Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Hynčíková roz. Suchá (* 1928  †︎ 2016)

• narozena 1928 v Úboči do sedlácké rodiny

• za války hrála ochotnické divadlo

• studium kuchařské školy Domácnost

• 1940 strýcové deportováni do Flossenbürgu

• 1949 provdána za Karla Hynčíka – přebírají hospodářství

• 1949 bratranci zadrženi v kauze skupiny Šeřík

• 50. léta označeni za kulaky

• 50. léta pamětnice porodila tři syny a jednu dceru

• 1957 nucený vstup do JZD

• 1963 zaměstnaná v Jednotě

• 1966 umírá otec

• 1967 umírá matka

• 1967 stala se šenkýřkou

• 1969 podali odhlášku z JZD

• 1976 vstup do JZD

• 1982 zbourali hospodu

Rodina a dětství

Vlasta Hynčíková, rozená Suchá, se narodila 23. dubna 1928 na statku v Úboči (okres Domažlice) č. p. 5 s hluboko sahající rodovou tradicí nejen v zemědělství, ale také v častém ovdovění nebo neexistenci mužské rodové linie, zanechání statku bez hospodáře a následným přiženěním hospodáře zvenčí. Dědeček pamětnice zemřel roku 1918 a její babička se sama starala o hospodářství až do 24. února 1927, kdy se vdala matka pamětnice. Rodová linka se vine přes velmi silné ženy, které pevnou rukou dovedly hospodářství i s šenkovnou udržet i v nepříznivých časech.

Nový hospodář se pustil do díla a už roku 1928 zavedl vodovod a napáječky do stáje a kohoutek do chodby.

Obě tety pamětnice se provdaly za učitele. Teta Anna si vzala učitele Šimona Mráze, žili v Domažlicích a měli dva syny. Teta Terezie se provdala za učitele Rudolfa Svačinu a měli dvě dcery. Matka Vlasty Hynčíkové měla po porodu těžkou operaci a další děti už mít nemohla. Z otcovy strany byla pro své prarodiče jediným vnoučetem, protože otcův bratr si vzal vdovu a děti neměli. Bylo tedy dopředu dané, že k pamětnici se bude muset přiženit nový hospodář.

Po rychlém vzestupu hospodářství s novým statkářem přišla ve 30. letech ekonomická krize.

Vlasta Hynčíková byla jedináček a trávila celý den s rodinou na poli a při práci.

„Led jsme nosili ze zahrady. Měli jsme dvě místnosti za sebou, tam se naklepalo plno ledu, okolo se dal taky led. Dva metry do výšky. Na to popel a led pak vydržel až do září. Babička vždycky ráno přinesla led, dala ho do lednice a točili jsme pivo.“

Přišla válka

Po obsazení Československa Němci okamžitě nařídili dodávky zemědělských výrobků a přidělili potravinové lístky a šatenky. V Úboči byla hospodářská kontrola prováděna dvěma Čechy, se kterými měli přátelské vztahy. Hospodář Mastný byl ve funkci prvního radního a organizoval odevzdávání dodávek. Vesnice fungovala jako celek. Bylo zde čtrnáct sedláků od deseti do dvaceti hektarů a pak drobní sedláci. Mastný věděl, jakou kdo má úrodu, rozepsal dodávky, s kontrolory obešel vesnici, spočetli zvířata a nikdy nic nechybělo. Potravin měli dostatek a zásobovali i příbuzné z Prahy.

„Byla to celkem klidná doba, pokud jsme plnili dodávky a neprodávali toho moc na černém trhu. U nás ve vsi žádný Němec nebyl. Celou válku jsme všichni táhli za jeden provaz. Nikdo se nestaral, ze kterého pole obilí pochází, důležité bylo, že bylo při kontrole složené v určitém čísle popisném.“

Tancovačky byly zakázané, a tak lidé hledali jiné možnosti zábavy. Pamětnice hrála ochotnické divadlo, které řídil režisér Žáček z Kolevče. Hráli Posledního muže, Ženitbu a Není zajíček jako zajíček. S představeními jezdili na štace i po okolních vesnicích.

