Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Hýbek (* 1919)

• narozen 2. října 1919 v Kostelci nad Labem, otec profesionálním vojákem

• absolvoval gymnázium v Rokycanech

• studoval na tehdejší Vysoké škole strojního inženýrství v Praze až do uzavření českých vysokých škol v listopadu 1939

• po pohřbu Jana Opletala spolu s dalšími studenty zatčen na Hlávkově koleji

• deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen

• 1942 z koncentračního tábora propuštěn

• 1948/1949 úspěšné ukončení studií, pětiměsíční kurz na důstojníka v záloze

• vědecký pracovník ve Výzkumném ústavu hutnictví železa a posléze ve Výzkumném ústavu strojírenském

Otec Karla Hýbka byl voják, který sloužil za Rakouska-Uherska a bojoval v 1. světové válce u dělostřelectva.

„Otec sloužil v rámci rakouské armády proti Itálii.“ A ta fronta se pak zastavila až na Pádu, na Piavě? „Já mám takový štůsek fotek, který jsou autentický. No a přímo na těch fotkách je napsáno, že to je na Piavě, tam je ta řeka. On si to pečlivě zaznačil, jsou tam datumy a nějaký názvy a všechno… Takže v oblasti Pádský nížiny, ale spíš v tom podhůří a pak v těch horách.“ Takže otec byl jeden z prvních z těch vracejících se jednotek v roce 1918 a pak hned narukoval na Slovensko? „Ne, ani žádný ze čtyř bratrů nebyl na Slovensku. Zejména legionáři byli posílaní na Slovensko. Otec se tam málem mohl dostat, ale on byl zase pořád ještě u těch kanonýrů. Kdyby to byl pěšák, infanterista, tak by tam asi byl odkomandovanej i na to Slovensko.“

Rodiče se seznámili během války v Kostelci nad Labem (kam byl otec převelen kvůli svému zranění, které se mu paradoxně nestalo v boji, ale během cesty do Linze při srážce dvou vlaků), na nic nečekali a vzali se 15. března 1917.

„To bylo vysloveně válečný manželství, protože oni se seznámili, když byl otec někdy v roce 1915 nebo 1916 těžce zraněn.“

„Můj táta někdy v tom roce 1916 jel nějakým rychlíkem takhle mezi Salzburgem a Linzem na Vídeň, nebo tak nějak, a nedaleko Linze se srazily dva vlaky. Musel to být teda strašný masakr, protože otec z toho vyvázl jen tak tak…“

„Otec se ženil 15. března 1917. On byl ještě v tom roce 1916 odvelenej jako rekonvalescent, to byl tenkrát úplně normální postup. Poslali ho do Kostelce nad Labem, kde byly veliký kasárna…“

Otcovi bratři byli také vojáci a taktéž bojovali za „císaře pána“.

 „Byli čtyři bratři a všichni na vojně. A ani jeden nepadl!“

Všichni se vrátili domů. Otec Karla Hýbka zůstal vojákem československé armády.

„Teďka přišel 15. březen 1939 a armáda byla rozpuštěná, už byla ustanovená nějaká ta protektorátní vláda, armáda byla převedena do civilu a teď co s těma lidma propuštěnýma. Tak se hledalo zaměstnání na všech možných útvarech na okresech, referáty a tak. A tam se ty lidi umisťovali.“

Rodina žila nejprve v Jindřichově Hradci, Českých Budějovicích a nakonec v Rokycanech.

„Takže se s matkou domluvili, že to už nebudou nijak tlačit, a v červenci jsme se všichni přestěhovali do Rokycan.“

Studentem Vysoké školy strojního inženýrství v Praze

Karel Hýbek navštěvoval gymnázium, studia mu šla a dokonce si přivydělával doučováním francouzštiny, latiny a především matematiky.

„Já jsem maturoval v květnu 1938 a to zase byly takový šťastný náhody. Profesor Kvadrát, on byl rodák z Mirošova, takže vlastně taky rokycanskej, tak to byla persóna. On byl opravdu veliký učenec a veliký chemik, on měl evropské renomé. A měl dva syny, jeden chodil teprve do obecný školy a jeden mu chodil myslím do průmyslovky, a moc se teda neučil. Takže mu to učení dělalo strašný těžkosti, ale profesor Kvadrát chtěl, aby ten kluk měl aspoň tu průmyslovku. Tak se obrátil na ředitele rokycanskýho gymnázia, oni spolu desítky a desítky let kamarádili, protože ten profesor Kvadrát taky tíhnul k tomu rokycanskýmu gymnáziu a k Rokycanům.“ 

Němčinu se Karel Hýbek naučil díky výměnným pobytům v rámci Československé republiky mezi obyvateli německé a české národnosti.

