Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Hyndráková, roz. Kovanicová (* 1928  †︎ 2022)

• nar. 25. 3. 1928 v Praze

• r. 1942 transport do Terezína

• r. 1944 transport do Osvětimi

• červenec 1944 transport do Christianstadt, práce

• 3. února 1945 pochod smrti do Bergen-Belsen, útěk

• na útěku zajata, dále pobyt v táboře v Niesky, poté transport do Görlitz

• 5. květen 1945 útěk z Görlitz do Prahy

• zemřela v únoru roku 2022

Do sběrného tábora pro pražské Židy přišla Anna Hyndráková, tehdy ještě jako Anna Kovanicová, na základě úřední výzvy v září roku 1942. Její o sedm let starší sestra Truda s manželem Františkem ji v tomto o pár měsíců předešla a v této době již byla v Terezíně. Otec rodiny byl již delší dobu zaměstnán na podřadných pracech, všichni nosili ponižující hvězdu, jediné místo pro dětské hry byl známý Hagibor. Transport byl začátkem tragického příběhu celé rodiny, ze kterého se později vrátila Anna Hyndráková jako jediná: „Říkalo se, že se roznáší transport. Nechodilo to totiž poštou, ale roznášeli to poslové. Obvykle tak tři dny předem. My jsme nevěděli, kdy to přijde. Jednoho dne jsme dostali předvolání, už předtím jsme se ovšem připravovali jako všichni ostatní – pekly se sušenky, balily se kostky cukru, dělala se jíška do foroty, šily se ruksaky a spací pytle.“ 

Shromaždiště stávalo v Holešovicích, v místech dnešího Parkhotelu. Příbytkem pro přicházející rodiny byly bývalé stánky, do kterých si příchozí naskládali matrace, sociální zařízení tvořily venkovní žlaby a vykopané latriny: „My děti jsme trávily den lítáním a hrami, jak trávili čas rodiče, to si nedovedu představit. Proti domovu to byla hrůza, ale krásné proti pozdějším zkušenostem z Terezína, nebo dokonce Osvětimi.“ 

Terezín

Z neznámého důvodu nebyli Kovanicovi a pár dalších rodin do transportu zařazeni. V provizorním lágru v Holešovicích strávili šest neděl, než přišla v noci na 24. října 1942 výzva k nástupu do vlaku v Praze-Bubnech. Z Bohušovic u Terezína zbývalo dojít dva kilometry do ghetta, kde se jich ujala sestra. Transport, který Kovanicovy přivezl, byl trestný a měl během pár dnů odejít dále na východ, do Osvětimi. Sestra rodinu uschovala u známého z ghetta, aby do transportu nemuseli nastoupit: „Schovali nás u někoho, kdo měl tak trochu privilegované postavení. Ne snad z funkce, jako spíše, že trochu šíbroval, kšeftoval… Byli jsme v takové malé místnůstce v šancích, která nebyla tak hnusná jako ty ostatní. Tam jednou vešel esesák v civilu a můj tatínek, jak byl vychovaný, vstal, podával mu ruku a představil se mu. Ten začal řvát a ječet, co si to ten smradlavej Žid dovoluje. Ten (náš hostitel) ho vzal ven a tam to ututlal a asi ho uplácel. To byla první otřesná zkušenost, hned po příjezdu do Terezína. Neměl sice uniformu, ale taky žádnou hvězdu, čehož si tatínek jaksi nevšim.“ 

Život v terezínském ghettu byl pro každého jiný. Jiný byl pro děti a mládež, kterým se věnovali vychovatelé, kteří se snažili alespoň pro ně vytvořit podmínky podobné normálním poměrům. Jiný byl pro dospělé, kteří tvrdě pracovali a pomáhali v rámci možného zachovat základní sociální potřeby šedesáti tisícům lidí v ghettu. Nejhorší byl pro staré lidi, kteří se aktivně ničím podílet nemohli a byli závislí na málu toho, co pro ně zbylo a co jim ostatní byli ochotni ze svého poskytnout navíc. Zvláštní úlohu hrála samospráva, tzv. Židovská rada starších, soudní a výkonná moc ghetta, která mimo jiné musela vyhovět požadavkům Němců a plnit transporty na východ.

