Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Jan Huzinec (* 1921  †︎ 2009)

• Narozen 1921 na Podkarpatské Rusi.

• V roce 1939 naverbován do armády, která však byla záhy rozpuštěna.

• Rozhodl se utéct na východ, avšak byl zadržen maďarskou stráží. Při druhém pokusu se dostal do rukou Rusů.

• Byl odsouzen na pět let nucených prací a poslán do lágru na Sibiř.

• Po třech letech přišla amnestie a on vstoupil do nové československé jednotky v Buzuluku.

• Sloužil jako dělostřelec, zažil dobývání Kyjeva, Bílé Cerkve i Dukly.

• Po válce zůstal v armádě, na nátlak vstoupil do KSČ

• Na konci života byl aktivní ve Svazu bojovníků za svobodu i Čs. obci legionářské

• Zemřel v červnu 2009

Jan Huzinec se narodil ve Vyšné Viznici v okrese Mukačevo na Podkarpatské Rusi. Rodiče byli zemědělci a stejný osud čekal po škole i Jana Huzince. V roce 1939 byl omylem mobilizován – byl povolán namísto svého stejně se jmenujícího bratrance, který toho času pobýval v Belgii. V kasárnách v Mukačevě zjistili omyl, ale přesto si ho tam nechali.

Útěky za hranice

Po měsíci byla československá armáda rozpuštěna. Jan Huzinec se ještě s dalšími dvěma vojáky rozhodl utéct do zahraničí. Na hranicích je ale chytili Maďaři. Jako nejmladšího ho vyslýchali nejdéle – věšeli za ruce, bili býkovcem, aby se přiznal, že chtěl emigrovat. Byl ale vázaný slibem věrnosti a neřekl nic. Zachránil ho dopis, který před útěkem napsal jako pojistku pro případné zatčení svému kamarádovi, jenž učil v pohraničí. Psal v něm, že by ho rád navštívil a pár dní se zdržel. Poté, co se Maďarům nepodařilo prokázat, že chtěl emigrovat, a ne navštívit kamaráda, byl na přímluvu faráře propuštěn na svobodu. Měsíc poté strávil v nemocnici na léčení.

Za hranice se Jan Huzinec dostal až na druhý pokus, který podnikl ještě s několika kamarády z okolních vesnic. Podařilo se mu dostat se na polské území, ale byl opět zatčen (tentokrát Rusy) a odsouzen na pět let nucených prací za ilegální přechod hranic. Při výslechu řekl, že je komunista, protože si myslel, že bude osvobozen. Místo tří let, které by dostal jako nekomunista, dostal dva roky navíc. „Komunista neodchází ze svého státu. Komunista bojuje doma!“ – řekli mu.

Tak se Jan Huzinec dostal do pracovního tábora Vorkutstroj. Nejprve pracoval na povrchu u geologického průzkumu. Nějakou dobu také jako pomocník lágrového doktora, což se mu později hodilo na frontě, kdy zachránil několika spolubojovníkům život. Vyučil se také hornickému řemeslu. Poté, co Rusové propustili finské zajatce, kteří tuto práci vykonávali, potřebovali zaškolené odborníky. Přemlouvali tedy Huzince, ať nevstupuje do formující se československé armády a zůstane v lágru jako „komandir“ na šachtě.

Do čs. armády

Po třech letech pobytu v lágru byl společně s dalšími českými zajatci Jan Huzinec amnestován. „Na cestu nás nově oblíkli – válenky, boty, kalhoty, čepici. Než jsem ale přišel do Buzuluku, tak jsem měl hadry horší než žebrák. Všechno jsem musel cestou rozprodat, vyměnit za jídlo. Šaty nám dali, ale žádné peníze, a k jídlu jenom jednu cihlu sušeného chleba…“, vzpomíná Jan Huzinec na svou cestu do čs. armády. „Když jsem přijel do Buzuluku, tak jsem vážil čtyřicet kilo. Nejdříve jsme se tedy museli dát dohromady a potom jsme pomalu začali cvičit.“

Po pěším výcviku Jan Huzinec jako střelmistr zastřeloval a centroval zbraně, takže neodešel s první vlnou k Sokolovu. Když na něj přišla řada, bylo už po bojích. Poté se přemístili do Novochapjorska. „V té době jsem dělal pucáka Svobodovi. Tomu jsem neřekl jinak než táto. Říkal mi: ‚Jendo, neboj se nic, ono to nějak dopadne, jen bojuj tak, jak bojuješ.‘ Vážil jsem si ho – vzal si samopal, pistoli měl na boku, hůlku a řekl: ‚Jdeme dopředu.‘ To stoupla v člověku jistota, morálka, že se ani nebál.“

V Novochapjorsku absolvoval dělostřelecký výcvik: „Zkoušeli nás, jestli umíme počítat. Šel jsem tam a vypočítal všechny příklady na výbornou. Byl jsem tedy přidělen k dělostřelectvu. Chtěl jsem raději zůstat u Svobody, ale on mi tehdy řekl: ‚Přeci nemůžeš chtít, aby ty děla naváděli nevzdělanci, co neumí počítat. Vždyť by nás tam všechny pobili.‘ Tak jsem se dostal k dělostřelcům.“

Na frontu

Hned cestou na frontu měl Jan Huzinec štěstí, že přežil nálet na vlak, ve kterém se přepravovali. Dodnes vzpomínají někteří jeho spolubojovníci, že jim zde svou pomocí zachránil život.

„To byl můj křest. Tady jsem nabral sílu, zjistil jsem, že smrti člověk neuhne. Nikdo neví, co bude dál, kdy padne, tady jsem se přestal bát.“

Do prvních bojů se Jan Huzinec zapojil u Kyjeva. Jako velitel děla a potom i jako velitel čety  šťastně přešel se svými přes Bílou Cerekev i Duklu.

Při jednom z nesčetných bombardování dělostřeleckých pozic byl raněn do hlavy a do nohy.

„Najednou přiletělo čtyřicet, padesát letadel a my jsme se loučili jeden s druhým, mysleli jsme, že to nepřežijeme, když jsme viděli ty řetězce bomb, co na nás padaly. Ale měli jsme štěstí,“ vzpomíná na německé nálety Jan Huzinec.

Po válce

Konec války zastihl Jana Huzince ve Svitavách u České Třebové. „Měl jsem pistoli, flinty tři, střílel jsem jak blázen a brečel, proč válka skončila, ještě jsem nedobyl Němce! A to jsem chtěl – jít na Německo.“

Po válce byl Jan Huzinec vyslaný jako delegát do Anglie a setkal se s anglickou královnou (babičkou). Domů na Podkarpatskou Rus se nemohl vrátit, v ruském rozsudku, na základě kterého byl poslán do pracovního lágru, byl označen jako „zrádce národa“, a to mu nebylo zapomenuto ani po válce.

V armádě zůstal až do odchodu do penze. Konec života strávil Jan Huzinec v Rokycanech. Byl aktivním členem Čs. obce legionářské i Svazu bojovníků za svobodu. Zemřel v červnu 2009.