„Zase přišla nabídka těch pobytů, a tak jsme se domluvili s jednou rodinou v Horšovským Týně a byl jsem tam zase dva měsíce. Tak jsem tam byl skutečně mezi septimou a potom ještě jednou mezi oktávou, to byl ten rok 1937. A bylo to tam zase fajn a byla tam spousta českejch kluků. A bylo zajímavý, ten kluk jejich studoval učitelský ústav, ten byl dobrej, žádná politika, nacionalismus nic, ale ten druhej, ten co se učil na holiče, to už byl nacistickej hajzl!“

Na gymnáziu vstoupil Karel Hýbek do studentského spolku Rokycana. Díky členství měl možnost poznat i chlapce, kteří již studovali na vysokých školách. Ti své mladší kolegy informovali o podmínkách studia, radili jim, kam jít pro přihlášky, jak se dostat na koleje a domlouvali jim i ohledně studijního prospěchu.

„Víte, na vysokou školu bylo hrozně těžký se dostat, ale já jsem měl štěstí, protože jsem o tom věděl už v septimě, protože my jsme tam měli studentskej spolek v Rokycanech. To byly takový krajský spolky po celé republice, jestli se nemýlím. A jeden takovej byl v Rokycanech.“

„Tak jsem se začal pořádně učit a ze septimy a maturity jsem pak měl vysvědčení, vyznamenání z gymnázia taky každýmu pomohlo, například i zkoušky na vysokou školu nemusel dělat. Víte, to byly takový detaily, ale zaplaťpánbůh, že nám to ti starší kluci řekli.“

Karel Hýbek byl tedy přijat na Vysokou školu strojního inženýrství v Praze.

„SPASEN, čili spolek absolventů a studentů strojního a elektrotechnického inženýrství, tenkrát jsme měli ještě jenom jedno děkanství společně, tehdy se tomu ještě ani neříkalo fakulty. Za 1. republiky to mělo oficiální název Vysoká škola strojního inženýrství v Praze, a to byla stejná škola pro strojní a elektrotechnická učení a měli jsme jednoho děkana. Všechno bylo soustředěný tady v té jedné budově na Karláku, všechny odvětví jako strojaři a elektrotechnici.“

Nejprve získal Karel Hýbek místo na Masarykově koleji. Po prvním roce studia se však dostal do prestižních Hlávkových kolejí.

„Takže já jsem ten první pražskej semestr bydlel skutečně v Masarykově koleji, ale jelikož jsem byl na strojařině, tak jsem se musel z té Masarykárny, která byla v Dejvicích, několikrát denně, minimálně teda dvakrát denně, přesunovat. A jelikož jsme jako študáci měli málo peněz, tak jsme z těch Dejvic až na Karlák chodili pěšky.“

Karel Hýbek je dodnes velkým obdivovatelem myšlenek architekta Josefa Hlávky.

„Tam když to čtete, tak se pak klaníte až k zemi před tím Hlávkou. Tam je do detailu popsáno, co všechno je povinnen ten statek dodávat do kuchyně v Hlávkových kolejích. Kolik vajec měsíčně atd.“

Hlávkova kolej vyžadovala velice dobré studijní výsledky, což zahrnovalo mimo jiné i absolvování speciálních tělovýchovných hodin.

„Tam se prostě nastoupilo kolem obvodu celý tý tělocvičny a teď se řeklo poklusem klus a celou hodinu jste se nemohl zastavit ani na chvíli… Všechny cviky se dělaly v klusu a člověk si na to zvykl. To člověk musel absolvovat pak, když už byl v té Hlávkárně. Musel se prokázat úspěšnýma jazykovýma zkouškama, úspěšným absolvováním gymnastiky, potom ty majetkový poměry z domova a pak ten prospěch školní, ale ten byl tak o 50 procent přísnější, než jako vyznamenání uznávalo ministerstvo školství jako podmínku k získání těch ostatních kolejí, který byly jím spravovaný, což byla Masarykárna a další.“

Mnichovský diktát studenti velice těžce nesli, vyvrcholením jejich vzdoru byly protesty v den výročí založení Československé republiky 28. října 1939. Došlo k incidentu, při němž byl zraněn Jan Opletal, na následky zranění zemřel.