Přesto se její rodiny válka neblaze dotkla. Manželé jejích tet, Svačina a Mráz, byli zadrženi v souvislosti s útěkem Jana Smudka a deportováni společně se 150 dalšími obyvateli Domažlic do Flossenbürgu. O jejich ženy se starala rodina Suchých. Oba přežili.

Před koncem války

S blížícím se koncem války se projevilo, jakým záchytným bodem a rohem hojnosti Úboč je. Statek Suchých a především hospoda sloužily od 3. ledna 1945 jako ubytovna pro osmadvacet polských Němek i s dětmi. Ve škole jich bylo umístěno dalších dvaašedesát. Na konci války byly odvezeny do Svaté Kateřiny u Nýrska a následně do Rittsteigu. S jednou z rodin byla rodina pamětnice donedávna v kontaktu. Naposledy se navštívili před pěti lety.

Na Všerubské vrchovině se skrývali partyzáni, uprchlí zajatci i vojáci. Bratranci pamětnice Mrázovi s kamarádem Wimerem z Domažlic prozkoumávali po nocích okolní lesy a hledali je. Úbočtí se starali o osmadvacet osob. Každý ze vsi o někom věděl a zásoboval ho potravinami a oblečením.

Další „návštěvou“ – už na sklonku války – byl Červený kříž a německé jednotky. Kvůli jejich přítomnosti se všichni ve vsi strachovali z náletu hloubkařů.

„Přijel sem s nimi i důstojník, mladý člověk, Rakušák. Přijel s pucákem, sluhou. Řekli, že se chtějí vykoupat, a ptali se, kam by mohli uložit prádlo. Tatík jim dal koš na řezanku. Oni se umyli a už si nevzali ty vojenské věci, ale jiné. Měly hnědozrzavou barvu. Pucák si vzal kožený kabát a tvrďák – klobouk, kterým vítal auta přijíždějící do vrat. Říkali jsme si, že to vypadá na nějaký cirkus, že to není možné, že se tak sjíždějí. Důstojník měl pak proslov o prohrané válce a odjeli se vzdát.“

Tři dny po odjezdu Němců se do vsi na jedenáct dní nastěhovala první parta amerických vojáků, elitní jednotka. Celá ves je s nadšením přivítala, přivezli mnoho proviantu. Sloužili jim zajatí gestapáci, které vozili z Klatov. U Suchých na statku si zřídili polní kuchyni a zázemí. Při odjezdu jim na vrata napsali: „Moc se nám u vás líbilo. Přijedeme zas.“

Po pár dnech Američané opravdu přijeli, ale jiní. Bylo jich tři sta a měli šestnáct džípů. Pobyli osmnáct dní. Stejně jako předchozí parta Úbočské bohatě podarovali čokoládou, ananasem, sušeným mlékem, cigaretami, cukrem, botami, rukavicemi a mnohým dalším proviantem. Úbočští se nenechali zahanbit a připravili jim 4. července velkolepou hostinu na oslavu Dne nezávislosti. Všichni prožívali dny hojnosti, veselí a radosti z konce války.

Pamětnice dostala od jednoho z vojáků, jehož rodiče pocházeli z Čech a on mluvil plynně česky, nabídku k sňatku. Odmítla, protože nechtěla opustit rodiče.

Studium v Praze

Roku 1947 pamětnice nastoupila v Praze do kuchařské školy Domácnost. Starala se o ni teta. Uvedla ji do společnosti mezi pražské dámy. Vlasta Hynčíková chodila do divadla a na koncerty.

„Brzo ráno jsem se vydala na Malostranské náměstí, protože tam musela zpomalovat projíždějící auta. Čekala jsem tam, až pojede Jan Masaryk a taky vláda. To bylo krásy, všechno v béžové, elegance.“

Manželství

Strýc pamětnice věnoval za péči o svou ženu v době války rodině Suchých motorku Jawu 250.