Anna Hyndráková: „Tehdy bylo v ghettu nejvíce lidí. Obydlená byla každá kůlna, každý chlívek pro prasata, každá prádelna. Nejhorší bydlení měli staří, na půdách. Nebyly tam záchody, takže v noci se muselo po schodech dolu, špína, která se nedala kvůli trámům zamést, v zimě mráz a v létě vedro. To nebylo z necitelnosti, ale proto, že už nemohli pracovat. To jsou tristní vzpomínky na ty staré lidi, jak tam hladověli. ,Reichlich von unten,‘ prosili o polévku ze dna hrnce, kde byla hustší. To byli hlavně starý německý Židi, kteří už neměli nikoho, kdo byl jim posílal balíky, protože ti mladí už byli deportovaní, nebo emigrovaní. Navíc v tom nacistickým marasmu žili už od třiatřicátýho roku.“

Pracovat a pomáhat chodila i mládež. Anna Kovanicová pracovala např. jako instrumentářka u zubaře: „Kluci se celý den učili, my (dívky) jsme chodily do práce a učily jsme se potom. O tom byly spory mezi vychovateli, co je lepší. Život tam byl ohromně bohatý. Půjčovali jsme si knížky, dělili jsme se – kdo dostal balík a nerozdělil se, byl ve všeobecném opovržení. Některé domovy byly vedený jako skautské, některý sionistické, některý vlastenecky česko-židovské. Všechno v duchu nebát se a nekrást, v úctě k Masarykovi.“ 

Práci pro chod ghetta zajišťovali ostatní: „Budovala se kanalizace, z bývalého pivovaru byla zřízena desinfekční stanice proti hmyzu, vozily se brambory, uhlí, bylo potřeba vystavět kotle a potrubí do kuchyně… všechno rukama, bez větší mechanizace.“ 

„Židovská samospráva dostala pokyn, že má připravit transport na východ – třeba o tisíci lidech. Někdy to bylo specifikováno, měli to být třeba starší. Po povstání ve varšavském ghettu si udělali evidenci důstojníků československé armády a na podzim poslali deset transportů do Osvětimi, kde byli mladí a práceschopní muži, aby nevypuklo další povstání. Někdy to bylo specifikováno, kdo má být deportovaný, někdy to bylo na samosprávě. Byly tam boje, komunisti se snažili dostat svoje lidi ven, čecho-židi, sionisti zase svoje. Samozřejmě se každý člen samosprávy snažil dostat svoji rodinu ven… Já bych si netroufla soudit nikoho, kdo zachrání svojí rodinu, když má možnost ty karty prohodit. Odsouzení k smrti jsme byli všichni.“

Rodinný tábor Osvětim-Birkenau

V roce 1944 došlo i na Kovanicovu rodinu – v květnu byli deportováni otec a matka s dcerou Annou do Osvětimi, kde byli umístěni do tzv. rodinného tábora v Birkenau. Zde se také definitivně potvrdili hrůzné zkazky o táborech na Východě a osudu předešlých transportů: „Tady jsme se dozvěděli o plynových komorách. Když jsme přišli v květnu ‘44, tak ten transport ze září ‘43 už byl zaplynovaný. Mezitím byl transport z prosince ‘43, který zažil tu záhubu toho zářijového. My jsme podepsali kartičky, že jsme tam na půl roku na Sonderbehandlung – zvláštní zacházení. Tak jsme věděli, co nás čeká, a čekali jsme, co se stane s tím prosincovým transportem, když jim v červnu uplyne půl roku. Viděli jsme ustavičně komíny, které kouřily a smrad spálené bílkoviny. Vidíte ustavičně přijíždět lidi, ale nevidíte je odjíždět… Takže jsme o všem věděli.“