„Opletal byl samozřejmě medik, on se pohyboval tady na Albertově. A my hned, jak říkám, ten samej den, co zemřel Opletal, tak jsme ustanovili organizační, takovej předběžnej výbor pro přípravu toho pohřbu. Na začátek nás tam bylo asi 25, já jsem se hned dostal do kontaktu s prof. Jiráskem. Šli jsme tam asi ve třech nebo ve čtyřech, aby nás informoval o tom, co se tam vlastně stalo, a on nám vyložil celý ten případ, jaký byl ten průstřel a tak.“

Karel Hýbek popisuje průběh demonstrací.

„Demonstrací jsem se účastnil, jistě, od rána do večera. Tenkrát byl ten kolejní život ohromně činný. Několik dní před 28. říjnem, to už byl Protektorát, byla už válka od 1. září, už to bylo všechno napjatý, to je pravda, a ono to proběhlo nesmírně spontánně. Takže hned od rána 28. října 1939 se nešlo na fakultu a šlo se do ulic. A ty vlny šly hned od rána od osmi nebo devíti hodin těmi pražskými ulicemi. Občas i někde zasáhli policajti, ale ti naši český se chovali naprosto seriózně, jenom vždycky říkali: ‚Heleďte, kluci, nedělejte tady zbytečnej binec, aby sem pak nevolali Němce.‘ Ty německý policajty. Ale to víte, mladí kluci… Dělejte demonstraci ukázněným způsobem… Takže každou chvíli se to někde naplnilo a odpoledne se to například soustředilo tady na Vinohrady, na Žižkov, to znamená ulice Žitná, Ječná, Mezibranská, tady jak je ta Koruna. Tam se to rychle sebralo a najednou se davy mačkaly ze všech možnejch ulic. A tak to víte, zpívaly se hymny, všichni jsme měli trikolory, protože to se opatřovalo už několik dní před 28. říjnem, a ty trikolory měl každej přišpendlené. Ale proč to? Protestovali jsme samozřejmě proti, i když se tenkrát na vysokých školách nic špatnýho ještě nedělo, ale to víte, už byl Protektorát, republika už neexistovala a 28. říjen byl zakázanej přísně už Němcema, nejenom tzv. protektorátní vládou, ale Němci, že jo… My jsme byli vyrozuměni policejním inspektorátem pražským, tedy českým policejním prezidentem, že to a to se nesmí a že to Němci zakázali… No, to víte, to nás nadzvedlo, že jako takový nějaký zákazy… Takže se šlo toho 28. října, ale že bychom obraceli auťáky nebo rozbíjeli výkladní skříně, to absolutně ne.“

Den 17. listopad 1939 byl osudný pro velké množství studentů, mezi které patřil i Karel Hýbek. Byly přepadeny čtyři pražské koleje: Švehlova, Masarykova, Stará Kolonka a Hlávkova, tam byl mezi zatčenými i Karel Hýbek.

„To vyhnání z koleje, to bylo individuální, někteří kluci byli v pyžamu, ti si na sebe nestačili vzít ani kalhoty, nic. To byly pokoje dvojáky, ty nižší semestry, to jsme byli my, to byly pokoje po dvou, a až ty vyšší semestry, ten poslední rok nebo ty poslední dva roky u absolutoria, tak měl student nárok na ‚einzig‘ a to byly pokoje přímo v Hlávkárně jednopokojový. A takhle to bylo daný od pana Hlávky, ten to tak měl rozmyšlený. Takhle na to bylo pamatováno.“

Koncentrační tábor Sachsenhausen

„A my jsme byli od toho schodiště asi třetí nebo čtvrtá místnost a teďka jsme viděli, jak se tam ty lidi bijou normálně pažbama a vyrážejí se tam dveře atd. A než jsme se taky nějak probudili a zorientovali, tak už byli taky dva chlapi u našich dveří. Vzali za kliku a bylo zamčeno samozřejmě, a tak začali strašně řvát…“

Následovala deportace do koncentračního tábora Sachsenhausen.

