Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

vojín Stanislav Hylmar (* 1920  †︎ 2019)

• narozen 12. 7. 1920 v Jičíně

• otec měl čalounickou dílnu

• sourozenci: bratr Václav (* 9. ledna 1908, zemřel 9. března 1968) a sestra Marie (zemřela 1918)

• jako vlče se zúčastnil 1. slovanského jamboree v roce 1931

• 1936 – zúčastnil se tábora u vesnice Kvasy nad Černou Tisou (okres Rachovo) na Podkarpatské Rusi

• matka zemřela v roce 1937

• otec zemřel v roce 1938

• studium na jičínském reálném gymnáziu, ve školním roce 1937/1938 z gymnázia kvůli smrti rodičů vystoupil

• 17. května 1938 u odvodu v Bratislavě

• jako voják 39. pěšího pluku prožil v Bratislavě vznik Slovenského štátu

• 18. 3. 1939 demobilizován

• zástupce vůdce 3. skautského chlapeckého oddílu Jičín

• založil skautský oddíl z hochů, kteří byli v učení

• do 1. 12. 1942 studium na Střední průmyslové škole v Hradci Králové (obor instalatér), pak totálně nasazen

• 1. 12. 1942 odjíždí do Reichu jako totálně nasazený

• totálně nasazen jako montér-topenář a potrubář

• v totálním nasazení se pokoušel o drobné sabotáže

• setkání s mnoha skauty z Francie, Belgie, Československa, Polska, Nizozemí během totálního nasazení

• 28. 4. 1945 utekl z totálního nasazení a ukrýval se ve skautské jeskyni na Prachově

• vedoucí partyzánské skupiny Milíčeves

• po válce pomáhal přepravovat zajaté německé vojáky

• členem Revolučních gard v Jičíně a Hostinném od 28. května do 12. června 1945

• u SNB Mladá Boleslav od 12. června 1945

• z SNB propuštěn na vlastní žádost 8. října 1945

• na podzim přidělen k četnické stanici v Telnici nad Labem blízko státních hranic

• incident s rabujícími sovětskými vojáky na zámku hraběte Ledeboura

• od 1. listopadu 1945 okresním tajemníkem (odborové rady) v Nové Pace

• přidělen ke strážnímu praporu v Mostě a hlídal Hydrierwerk

• po válce se podílel na obnově jičínského skautingu

• poválečný vůdce jičínského skautského střediska

• 12. června 1948 se oženil s Jarmilou Brandejsovou

• v roce 1950 se narodil syn Stanislav

• roku 1951 se narodila dcera Jarmila

• v roce 1954 si ve večerní škole dodělal maturitu

• znemožněno dálkové studium z kádrových důvodů – živnostenský původ

• postgraduální studium na Českém vysokém učení technickém v Praze

• pracovník HUKOprojektu

• pracovník Agrostroje Jičín

• pracoval pro jablonecké montérské družstvo

• pracoval pro Stavomontáže

• od roku 1951 pracoval pro Stavoprojekt Liberec

• projektoval zařízení kotelen a dálkovody tepla

• zlepšovací návrhy vyvíječe páry

• bratr Václav byl odsouzen lidovým soudem v Jičíně dne 9. 6. 1959 k 27 měsícům vězení za pobuřování a podvracení republiky

• podal přihlášku do KSČ s nadějí, že pomůže vězněnému bratrovi, nepřijat

• v roce 1968 se podílel na obnově jičínského skautingu

• 1980 – odešel do důchodu a dělal turistického průvodce v ČSR i v zahraničí

• v roce 2010 ocenění Jičínská pečeť

• držitel skautského vyznamenání Medaile díků

• od 1. 6. 1991 je členem čestného Svojsíkova oddílu

• složil několik skautských písní

• zabýval se genealogií

• zemřel 11. června roku 2019

Stanislav HYLMAR – Pirát

Já ten skautský pásek, který jsem měl na slovanském jamboree v roce 1931, pak nosil pořád, když jsem byl na Totaleinsatz v Reichu, i v dobách, kdy byl skaut zakázán komunisty

Stanislav Hylmar se narodil 12. 7. 1920 v Jičíně do řemeslnické rodiny.^[1] Většinou se u Hylmarů dědilo povolání koňských krejčí – sedlářů. V určitých obdobích bylo dokonce pravidlem, že se druhorození stávali vojáky, popřípadě zůstali u řemesla, ale šli hledat štěstí jinam, nejstarší totiž zdědil řemeslo a dílnu. Nejstarší ze synů dostal vždy jméno Václav.

Otec navázal na rodinnou tradici a stal se sedlářským mistrem, ale protože se situace měnila, přešel spíše k dekoratérství^[2] a čalounictví. Jeho řemeslnou pečlivost lze doložit nálezem, který byl učiněn při opravě matrace, do které byl přiložen dopis, ve kterém se otec Stanislava Hylmara omlouval, že mu došly žíně určité barvy.

Matka pocházela z jičínské rodiny Müllerových, kteří byli rovněž řemeslníci – provazníci.

Stanislav Hylmar od dětství pomáhal v otcově dílně, ale její prostředí mu nesedělo, nejvíce nesnášel surovinu „africká tráva“, jejíž prach mu nedělal dobře.

Měl dva sourozence, o 12 let staršího Václava a sestru Marii, která bohužel na konci roku 1918 ve svých deseti letech zemřela.

V dětství u nich v městské čtvrti vedl klukovskou partu, jejímž byl náčelníkem. Jejím členem byl také pozdější známý herec Zdeněk Řehoř, ten na Stanislava Hylmara později vzpomínal: „S kluky jsem si užíval spoustu legrace a lumpáren. Měli jsme svého vůdce, říkali jsme mu Žižka s cucátkem, protože to byl prima, odvážnej kluk, ale všechny naše bitky organizoval s dvacetníkovým cucátkem v puse. Naše parta od brány si podle krkonošského nářečí říkala Staubáci.“ Se samotným Zdeňkem Řehořem prožil Stanislav Hylmar jednu dosti ledovou příhodu. Za Jičínem je rybník, ze kterého tenkrát ledaři obvykle vyváželi v zimě led. Jednou se s ostatními hochy vozili na krách. Zrovna když Pirát se Zdeňkem Řehořem na kře míjeli kru, kterou okupovali jiní kluci, rozhodli se Pirát a Zdenda, že do jejich kry šťouchnou, ale bohužel si nevšimli, že jejich kra je rozseknutá od ledařů, a ona se při nárazu nečekaně rozlomila. Najednou se ocitli po pás v ledové vodě. Zdeněk Řehoř měl od babičky pětikorunu, a tak vymyslel, že by se mohli jít osušit do kina. Shlédli odpolední představení, a zatímco se Zdeněk rozhodl čekat v kině i na večerní představení, Pirát raději risknul výprask a poté se už hřál v posteli. Zdeněk Řehoř skutečně čekal na ono večerní představení, jenže skončil se zápalem plic a vypadalo to na tuberkulózu. Tyto prodělané zdravotní problémy byly podle Stanislava Hylmara – Piráta také důvodem Zdeňkovy astenické postavy.

A proč se mu vlastně říká Pirát? V Jičíně bylo 14 stromů, na kterých si Jičíňáci dokazovali své klukovství. Snažili se totiž doskákat z větve prvního stromu na větev stromu posledního. Stanislav Hylmar jednou vyšplhal na nejvyšší strom a umístil tam vlajku s lebkou a hnáty. Ostatní kluci jej pak začali nazývat Pirátem, což se posléze přeneslo i mezi skauty. Snad tenkrát frčely dobrodružné knihy o pirátech.

Klidné období přerušila smrt matky na konci roku 1937 a nedlouho po této bolestné ztrátě zemřel na jaře roku 1938 i otec. Úmrtí obou jeho rodičů Stanislava Hylmara potkalo v době, kdy byl studentem gymnázia.^[3] Jeho poručníkem se stal otcův kamarád^[4], Žid Rudolf Neumann – sklenář, který byl jediným jičínským Židem provozujícím řemeslnou živnost. Stanislav Hylmar na něj vzpomíná jako na výborného člověka. Jenže pozdější poměry nedovolovaly, aby se o Stanislava Hylmara postaral Žid, byl mu tedy přidělen jiný poručník, a to jičínský strážník Antonín Dušek (nar. 31. 1. 1894)^[5] – legionář, kterému shodou okolností dělal v mládí poručníka dědeček Stanislava Hylmara. V jejich rodině byla totiž tradice, že pokud někdo potřeboval učedníka, zašel do jičínského sirotčince, který spravovaly řádové sestry. Nový učedník pak byl téměř členem rodiny.

Pirátův bratr Václav Hylmar

Václav Hylmar se narodil 9. 1. 1908. V mládí byl rovněž skautem, později ale převážil jeho zájem o spolek Sokol, ve kterém byl velmi činným. Vyučil se u svého otce a živnost převzal po jeho smrti v roce 1938. Otcovu dílnu převzal Václav s velkými dluhy, ale díky velkému úsilí se mu dařilo. Stanislav Hylmar se snažil až do své dobrovolné mobilizace v květnu 1938 bratrovi všemožně pomáhat, pracoval v dílně a také jezdil po celém okrese a lepil u silnic billboardy.

Po „Vítězném únoru“ byl Václav nucen k ukončení samostatné živnosti a k připojení ke družstvu, dokonce mu nabízeli, aby se stal mistrem v komunálu. Bránil se, ale do jeho dílny byl nastrčen špicl, který vynášel informace o probíhajících diskuzích, v dílně se scházela skupina důchodců. Nakonec byl zatčen, netajil se totiž svými názory na komunismus a také odmítal vstoupit do socialistického podniku. Byl proto odsouzen lidovým soudem v Jičíně dne 9. 6. 1959 k 27 měsícům vězení, ke ztrátě majetku a zákazu pobytu v Jičíně za pobuřování a podvracení republiky. Tři roky strávil ve valdické věznici, ze které byl propuštěn na svobodu 12. května 1960. Paradoxně Stanislav Hylmar projektoval rozvody tepla pro tuto věznici, když v ní seděl jeho bratr, se kterým si však nemohl promluvit. Poté Václav Hylmar pracoval u podniku Teplotechna Praha a pomáhal realizovat zakázky po celém Československu.