„Komíny kouřily a tábor byl prázdný.“

Zahuben byl i prosincový transport. Z rodinného tábora byli mezitím vybráni práceschopní jednotlivci, mezi nimi i Anna Kovanicová. Unikla tak jisté smrti, protože rodinný tábor byl záhy zlikvidován i s jeho obyvateli. Přestěhovala se na druhou stranu rampy, do Frauenlageru (ženského tábora), o kterém mluví jako o nejhoším osvětimském pekle, kterým prošla. Na druhé straně zůstali ovšem Anniny rodiče, kteří neprošli selekcí: „Maminka nikdy neprošla, bylo jí padesát let, a tatínek řekl, že by se mnou být nemoh a maminku tu nenechá samotnou. Zůstali tam oba. Nejhorší bylo, že jsme viděly do našeho bývalého tábora a věděly jsme, že tam jsou naši. A oni viděli nás. Jednoho dne byl ten tábor prázdný. Komíny kouřily a tábor byl prázdný. Od té doby skoro nikdy nebrečím.“ 

Hroznému osudu neunikla bohužel ani Anina sestra s roční dcerou a švagr František: „Můj švagr byl zařazen do transportu na podzim ‘44, prošel Osvětimí a zemřel na pochodu smrti. Byl to mladej, silnej chlap, důstojník československý armády. Moje sestra šla potom za ním jedním z transportů, a protože měla na ruce dítě, šla do plynu.“

Frauenlager měl zvláštní, krutý režim, spoluvytvářený surovostmi ze strany SS-dozorkyň i blokových starších a ubohé podmínky na spaní jídlo i hygienu: „Bydlely jsme v malých zděných kójích dva krát dva metry, kam se nás muselo vějít deset a kde nesměla ani ruka ani noha přečuhovat, to chodily štubový a mlátily. Dostávaly jsme polévku a – nevím, čí to byla zvěrskost – dali nám na kóji lavór polívky, do toho chumlu těl, ale nedaly nám lžíce, takže jsme to musely chlemtat rukama. Stály jsme tam šílený apely (nástupy) – jeden apel jsme byly nahý, jiný apel jsme musely klečet. Tam ve dne je tvrdá jílovitá půda, po dešti zase bláto, v tom jsme klečely bez možnosti jít na záchod. Komu se chtělo na záchod, tak jenom tak popolez, aby se nevyčural přímo pod sebe. To byl ten nejhorší teror.“

Po několika týdnech byl z osvětimského Fraunelageru vypraven transport do pracovního tábora Christianstadt (dnes Chrysztkowice v Polsku – bývalý vedlejší tábor KZ Gross Rosen), do kterého byla Anna Kovanicová zařazena: „Tři dny nám tam nikdo nedal nic najíst. Dost jsme se tam dřely a dělaly těžkou práci, ale vcelku jsme to považovaly za docela dobrý tábor. Taky nás hlídali esesačky, který neměly vzor těch krutostí… Byly blbý, nevzdělaný, zlý, ale nebyly to takový sadistky jako v Osvětimi. Jedna ženská tady porodila mrtvé dítě a ony jí hnaly příští den do práce. Měly jsme německého mistra, komunistu z Postupimi. My jsme mu řekly, že tahle včera porodila a on jí ustlal v kůlně na nářadí a ona tam mohla spát a odpočívat. Když na nás byly ženský krutý nebo sprostý, tak je dořval, že v lese (na práci) na nás má on pravomoc a ať se nestaraj. S vděčností na něj vzpomínám. Umožňoval nám dostávat i balíčky, pokud byl někdo schopný a ochotný nám je posílat, protože tady už nikdo dohromady nebyl.“ 

3. února 1945 nastala evakuace a z tábora Christianstadt byl vypraven pochod smrti do Bergen-Belsen. Už předtím se Anna Kovanicová spolu s dvěma kamarádkami připravovaly na útěk a teď pro něj nastala vhodná příležitost: „Na začátku nás první čtyři dny hlídalo Schupo (Schutzpolizei), dědkové z puškama. Vyšly jsme a v jednom městečku na nás volali nějací kluci česky (asi na totaleinsatzu). To nás vzpružilo a já jsem řekla: ,Holky, teď..tady!‘ Pak byl rast (odpočinek) na silnici, kde bylo na jedný straně husté mlází a na druhý vysoký les. Šly jsme k tomu jednomu ,Schupo‘ a řekly: ,Herr Wachmeister, dürfen wir austreten gehen?‘ Tak se muselo hlásit, když se chtělo na záchod. On řekl: ,Ja, wohl,‘ a čekal, že půjdeme do toho mlází. Šly jsme do toho vysokýho lesa, už dneska nevím proč, asi jsme si říkaly, že to bude na útěk lepší. A čekaly jsme, jestli střelí, nebo nestřelí… On na nás volal a my jsme dělaly, že ho neslyšíme a šly jsme a šly. Tam potom byla taková rovinka, kam jsme sebou plácly na zem a čekaly jsme, jestli nás budou hledat a jestli transport odejde. A on odešel. Taky se mu asi nechtělo střílet do mladejch holek… Potom transport převzali esesáci a to potom holky říkaly, že to bylo mnohem horší.“ 

