Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Žádné peníze nenahradí to, co jsme ztratili a prožili
narozena 4. 2. 1935 v Nosislavi
otec Jaroslav Vedra pomáhal za války výsadkářům
zatčení otce, zemřel roku 1942 v KT Mauthausen
nouze během války
pracovala jako úřednice ve spořitelně
spolu s dalšími pamětníky dodnes navštěvuje KT Mauthausen
Jaroslav Vedra se narodil 29. 6. 1911 v Nosislavi. Tam absolvoval základní vzdělání, dále studoval zemědělskou školu v Židlochovicích. Poté převzal hospodářství. V roce 1936 se oženil s Lýdií Zbořilovou. Manželé byli nábožensky a vlastenecky založení. Dne 4. února 1937 se jim narodila dcera Lydie, měli také syna Zdeňka.
Ještě před válkou se pan Vedra seznámil se sourozenci Kratochvílovými a s panem Vlkem. S těmi potom spolupracoval v odboji i během války. Například v rodném domě paní Husovské se domlouval i útěk sourozenců Kratochvílových do zahraničí. „Už když Kratochvílovi utíkali pryč, tak to se domlouvalo prý všechno u nás v té letní kuchyni. Tam byl takový velký stůl, jak bývalo v selských staveních. Maminka jim usmažila kuřata a oni tam seděli a domlouvali se. Maminka nevěděla o čem. A ještě mezi nimi byl tady ze sirotčince Emil Vlk. Ten s nimi také utíkal. Emil Vlk se za hranicemi dostal úplně jinam než bratři Kratochvílovi. Bojoval v pozemním vojsku a úplnou náhodou se v zákopech setkal s nosislavským občanem – panem Sedlou, který nezávisle na této skupině také odešel za hranice. Pan Sedlo pak po válce dosvědčil, že byl u toho, když Emil Vlk padl. To už ale byla jiná odbojová skupina. Tatínek byl ve spojení s tím Ludvíkem. Kratochvílovi už když utíkali, tak se rozdělili. Ten Jarda byl tankista, kdežto Ludvík měl přiletět do republiky a měli ho tady shodit.“
Jaroslav Kratochvíl se stal v zahraniční armádě tankistou, Ludvík parašutistou. Třetí bratr Miloslav sloužil u letectva v Anglii.
Na podzim roku 1941 se Ludvík Kratochvíl stal členem výsadku, který byl místo nad Slovenskem vysazen v Maďarsku. Jeden parašutista se při výsadku zabil, druhý zranil a třetí, to byl právě Ludvík Kratochvíl, se několik dnů ukrýval před maďarskými četníky. Při pokusu o přechod hranice ho však zatkli a po zjištění jeho totožnosti ho předali gestapu.
Jedna ze záchytných adres vysazených parašutistů vedla i do Nosislavi k Jaroslavovi Vedrovi. Po výsleších parašutistů ji gestapo znalo. Nedlouho poté již gestapáci tloukli na dveře. Domovní prohlídka. Hledali zejména písemnosti. „Měli jsme takový náš znak. Znak republiky, to tenkrát bývalo, a za něj tatínek schoval fotografii pana prezidenta Beneše a Masaryka, jak sedí vedle sebe a před sebou mají kytici chryzantém, to se mi vždycky líbilo. Oni poshazovali všechno a shodili i ten obraz. A jak se rozbil, tak vylítl ten znak a na té zemi ležel ten obrázek těch prezidentů. A on ten Němec přišel, takhle se na to podíval a takhle rozdupal toho Beneše, ale Masaryka nechal. Maminka vždycky říkala: ,Ta svině německá, přece se toho Masaryka zalekla.‘ A já si jenom pamatuji, jak maminka stála uprostřed té hrůzy a takhle toho bráchu držela v náruči. A měli jsme u nás chůvu, nějakou Jarku Janouškovou, a ta s tím žila celý život. Ta říkala, že to byl takový šok, na který nezapomněla. Všem to vyprávěla, po rodině. Měla pět dětí a ty říkaly, že to všechno vědí od maminky. No a teď tedy: Kde tatínek je?! Maminka říkala, že na poli…No ale kde?“ Úkol dovést Němce na pole dostalo právě šestnáctileté děvče Jaroslava Janoušková, po chvíli bloudění nakonec pana Vedru našli. Musel jít okamžitě s nimi a bez odporu šel zpět ke své chalupě. Dovolili mu převléct se, ale rozloučit již ne.
