Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Hyblerová (* 1937)

• narozena 9. září 1937 v Brně

• válku prožila v Lešné u Valašského Meziříčí

• po osvobození byla svědkem vystěhování rodiny Kinských ze zámku v Lešné

• její otec byl právník, komunisté ho vyhodili ze zaměstnání

• rodinu sledovala Státní bezpečnost

• když chtěla studovat, dostala posudek, že je to nežádoucí

• po svatbě se odstěhovala do Rožnova pod Radhoštěm

• v roce 2023 žila v Rožnově pod Radhoštěm

Rodiče Irenu Hyblerovou koncem války odvezli k babičce a dědečkovi do obce Lešná, protože doufali, že tím směrem nepůjde fronta. Nacisté však krátce poté začali vyhrožovat, že Lešnou vypálí stejně jako Lidice. Obyvatelé byli zachráněni díky přímluvě rodiny Kinských, která tam vlastnila zámek a s Němci dobře vycházela. „Po válce se za to lidé hraběti Kinskému odvděčili tak, že zámek vykradli. Přijeli manželé s krávou, vzali velké stojací hodiny, pak je vezli čtyři kilometry domů a ty hodiny cestou pořád bimbaly, protože s nimi ti lidé neuměli zacházet,“ vypráví. Z osvobození se dlouho neradovala. Pro ni a její rodiče nastaly těžké časy, neboť nebyli příznivci komunistů.

 

Narodila se 9. září 1937 v Brně. Část dětství prožila v Hodoníně, kde její otec právník Josef Bodeček, dostal místo na zemském úřadě.

„Když jsem začala chodit do školy, maminka mi nařídila, že jakmile uslyším sirénu, musím běžet domů. Tak jsem vždy přiběhla, maminka otevřela všechna okna a dveře a utíkaly jsme do jediného lesíka, který v okolí byl. Hodonín je v rovině, žádné jiné skrýše tam nebyly. Pamatuji si, že jsme po náletu chodily městem, které bylo rozbombardované. Rodiče usoudili, že se blíží fronta a tak mě odvezli k babičce do Lešné u Valašského Meziříčí,“ vzpomíná.

Na vesnici bylo během války snadnější přežít, protože většina lidí měla hospodářství. Irenini prarodiče Josef a Josefa Kyvalovi vlastnili pozemky, které dali do nájmu jinému hospodáři a z příjmů žili. Chovali slepice, ovce, kozy, takže rodina nedostatkem jídla netrpěla.

V domě Kyvalových byli ubytování zákopníci – lidé, kteří byli nuceně nasazeni na kopání zákopů a jinou těžkou práci. „Němci nařídili, abychom vyklidili světnici. Nanosili jsme tam slámu a na ní zákopníci spali. Pracovali u mlýna mezi Lešnou, Příluky a Lhotkou. Když práci dokončili, zůstala tam německá hlídka. Nějací partyzáni ji zastřelili. Němci se hrozně rozčílili a řekli, že Lešná musí být vypálená stejně jako Lidice,“ vypráví.

Mezi obyvateli Lešné se poté vyprávělo, že je zachránil Bedřich Kinský, majitel tamního zámku, který osobně intervenoval na gestapu v Ostravě. „Pan hrabě uměl dobře německy a protože byl někdo, Němci s ním mluvili. Vyžehlil to s nimi a nic se nakonec nestalo,“ tlumočí Irena, co jako dítě slyšela od prarodičů.

Rusové vystěhovali hraběte do čeledníku

Kinští byli rakouské národnosti a někteří lidé v obci je považovali za kolaboranty. Jiní naopak vyzdvihovali jejich zásluhu na tom, že Němci obyvatele Lešné nevyvraždili. Pohledy na jejich roli během války byly různé.

„Válka skončila, do zámku přišli Rusi. Hraběte a hraběnku vystěhovali do čeledníku. Zůstali tam bez jídla, bez všeho. Potom je poslali do ústavu hluchoněmých ve Valašském Meziříčí. Až později celá rodina odjela do Rakouska,“ vypráví Irena Hyblerová.

Její slova potvrzuje dopis, který hrabě Kinský napsal obyvatelům Lešné těsně před nuceným odsunem do Rakouska na jaře 1946. Do té doby byl s rodinou internován ve Valašském Meziříčí v pracovním táboře. V dopise, který je uchován v archivu obce, vyjadřuje svou lásku k Lešné a stesk nad tím, že musí odjet.

Irena Hyblerová si vybavuje, že se obyvatelé Lešné po osvobození sovětských vojáků báli. Viděla, jak Rudoarmějci házeli přes koně poničené vzácné koberce ze zámku, i to, jak se poprali v hospodě. „Pobili se tam a mrtvého hodili ven na schody. To jsem viděla na vlastní oči, protože hospoda byla naproti našeho domu,“ říká.

Jednou přišel voják až do jejich stavení a s pistolí ohrožoval jejího dědečka. Žádal, ať mu dá alkohol. Nakonec se ho však podařilo uklidnit a odešel.