To však nebyl jeho první pobyt ve vězení, během posledního sokolského sletu se v noci ze 3. na 4. července 1948 shromáždilo na Václavském náměstí 300-500 lidí a provolávali hesla: „Ať žije prezident Beneš!“ či „Dnes je to horší než za okupace!“ Na místo dorazila StB a MV SNB. Dav počal kritizovat SNB, přirovnávali SNB ke gestapu a někteří se odmítali rozejít. Proto bylo předvedeno 24 lidí. Mezi nimi i Václav Hylmar. Ve 3:30 byl na Václavském náměstí znovu „pořádek“. V. Hylmarovi byly vytýkány provokace a kritizování SNB, vyfasoval 14 dní.

V roce 1967 se dostal do hledáčku tajné policie znovu, StB Jičín se totiž domnívala, že se snaží získat informace vojenského charakteru:

„2) Vývoj nepřátelské činnosti zbytku vnitřních nepřátel:

a) Organizovaná nepř. činnost byla zjištěna a je rozpracována v akci PROGRAM. Nepř. činnost spočívá v tom, že Václav HYLMAR XXXXX. 1908 z Jičína, osoba dříve trestaná, opatřuje různé údaje o voj. posádkách, jejich dislokaci a jinak projevuje zájem o voj. objekty. Při agent. rozpracování bylo zjištěno, že v dřívější době udržoval velmi blízký styk s Janem LAUDOU, nar. XXXX. 1893, býv. důst., nyní důchodcem. O činnosti LAUDY se HYLMAR vyjádřil tak, že LAUDA má vše písemně zpracováno pro případ zvratu poměrů v ČSSR. Dalším rozpracováním bylo potvrzeno a získána dokumentace o tom, že LAUDA společně s dalšími osobami vypracoval „Program“ k uspořádání poměrů po zvratu poměrů v ČSSR. Jeho činnost dále spočívá v tom, že provádí výběr vhodných osob pro obsazení různých funkcí. Jeho činnost přesahuje rámec okresu a za tím účelem dojíždí do Prahy, kde je ve styku s JUDr. Boh. HLADÍKEM a dalšími z řad nepř. osob a býv. funkc. agrární strany. Do Prahy dojíždí LAUDA dvakrát do měsíce na 2–3 dny. Zde uskutečňuje různé styky. Důvod však dosud není znám. Na Jičínsku konkrétně v poslední době navštívil v N. Pace býv. prof. theo. RYBU Frant., kterému dal k disposici a k prostudování „PROGRAM“, t. j. materiály, jak je již uvedeno. Tendence činnosti LAUDY se jeví tak, že mimo činnost v Praze má na Jičínsku zájem o ustavení osob, se kterými by počítal pro funkce při zvratu poměrů v ČSSR, nebo má zájem o zapojení dalších nepř. osob do činnosti proti soc. zřízení. Dopad jeho činnosti se za stávajících poznatků jeví jako velmi nebezpečný. Obsah jeho „PROGRAMU“ – PROVOLÁNÍ je ostře zaměřen k postihu funkc. KSČ, veřejných pracovníků a stoupenců soc. zřízení.

Činnost Václava HYLMARA je rovněž závažná. Není však dosud zjištěno, za jakým účelem voj. údaje získává, nebo zda je v této činnosti s někým ve spojení. Při zjišťování pramenů jeho informací se vyskytl býv. důst. Stanislav RODR, t. č. vedoucí odd. ZÚ np. Silniční stroje v N. Pace. K jeho osobě bylo občanem ŘEHÁKEM^[6] provedeno oznámení o tr. činu s tím, že žádá o zprostředkování prodeje materiálů o obranném systému ČSSR do NSR, kam manželka oznamovatele vyjíždí. Činnost RODRA není v současné době plně osvětlena a je ve stadiu prověřování.“^[7] Dokonce bylo prošetřováno, zda nespolupracuje s Američanem Georgem Kubínem.^[8]

Následně se rozjíždí vyšetřování a příprava akce „PROGRAM“, průběh byl zveřejňován v denních svodkách StB.

Denní svodka č. 6 z 9. 1. 1968 vytvořená Hlavní správou Státní bezpečnosti přináší informaci právě o akci „PROGRAM“: „V akci „PROGRAM je S StB Hradec Králové ve spolupráci s II. správou HS StB zakončováno rozpracování bývalých potrestaných Václava HYLMARA, nar. 1908, a Jana LAUDY, nar. 1893, oba z Jičína, pro trestnou činnost rozvracení a podvracení republiky. O trestné činnosti jmenovaných jsme naposledy informovali v DS č. 266, dne 6. 12. 1967.

Dne 15. 1. 1968 bude S StB Hradec Králové provedena realizace jmenovaných po schválení krajského prokurátora. O průběhu vyšetřování podáme zprávu.

/II. správa/“

V Denní svodce č. 12 Hlavní správy Státní bezpečnosti ze dne 16. 1. 1968 jsou popsány detaily dalšího postupu pod nadpisem Realizace – zadržení:

„V DS HS StB č. 6/68 jsme informovali o zakončení akce „PROGRAM“, rozpracované S StB Hradec Králové, za řízení II.S HS StB.

Dne 15. 1. 1968 byli vyšetřovacím odborem S StB Hradec Králové po schválení krajského prokurátora zatčen Václav HYLMAR, nar. 1908, a Jan LAUD nar. 1893, býv. potrestaní, pro trestné činy dle § 92 a 98 /rozvracení a podvracení republiky/.

Při vznesení obvinění Václav HYLMAR doznal existenci politického programu celostátního charakteru, který obsahuje plán politického a hospodářského uspořádání Československa po zvratu socialistického státního zřízení. V programu se m. j. počítá i s popravami státních a bezpečnostních orgánů po zvratu soc. zřízení. HYLMAR dále doznal, že politický program byl zpracován v Jičíně, a uvedl některá jména osob, které se podílely na jeho zpracování a rozmnožení.

Ve vyšetřování se pokračuje a o dalším průběhu bude podána zpráva.

/II. správa/“

Tyto materiály jsou velice diskutabilní, neboť je vytvořila přímo StB. Je však jisté, že Václav Hylmar byl skutečně zatčen potřetí, pravděpodobně proto, že chlapi v dílně spekulovali, kdo má být u vlády, a zase tam byl nasazen agent, který sbíral proti Václavu Hylmarovi materiál. Václav Hylmar byl tedy zatčen 15. ledna 1968 o půl šesté ráno a následně odvezen do vazební věznice při krajském soudu v Hradci Králové a několikrát vyslýchán. Sedmnáctého ledna 1968 bylo proti němu vzneseno obvinění pro trestný čin podvracení republiky. V noci z 8. na 9. března 1968 jej však údajně postihla mozková mrtvice, proto byl převezen do nemocnice, kde po několika hodinách umírá, dle úřední verze tedy na mozkovou mrtvici. Stanislav Hylmar vyhledal služby jistého významného patologa, který však pouze konstatoval, že bratr neměl na těle známky fyzického násilí.

Pitva probíhala 9. března 1968 na neurologické klinice. Číslo protokolu 198/98. Smrt nastala po 10 hodinách pobytu na klinice a samotná pitva byla 38 hodin po smrti. Pitvu provedla MUDr. Kubínová-Peychlová, manželka prorektora MUDr. Peychla v Kolíně.

Dle posudku Prof. MUDr. Antonína Fingerlanda, DrSc., pitevní nález neposkytl žádné známky násilí. Stanislav Hylmar – Pirát dodává: „Je zřejmé, že smrt byla způsobena nepřiměřenými způsoby vyšetřování – snad i pomocí určitých posléze nezjistitelných medikamentů.“

Celý tento případ prošetřovala i televize či Svobodná Evropa a vždy to skončilo konstatováním, že umřel v nemocnici a StB za nic nemohla. Ti, kdo by mohli vědět, jak to se smrtí Václava Hylmara bylo doopravdy, už dnes ovšem bohužel nežijí.

Výše uvedené materiály nijak nedávají znát „politické oteplení“ v našem státě na začátku roku 1968. Je možno také připomenout, že přímo ve vazební věznici při krajském soudu v Hradci Králové zemřel 26. dubna 1988 známý disident Pavel Wonka z Vrchlabí. V této věznici také za nejasných okolností skončil život matky pamětníka Bohuslava Straucha – Grizzlyho Hedviky Strauchové, jež údajně spáchala sebevraždu.^[9]

Syn Václava Hylmara mohl v řemesle pokračovat, ale už pouze v družstvu, přičemž vnuk Václava Hylmara, Mgr. Václav Hylmar, přerušil tradici úplně a učí na gymnáziu v Mimoni. A tak Stanislavem Hylmarem končí jičínská rodinná větev, neboť syn ani dcera Stanislava Hylmara v Jičíně nežijí.

Stanislav Hylmar – Pirát o aktivitách svého bratra mnoho nevěděl, pracoval totiž tehdy po celé republice. Když bratra zavřeli, přišli i pro něj do špitálu, kde tenkrát ležel, a u výslechu na něj spustili, že si ho nechají ve vazbě. Dodnes je mu záhadou, proč nezavřeli také Jana Laudu.

U výslechu byl pak ještě jednou, když se setkali staří známí ze školy a z oddílu na prachovské turistické chatě. Jeden policista, který tam byl mezi nimi, se totiž chtěl vytáhnout před kolegy a prásknul, že se tam sešli skauti. Tento policista byl jako malý s nimi na skautském táboře. Samotný výslech trval pět hodin.

Pirát a skauting před válkou

Ke skautingu se Pirát dostal ve svých devíti letech, někteří jeho kamarádi ze třídy byli u vlčat. Mezi nimi byl i Zdeněk Řehoř, pozdější herec, o kterém jsme se již zmínili. Stanislav Hylmar se zúčastnil dvou vlčáckých táborů. Později přetáhl ke skautům většinu kluků ze čtvrti, měli tam totiž, jak už jsme se rovněž zmínili, partu, jejímž byl Stanislav Hylmar náčelníkem.