Pan Vedra byl nejdříve vězněn a vyslýchán v Ostravě, poté v Brně v Kounicových kolejích, odtud mohl psát ještě česky, ale zanedlouho byl transportován do koncentračního tábora Mauthausen. To se psal rok 1942. Tam mu většinou někdo musel dopisy psát, protože musely být německy. Zajímavostí je, že Jaroslavu Vedrovi nedali žádný balíček, dokonce je ani nevyjedli a celé poslali zpět. V táboře prošel třemi bloky, a to s označením 13, 15, 16. Na posledním bloku číslo šestnáct čekalo Jaroslava Vedru velmi tvrdé mučení, které skončilo bolestnou smrtí. Podle svědectví vězňů na bloku č. 16 prováděli němečtí pseudovědci pokusy, při nichž například odebírali zaživa tělesné orgány. Na tento poslední blok se dostal po úrazu v kamenolomu. Srazil ho vozík.
Parašutistovi Kratochvílovi, který byl také poslán do Mauthausenu, se podařilo přežít a to hlavně díky tomu, že byl brán jako příslušník slovenského státu, kde žil před rozpadem republiky. Jako občan Slovenska měl nárok i na větší příděly jídla a měl celkově lepší podmínky v táboře.
Zajímavostí je, že maminka paní Husovské dostávala předvolání k výslechu až po smrti svého manžela, po jeho zavraždění v koncentračním táboře Mauthausen. Celou válku se tak rodina obávala nejhoršího. Další perzekuce ale naštěstí nepřišly, možná, že i díky panu Wasserbauerovi. „To jsme se také dozvěděli až v roce 1946, že na soudě v Židlochovicích byl nějaký Wasserbauer. Němec, který se s tatínkem dobře znal, měl velký kontakty v Kouničkách, a když se to dozvěděl, co se u nás stalo, tak asi chtěl zapracovat a podařilo se mu to. On do těch Kouniček jezdil a oni gestapáci jezdili k němu na víno, na hony. A jemu se tam podařilo prý nějak ten spis zadržovat, ne zničit, to nebylo možné, na to oni tam měli moc velký pořádek. Ale dokázal aspoň to, že pořád tatínkův spis podkládal pod ostatní, a tím se mu to podařilo. Byla to pravda, protože když ho potom odváželi, a všechny Němce, tak on z toho byl nešťastný, protože jeho žena byla Češka a obě děti byly Češi, a on tedy byl odsunutý. Byl tenkrát téměř na smrtelné posteli a on, ten Wasserbauer, říkal v pláči: ,Proč mě odvážíte? Vždyť já jsem žádnému Čechovi neublížil, a nebýt mě, tak by ta vdova v Nosislavi a ty dvě děti nežily.‘ A kromě nás žádná jiná vdova se dvěma dětmi v Nosislavi nebyla.“
Když poprvé viděli urnu s popelem Jaroslava Vedry, byl to šok. Místo popela v ní bylo kamení a různý jiný nepořádek, jen ne popel.