Komunisté chtěli dědečka vystěhovat

Po válce se Irena vrátila k rodičům do Hodonína. Když v roce 1948 komunisté převzali moc v zemi, pro její rodiče začaly těžké časy. Jejího otce přeložili do Valašského Meziříčí na horší pracovní pozici. „Poté dostal vyjádření, že na základě rozhodnutí stranické skupiny s ním rozvazují pracovní poměr. Když se ohradil, komunisté mu řekli, že socialismus je tak spravedlivý společenský řád, že právníků v něm už nebude potřeba a že si má najít nějakou dělnickou profesi. Tatínek byl nemocný na srdce a v celém kraji nemohl žádnou práci sehnat. K tomu ještě babička a dědeček z Lešné přišli o všechna pole. Dříve je pronajímali a z toho žili. Najednou zůstali bez koruny. Navíc komunisté chtěli dědečka vystěhovat,“ vzpomíná.

Její rodiče se nastěhovali do Lešné a protože dům obývalo více lidí, vzali tím komunistům záminku majitele vystěhovat či stavení obsadit dalšími osobami, což se v padesátých letech běžně dělo.

Stěhování s velkou pravděpodobností Bodečkovy zachránilo před onemocněním či dokonce před smrtí. Krátce poté, co opustili byt ve Valašském Meziříčí, ve městě vypukla velká epidemie tyfu, který se rozšířil ze studny, z níž používali vodu. Jejich byt obsadil komunistický funkcionář a na tyfus mu krátce poté zemřelo nedávno narozené dítě.

Chtěla jsem studovat, ale bylo to nežádoucí

Irenina matka si našla práci ve vodárně, otec časem získal skromný invalidní důchod. Prarodiče měli slepice a drobné zvířectvo, takže rodina přežívala.

Problém nastal, když Irena ukončila základní školu a chtěla studovat. „V posudku jsem měla napsáno, že je nežádoucí, abych navštěvovala školu s maturitou. Tak jsem nemohla nikam. Jenže zrovna v té době byla ve Valašském Meziříčí otevřena stavební průmyslovka. Neměli plno, potřebovali studenty, tak mě vzali. Rodiče říkali, že se nemám o nic prosit a jít se vyučit, že řemeslo je vždy potřeba. Maminka navrhovala, ať se stanu kadeřnicí, ale já jsem nechtěla,“ vypráví.

Říká, že byla srozuměna s tím, že její rodina měla problémy.  Často od rodičů slyšela, že o tom, co se říká doma, nesmí mluvit jinde. „Nebyli jsme režimu vhod. V tom jsem měla jasno. Tatínka vyslýchala Státní bezpečnost. Tak jsem brala jako samozřejmost, že jsem taky nežádoucí,“ říká.

Střední průmyslovou školu stavební studovala v první polovině padesátých let a vnímala, že komunisté silně upevňovali svou moc.

„V prvním ročníku jsme byli na brigádě. Žáci průmyslovky stavěli družstevníkům vepřín. Jenže bylo horko, tak jsme se místo práce šli koupat do Bečvy. Tehdy po brigádách chodila takzvaná kulturní úderka. Její členové přišli k vepřínu, tam nikdo. Kdosi jim řekl, že se koupeme. Tak úderka přišla k řece, tam stála na mostě a zpívala nám budovatelské písně a my se dál koupali. Naštěstí to ale prošlo,“ vzpomíná.

Jako brigádnice pomáhala při stavbě obytných domů v Rožnově pod Radhoštěm. Šlo o výstavbu ve slohu socialistický realismus. Budovy zdobily malby s dělnickými a rolnickými motivy.

„Pan architekt Hlava, který nám ve škole přednášel, řekl, že každý sloh přinesl něco nového, ať už konstrukci nebo vzory. Od gotiky přes baroko, stále šlo vše kupředu. Ale socialistický realismus? Ten nešel kupředu, ten dozadu utíkal. Tak to nám říkal architekt v roce 1952. Zpětně si uvědomuju, že byl dost odvážný,“ vypráví.

Najít práci bylo těžké

Irena ukončila střední průmyslovou školu a krátce poté se vdala. Její muž Jaroslav Hybler pracoval pro lesní správu a byl myslivec. Mladí manželé dostali byt v budově lesní správy v centru Rožnova pod Radhoštěm. „Manžel si nepřál, ať pracuju, takže jsem byla osm let doma s dětmi. V mém oboru mi mezitím hodně uteklo. Najít pak práci bylo těžké. Neměla jsem praxi, o ženskou se dvěma dětmi nikde moc nestáli a navíc jsem vždycky všude narazila na komunisty,“ říká pamětnice.

Vystřídala různé zaměstnání. Pracovala například na národním výboru a měla tam za úkol organizovat Akce Z. Tak se komunismu nazýval projekt, jehož cílem bylo ukázat, že lidé jsou ochotni pracovat zadarmo a ve volném čase a dávat tak najevo podporu socialistickému zřízení.