Junáctví v Jičíně mělo tehdy již bohatou tradici, první skautské družiny zde vznikaly v květnu 1912 a v roce 1914 vznikl v Jičíně první oddíl.^[10] Jičínský skauting a jeho budování jsou spojeny s Bohuslavem Řehákem, tento pozdější oblastní vůdce byl blízkým spolupracovníkem Antonína B. Svojsíka. Byl také jedním z velitelů slovanského jamboree v roce 1931. Po smrti A. B. S. se dokonce stal starostou nově utvořeného spolku Junák,^[11] když se i skautské hnutí v ČSR potřebovalo zkonsolidovat za tzv. druhé republiky po odtržení Sudet.^[12] Vlčácký slib Stanislav Hylmar skládal někdy v roce 1929 či 1930.

Jako vlče Stanislav Hylmar – Pirát dokonce absolvoval slavné 1. slovanské jamboree v Praze, které se uskutečnilo mezi 28. červnem a 4. červencem 1931. Setkal se tam s oddíly složenými z ruských emigrantů žijících v Československu, se skotskými skauty v kiltech, a dokonce i se skauty, kteří nosili turbany. Ve Stromovce tábořilo na dva tisíce polských harcerů, kteří se dali dobře odlišit od ostatních skautů, neboť vždycky něco drželi v ruce a volali „čenž“. Národní listy z 31. 7. 1931 píší také o výpravách z Litvy, Lotyšska, a Rumunska.

Slovanské jamboree bylo bráno jako demonstrace slovanství, národní hrdosti a hlavně přátelství mezi národy. Denní tisk o něm v té době psal veskrze velmi pozitivně, večerní vydání Národních listů z 8. července 1931 však reaguje na jistou negativní kritiku ze strany Montagsblattu („V čele kráčel „důstojník“, prsa ozdobená řády. Krátké, vojenské povely zaznívaly, hudby hrály vojenské pochody a dokonce v čele průvodu táhlo oddělení občanské obrany s nasazenými bodáky. Kdo viděl ty patnáctileté hochy, jejichž slabá ramena sotva mohla unésti tíhu pušek s nasazenými bodly a táhnouti je v uniformách ulicemi, pochopil strašné nebezpečí, které přináší takto vychovaná mládež.“)^[13] a snaží se ji uvádět na pravou míru. Pisatel si údajně popletl průvod skautů se spolkem Vltavan, jenž také kráčel po Praze ke svěcení nového praporu a jehož průvodem pochodovala ozbrojená jednota a spolek řezníků v krojích a se širočinami. Německý tisk dokonce uváděl, že v průvodech i táborech chyběli němečtí skauti. Na jamboree však ve skutečnosti byli na návštěvě berlínští skauti a pfadfindeři ze Sudet, měli ve Stromovce vlastní tábor a zastali se svých hostitelů.

Na tábořící skauty se přišel podívat i politik Karel Kramář (dne 29. června 1931), ale nejvíc na Piráta zapůsobilo setkání 15 tisíců skautů s Tomášem Garrigue Masarykem na Pražském hradě. A Stanislav Hylmar pravděpodobně nebyl jediný, který setkání s TGM tolik prožíval: „...tisíce hlasů zahlaholilo pozdrav milovanému Osvoboditeli. A pak promluvil. Hluboké ticho. Jako zvon zněl jeho hlas, když vítal a povzbuzoval. Byli bychom jej poslouchali do nekonečna.“^[14] Skautský opasek, který měl toho dne Stanislav Hylmar na sobě, nosil od té doby pořád, měl jej i v Reichu, i v letech, kdy byl skauting zakázán komunistickou stranou.

Rovněž pamětnice Vlasta Macková (taktéž nar. 1920) vzpomíná na slovanské jamboree jako na nezapomenutelný zážitek, který se jí dodnes objevuje občas ve snech. Při průvodu na ně lidé z chodníku volali: „Skauťátka, držte se!“ Na Hradě dostali dvě konve vody, všichni měli ohromnou žízeň a netrpělivě čekali, až se na hradním balkoně objeví TGM s hosty. Během čekání „hradní stráž běhala okolo a chlapcům říkala, že mohou volat, ale nesmějí házet klobouky. To se nesmí házet klobouky!“ Jenže co to bylo platné, když se pan prezident objevil, šly všechny klobouky podle českého zvyku do výše a TGM měl co dělat, aby utišil všechny ovace. Vůdce polských skautů zvolal: „Czuj, czuj!“ Na to všichni Poláci odpovídali sborově: „Czuwaj! Czuwaj! Czuwaj!“

Pak následoval proslov TGM ke skautům. Podařilo se mi nalézt text projevu, datovaného k 22. 6. 1931:

„Akceptuji plně váš program národnosti a lidskosti. Lidskost, lidstvo není abstraktem. Není lidstvo bez národů, není nad národy; lidstvo je živá a bude živá organizace všech národů a států. A proto účinná láska k svému lidu je záruka lidskosti. Vaše metoda skautská a vaše jméno vám praví, jak postupovati i v budoucnosti. Vy se snažíte žít v přírodě. Příroda je prostá a učí vás zdravému oproštění. V přírodě se naučíte být praktickými a čestnými.

Anglické jméno skaut, to vám povídá, že jste harcovníky, že jste předvoj a že máte dávat pozor a sbírat informace. Ve starších dobách harcovníci stáli proti nepříteli. Dnes stojí přítel proti příteli. Ale úkol je stejný: informovat sebe, dávat pozor na sebe a na svého kamaráda.

Vám, skautům československým, především připomínám, že v naší historii máme řadu mužů, kteří ve své době svým způsobem hleděli uskutečňovat vaše ideály. Aspoň jednoho bych vám měl připomenouti: lidového našeho krále Jiříka, který držel ideál věčného míru.“^[15]

Karel Lešanovský – Kay však uvádí ještě další projev TGM, který měl také zaznít na slovanském jamboree 1931: „…skaut je bratrem každého skauta a přítelem všech lidí dobré vůle, nemůže být proto skautingu třídního děleného politicky, stavovsky nebo společensky. A poněvadž skauting jest úsilím o radostné dětství a mládí, nezkalené jedem nenávisti, bylo by zavádění jakéhokoli stranictví do skautingu těžkým prohřeškem na tomto radostném mládí… A tak se s vámi loučím v naději, že pevně dodržíte vždy a za všech okolností svůj program. Nazdar!“^[16] Mohlo by se jednat o proslov z 28. června 1931, kdy se na třetím nádvoří Pražského hradu shromáždilo na 12 tisíc skautů.^[17]

Významné osobnosti českého národa skautům nepřednášely pouze své projevy, básník Viktor Dyk věnoval účastníkům slovanského jamboree i svou báseň Pozdrav:

Buď připraven na bouři, hromy, blesky,

na noci tmu a příliš parný den.

Na obtíže a neschůdnost své stezky

buď připraven.

Buď připraven! To minulost ti poví

Připraven nebýt nevinných je hřích.

Po širém světě roztroušeny rovy

nepřipravených.

Buď připraven na úkoly a službu,

jež zoceluje a jež vychovává.

A nos v srdci jednu krásnou tužbu:

ctí býti domova!

Na slovanském jamboree se také proslavil jeden vynález skautů z Jičína – podsady z juty, která byla lacinější než dřevo. V Lomnici byla totiž fabrika na jutovou pytlovinu. Jičínští skauti jutu sehnali, natáhli na dřevěné rámy a pomalovali různými znaky z woodcraftu či indiánskými symboly.

Stanislav Hylmar byl ještě tenkrát během slovanského jamboree u vlčat a postavil tam z hlíny hrad Trosky, který na místě zůstal jako trvalá výstavka.

Skauti byli v Praze ubytováni ve školách a tělocvičnách. Stanislav Hylmar spal v tělocvičně u francouzské školy za Týnským chrámem nedaleko Staroměstského náměstí. Po celé tělocvičně byla rozložena sláma, každé ráno se pochodovalo na snídani a bubnovalo lžícemi do ešusů.

Skupinu vlčat z Jičína, ve které byl i Pirát, měl na starosti Bedřich Valla, elitní člen důstojnictva čs. armády a také vůdce smečky vlčat v Jičíně. Dokonce s nimi ještě dva dny po jamboree zůstal v Praze, a mohli tak lépe poznat všechny nejvýznamnější památky.

V rámci natáčení vzpomínek pamětníka Stanislava Hylmara – Piráta byl nahrán krátký pozdrav s osobním vyznáním vztahu ke skautským zásadám. Nahrávka byla určena na 11th Central European Jamboree, které je pokračovatelem tradice slovanského jamboree, kde se setkala s velkým ohlasem. Je ke zhlédnutí na http://www.youtube.com/watch?v=jIo1mmnH7mg.

Každý rok se konal okresní sraz skautů, vždy v jiném městě, Pirát se takového setkání poprvé zúčastnil v Železném Brodě, pak byl sraz pro změnu v Liberci (šlo se německým městem), ve Dvoře Králové, Hořicích a v Turnově. Jeho součástí byly vždy závody a Stanislav Hylmar se domnívá, že bývaly těžší než dnešní skautské závody, bylo to totiž v době ohrožení státu a disciplíny byly podbarveny brannou výchovou.

V Jičíně byli aktivní i Spartakovi skauti (nazývali se tak od roku 1921). Všechno skautské kopírovali a měli podporu komunistické partaje.

Pak zde působili také katoličtí skauti (objevili se snad kolem roku 1934), na které se lidé dívali trochu udiveně, protože se na povel modlili, ale nikdo proti nim nic neměl, a věnovali se skautským disciplínám. Někteří jim přezdívali „kudlanky nábožný“. Katolickým skautům velice pomáhali kněží.

V oddíle, jehož členem byl Pirát, byli také Židé, ale nebyli nijak ortodoxní.

Na prvním táboře byl Pirát ještě jako malé vlče. Tábor musel být zkrácen na 14 dní, protože pršelo a všechno měli brzy zmáčené a obrostlé plísní. Na táboře měli jedno teepee, kde se konaly různé schůze, a dokonce se tam i vařilo. Blízko byla studánka, ale jinak bylo vše vzdálené, protože tábořili v hlubokém obecním lese. Louka, na které chtěli původně tábořit, byla totiž osázena stromky.

