomu ovšem počátkem devadesátých let bylo v Jizerských horách ještě hodně daleko. Na velkých vykácených plochách se vysadily monokultury smrku pichlavého, šlo opět o druh ze zcela jiných zeměpisných šířek a podmínek, který měl být odolnější vůči imisím.

„Z iniciativy ochranářů se začaly postupně pichlavé smrky přeměňovat. Lesníci za sebou měli dvě ošklivé dekády, měli zalesněno a chtěli si oddechnout. A my jsme jim vysvětlovali, že to není dobrá strategie, že je potřeba vyrazit do lesa s motorovou pilou a sázet stromy, které tady chceme. Několik prvních hektarů jsme na začátku přeměnili my. Trvalo několik let, než došlo ke změně myšlení, a pak tento přístup převzali i lesníci,“ přibližuje Jiří Hušek.

Příroda si ne se vším dokázala poradit sama a vyžadovala spoustu další péče. Bylo potřeba obnovit narušený vodní režim, oživovat rašeliniště nebo zamezovat další erozi půdy. Otevřený dialog a rovnocenná spolupráce jednotlivých skupin byly podmínkou, ovšem bez peněz by se mnohé uskutečnit nemohlo. V tomto ohledu podle pamětníka pomohla například Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor (dnešní Nadace Ivana Dejmala), dále se ochranářům dařilo shánět prostředky z evropských fondů.

Směřujeme k lepšímu

Ne vše se v Jizerských horách podařilo zachránit. Několik přírodních rezervací, například na Holubníku, Černé hoře či Smrku, bohužel po devastujících škodách zmizelo. Jiří Hušek připouští, že ani dnes nepřicházíme do idylického, zdravého lesa, ale podle něj to nejhorší už mají Jizerské hory za sebou. „Dnes už víme, co chceme, a věřím, že směřujeme k lepšímu,“ hodnotí situaci.

K optimismu může přispívat také zapsání jizerskohorských bučin na seznam světového dědictví UNESCO v roce 2021. Ve hře zůstává i rozšíření Krkonošského národního parku na území Jizerských hor.

V 21. století už imise Jizerské hory nesžírají, protože elektrárny na druhé straně hor byly buď uzavřeny, nebo odsířeny. Objevují se však nová rizika, například přemnožení spárkaté zvěře nebo čím dál častější lesní požáry, související s četnějšími obdobími sucha v české krajině. Při její ochraně je podle Jiřího Huška důležité myslet na to, že les je komplexní organismus.

„Za každou cenu ho přizpůsobit protipožárním opatřením není dobré řešení. Les nesmíme přizpůsobovat požárníkovi, nesmíme ho přizpůsobovat lesníkovi, těžaři ani ochranáři. Les má mnoho funkcí, je to základní krajinný útvar, ze kterého jsme jako lidé i kdysi vyšli, musí plnit všechny funkce najednou,“ shrnuje Jiří Hušek.