Za války prožívala rodina těžké časy. Paní Husovská vzpomíná, jak je maminka učila k lepšímu chování a toleranci vůči Němcům. I přes toto těžké období vyrůstala paní Husovská se sourozencem ve velmi humánním prostředí, alespoň v kruhu rodinném. „A ještě jednu hezkou vzpomínku vám řeknu na maminku, za co si jí po tomto moc vážím. Nikdy nás neučila nějaké zlosti a závisti proti Němcům, vždycky jen říkala: ,Děti, pamatujte si, že Němec je Němcem a Němcem zůstane, a ti, kteří jsou dobří, tak těch je tak strašně málo, že by je utopili na lžičce vody.‘ Když po válce hnali Rusové německé zajatce, to nebyly desetistupy. Jak jste stál u té školy, tak to bylo od domu až po ty stodoly. Hnali je bosý, polonahý, dobitý. My jako děcka jsme si pootevřeli vrátka a takhle jsme mezi dveřmi s bratrem stáli a mně jich bylo tak líto, těch Němců, jak utíkali. A bubeník pořád hlásil, jestli jim dá někdo napít, jestli jim dá někdo jídlo, tak bude okamžitě trestán. Nikdo si jich nesměl ani všimnout. A my jsme tam stáli s tím Zdeňkem a dívali se. Najednou nás ten jeden zajatec odstrčil a šup do dvora. Stavení, velký dvůr a maminka zrovna vycházela ze chléva, kde dojila krávy. Mléko se dojilo do nádob, kterým se říkalo hrotky. Já jsem tam zůstala čučet mezi těma vratama. A ona nesla ten hrotek s tím mlíkem a on utíkal, jak ji uviděl, tak klekl a začal prosit. Ona se na něj podívala, vzala ho za šos, postavila a podala mu ten hrotek. On se napil, vypil téměř všechno, oddychnul si, poděkoval a vyšoural se a zmizel. Já povídám: ,Mami, vždyť za tohle můžeme být i zavřeni.‘ A ona povídá: ,Pamatuj si, byl to člověk.‘“
Kvůli nepřítomnosti muže v domácnosti musela rodina platit pomocníky a pak již nezbývaly peníze ani na nejzákladnější věci do domácnosti, natož jen tak pro radost.
Po válce, v roce 1946, na základě žádosti pozůstalí po Jaroslavovi Vedrovi získali svůj zabavený majetek zpět, i když to bylo velmi problematické. Například:„Ale ještě, když jsme byli s maminkou sami, dlouho jsme byli sami, tak nám tady začali komunisti brát tyhle velké zahrady za domem, a že tady udělají velké hřiště. Pochopitelně. Tady byl soused-mužskej, tak se hájil, ale ty si říkali, tady je ženská sama, tak si na ni dupneme. A když ona nám to podepíše, tak tím pádem nám to musí pustit tady ti dva a bude tady velký hřiště. Tak nás tam volali a já už byla dospělá, tak kolem těch osmnácti roků. A maminka říkala: ,Pojď tam tedy se mnou.‘ A oni se tam do nás pustili. Začali to vysvětlovat i politicky. Teď já jsem věděla od souseda a strýce, že oni nepolevili. Tak jsem se tak vzmužila a povídám: ,Poslechněte, vy si na nás tak troufáte, když jsme tady samy dvě ženský, ale kdyby tady byl tatínek, tak ten by si to obhájil.‘ Načež ten jeden soudruh vyskočil a povídá: ,Neměl se do ničeho plést a mohl tady s námi sedět.‘ A já mu na to povídám: ,Kdyby se do ničeho nepletl a všichni ostatní s ním, tak jste tu dneska neseděl ani vy.‘ Šla jsem a práskla dveřmi, šla jsem z toho výboru. Přišli jsme dom a maminka se rozplakala: ,Oni tě zavřou! Oni nás zavřou!‘ A já povídám: ,Mami, já už jsem to zkrátka nevydržela.‘“
Sourozenci Kratochvílovi sice přivítali osvobození s nadšením, ale zanedlouho se dva ze tří bratří rozprchli do světa. Museli utéct znovu, tentokrát před komunistickým totalitním režimem. Jeden zemřel v Kanadě při železničním neštěstí a druhý stále žije v Anglii. Jenom Ludvík po propuštění z Mauthausenu zůstal v osvobozené vlasti. Měl ale nehodu a 30 let živořil v ústavu pro choromyslné v Kroměříži.
Když paní Husovská dospěla, začala pracovat ve spořitelně. Další nedílnou součástí jejího života byla snaha dostat se do KT Mauthausen a alespoň takto uctít památku svého otce. To ale bylo velice obtížné kvůli zde panujícímu režimu. Po mnohaletém úsilí se jí to jedenkrát podařilo v roce 1973, kdy se do KT dostala i s maminkou a bratrem. Nyní již může paní Husovská bez problémů KT Mauthausen navštěvovat a také tak několikrát učinila.
I přes kruté zážitky z raného mládí vyzařuje paní Husovská životním optimismem a radostí ze života.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Vlastislav Janík)