Tábory v oddíle trvaly většinou měsíc, přičemž se alespoň zprvu snažili tábořit vždy na nějakém novém tábořišti. Přípravy na tábor začaly na jaře, kdy se udělala výprava na vytipované místo a přímo na ní se dohodl se sedlákem odběr mléka, nacpání slamníků a dřívější posečení. Na druhém výletu bylo hlavním úkolem nalézt nejbližšího lékaře, četnickou stanici, poštu, starostu, nouzovou dopravu, řezníka a pilu. Také se dala do pořádku tamější studánka. První den tábora musely být postaveny stany. Druhý den se stavěla kuchyň s lepenkovou střechou a kamny, přičemž na kamna se vezl pouze rošt, dvířka a pláty, ostatní se vytvářelo ze surovin z okolí tábora. Většinou kamna dělal ten, který zrovna skládal odborku táborníka. Později to dělal pravidelně Stanislav Hylmar, protože už měl cvik.

Každý si pro přepravu věcí na tábor koupil v obchodě bedýnku od cukru, kam naskládal svoje věci, napsal na ně svoje jméno a pak víko přibil hřebíky. Mělo to dvě výhody – nemuseli se bát, že se věcem při převozu na tábor něco stane, a také bedýnku využívali jako stolek ve stanu.^[18]

Skauti byli na táboře většinou rozděleni do tří družin, přičemž službu měli ve třídenních cyklech: 1. den pomocné práce (hlavním úkolem bylo nadělat si zásobu dřeva na vaření příští den a večer přebrat kuchyň), 2. den služba v kuchyni, 3. den měla družina volno.

Na táboráky zvali příznivce z vesnice

Během tábora byly žně, a proto vždy několik skautů šlo pomoci sedlákovi, od kterého měli zapůjčeno tábořiště. Sedlák se obvykle chtěl i předvést, a tak se kluci na těchto výpomocných pracích vždy patřičně dosyta najedli a ještě i něco donesli s sebou do tábora. Díky této pomoci na žních nemuseli platit za pronájem pozemku.

Na táborech byla spousta aktivit, kupříkladu noční hry či honby za pokladem. Na jednu takovou honbu za pokladem Pirát obzvláště vzpomíná, neboť šli po stezce vyznačené burákovými slupkami. Po nich se dostali zpátky do tábora, kde byla zpráva, že mají hledat v určitém okruhu onen poklad. Pátrali, ale pořád nemohli nic nalézt. Pirát byl dožraný, a tak kopl do mičudy, která ležela poblíž, ale málem si urazil nohu, protože právě v té mičudě byl zašitý poklad, sladkosti, které tak zuřivě hledali.

V době volna se někteří učili plavat, poznávat souhvězdí (každý musel znát 12 souhvězdí), odlévat stopy, lasovat, plnit druhotřídní zkoušky, poznávat rostliny, střílet z luku, vytvářet rákosové rohože na stavu apod.

Noční hlídky drželi skauti ve věku do deseti let po dvou a hlídky si předávaly skautskou hůl.

Na táboře měli také systém trestů. Za jedno sprosté slovo byl provinilci při nástupu ve skautském kroji nalit rádcem družiny do rukávu ešus studené vody. Pokud to bylo něco horšího, lila se voda do nohavice a provinilce drželi hlavou vzhůru. Také se dávaly „trestné hlídky“. Stanislav Hylmar vzpomíná, že měl na jistém táboře nejvíce trestných hlídek ze všech!

Plnění orlích per bylo složité, neboť při zkoušce mlčení musel ten, který zkoušku plnil, chodit bez košile a nesměl vydat žádný zvuk, občas byl zasažen prutem přes záda. Stanislav Hylmar – Pirát vzpomíná, že při této zkoušce otravoval vůdce tábora, který seděl a maloval totem, vůdce jej proto švihl přes záda. Pirát se k němu na oplátku zezadu přikradl a přeřízl mu prut, který měl zastrčený za pasem. Pak do vedoucího tábora znovu strčil a ten jej chtěl švihnout, ale měl v ruce už jen zbytek proutku. Pirát za to tenkrát dostal trestnou hlídku.

Táboření je vyšlo asi na šest korun za den (i s dopravou). Mzda nejobyčejnějšího dělníka tehdy byla dvě koruny na hodinu. Vyučený dělník dostával tři koruny a kvalifikovaný zámečník míval za hodinu práce čtyři koruny, což by bylo dnes asi 150 Kč. Dohromady stál tedy tábor asi 200 tehdejších korun. Další výdaje byly potřeba k doplnění kroje, takže celkově vyšel každého tábor asi na 250 korun.

Na konci táborů se vždy pečlivě vytahaly hřebíky z veškerého dříví, to si pak odvezl sedlák společně se slámou ze slamníků.

Tábory měli pod Kunětickou horou, v Českém ráji, na Jizeře a dokonce na Podkarpatské Rusi. Dělaly se však i putovní tábory – třeba pochod přes Krkonoše, ale také sjížděli řeky. Když jim bylo patnáct, jeli Labem do Děčína. Chtěli totiž udělat něco podobného jako někteří jičínští skauti, kteří jeli na vlastnoručně zhotovené pramici Váhem do Dunaje a dál. Finančně na to však skauti okolo Stanislava Hylmara nestačili, a tak, protože jeden skaut chodil do školy se synem hraběte Šlika, vyjednali, že jim prkna dají ve Šlikově pile. Otec jednoho skauta byl pro změnu truhlář a jeho učedník jim pomáhal vyrábět pramici podle osvědčeného plánku. Pramici si pak nechali přepravit do Jaroměře a tři z nich se s ní dostali pod Kunětickou horu, kde byl tábor. Po táboře se jich pět vydalo až do Děčína. Když tam přijeli, neměli ani korunu, rozhodli se proto, že loďku prodají a vrátí se za utržené peníze do Jičína, neboť by bylo příliš drahé převážet pramici zpátky.

Jejich tábor v roce 1936 byl na Podkarpatské Rusi nedaleko vesnice Kvasy nad Černou Tisou v okrese Rachovo. Trval pět neděl a samotný tábor organizoval Jaro Fric – Akéla, který byl jako celá řada Čechů zaměstnán v tamější oblasti a sám tento tábor i vedl, vůdkyní dívčího tábora byla Růža Odvárková. Věci se vezly na dvou nákladních vagonech, ale oni jeli ve vagonech osobních. Výjimečně s nimi jely společně i skautky.

Na Podkarpatské Rusi byla neuvěřitelná bída – tamější občan jim říkal, že by v celé vesnici nesehnali ani pět korun. Hodně se tam pašovalo, ale Stanislav Hylmar neví přesně co. Dali se tam koupit levně koně, a tak roveři jednoho za 100 korun koupili, naložili na něj různé věci a dělali výlety do okolí.

Tábory byly odloučené – holky a kluci zvlášť. Jičínští skauti skautkám pomáhali, šli jim třeba pomoci vykopat latrínu či postavit kuchyň, popřípadě skautky nastupovaly na tábor po skautech, takže se jim předával již vybudovaný tábor. Pirát se domnívá, že u holek byl skauting věcí módy, vlnovitě přibyly, když se někde veřejně vystoupilo v krojích, ale obyčejně jak začaly chodit do tanečních, velká část odpadla, ale to se týkalo i kluků. Vždy se však našli tací, kteří si uvědomovali, že musejí pro skauting něco obětovat.

Jičínský skauting v meziválečném období je charakteristický stálým dostatkem vedoucích, neboť ve městě sídlil Raisův státní učitelský ústav.

Zájmy jičínských skautů utvářela strategická poloha města Jičína, od kterého je kousek do kopců či na rovinu. Pirát se věnoval horolezectví, někdy byl na skalách stejně často jako ve škole. Dokonce v pozdější době provázel Jaroslava Foglara – Jestřába po Českém ráji. Ke skautům v Jičíně prostě skály neodmyslitelně patří. Jičínští skauti v Prachovských skalách tábořili, skládali své skautské sliby (přímo v místě pohanského pohřebiště), a dokonce se podíleli na budování turistických stezek: „Nebylo jediné značky a nápisu, který by ve skalách (myšleno Prachovské skály) před první světovou válkou neprovedli skauti.“^[19] I po válce se skauti o Prachovské skály starali – v roce 1919 zde táboří a opraví 600 schodů, postaví nové lavičky a odpadkové koše, také upraví novou stezku od Krkavčí skály, jež je pojmenována Skautskou stezkou, a jistá skála zase Skautským hradem.^[20] A jičínská vlčata se objevila i před kamerou, když se v roce 1922 natáčel film Prachovské skály.^[21] Kdesi v Jeskyni Strážce valů má být vytesána do skály junácká lilie.^[22] Dokonce Stanislav Hylmar vzpomíná, že na Prachově byl někdy častěji než ve škole a cvičil se v horolezectví, přičemž užíval dvojité prádelní šňůry.

Oddíl skautů v Jičíně se neustále rozrůstal a dal vzniknout dalším oddílům. Stanislav Hylmar v pozdější době, když už byl pomalu v roverských letech, zakládá oddíl pro skauty, kteří byli v učení, popřípadě v zaměstnání, neboť tito skauti neměli moc volného času.^[23] Jeho oddíl existoval i během války, do doby, než přišlo v roce 1942 totální nasazení a nesebral je Arbeitsamt. Na nucené práce museli nastoupit téměř všichni z jeho oddílu, ale asi dva se chytili práce, která se nedala opustit a byla pro německé hospodářství natolik důležitá (např. práce pro německou armádu), že do Reichu nemuseli.

Z tohoto předválečného skautského oddílu je Pirát poslední.

Druhá světová válka

Válka si vyžádala oběti i mezi jičínskými skauty a skautkami. Přímo z oddílu Stanislava Hylmara – Piráta válku nepřežili dva členové.

V koncentračním táboře bohužel zahynuli i další skauti. V Osvětimi zahynuli: Anna Lustigová, Karel Pick, Rudolf a Josef Hönigsfeldové, Josef Lustig, Josef Ficher, Emil Ponikelský, František Macků, Miroslav Kubín, Hana Hermannová, Josef Lustig, Josef Fischer, Jiří Hahn, Jiří Hermannn, Jiří Pick a Karel Pick, který je znám jako účastník jamboree v Nizozemí Vogelenzaug-Bloemendaal.^[24]

Skaut Miroslav Špot bojoval a zahynul jako letec v Anglii. Miroslav Cziviš byl popraven za heydrichiády.