„Tam nás z těch kasáren převedli na ruzyňský nádražíčko, to je pár kroků od těch kasáren, a tam už byl přistavenej celej dlouhatánskej vlak s osobníma vozama…“

„My jsme byli v karanténě do dubna 1940, to jsme byli jenom na barákách, ale samozřejmě nás v klidu nenechali.“

V koncentračním táboře si psal Karel Hýbek malý deník, který musel pečlivě schovávat a podařilo se mu ho dokonce přenést i při propuštění. Originál je uložen v muzeu koncentračního tábora Sachsenhausen.

„Já jsem si psal deníček. Ale že jsem si ho psal, to je jedna věc, ale druhá věc je, že se mi ho podařilo propašovat, když jsem byl propuštěn. Bylo to, řeknu vám, doopravdy vo hubu!“

 Velice přesně Karel Hýbek popisuje koncentrační tábor Sachsenhausen.

„Tam jsme vyfasovali každej jedny plátěný kalhoty, nevím přesně, jestli to bylo plátno, ale něco takovýho tenkýho. A k tomu jednu košilku, ta byla už teda použitá, většinou byla už potrhaná, jednu jaku, tomu se říkalo jaka, čili takový sáčko. A všechno v tom pruhovaným a dělalo to na nás dojem, že je to z nějakýho dřeva, nějaká dřevěná látka a na hlavu jsme dostali takovej ten kastrůlek…“

„Byl tam jeden takovej barák a tam nebydleli žádní heftlingci, byly v něm uloženy všecky svršky každýho vězně, kterej přišel do lágru. Na každej ten balík, ten civil, bylo číslo heftligský, to vězeňský číslo, a byly tam potom ramínka a háky a závěsy atd. A ten barák byl plnej. Viselo tam 15 000 balíků civilu na ramínkách od každýho heftlinga. Když byl samozřejmě heftling prohlášen za mrtvýho, samozřejmě tam bylo úmrtí, tak tam bylo komando a ti heftlingci to museli udržovat v perfektním organizačním stavu. Čili jakmile dostali lejstro, papír, že teda heftling zemřel, tak oni tam museli ten civil vyhledat podle těch čísel a dali to podle svýho, o to se už ti (Němci) nestarali, dali to prostě na komandaturu a ta usoudila, co s tím – jestli se to předá rodičům, manželce nebo tak. Takže takhle to fungovalo. Když ale byli vězni propuštěni, mělo dojít k jejich propuštění, tak tomu se říkalo Effektenkammer –  efektní kammr, to je jasný, to je komora a effekten, to jsou jako svršky. Čili to byl barák určený jenom pro úschovu oděvů, oblečení všech těch 15 000–20 000 vězňů.“

Pamětník také popisuje snahu některých lidí pomáhat židovským vězňům.

„Tam byly ještě židovský baráky, Židé nebyli promíchaní s náma ostatníma, byli držení v extra barákách. Baráky byly stejný, ty byly úplně legalizovaný, prostě stejný, ale byly izolovaný od těch ostatních. A tam do těch židovskejch baráků se nesmělo vůbec vstoupit. Tam kdyby někdo někoho natrapíroval, tak to by mohlo skončit dost krvavě. A teďka to teda řeknu rovnou, ale ne jako něco strašně hrdinskýho, já jsem tam do těch židovskejch baráků chodil. Nebyl jsem sám… Samozřejmě nějak šikovně, to člověk nějak tak musel… Proč? Protože tam byli český Židi. Já jsem je poznal na komandech, já jsem je nepoznal na těch barákách ty český Židy, ale chodil jsem s nima na pracovní komanda a tam už se to nedalo držet nějak přísně odděleně.“

 Likvidace židovských vězňů byla zřejmá.

„Často byly ty komanda pracovně pověřený naprosto odlišnýma pracema – obyčejní Židé dostávali strašný komanda, to byly zabijácký komanda. Ti se nasazovali na takový komanda, že tam třeba 20–30 lidí denně zemřelo při té tzv. práci. My jsme často nedostávali takový komanda tak úplně… Taky to byly komanda ‚vo hubu‘, ale nebyly to takový extrémy. Tamto byly tzv. Vernitungskomanda – na zničení, právě na ty Židy se nasazovaly tyhle komanda, který měly ty lidi fyzicky zničit.“

Propuštění na svobodu

„Dodneška mám tu propouštěcí listinu, to vidíte. My jsme dostali příkazem, že ji musíme odevzdat gestapu ihned po propuštění, což jsem já teda neudělal.“

Karel Hýbek měl nesporně obrovské štěstí, že byl propuštěn ještě před atentátem na Heydricha.

