Jaroslav Hutka

„Si myslím, že ten Palach tomu strašně pomoh‘. Že tu normalizaci tak o půl roku oddálil. Protože nejen že to byl šok pro všechny… Já to teda prožíval tak, že to úplně chápu, že bych měl následovat. Dnes už si to neumím představit. Ale v tu chvíli to byla tak logická reakce na tu absurdní situaci, že to vlastně bylo pochopitelný, ale bylo to otřesný. Lidma to otřáslo, komunisti se, myslím, vyděsili na nějakou chvíli. Já si myslim, že tak do toho léta [1969] ta svoboda zůstávala, včetně těch otevřenejch hranic a novejch novin a svobody vysílání v rádiu a v televizi. To si myslím až tak do léta zřejmě ještě fungovalo. Já jsem měl na jaře velký kšefty s Blue Effect, oni mě pozvali, abych jim dělal předskokana. To byla nová kapela a neměli na celej koncert. To bylo zajímavý, jezdit po velkejch amfiteátrech, kdy lidi přišli na bigbít a teď tam přišel vlasatej pitomec, kterej jim začal vysvětlovat, že maj‘ poslouchat vážný věci a přemejšlet o tý situaci okupace. Vždycky jsem to publikum nakonec dostal, protože ta atmosféra byla taková.“

„Tam byla taková velká skleněná zeď, veliký okno… To okno vedlo na první patro, který bylo hodně zasněžený a tam dolů bylo jasný, že padá nějaký schodiště. Ale bylo to pustý. A v jedný chvíli se tam najednou nahrnula hromada lidí. Já už nevím, s kým jsem to domlouval, že letím v ten den a v tu hodinu. Jestli to byl Hanzl nebo kdo z divadla Na Zábradlí, říkali, že mi zorganizujou na letišti demonstraci. To se mi zdálo na hlavu padlý – tak daleko od Prahy, a vůbec v bolševismu organizovat demonstraci... Takže ta demonstrace tam byla, dostali napřed falešný hlášky, že už jsem odletěl, naštěstí tomu nevěřili. Pak se přišlo na to, že by se ten dav moh‘ dostat po tom schodišti k tomu obrovskýmu oknu, který vedlo z toho mezinárodního prostoru. Tak se tam nakupila hromada lidí, tak se na mě smáli, slyšet nebylo nic, začali psát papírky a na ně vzkazy jako: ‚Ahoj Jardo, jak se máš‘. V tu dobu, co chceš říkat nebo jak, ale bylo to takový radostný. Já jsem byl pořád za železnou, nebo skleněnou oponou a oni byli tam. A jeden dojemnej moment, pro mě úplně symbolickej byl, když tam někdo napsal na papírek: ‚Jardo, zahraj‘. To se mi zdálo zvláštní, bylo to jako rybička z akvária. Rozbalil jsem kytaru, protože jsem těm lidem nacpanejm na tom sklu nemohl nezahrát. Pořád u toho byla ta holandská televize, to bylo na tom pěkné. Tak jsem zahrál tu píseň Náměšť. A teď jsem viděl, že ty lidi zpívaj‘ za tím sklem se mnou, ale nemohli mě slyšet. Pak jsem na chvíli přestal zpívat. A oni jak už zpívali davově, tak to tím sklem šlo. A já jsem slyšel, že jsou přesně u toho samýho slova, u tý samý sloky jako já - oni mi to odečetli od úst. Anebo v tý vypjatosti tam fungoval ještě jinej druh komunikace. Tak to bylo úžasný.“