Stanislavu Hylmarovi se také rýsovala služba v armádě – nevěděl, co má dělat, ale přijel jeho strýc – důstojník: „Když nevíš, co dělat, tak se mnou a na vojnu.“ Ve vypjaté atmosféře roku 1938 se čtyři členové Pirátova oddílu přihlásili k dobrovolným odvodům do armády,^[25] ale dva nevzali, jeden měl něco na plicích a druhý byl moc hubený. Dokonce i Stanislav Hylmar měl namále, protože mu scházelo 1,5 kilogramu (a měřil 182 centimetrů), ale nakonec odvodní komise přimhouřila oko, protože jeho strýc byl důstojníkem.^[26]

Josef Švorc z oddílu Stanislava Hylmara se chtěl také přihlásit do armády, ale chyběly mu tři měsíce, proto šel na vojenské učiliště. Po zrušení čs. armády v roce 1939 se dostal do pracovního tábora, bývalí vojáci tam byli do doby, než si našli práci. Do těchto táborů chodili Němci nabízet práci v Německu se stejnými právy, jako měl německý dělník. Někteří do Německa skutečně odešli, ale nic za to pak nedostali, protože šli dobrovolně. Z tohoto pracovního tábora se tedy Josef Švorc nechal zverbovat a dostal se až k Bodamskému jezeru. Byl tam tři měsíce, očíhl si to a pak přeplaval na druhou stranu, i když na něj stříleli. Stanislavu Hylmarovi – Pirátovi ze švýcarského Saint Margrethen zaslal před vypuknutím druhé světové války pohlednici datovanou k 16. 9. 1939 s textem:

„Stando, hranici přeplaval Joska.“

Ze Švýcarska se poté dostal do Francie, byl v cizinecké legii^[27] a nakonec se dostal do nově vznikající české armády ve Francii. Sloužil na tanku, pak byl v Anglii. Josef Švorc již také nežije, zemřel 5. 12. 1991.^[28]

Velmi zajímavý je též osud jičínského Němce a skauta Bohouše Seidla (německy se jmenoval Gottfried Seidl), jehož otec byl nádražák a sloužil v Jičíně. Zkráceně se mu říkalo Frídl. Tento Němec chodil se Stanislavem Hylmarem – Pirátem do školy, a žádný ze spolužáků ani nevěděl, že je jiné národnosti. Frídl chodil spolu se svým bratrem do jičínského skautského oddílu a byl s nimi na několika táborech, ale po roce 1938 se on a jeho rodina vrátili do Liberce. Aby nemusel hned narukovat, dělal Frídl průmyslovku, ale pak stejně narukoval. Sloužil na jednom torpédoborci ve Středozemním moři, ale potopili je Angličané, naštěstí se však zachránil na Krétě, kde onemocněl malárií a dostal se jako rekonvalescent do Vratislavi. Tam se setkal se Slováky v době, kdy už se vědělo, že Němci prohrají, a tak mu sehnali civilní šaty a utekl s nimi na Slovensko, kde začínalo Slovenské národní povstání. Během několika týdnů však byli zajati a dostali se zpátky do Vratislavi, kde se Frídl bál, že jej někdo pozná. Při osvobozování Polska se dostal do polských jednotek, se kterými se dostal až do rodného Liberce, ale tam už byl v plném proudu odsun. Nyní žije v Kanadě či v USA (Salt Lake City), přičemž do Čech se přijel podívat před osmi lety.

Avšak co se stalo se Stanislavem Hylmarem? Sedmnáctého května 1938 byl u odvodu v Bratislavě a stal se ve svých 18,5 letech vojákem 39. pěšího pluku, čímž potvrdil rodovou tradici.

Stanislav Hylmar přijel 1. března 1939 do bratislavských kasáren, přičemž kus cesty vlakem absolvoval přes zabrané území. Po příjezdu byl u vstupní prohlídky, pak byl zařazen do roty. Jeho poznatky z bratislavských kasáren si zapisoval do svého deníku.

Druhého března se společně fotografovali a museli si napsat písně do pochodu.

Od 10. března pak už v kasárnách věděli, že se něco děje. Desátého března je vyhlášena pohotovost, zesilují se stráže, vydávají se střelecké instrukce a Stráž obrany státu rukuje na hranice. Na ulici před kasárnami byla protičeská demonstrace. Řvalo se „Češi peši do Prahy“, „Čecha do měcha, měcha do Dunaja“.

Pak z Vyškova přijely tanky. Později se Stanislav Hylmar dozvěděl, že vláda chtěla údajně potlačit místní pobouření silou, ale druhý den ráno zase tanky zmizely. Současně byli Češi staženi do několika místností, přičemž slovenská šarže, která měla službu, provedla kontrolu a všichni museli být předpisově ostříháni skoro dohola. Zároveň byli Češi a Slováci sestěhováni do společných místností. Stále trvala pohotovost vůči případnému přepadení kasáren a na protější budově kasáren visí Hakenkreuz.

Noc z 11. na 12. března 1939 přečkali v ustrojení, přičemž ráno byl poplach. Dokonce vyfasovali každý 60 ostrých nábojů, ale pak je zase vrátili. Musí zůstat ustrojení. Najednou okolo prochází Hlinkova garda a civilisté s puškami. Pak se Češi sejdou v kantýně a zpívají, na což jim Slováci sborově odpovídají.

Do oken se dávají kulomety a znovu dostávají 60 ostrých nábojů.

Třináctého března 1939 museli cvičit na dvoře, aby se nenudili. V kasárnách se množí poplašné zprávy, např. že bylo zavřeno 500 civilistů nebo že Němci vyhodili do vzduchu osobní automobil. Ve 23 hodin odjel z kasáren zpět do Vyškova oddíl útočné vozby. Stanislav Hylmar byl vzbuzen na noční hlídku v -7oC mrazech. Důstojníci si totiž prý popletli Hylmara a Hübnera, přičemž Hübner byl údajně bratislavský Němec. Do půl sedmé ráno byl Stanislav Hylmar na hlídce, pak šla kolem rodina jednoho důstojníka, který na Stanislava Hylmara zavolal: „Ty to nevíš? Slovensko má samostatnost a Němci obsazují Čechy.“ Pak byl Stanislav Hylmar vystřídán.

Češi byli sestěhováni dohromady a musela se odevzdávat výzbroj. Odpoledne si Stanislav Hylmar zašel na černo za strýcem – důstojníkem do jiných kasáren.

Sedmnáctého března 1938 byl ve tři hodiny nástup Čechů, na kterém dostali poslední žold 25 korun, kus špeku, salámu a chleba. Rozloučili se a odešli na nádraží, přičemž provolávali různá hesla. Na nádraží nastupují do zvlášť vypraveného vlaku, kterým jede z různých pluků asi 1500 Čechů. Když se vlak rozjížděl, tak se zpívala národní hymna.

V Brně se vystupuje, je již po půlnoci, tedy 18. 3. 1938. Po seřazení odcházejí do židenických kasáren, na jejichž dvoře musejí setrvat až do rána. K obědu dostali guláš, pak dostali lístek, na kterém bylo napsáno, že od této chvíle jsou v civilu a musí se o sebe postarat sami. Stanislav Hylmar šel proto na dráhu a druhého dne se dostal do Jičína^[29], ale onemocněl chřipkou, která jej držela v posteli asi měsíc.

Němci brakovali kasárna za Jičínem^[30] a nebylo na ulici vidět Němce „bez balíku látek a plný huby šunky nebo cukrovinek“. V Německu již bylo hospodářství určené pro vojenský průmysl a některé věci byly v Říši nedostatkové.

Z armády se pamětník vrátil, ničím nebyl. Pomáhal bratrovi v dílně a také jako brigádu lepil billboardy. Od 1. 9. 1939 do 25. 8. 1942 pracoval jako montér-instalatér. Při tom studoval odbornou literaturu z oboru tepelné techniky. Začal se proto učit instalatérem a studoval na Střední průmyslové škole (obor instalatér) v Hradci Králové, kde se učil společně s klempíři. Mívali instalatérské a klempířské dílny, ale právě ty klempířské jej příliš nebavily, proto vždy udělal rychle svou práci a utekl do dílny pro umělecké zámečníky, kde okouněl a občas i něco udělal. Byl dokonce mistrem v dílně pro umělecké zámečníky chválen, snad si mysleli, že patří mezi umělecké zámečníky. Dodnes tvrdí, že by dokázal ukovat ze železa růži. Jenže později jeho mistr na klempířinu přišel na jeho tajné návštěvy u zámečníků a pomstil se mu tím, že dostal z dílen horší známku.

Když byl v plném studijním zápalu, povolali jej na nucené práce do Říše, kam odešel na podzim roku 1942. Povolání mu bylo doručeno 12. 11. 1942, ale totální nasazení se Stanislavu Hylmarovi podařilo oddálit asi o 14 dní pomocí změny místa bydliště. Rovněž se dohodl s vedením, že půjde ke svému oboru, do Jablonce, a vymluvil se, že má děvče, proto dostal místo blízko bydlišti. Prvního prosince 1942 odjel transportem totálně nasazených do Německa. Pracoval v Reichu jako montér-topenář a potrubář. V jejich skupině jich bylo asi 200, pracovali v instalatérských dílnách, a když byl vybombardován nějaký podnik důležitý pro nacistické hospodářství, tak jim do instalatérských dílen nahlásili škody a byla vypravena skupina opravářů. Stanislav Hylmar pracoval na pozici Helfera a velice úspěšně se osvědčil u sváření. Jejich pracovní skupinu měl na starosti Obermontier, který díky své pracovní skupině plnil velmi dobře své úkoly, a vyhnul se tak rukování. Byl to zarytý nácek, ale se Standou Hylmarem jednal velice slušně. Opravy vybombardovaných objektů prováděli po celé Říši, takže vandrovali i po Francii atd.

