Jaroslav Hutka

„Tam byla taková velká skleněná zeď, veliký okno… To okno vedlo na první patro, který bylo hodně zasněžený a tam dolů bylo jasný, že padá nějaký schodiště. Ale bylo to pustý. A v jedný chvíli se tam najednou nahrnula hromada lidí. Já už nevím, s kým jsem to domlouval, že letím v ten den a v tu hodinu. Jestli to byl Hanzl nebo kdo z divadla Na Zábradlí, říkali, že mi zorganizujou na letišti demonstraci. To se mi zdálo na hlavu padlý – tak daleko od Prahy, a vůbec v bolševismu organizovat demonstraci... Takže ta demonstrace tam byla, dostali napřed falešný hlášky, že už jsem odletěl, naštěstí tomu nevěřili. Pak se přišlo na to, že by se ten dav moh‘ dostat po tom schodišti k tomu obrovskýmu oknu, který vedlo z toho mezinárodního prostoru. Tak se tam nakupila hromada lidí, tak se na mě smáli, slyšet nebylo nic, začali psát papírky a na ně vzkazy jako: ‚Ahoj Jardo, jak se máš‘. V tu dobu, co chceš říkat nebo jak, ale bylo to takový radostný. Já jsem byl pořád za železnou, nebo skleněnou oponou a oni byli tam. A jeden dojemnej moment, pro mě úplně symbolickej byl, když tam někdo napsal na papírek: ‚Jardo, zahraj‘. To se mi zdálo zvláštní, bylo to jako rybička z akvária. Rozbalil jsem kytaru, protože jsem těm lidem nacpanejm na tom sklu nemohl nezahrát. Pořád u toho byla ta holandská televize, to bylo na tom pěkné. Tak jsem zahrál tu píseň Náměšť. A teď jsem viděl, že ty lidi zpívaj‘ za tím sklem se mnou, ale nemohli mě slyšet. Pak jsem na chvíli přestal zpívat. A oni jak už zpívali davově, tak to tím sklem šlo. A já jsem slyšel, že jsou přesně u toho samýho slova, u tý samý sloky jako já - oni mi to odečetli od úst. Anebo v tý vypjatosti tam fungoval ještě jinej druh komunikace. Tak to bylo úžasný.“

„Předvolali si mě, někdo to nějak prásk‘ nebo co… Bohužel tu předvolanku mi někam zatoulal čas a ztratil jsem ji. Tam bylo: ‚Dostavte se na OO VB [Obvodní oddělení Veřejné bezpečnosti] Olomouc ve věci mánička.‘ Tak jsem šel ve věci mánička. Tam si kolem mě sedlo takovejch šest strejců v uniformách, policajtů, a začali mě přemlouvat, ať neblbnu, že mi to nesluší. Já jsem byl velmi nepřístupnej a nemínil jsem s nima o tom diskutovat. A oni ti policajti pak řekli, tykali mi: ‚Tak dobře. Tak sis to určil sám. Když si to chtěl, tak teď to budeš mít prostě jináč. My jsme to s tebou mysleli dobře.‘ Takový ty kecy, co se věčně opakovaly u estébáků. Tam byl zvláštní zážitek, jsem si sedl k mladýmu policajtovi a vyplňovali jsme formulář. Tam byla taky kolonka: tetování. – ‚Nemám‘. - ‚Přezdívka‘. – ‚Nemám‘. A spoustu takovejch hledání asociálních [charakteristik]. Pak on velmi skepticky řekl: ‚A vzdělání‘. A teď jsem si říkal, že si ho užiju, protože ten můj obor se jmenoval Dekorativní techniky v architektuře plus propagační tvorba. Tak to tam datloval, dlouho, a když to dodatloval, tak mi začal vykat. Tak jsem šel domů, doma jsme se tomu zasmáli a olomoucký policajti už nikdy neotravovali. Ale v Praze to byl opravdu mazec.“