Na svobodě ovšem nezůstaly dlouho. Po pár dnech byly všechny tři uprchlice dopadeny SS: „Šly jsme lesem po silnice, až jsme přišli jako Jeníček a Mařenka k světýlku a to byl zřejmě sovětský zajatecký tábor, protože tam byla deska s klíči a u háčků na klíčky jména jako Ivanov atd… Přijal nás tam Němec, který tam měl službu a my mu vykládaly tuhle naší pohádku. On se na nás útrpně kouknul a řekl: ,Holky, on vás někdo udá, ale já to nebudu‘. Odved nás do vesnice, do hospody, kde to bylo připravené na uprchlíky, vyklizený sál a na ní sláma, kde jsme se uvelebily mezi uprchlíky… Nechtělo se nám do lijáku, tak jsme se nabídly na pomoc. Když přestalo pršet, pokračovaly jsme v útěku. Dostaly jsme se do vesnice, k hrozně starému páru lidí, kteří otevřeně nadávali na Hitlera, protože taky někde měli syny a nevěděli kde. Dali nám míchaná vajíčka… Pak jsme se dostaly do statku, kde nás přijal jeden Polák, co tam byl na práci, a uložil nás do sklepa na koks. Já měla horečku a mluvila jsem z cesty a mluvila jsem česky. A holky se mnou taky česky… Slyšel nás majitel, esesák, a přišel za námi. Tomu jsme řekly všecko, kromě toho, že jsme utekly. Nemělo cenu mu namlouvat blbosti, protože jsme viděly, že by neuvěřil. Řekly jsme, že jsme zůstaly ležet v příkopě, že jsme nemohly dál a že nás náhodou nezastřelili. On řekl, že jo a jo… a že nám pomůže. Odved nás taky do sálu, kde byla na zemi sláma… a poslal na nás esesáky.“

Všechny tři dívky byly odvezeny do mužského tábora Niesky, odkud byly po několika dnech převedeny do Arbeitslager Görlitz. Ještě v Niesky rozhodl o trestu za útěk z pochodu smrti Lagerführer, o kterém mu pověděl strážce, který dívky přivedl: „Lagerführer byl esesák, Lagerälteste vězeň – byl to vrah, měl zelený trojúhelník. Jmenoval se Hermann Czech a toho jsem se bála, to byla taková zrůda hnusná… Měli nás voholit a dát pětadvacet ran, ale nestačili to, protože holič a ti co měli přinést lavice, to byli vězňové a ti nespěchali. Pak přišel transport a on na nás zapomněl. Pak jsme se zase měli evakuovat, přišlo 300 Polek s vlasama a zapomnělo se na nás.“

Evakuační pochod se po několika dnech do Görlitz oklikou znovu vrátil – kvůli postupu Rudé armády. Od 5. května 1945 byl tábor již takřka nehlídán. V noci se vydala 12členná skupina vězňů (včetně Anny Kovanicové) na koňském povoze z tábora ven. Mezitím byl již vyloupen i proviantní sklad tábora a na skupinu uprchlíků zbyla malá část potravin. Po několikadenní cestě proti proudu německých uprchlíků dorazili 11. května do Prahy čtyři. Ostatní se po cestě postupně odpojovali a odcházeli do svých domovů. 