Jednoho dne byl Obermontier náhle hospitalizován se zánětem slepého střeva, zrovna když pracovali na francouzských hranicích. Stanislav Hylmar zůstal a společně s nuceně nasazeným francouzským knězem práci dodělal během 12 dní, pak se objevila kontrola – gestapo, jak to, že se flákají, zkontrolovali si ale odvedenou práci a pamětník dostal 200 marek jako prémii. Protože zjistili, že umí německy i francouzsky, jezdil jako samostatný montér, ale že se učil ve večerní škole rusky, to raději zamlčel. Díky kvalitní práci si vydělával dostatek peněz, aby mu švagrová koupila na černém trhu, co potřeboval.

Při opravách rozbitých továren se často přepravoval z místa na místo a díky tomu poznal mnoho míst s totálně nasazenými z různých zemí okupovaných Německem (jednou se dostal do tábora, kde bylo 12 národností), a protože nosil skautský opasek, často byl oslovován skauty z Francie, Nizozemí, Belgie, Polska, Československa, popřípadě skauty sám mezi totálně nasazenými vyhledával. Uměl francouzsky, německy a rusky, vždy se domluvil a mohl se ptát, jak vypadá skauting v jiných zemích. Podle jeho vlastních slov nepotkal tenkrát žádného skauta z Německa a zjistil, že v jiných zemích jsou skautské organizace mnohem více napojeny na církve.

Také se nad ním několikrát při bombardování třásl strop sklepa. Bohužel vídával i mrtvé, kteří zahynuli, když bomba přerušila kanalizaci a přípojkami se pak začala voda tlačit do sklepů domů, kde byli schováni lidé. Oběti bombardování se často také udusily, když se nad nimi zřítil dům, a nemohly ven. Od té doby nemá rád fialovou barvu, neboť udušení lidé byli fialoví.

Během totálního nasazení si vedl svůj deník, ve kterém vzpomínal na jičínské skautování. Sedával na svém vojenském kufru a zpaměti třeba nakreslil i svou jeskyni.

Totalitní nasazení využíval k drobným sabotážím. Např. když byl někde potřeba tlak 20 atmosfér, tak tam dával úmyslně slabší potrubí. Pak se ale bál, že to bouchne a někdo na něj přijde, ale náhodou to vydrželo, nebo to prasklo, a nikdo se nepídil po tom proč.

Před koncem války dostal práci v Tanvaldtextilwerke, věděl, že je konec blízko, a různě si práci protahoval: „Utekl jsem načerno několikrát, někdy na pár hodin přes hranice do protektorátu. Inu ze srdečních důvodů dokáže mladý člověk ledacos. V Liberci jsem měl schováno kolo, a tak jsem byl již 3. 3. 1945 nouzově přes noc v jeskyni a ubytoval první tři Rusy. Pracoval jsem v té době v Tanvaldu, kde byl závod po obou stranách hlavní ulice. Tam jsem dělal různé opravy. Za pomocí kamarádů jsem mohl ,na papíru‘ proházet práci na různých místech a tím měl možnost občas tam ,nebýt‘. Takže oficiálně jsem původně pro přehlášení potravinových lístků ,utekl‘ až v dubnu 1945.“

Pirát si říkal, že válka už nemůže dlouho trvat. Proto šel na nejbližší vedení, které bylo v Jablonci, kde si vyžádal propustku, jinak hlavní vedení bylo v Görlitzu. Dokonce jim říkal, že už si raději přihlásí potravinové lístky v protektorátu. Ihned se naštvali: „A vy říkáte, že je to prohrané? Vůdce ještě neřekl k tomu své, to teda uvidíte!“ Říkal si, že udělal hloupost, pracovní místo opustil 28. 4. a v dubnové noci roku 1945 přeběhl s kufříčkem do Čech, hranici protektorátu překonal u Železného Brodu, dál přes Rovensko a ráno již byl v Jičíně. Bratr namítal, že jej už jistě hledají,^[31] a tak se Stanislav Hylmar schoval v Prachovských skalách do jeskyně, kterou našli jako skauti na jedné výpravě. Jeskyně byla kdysi využívána jako obranný komplex slovanského hradiště. Byla částečně zavalená, a tak ji vyhloubili a dali do pořádku. Pak si z ní udělali chatu, později dokonce klubovnu.

Přibližně v roce 1937 přišel za Stanislavem Hylmarem Hönigsfeld s Jardou Pikem. To už bylo v době, kdy v Německu pronásledovali Židy. Potřebovali totiž přechodné útočiště pro své rodiče, kdyby se něco dělo i v Jičíně. A tak Stanislava Hylmara žádali, aby jim ukázal jeskyni.

Po válce se na zemi v jeskyni objevila díra, tak se Stanislav Hylmar domnívá, že tam mohl někdo ukrýt nějaké předměty, třeba zlaté. Ale neví, kdo o nich věděl a vykopal je, protože všichni z rodiny Piků a Hönigsfeldů zahynuli za války v koncentráku. Ptal se dokonce v hotelu Prachov, zda tam nebyl někdo předtím ubytován z Izraele, ale údajně nikoliv. Mohl to být také někdo s minohledačkou.

Po několika dnech, kdy se v jeskyni schovával, potkal Stanislava Hylmara – Piráta pan Vícha, správce turistické chaty, který jej žádal, ať do jeskyně vezme ještě tři kluky, kteří dokázali utéci z pochodů smrti. Tři Rusy (údajně kantory) tedy vzal k sobě, předtím byli schováni někde ve vesnici. Naproti na Novém Hrádku byli pro změnu „zahrabáni“ dva Angličané, kteří také utekli. V rozestavěné chatě ve sklepě byli další čtyři chlapi. U něho se to všechno sešlo. Jeskyni tedy přenechal ostatním a ukrýval se v okolí, nebo dokonce i u příbuzných v četnické stanici v Dětenicích.

Najednou se objevily zbraně – ty asi byly od vlasovců. V jedné knížce je Stanislav Hylmar dokonce nazýván vedoucím partyzánské odbojové skupiny „Milíčeves“ (ta vznikla v dubnu 1945), ale dodnes třeba neví, zda pancéřované pásové vozidlo vyhodil panzerfaustem někdo z jeho lidí. Pro tolik chlapů bylo těžké shánět jídlo a vodu.

Nikoho z nich nechytili, byť byl údajně po okolí Jičína učiněn zátah na uprchlé zajatce apod. Dokonce Stanislav Hylmar ostatním schovancům radil, aby první stříleli na psy, kdyby se objevila nějaká německá hlídka. V posledních měsících války už ale Němci moc do lesů nechodili, dokonce evakuovali i turistické chaty a hotely, kde byli poschovávány německé děti před nálety.

Když válka skončila, sebral Rusy, mezi kterými byli dokonce i dva Tataři, a šel s nimi na městský úřad. Domníval se totiž, že Rusové budou potřebovat potvrzení, že tady byli schováni, a hlavně že byli činní. Zašel tedy na Národní revoluční výbor, přestože byli tenkrát ještě Němci v dolních kasárnách.

Rusové však byli sovětským velením, které tenkrát sídlilo v elektroprůmyslové škole, zavřeni do městských stodol. Jirka Bučinů šel pak okolo těch stodol a jeden Tatar jej prosil škvírou mezi prkny o jídlo, údajně tři dny nejedl. Těmto Rusům dal Stanislav Hylmar svou adresu, ještě než je odvedl na sovětské polní velitelství, ale nikdo mu neodepsal, tak se naštval a zašel na sovětské velvyslanectví v Praze, kde mu řekli, že je to špatně napsanou adresou, což Stanislava Hylmara dopálilo, a tak vše nechal napsat někým na ruském velvyslanectví, ale nikdo mu stejně neodpověděl a možná jim to, dle Pirátova mínění, spíše uškodilo. Od manželky jednoho z Rusů mu však přišel zoufalý dopis – žádala jej o fotografii celé jejich partyzánské skupiny. Skutečně se tenkrát fotili, a to na Hraběnčině vyhlídce. Fotil je tenkrát Ota Hrušů, ale snímek se nepovedl, snad to bylo stářím filmu. Stanislav Hylmar se domnívá, že tito Rusové skončili na Sibiři v nějakém gulagu jako vlasovci.

Protože byli pohotoví, druhý den po konci války je Revoluční národní výbor určil k eskortování 2500 Němců z jičínského fotbalového hřiště.

Museli je dopravit až do Semil, ale bylo hrozné horko. Někteří padali cestou, a proto ty, kteří již nemohli, vozili na náklaďáku do nemocnice do Nové Paky. Náklaďák ukradl jeden muž z pamětníkovy skupiny Němcům, když ještě wehrmacht obýval jičínská kasárna. Pamětník měl od půllitráků tak odřené nohy, že s nimi došel jen do Lomnice, a co se se zajatci stalo dál, neví.

Dále jezdili s náklaďákem směrem na Trutnov. Všude se válely odhozené pušky a jiné zbraně. Ty nakládali a vozili do jičínských kasáren a pomohli tím vyzbrojovat nastupující vojáky, kteří nastoupili po obdržení svolávacích lístků.

Nedlouho po konci války uviděl pamětník za výlohou plakát, který lákal do Revolučních gard, přičemž tam bylo ještě připsáno, že se služební doba počítá jako vojenská služba. Stanislav Hylmar si řekl, že to bude nějaká lepší vojna a že jej vojenská služba stejně nemine. Od 28. 5. je členem RG v Jičíně společně s kamarádem Richardem Horákem. Byli oblečeni do německých mundúrů, poté byl jičínský oddíl RG odeslán do Hostinného a ubytován v bytech, které byly prázdné po divokém odsunu Němců. Část o sobě prohlašovala, že jsou vysocí funkcionáři KSČ, ti měli nejvyšší autoritu a také zabrali luxusní vilu majitele papíren v Hostinném, ve které zřídili kobky. Bylo to zvláštní oddělení, kde nelidsky jednali se zatčenými Němci, s ženami provozovali hnusné orgie. V Hostinném byl dokonce zřízen internační pracovní tábor pro zatčené, který byl zrušen v listopadu 1945.^[32]

Někteří členové těchto gard prováděli výpady i do okolních vsí a rozkrádali majetek sudetských Němců.