„Dělala jsem hlášení, co bylo uděláno, ale ve skutečnosti jsme vykazovali něco, co uděláno nebylo. Lidé předstírali, že pracovali zadarmo, ale nakonec za to stejně načerno z výboru dostávali peníze. Bylo to divné prostředí a já jsem tam být nechtěla,“ vysvětluje.

Nakonec začala pracovat jako stavební technička ve školním statku v Rožnově pod Radhoštěm, což bylo hospodářství patřící tamní střední zemědělské škole.

Věděla jsem, kdo byl Václav Havel

V Rožnově pod Radhoštěm neměla moc přátel, věnovala se především rodině a snažila se nedávat najevo to, co jí na režimu vadilo. „Stačilo, že jsem nešla do prvomájového průvodu, a hned mi to v práci vytkli,“ podotýká. Říká, že ji ale vše, co se týkalo politiky, zajímalo. Tajně poslouchala vysílání zahraničního rozhlasu. Svůj život během totality popisuje takto: „Já jsem měla z rodiny od dětství jasno, co jsou komunisté zač. Nepochybovala jsem, nepotřebovala jsem si nic nechávat vysvětlovat. Sice jsem se s nikým nestýkala a veřejně jsem své názory nedávala najevo, ale věděla jsem, že existovala Charta 77 a kdo byl Václav Havel. Kdo chtěl, tak to věděl.“

V jednom ze zaměstnání pracovala s mužem, jehož sestra byla odsouzena na patnáct let vězení v souvislosti s činností protikomunistické odbojové skupiny Světlana, která působila na přelomu čtyřicátých a padesátých let na Vsetínsku. „O takových věcech se mezi lidmi vědělo, ale nemluvilo se o nich,“ vysvětluje.

V obchodech stále něco nebylo

S životem za socialismu má spojené fronty v obchodech a shánění jídla. „Mladí lidé si to nedovedou představit, ale tehdy stále něco nebylo. Jednou nebyly k sehnání dámské vložky jindy třeba hrníčky. Když v obchodech nebylo zboží, prodavačky v regálech vystavily třeba řady sklenic s okurkami, aby to nepůsobilo, že je prodejna prázdná. Bydlela jsem téměř na náměstí, tak jsem často vyhlížela, co kde přivezli,“ vzpomíná. Vysvětluje, že v Rožnově bylo vaření a zabezpečování rodiny v době nedostatku snadnější než v jiných městech, protože mnoho jeho obyvatel mělo v okolí příbuzné, kteří chovali slepice, králíky, pěstovali na zahradách ovoce a zeleninu.

V osmdesátých letech vnímala, že se atmosféra ve společnosti změnila. Řada pracovníků podniku Tesla, což byl největší zaměstnavatel v Rožnově pod Radhoštěm a okolí, podepsala petici Několik vět. Byla mezi nimi i její dcera. Lidé z jejího okolí začali počátkem roku 1989 jezdit na demonstrace do Prahy.

„Pamatuji si na starého pana Wilka. Už nežije. Vrátil z Prahy úplně mokrý. Jak tam policajti demonstranty kropili vodou, tak mu kabát tak nasákl, že ho pak doma sušil ještě dva měsíce,“ říká.

Změny, které nastaly po listopadu 1989, přivítala. Radost jí udělalo, že se jich dožili její rodiče. S radostí využila možnosti svobodně cestovat a v následujících letech navštívila jako turistka řadu zemí.

Mám strach z války

Zájem o dění ve společnosti ji neopustil. V době rozhovoru v roce 2023 jí dělala starost válka na Ukrajině. „Já Rusům nevěřím. V Rusku pořád padají lidé z oken. Je to stejné, jako když vyhodili z okna Jana Masaryka. Nikdo mi nevymluví, že to tak bylo. Moje babička, která byla ročník 1886, dala k dispozici ubytování rodině, která utíkala před bolševiky. Takovým lidem po revoluci v Rusku pomáhal Červený kříž a přes něj se dostali k babičce. Byli tam přes zimu, nevím, kam pak šli. Ta paní babičce hodně vyprávěla, takže v naší rodině se vždy vědělo, co jsou Rusi zač. Dodnes mám doma dva přehozy, která žena během doby, co byla u babičky, uháčkovala,“ vypráví.

Má obavy, že Ukrajina se ruským okupantům nedokáže ubránit. „To víte, že mám strach, aby z toho zase nebyla velká válka. Mně už by to mohlo být jedno, ale nechci, aby vnoučata zažila něco takového,“ podotýká.

Její podpora Ukrajinců není jen slovní. V chatě rodiny Hyblerů v Beskydech v roce 2022 našla útočiště ukrajinská uprchlice se dvěma dětmi. Strávila tam více než rok, poté si pronajala byt v Rožnově pod Radhoštěm, osamostatnila se. „Paní má tři zaměstnání, aby vše utáhla. Nedávno nás pozvala do svého bytu na návštěvu. Popovídali jsme si, pohostila nás,“ uzavírá Irena Hyblerová své vyprávění.