„Když jsme po cestě někde řekli, že jedeme z koncetráku, tak nám na dali na klacky papír, na který napsali: ,Z koncentráku zase domů.‘ Protože když zjistili, že kromě mě mluví všichni německy, tak říkali, že bychom taky do Prahy nemuseli dojet. Ti lidi, který nejvíc seděli schovaní a nejvíc kolaborovali, tak byli najednou velký vlastenci a byli by nás utloukli. Po cestě nás někdo fotil, já nevím kdy, kde a kdo, ale tu fotku bych moc ráda měla. Za náma lidi chodili a přinesli nám pět syrových vajíček, pytlík cukru… Okolo nás jeli Rusové na tancích a házeli nám bonbony. Tím směrem, kterým jsme jeli, jeli jenom oni… proti proudu těch německých uprchlíků.“ 

Na Annu Kovanicovou doma nečekalo žádné shledání. Z koncentračního tábora se nevrátila matka ani otec ani Truda s dcerou Janou a manželem Františkem. Z blízkých příbuzných si Anna vzpomněla na tetu Milču a strýce Otu: „Hrozné setkání. Oni u nás bydleli, když utekli z Německa. Měli dceru a tři krásný syny. Dcera zemřela už před deportací, kluci, ač míšenci, byli deportovaní, protože už byli dospělí – vrátil se jen jeden. A ona si asi myslela: ,Proč se tahleta vrátila, když na ní nikdo nečeká, a proč se mí kluci nevrátili, když já na ně tak čekám…‘ … takhle si to dneska představuju. Ale já za to nemohla, že se jí nevrátily děti. Přijala mě špatně.“ 

Odmítavě se chovali i lidé, kterým Annin otec před deportací svěřil rodinný majetek: „U paní, která tatínkovi dávala tajně do schránky doutníky, jsme měli sbírku známek a ona mi vykládala, že byla těhotná a že se jí uskříplo dítě… a o známkách řekla, že žádný nemá. Ty druhý – u těch jsme měli plyšový koberec (žádný peršan) a záclony. Když jsem tam přišla, měli koberec na zemi a záclony na oknech. Maminka jim řekla: ,Užívejte to, až se vrátíme, tak nám to vrátíte.‘ Tak jsem pro to šla a oni mi řekli, že to tedy srolujou a sundaj… Ale pak mi ta paní Kyselová řekla: ,Ale dali jsme 30 korun za vyprání záclon.‘ Já jsem jí řekla, že ty peníze nemám, ale že jí je přinesu. Po pravdě řečeno, jsem jim těch 30 korun zůstala dlužná… Ty třetí, tam byl damašek na peřiny, sypky na peřiny, popelín na pánský košile, ručníky, utěrky, výbava mé sestry a moje. Když jsem tam přišla, tak mi uvařili kafe a začli se mě ptát na maminku. Já jsem se rozbrečela a šla jsem domů. Teta mi říkala, že se snad nezmůžu si o to říct. Tak jsem jim potom mezi dveřma řekla, že bych něco ráda měla… Oni mi řekli, že riskovali život, že to schovali. Jak je na cejše možno poznat, že je to židovský majetek, to nevím… Říkali, že přišlo gestapo a že všechno vzali a že jsou rádi, že to vůbec přežili. Ještě za mnou volal: ,Kdybys někdy Aničko potřebovala potvrzení na národní spolehlivost, tak přijď, my ti to podepíšem.‘ Potkala jsem paní domovníkovou a zeptala se: ,Opravdu tam někdy bylo gestapo?‘ A ona říkala: ,Ne, ale jejich Liběna se vdávala.‘ Měli dceru ve věku mé sestry, ta se vdávala a oni jí to dali jako věno. Vzal to ďas, ale chtěla jsem něco na památku.“

Anna Kovanicová se po válce přihlásila na grafickou školu a bydlela v sirotčinci, později v ženském domově. Po roce 1948 se vdala. Dnes se zabývá historií a dokumentací koncentračních táborů a organizuje přednášky a výstavy. Za tímto účelem se několikrát vrátila i na místa, kde ztratila své nejbližší: „Naposledy jsem se zůčastnila československé výstavy, která tam teď je. Ale protože odtamtud vždycky přijíždím dost zničená, tak mě tam dcera vzala jednou autem a řekla: ,Tak, teď to všechno projdem.‘ A s Pavlem – to je můj syn – na mě vymámili, že už tam nikdy nepojedu. Tak už tam nikdy nepojedu.“