Jednou byl pamětník s kamarádem Richardem Horákem poslán pro zavařeniny do bytu odsunutých Němců. Když ale byli v bytě, přijela hlídka poslaná vedením, museli na četnickou stanici, kde po Stanislavu Hylmarovi a Richardovi Horákovi požadovali, aby odevzdali údajné zlato, které měli ukrást ve vysídleném bytě. Byli prošacováni. Stanislav Hylmar se domnívá, že to bylo na ně nahráno, a jak sám píše: „V tu chvíli jsem se rozhodl, že za každou cenu musím pryč. Ale utéci, když služba byla rovnocenná službě v armádě, tak to by byla dezerce. Současně byla na vedení oddílu výzva pro vstup do nového bezpečnostního policejního sboru – Sbor národní bezpečnosti s předností gardistů do vstupu. Chopil jsem se toho jako nejlepší možnosti a po asi dvoutýdenním působení v Revoluční gardě jsem odešel.“

Z revoluční gardy se dostal 12. června 1945 do 1. praporu SNB v Mladé Boleslavi, kde prodělal vojenský výcvik a přednášky o policejní službě. Navlékli je tam tehdy do starých německých vojenských hadrů, a jelikož je v mundúru i vyfocený, tak u jisté fotky dodnes říkává, že byl u „wehrmachtu“.

Na podzim 1945 byli přiděleni s Joskem Tomšem z Kyjí u Jičína do Telnice nad Labem poblíž hranic. V bouřlivém pohraničí se nenudili, což dokládá i incident s ruskými vojáky, který Stanislav Hylmar zažil. Jednou byl totiž vyburcován, že v zámku jsou „ti zlí Rusové“ a pan hrabě Ledebour prosí o pomoc. Jednalo se o vojáky, kteří vjížděli do Československa přes hranice rabovat. K zámku dorazil na služebním motocyklu. Rázně jim řekl, že jsou na území Československa a že něco takového zde provádět nelze. Rusové se však rozčílili, že za nás přece bojovali. Stanislav Hylmar jim pohrozil sovětskou polní policií, která by se s nimi jistě nemazlila. Naskákali na náklaďák, ale pořád nadávali. On měl u sebe 9 mm belgickou pistoli a granát maďarského typu. Došlo ke konfliktu, Standa Hylmar přiskočil k jejich náklaďáku a odjistil granát. Měl tedy Rusy v šachu, pokud by na něj vystřelili, pustil by granát, a ten by jim poškodil auto. Nezbývalo jim nic jinézo než ujet, a aby je pamětník ještě popohnal, udělal rukou obrat, jako že granát hází. Nakonec granát skončil v zámecké zelinářské zahrádce. Hrabě Ledebour, což byla největší místní honorace, mu přišel osobně poděkovat a ze skrýše v seně vyskákaly jeho dvě dcery. Překvapující bylo, že se s mladší hraběcí dcerou Stanislav Hylmar potkal již v Reichu na nucených pracích, když prováděl v jednom sanatoriu na dívčím pokoji opravy, dcera hraběte Ledeboura tam zrovna ležela na nemocničním lůžku.

Pak s tím Stanislav Hylmar praštil, zůstal doma a vojákem už být nechtěl. Z SNB odešel na vlastní žádost 8. 10. 1945. Jenže 1. března 1946 přišel povolávací lístek a on musel na vojnu znovu. Ještě předtím však dělal od 1. listopadu 1945 okresního tajemníka v Nové Pace, kde vydržel půl roku. Chtěl se totiž ženit se svojí dívkou, ale kdyby se stal profesionálním četníkem, nesměl by se po určitý čas ženit. Jeho dívka pracovala na sekretariátu Krajské odborové rady, postěžovala si vedoucímu a ten jej od četníků dostal k nim, ale musel dělat okresního tajemníka. Práci se snažil dělat poctivě, ale neseděla mu. Většinou měl za úkol dohlížet na ustanovení závodních rad, neboť každý podnik nad 12 zaměstnanců musel mít dle zákona tento odborový orgán.

Šel tedy znovu na vojnu, tentokrát na šest měsíců, přestože byl předtím u armády v dobrovolné službě. Byl ve strážním praporu v Mostě a hlídali Hydrierwerk, což byl závod, kde se z uhlí vyráběl benzín, snad také margarín a jiné produkty. Celý objekt byl za války bombardován, proto se opravoval a Stanislav Hylmar mohl uplatnit zkušenosti nabyté při totálním nasazení.

Již během vojenské služby se pamětník rozhodl rozvázat pracovní poměr s Ústřední radou odborů, chtěl dělat raději montéra než tajemníka odborů. S dívkou se nakonec rozešel, jí i jejím rodičům vadilo, že se z tajemníka odboru stal montér. Stanislav Hylmar své dívce řekl: „Koukej, v pondělí jsem s kufrem na nádraží, jestli za něco stojíš, tak tam buď. A nemusíš mít nic s sebou.“ Na nádraží tenkrát nedorazila, tak odjel sám do Jablonce, kde bylo pracovní družstvo pro montéry. Zakázky však družstvo mělo různě po celé republice.

Skauting po válce

Skautský majetek byl před zákazem 28. října 1940 uschován ve skautské klubovně v Jičíně Pod Čeřovkou, ale nejvzácnější předměty byly složeny na půdě studentského domu, jehož celé podkroví bylo za první republiky dáno skautům k dispozici. Byly odevzdány klíče, pamětník však měl ještě jedny klíče od klubovny Pod Čeřovkou. Udělali tam výpravu, rozdal vybavení, které tam bylo s tím, že až to praskne a bude po válce, že se vše dá nazpátek. Po válce se skutečně část věcí dala dohromady a sloužila jako základ pro poválečnou obnovu Junáka v Jičíně. Někteří pozůstalí dokonce přišli po válce odevzdat ukrývané vybavení.

Obnova poválečného skautingu se datuje na druhý den po válce a skautů se na srazu před sokolovnou sešlo asi padesát, fotografii z tohoto setkání má Pirát ve svém deníku. Informace o akci se předávala formou oběžníku, kde byla napsána jména, kdo ho má komu donést. Skautská činnost byla obnovena v plném rozsahu, Pirát měl v té době práci hlavně na Slovensku, přesto chvíli dělal i vůdce střediska.

Jelikož ve své práci realizoval několik projektů i pro velké věznice, setkal se s řadou odsouzených, většinou z řad politických vězňů, kteří velice pozitivně reagovali na jeho skautský opasek, řada z nich byli skauti. Proto se domnívá, že měl skauting vliv na několik generací, i když byl už zakázaný.

Stanislav Hylmar se v roce 1968 podílel na obnovení skautingu v Jičíně, měl v práci k dispozici telefon, a tak obvolával poválečné činovníky. První schůzka se dohodla poměrně rychle, setkali se v knihovně, nevědělo se, co bude zítra. Pamětník byl zvolen vedoucím střediska^[33] a chalupa Hylmarů se pak stala místem častých skautských porad. Velice rychle se pak rozeběhla normální činnost oddílů. Tehdy byl dokonce uspořádán slavnostní táborák k příležitosti obnovení skautingu v Jičíně.

Pirát v Jičíně zažil sovětskou okupaci. Během průjezdu sovětského konvoje Jičínem společně s několika dalšími skauty tento konvoj odklonili, když přemluvili seběhlé lidi, aby se přesunuli. Rusové si pak mysleli, že jedou správně, když projížděli špalírem lidí – jeli podle toho, jak stáli lidé. Okolo Jičína byla rozestavěná děla, namířená na kasárna. Pamětník jel na motocyklu ku Praze a tam to bylo to samé, rozestavěná děla mířící na Prahu.

V tomto krátkém období let 1968–1970, během nichž byl skauting povolen, chodil do oddílu skautů v Jičíně i syn Stanislava Hylmara, také Stanislav.

V roce 1970 byl Junák znovu zakázán, musely být ihned zrušeny všechny plánované tábory, ale oni rozkaz neuposlechli. Jičínským skautům byla odebrána klubovna, jež byla později zdevastována. Tato již neexistující klubovna vznikla tak, že jeden ze starých skautů, který studoval architekturu, nakreslil plán. Celou stavbu realizovali svépomocí, cihly se braly z různých bouraných budov, ale stavba nebyla nikdy kolaudována.

Jako náhradu dostali po roce 1989 od města jednopatrovou budovu. Po čase se radní rozhodli dát skautům peníze na novou klubovnu na bývalém skautském pozemku a Stanislav Hylmar si nemůže klubovnu vynachválit.

Pirát velice rád vzpomíná na chvíle strávené skautskou činností, ale sám dodává: „Dneska už není s kým vzpomínat, všichni už jsou mrtví!“ A také říká, že skauting byl vždy školou charakterů a kamarádství má u skautů hlubší základ – na sluníčku i v dešti, u ostatních organizací je to jen v rámci kluboven a současná mládež miluje přírodu leda přes počítač, přičemž má obavu i o dnešní skauty, neboť v tehdejší době se řídili heslem „příroda vše zmůže“, jenomže dnes je přírodního bohatství tak málo, že se musí úzkostlivě chránit. Navíc se Pirát domnívá, že na dnešní dorůstající skautskou generaci nejsou přenášeny povinnosti, které ke skautingu dříve neodmyslitelně patřily.

Nikdy nebyl jako normální účastník na lesní škole, neboť si nemohl dovolit jet na takovou skautskou akci, ale paradoxně několikrát na lesních školách přednášel a zkoušel.

Aktivně se účastnil oldskautských setkání, na nich se vídal i s biskupem Karlem Otčenáškem. Složil dvě písně. „To jičínský stromořadí“ je motivováno rozchodem s dívkou v období po válce. Jednou seděl ve Valdštejnské aleji a díval se na kasárna a vzpomínal, jak musel na vojnu kvůli své tehdejší dívce, která se s ním později rozešla. Po sedmdesáti letech se se svou tehdejší milou setkal a má z tohoto setkání fotografii.

Druhou je Junácká píseň, která je datována k 19. 2. 1999. Píseň složil, když slyšel vlčata zpívat si některou ze současných popových písní. Pirát si tenkrát řekl, že by přece dokázal napsat lepší píseň. Na podzim roku 2010 bylo setkání oldskautů v Praze, kde píseň zahrál kolínský oddíl. Stanislav Hylmar byl přítomen a překvapilo jej, že se tam píseň objevila. Společně s ostatními si ji zahrál a zazpíval.