„Jezdili jsme na ní s tatím. Tatí řekl: ‚Jestli chceš, tak se můžeš naučit. Já tě po muzikách vozit nebudu.‘ Bratra jsem žádného neměla, tak jsem holt vzala klíček a jezdila jsem.“

Vlastu Hynčíkovou řízení velmi bavilo a doslova jí rozšířilo obzory. Vozila sousedy k lékaři, děvčata i kluky po muzikách a zábavách, a sama se tak seznámila s přespolním chlapcem ze Smržovic. Rodina, především babička pamětnice, neviděla ráda, že si bere cizáka. Vlasta Hynčíková už se však rozhodla a vybrala si dobře. Karel Hynčík byl vyučený tkadlec, měl rád poctivou práci a stal se z něj dobrý hospodář. Otec pamětnice tak odcházel na výminek s klidem v duši. Byli sezdáni roku 1949.

Roku 1948 začalo eldorado

První černý mrak se objevil na rozsvícenské zábavě. Představitelé z okresu během svého proslovu upozornili na svou nespokojenost s výsledkem voleb v Úboči – 80 procent obyvatel vyslovilo nesouhlas s vládou Národní fronty. Od té doby byla vesnice pod dohledem.

Roku 1948 bylo založeno místní jednotné zemědělské družstvo (JZD), do kterého vstoupili pouze malí zemědělci, kteří vlastnili okolo jednoho hektaru, a postavili se do opozice k čtrnácti velkým sedlákům. Ve vsi začaly vznikat rozepře.

Roku 1949 byli zavřeni bratranci pamětnice, Zdeněk a Milan Mrázovi, za účast na studentské akci Šeřík. Prošli Jáchymov, Bytíz nebo Leopoldov. Domů se vrátili roku 1960. Situace ve vsi se přiostřovala a 18. března 1952 byla ve vykonstruovaném procesu zadržena celá rodina Mastných. Jako důvod bylo uvedeno nedovolené držení zbraní a poslech cizího rozhlasu. Velcí sedláci se na schůzi domluvili, že do JZD vstoupí. Měli strach. Ze vsi byla násilně vystěhována rodina Jehlíkových a Sladovníkových do Slezska. Následujících deset let nesměli do vsi ani na návštěvu za příbuznými.

Kulaci

„Také nás chtěli vystěhovat, aby měli naši hospodu, ale už to nestihli, tou dobou se dělníci v Plzni vzbouřili. Z peněz, které nám šly na běžný účet, si brali pokuty. Jednou 30 000, podruhé 22 000, pak 5000 a další drobné. Takže když přišla v roce 1953 měnová reforma, už nám nic nezbylo. Byli jsme kulaci, to bylo jako škůdci národa. Neměli jsme potravinové lístky a šatenky.“

Rodina Hynčíkových byla označena za kulaky a perzekvována klasickými prostředky. Byly jim udíleny nesplnitelné dodávky, které vedly k sankcionování desetitisícovými pokutami. Celé hospodářství bylo pod drobnohledem a každý přestupek, často smyšlený – zaměstnávání příbuzných, špatné garážování práškovače na brambory atd. – byl tvrdě trestán. Po odevzdání dodávek jim mnohdy nezbylo žádné jídlo. Vlasta Hynčíková si na nelehkou situaci byla stěžovat u předsedy okresního národního výboru (ONV) Blažka.

V následujícím období se situace zlepšila, ale okolo roku 1955 začalo JZD uplatňovat jinou metodu – zamezování výkupu. Pamětnice neváhala a jela si stěžovat rovnou k F. K. Zemanovi, tajemníkovi ministra výkupu.

„Výkupčí, který nám dělal zle, vletěl do vrat, měl ruce nad hlavou a povídá: ‚Ženská, copak jste to udělala? To si odpijete! Vy jste poslala na okres kontrolu a teďka tu máme tři chlapy z Prahy a všechno přebírají.‘ ‚Já jsem se šla zeptat na naše věci, protože co vy s námi děláte, to není možné. My jsme nabídli v listopadu býka, měl pět metráků. Nevzali jste nám ho. Na Nový rok jste nám dali pokutu, že jsme nesplnili 376 kg hovězího masa.‘“

Úbočské JZD

JZD si zřídilo sídlo na statku Mastných, ale protože nemělo s hospodařením ve velkém valné zkušenosti, brzy se hospodářství začalo rozpadat, což se dokonalo roku 1956.