„Já jsem měl kamarády Němce v tom tzv. Effektenkammeru, kteří připravovali šaty pro propuštěné vězně. A oni tam měli ty seznamy a já jsem jim dal to svoje číslo, druhej den jsme se sešli a on mi povídá: ‚Hele, ty seš v seznamu těch, který mají být propuštěný.‘ Tím jsem se to dozvěděl, samozřejmě to nebylo na sto procent, ale řekněme devadesát, osmdesát procent, člověk nesměl ztratit hlavu, víte, to by bylo to nejhorší, co by mohl udělat. Člověk to musel brát, že dá-li bůh, bude-li dobře, je naděje, je vyhlídka… Doufejme, že to teda dobře dopadne. Jinak na to člověk nesměl moc myslet. To v té mentalitě koncentráku nelze. Takže mi řekli, že jsem určený pro příští várku propuštěných.“

Po propuštění se vrátil k rodině, která se mezitím musela přestěhovat z Rokycan do Benešova. Otec, který byl u vládního vojska, neměl situaci lehkou, protože de facto sloužil protektorátní vládě.

„Najednou přišlo, že se bude ustanovovat vládní vojsko, a otec byl více méně pod nátlakem, aniž by se jich ptali, takže byl převelenej do toho vládního vojska.“

Známosti mezi studenty zatčenými a transportovanými do Sachsenhausenu byly výhodné i tím, že si studenti navzájem radili a pomáhali.

„Asi tak do tří týdnů, a už od toho 17. listopadu, měli mít termín na promoci, takže to byli hotoví doktoři a s nima jsme se velmi často bavili. A to byli už velmi zkušení kluci a jedna z takovejch prvních zásad byla: ‚Když budete puštěni a kdokoliv, tak heleďte se kluci, žádný žrádlo!‘“

Karel Hýbek byl po propuštění zaměstnán jako úředník.

„Po propuštění jsem se teda musel hlásit na gestapu. A tak jsem jezdil z toho Benešova do Tábora a tam jsem se musel hlásit a ukazovat to lejstro, že jsem se teda vrátil z koncentráku. Tam to teda vzali na vědomí a jenom mi uložili, že se mám každej tejden hlásit na četnické stanici.“

Konec války

Karel Hýbek musel nastoupit také na vojnu. Rozhodl se nakonec pro zkrácený pětiměsíční výcvik na důstojníka v záloze. Vojenskou školu dokončil krátce v září 1948.

„Ten můj ročník a ostatní starší jsme měli celých těch šest let stále povinnost jít k odvodu. Pro naše ročníky už ale nebyla ta branná povinnost jako pro ty mladší ročníky, což znamená pro kluky, co jim bylo až v tom roce 1945 dvacet let, tak na ty se vztahovala dvouletá prezenční služba. Ale všichni, kteří byli v tom roce 1945 starší dvaceti let, tak těm byla umožněna branná povinnost – to nebyla jako dobrovolná služba, ale povinnost, byla udělena možnost, každý se mohl rozhodnout, bylo to ponecháno na vůli, že povinnost je pouze dva měsíce služba v armádě. To byla povinnost pro všechny univerzálně.“

Po ukončení vojenské služby Karel Hýbek dokončil studium a získal vysokoškolský titul inženýra. Konec války a znovuotevření vysokých škol tak pro něj znamenalo možnost dokončit svá studia.

„Já jsem to už měl takzvaně všechno odevzdaný a jenom mi zbývalo asi deset zkoušek.“

V roce 2005 byl osloven památníkem v bývalém koncentračním táboře Sachsenhausen, aby předával dál své zkušenosti.

„Se studenty jsem tam měl besedy hodinový a hodinový… Nebyla to ode mě jenom nějaká suchopárná přednáška, ale byl tam kladen důraz na to, aby se ti němečtí študáci mohli hlavně na cokoliv ptát a já bych jim teda měl dát odpověď.“

„Po mně to chtěli proto, že i v tom Sachsenhausenu byla ta akce toho 17. listopadu – 1200 študáků z Prahy, Brna a z Příbrami. Ta teda s tím koncentrátem zatřásla. I když to byl nacistickej koncentrák, ale byla to výrazná akce a zcela neobvyklá, náramně nápadná, takže ona tam má dodnes takový svoje místo v  životopisu celýho toho lágru.“