Jeho hudební produkce sahají do minulosti. Stanislav Hylmar byl totiž znám tím, že přišel do tábora, složil baladu a šel zase dál.

Založení rodiny

Se svojí manželkou Jarmilou, roz. Brandejsovou, nar. 21. ledna 1929, si padli do oka pochopitelně na skautském táboře, a to v Prachovských skalách. Byl totiž pozván na dívčí tábor, aby jim tam zahrál na kytaru, a tak se seznámili. Dne 12. června 1948 byla svatba. Narodily se jim dvě děti Stanislav (*1950) a Jarmila (*1951).

Jarmila Hylmarová, roz. Brandejsová, vstoupila do skautského hnutí 10. května 1945 a slib složila v červenci 1945. Patřila do 1. oddílu skautek v Jičíně, do družiny Veverek. Dochoval se její skautský zápisník, velice úhledně a vzorně vedený. Byla zástupkyní vůdkyně dívčího skautského oddílu v Jičíně (čekatelskou zkoušku složila v květnu 1946). Zemřela 15. srpna 1993.

Práce a další vzdělání

Když Pirát odcházel v roce 1942 do Reichu, bylo mu slíbeno, že po návratu bude smět pokračovat v započatém studiu na Střední průmyslové škole v Hradci Králové. Avšak když se chtěl v roce 1945 přihlásit k závěrečným zkouškám, bylo mu sděleno, že má studovat externě a od prvního ročníku. A to i přesto, že nastudoval potřebnou literaturu i v němčině. Pracoval proto jako montér dál. Při realizaci jej napadaly různé lepší alternativy, avšak změna nebyla kvůli nutnosti dodržet zadání vždy možná. Občas proto kreslil své pozměňovací návrhy. Kvůli zdravotním problémům pak zůstal „u prkna“ natrvalo.

Zvolili jej do závodní rady, ale protože nebyl partajník, dali mu na starost kulturu.

Pracoval pro Stavomontáže, od roku 1951 pak pro Stavoprojekt Liberec a byl poslán do Brna, kde vznikla kancelář pro projektování Hutního kombinátu v Košicích. Musel odjíždět daleko od rodiny. Další realizované projekty byly po celé republice – strojní zařízení kotelen a dálkovody tepla mezi městy. Bylo mu to blízké, protože taková zařízení montoval celou válku.

Celkem třikrát byl na postgraduálním studiu při Českém učení technickém v Praze určené pro vysokoškoláky a starší průmyslováky – strojaře. Když byl na postgraduálním studiu poprvé, narazil na vyšší matematiku, ale řekl si, že to snad ten měsíc vydrží, studium dokončil, ale zhubl asi pět kilo.

V roce 1954 si také dodělal na večerní průmyslové škole maturitu.

Chtěl studovat dálkově, ale snad to zakázal kádrovák, jelikož Pirát měl živnostenský původ, špatný poměr k socialistickému zřízení a neangažoval se, snad to bylo i kvůli jeho bratrovi. A tak byl vedoucím projektové skupiny a samotní inženýři za ním chodili na praxi, když dělali diplomové práce.

V roce 1964 jej zradilo zdraví kvůli namáhavému studiu i projektům realizovaným po celé republice. Když se mu naskytla příležitost, přešel do podniku Agrostroj Jičín, kde pracoval v technické kanceláři.

Závodní radou podniku Agrostroj byla Stanislavu Hylmarovi slavnostně předána medaile „před fórem“ v jičínském hotelu Paříž. Jistý Ing. Čermák^[34] za Pirátem přišel, že by měl podepsat přihlášku do strany. Že to údajně pomůže bratrovi Václavu Hylmarovi, který byl v té době zavřený ve vězení, a rovněž by se díky tomu mohly Pirátovy děti dostat na školu. Na žádosti k přijetí na odborné střední školy se musela též udávat partaj rodičů, jinak nebylo přijetí stranou doporučeno. A tak Stanislav Hylmar podepsal přihlášku, při podepisování mu však jiný pracovník Agrostroje říkal, že jeho stejně do strany nevezmou. Stanislav Hylmar nebyl na žádné stranické schůzi, musel ale po nějaký čas platit členské příspěvky a děti se na školu skutečně dostaly. Pak na to úplně zapomněl, ale jednoho dne byl pozván na krajský sekretariát KSČ, kde mu bylo sděleno, že nemůže být členem strany, jelikož by to bylo pro Jičín nepřijatelné, nevhodné: „Velice těžce jsem zastíral radost.“ Místní stranická organizace si nedokázala představit Stanislava Hylmara ve svých řadách, vždyť měl bratra politického vězně. Stanislav Hylmar byl čekatelem vstupu do KSČ 1,5 roku. Ale dle Pirátova osobního mínění bylo obvyklé, že člověk byl čekatelem maximálně půl roku.

V roce 1980 odešel Pirát do důchodu. Poté pomáhal jako tlumočník či průvodce na různých zájezdech cyklistů (má průkaz cvičitele cyklistiky ČSTV) až na Kap Arkonu na Rujaně, zajímá jej totiž historie Slovanů v těchto končinách. Proto zatímco si ostatní užívali rekreaci, hledal literaturu o tamějším původním slovanském osídlení a na kole objížděl hradiště. Byl také tlumočníkem na výměnných pobytech v Dalmácii. Podobné zájezdy absolvoval na motocyklech. Dělal tlumočníka turistům, kteří naopak přijeli do Československa z Itálie, Německa, z pobaltských států či Nizozemí.

Do vysokého věku rád pobýval na chalupě, která bohužel shořela, jezdil na běžky, ale v posledních letech se již hůře pohybuje a hůř slyší.

V roce 2010 bylo Stanislavu Hylmarovi uděleno ocenění Jičínská pečeť.^[35] Je také držitelem skautského vyznamenání Medaile díků, které mu byla uděleno v únoru 1991. Od 1. 6. 1991 je členem čestného Svojsíkova oddílu.^[36]

Je kulturně činný, vystupuje s povídáním o bývalých časech.

Stýská se mu po manuální práci. Když odešel do důchodu, rozdal všechno své nářadí, protože nevěděl, jak dlouho tady bude. Diví se své dlouhověkosti, neboť když sestavoval rodokmen Hylmarů, zjistil, většina mužů jeho rodu odešla kolem šedesáti let. Jeho manželka, když umírala, tak Pirátovi předpovídala, že bude žít do 100 let.

Rád by se ještě jednou podíval do své jeskyně, která není lehce přístupná, a udělal si tam táboráček. Stejně jako před asi třemi roky, kdy si tam opékal buřty na Štědrý den.

Na závěr si ocitujme jeho poselství 11. středoevropskému jamboree, které má platnost pro všechny skauty: „Sestry a bratři! (…) Zúčastnil jsem se, viděl jsem a poznal i v dalším svém životě, že skaut je přítelem všech lidí dobré vůle. Všech lidí dobré vůle bez rozdílu barvy, bez rozdílu národnosti. A v tom svém životě jsem se snažil pokračovat dál ovlivněn skautskými ideály. V nejtěžších chvílích, kdy jsem stál před životním rozhodnutím, obrátil jsem se k zásadám, které jsem sliboval ve skautském slibu, a podle nich žil. Celkem se mně to povedlo a dneska, když se ohlížím na ty desítky let nazpátek, tak můžu říct, že skautská myšlenka, pokud se uchovávala u všech lidí, kteří tím prošli, tak vychovala opravdu dobré členy pro zdar celého svého národa i celého skautského hnutí. Já přeji ze srdce Vám, abyste tuto myšlenku dál šířili a udržovali. Skauting je škola charakteru a takové lidi bude celý národ, všechny národy, potřebovat dál, aby se žilo v míru a v pohodě. To Vám přeje Standa Hylmar, Jičín v Čechách.“

Pro potřeby projektu Skautské století natočil a zpracoval Tomáš Foldyna – Drákula (t.foldyna@seznam.cz). Text byl pamětníkem přečten, připomínkován a doplněn.

Použité prameny a literatura

ABS, fond Personální spisy, Stanislav Hylmar, evidenční číslo 549/20

ABS, fond 2M, ev. č. 11201

ABS, f. KR, a.č. 957764 MV

Nahrávka vzpomínek skauta Stanislava Hylmara-Piráta (*1920) 2012–2013 pro Skautské století.

Nahrávka vzpomínek skautky Vlasty Mackové (*1920) 2011–2012 pro Skautské století.

Skautské století: dobrodružný příběh 100 let českého skautingu. 1. vyd. Editor Roman Šantora. Praha: Mladá fronta, 2012, 253 s. ISBN 978-80-204-2622-2.

Pamětní tisk 22. 11. 1946, str. 7, 1946, Vydal Vladimír Žikeš v Praze

http://www.krevlegionare.cz/csollineage/legionary/detail/18293

http://odboj.jicinsko.cz/ar-stb/dok/68/68-38.htm

http://odboj.jicinsko.cz/ar-stb/dok/texty/1967t.htm

http://www.kpv-praha15.wz.cz/soubory_PDF/Komunismus_a_skauti_komuniste.pdf

http://jicinsky.denik.cz/zpravy_region/jicin_skauti20070822.html

http://jicinsky.denik.cz/kultura_region/jicin_skautici20070801.html

http://jicinsky.denik.cz/kultura_region/jicin_skautici20070801.html

http://jicinsky.denik.cz/kultura_region/jicin_skautici20070801.html

http://jicinsky.denik.cz/zpravy_region/jicin-svorc-josef20090208.html

http://www.basevi.cz/clanky/kapitoly-o-zidovstvi/obeti-soa/

http://jicinsky.denik.cz/kultura_region/jc_skauti20070815.html

http://jicinsky.denik.cz/zpravy_region/jicin_skauti20070822.html

http://jicinsky.denik.cz/kultura_region/jicin_skauti20071005.html

http://www.cs-magazin.com/index.php?a=a2008071006

http://jicinsky.denik.cz/zpravy_region/jicin_skauti20071025.html

http://www.jicinskabeseda.cz/news/stanislav-hylmar-prevzal-druhou-/

---