„Zavřeli nám hospodu v roce 1953, v červnu roku 1955 nás prosili, abychom ji zase otevřeli. Pak začal pracovat ONV a do JZD museli všichni zpátky. Došlo i na nás. Bylo nás šest soukromě. My už jsme si pořídili i nějaké stroje, ale nenechali nás, každý rok nám dali jiná pole – u Němčic, v Košenicích a tak dál.“

V srpnu roku 1957 museli všichni pod pohrůžkou stěhování vstoupit do JZD. Na výroční schůzi se rozhodlo, že vedení se svěří nejlepšímu hospodáři, Karlu Hynčíkovi. Družstvu se začalo dařit a sloučilo se s Němčicemi a Úlíkovem v nové JZD Rozvoj, které později bylo včleněno pod JZD Koloveč. V říjnu 1960 byl zprovozněn nový kravín a vepřín. V budově statku Mastných vzniklo mechanizační a opravárenské středisko.

Hynčíkovo hospodářství se specializovalo na rostlinnou výrobu a staralo se o deset kusů družstevního dobytka a dva koně. Vlasta Hynčíková začala roku 1963 pracovat v Jednotě a poté převzala po své matce hospodu, ale JZD ji nechtělo pustit, takže ji vedla načerno, dokud nepřišla kontrola z ONV. JZD pamětnici nakonec pustilo a ona se mohla plně věnovat šenkování. Provoz byl velký, běžně uvařili pro brigády 3000 obědů za rok.

„Vše jsme vařili na malé plotně. Leč pro čtyřicet pět myslivců večer, odpoledne osmdesát vojáků, naše babi jim ještě pekla preclíky, aby měli po obědě. Chodila jsem péct i na veselky. Vyprovodila jsem přes osmdesát veselek. U nás poseděl každý rád. Každý si tu našel své místo a vlídné slovo.“

Srpen 1968

V srpnu roku 1968 v Úboči nedošlo k žádným zvláštním událostem. Invaze vojsk Varšavské smlouvy proběhla bez závažnějších konfliktů a střetů. Úbočští reagovali jako jinde – otáčením cedulí atd. Jediné, co pamětnici překvapilo, že nepřišli do žádného zajímavého kontaktu s Rusy. Ti si postavili ležení na Hájku, do vsi si chodili pro vodu, ale neproběhly žádné zajímavé transakce ani rozhovory.

Opět soukromými zemědělci

Roku 1969 dal Karel Hynčík odhlášku z JZD a začali opět samostatně hospodařit. Karel postavil stáj a sehnal starší stroje. Hospodaření se jim vedlo, ale když děti začaly opouštět hnízdo, ubylo pracovních sil, takže museli roku 1976 do JZD vstoupit zpět.

Hospodu zbourali roku 1982.

Po revoluci s úlevou a nadšením své hospodářství rozšířili. Záhy narazili na mnohá úskalí tržního hospodářství, která ovšem zkušené hospodáře nevyvedou z míry. Dnes obchodují především s Němci.

Děti a následníci rodové tradice

Hynčíkovi měli čtyři děti. Nejstaršímu Karlovi byl předurčen osud zedníka, ale Vlasta Hynčíková mu zařídila studium lesnické školy. Dnes je myslivcem. Dcera Vlasta se měla stát dojičkou v kravíně, ale pamětnice jí zařídila studium zdravotní školy. Stala se zdravotní sestrou. Miloslavovi se jeho předepsaný osud v JZD také nelíbil, nakonec mu bylo umožněno stát se automechanikem a později závozníkem. Nejmladší Tomáš se do práce v zemědělství zamiloval a rodovou tradici vzal na svá bedra. Je ovšem bezdětný, takže svého nástupce musel adoptovat. Novému hospodáři je třiadvacet let.

Karel Hynčík zemřel již před řadou let. Jeho poslední starostí před smrtí bylo, zda si nový hospodář povede dobře. Byl ujištěn, že tomu tak určitě bude. Vlasta Hynčíková žije ve společné domácnosti se svým synem Tomášem a jeho ženou. S ostatními velkými sedláky se stále stýká – s rodinou Jehlíkových i Mastných často pořádají setkání a výlety.