Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Miloš Hynek (* 1934)

• narodil se 13. srpna 1934 v Plzni

• rodina se přestěhovala do Hodonína

• otec, zubní lékař MUDr. Václav Hynek, byl legionářem za 1. světové války

• po okupaci otec členem ilegální odbojové skupiny Obrana národa

• otec unikl 4. ledna 1940 zatčení gestapem a odešel do ilegality

• otec zatčen v Maďarsku, do konce války se skrýval na Slovensku a v Čechách

• matka MUDr. Marta Hynková převzala otcovy funkce v Obraně národa

• 30. dubna 1943 matka zatčena, vězněna tři měsíce v Brně

• od května 1943 vězněna v koncentračních táborech Gruenberg a Ravensbrück, na jaře 1945 nastoupila tzv. pochod smrti

• po matčině zatčení bratry Hynkovy hlídala babička a poté teta z Prahy

• 31. květen 1945 - návrat rodičů

• Miloš Hynek vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze

• v letech 1962–2000 pracoval jako historik v Masarykově muzeu v Hodoníně

• žije s rodinou v Hodoníně

Vánoce roku 1945 si hodonínský historik Miloš Hynek, tehdy jedenáctiletý chlapec, pamatuje nejen jako první svobodné svátky po nacistické okupaci, ale i jako ty, kdy se po dlouhých letech opět sešla celá rodina. 

„Tatínek se za války ukrýval v západních Čechách, protože byl v odboji, maminka zase strávila dlouhou dobu v koncentračním táboře Ravensbrück. Měl jsem ještě bratra, a konečně jsme se všichni čtyři potkali u jednoho stolu. I když válka stále doznívala, pro mě osobně byly tehdejší Vánoce opravdu radostné. A hlavně klidné, protože byl mír. S rokem 1944 se nedaly srovnat, protože tehdy bylo město po americkém bombardování,“ vzpomíná dnes pan Hynek.

Hodonín se stal prvním městem na českém území, kde se střetli nacisté s Rudou armádou. Sověti zvítězili a život se v hodonínských ulicích pomalu vracel do normálu. Než se však celá rodina Hynkova opět sešla u štědrovečerní večeře, musela vytrpět otcův odchod do ilegality a také matčino několikaleté vězení v koncentračních táborech.

Obrana národa měla v Hodoníně a okolí těsné vazby na členy sokolského spolku. V jeho řadách figurovala většina příslušníků. Její kořeny sahají do tísnivé doby pomnichovské, kdy se na Hodonínsku začali roztahovat Němci. Například do místní německé školy dojížděli každý týden nacističtí funkcionáři z Brna a zvali tam zdejší chudé, nezaměstnané české obyvatelstvo a lákali je k přijetí německé národnosti sliby, že jim finančně pomohou a rychle jim zprostředkují práci. Šlo o velmi citlivou záležitost a reálné nabídky, vzhledem k významnému postavení řady německých důvěrníků v hodonínských průmyslových závodech, jako bylo Lignum, Tatra a cihelny.

Starosta hodonínské sokolské župy Josef Hrubý se rozhodl svolat počátkem ledna roku 1939 poradu sokolských členů, která měla za úkol vyřešit, jak tomuto záludnému tahu čelit. Jedním z přítomných byl také otec Miloše Hynka, lékař Václav Hynek. Přítomní členové tehdy složili slib mlčenlivosti, dohodli se na protiakci a zvolili taktiku jako protivník. Měli zajišťovat podporu pro sociálně slabé rodiny, které bydlely zejména ve vagonové kolonii na Rubanicích. Předávali jim poukázky na potraviny a vyhledávali také pracovní příležitosti.

Příchod hitlerovských okupantů je ihned zavedl mezi iniciátory vojenského a občanského odboje, z něhož se rodila okresní a městská síť Obrany národa. Tvořila součást celostátní vojenské ilegální organizace. Součástí organizace byl také MUDr. Václav Hynek coby zástupce sanitní a zdravotnické služby.

„Můj otec mi říkal, že se snažili tajit svou činnost, ale proti konfidentům, kteří byli napojeni na nacisty, neměli šanci, a tak začala katastrofa,“ vzpomíná Miloš Hynek.

Po heydrichiádě došlo k zatýkání a znamenalo to ochromení sítě. Dobré služby Obraně národa poskytovali členové městské policejní stráže a administrativní personál městského úřadu. Z kartoték občanů si v jeho kanceláři gestapo vypisovalo nacionále osob, jež hodlalo zatknout. Podle dohody s kolegy ilegálně spolupracujícími si toho všiml jistý úředník na radnici a dával lidem varování. Jen díky tomuto mechanismu unikl 4. 1. 1940 spárům gestapa MUDr. Václav Hynek, kterého včas upozornili na nebezpečí zatčení. V té době právě ordinoval v nemocenské pojišťovně na pravidelný částečný úvazek, a tak se okamžitě musel vrátit domů a neprodleně zmizet do nabízeného úkrytu u Františka Kuči. A ještě ten den se mezi novými členy ocitla také MUDr. Marta Hynková, manželka Václava Hynka a matka Miloše Hynka.

„Moji rodiče byli zubní lékaři. Na to, kdy a jak otec odešel, si vzpomínám pouze mlhavě. Protože otec opravdu musel odejít ze dne na den. Ale pamatuju si jasně, že jsem ho ten večer pořád hledal.“

Úkryt před gestapem mu u svého bratra nabídl jistý pan Kuča. Asi to bylo v pravý čas, protože od té doby začalo zatýkání členů Obrany národa a mnoho lidí, tak jako Hynek, muselo opustit své domovy a odejít do ilegality. Václav Hynek po týdenním pobytu v úkrytu odešel na Slovensko, kde ho čekal ilegální přechod přes hranice. Nejdříve odjel do Rohatce, pak do Lipova, kde už byli zaběhlí v ilegálních přechodech.

„Otec mi vyprávěl, že ho zavedli k mladému učiteli, kde čekali na přesun další lidé. Jakýsi bankovní úředník a pan Buchsbaum z Rohatce, který pro podezření z komunismu už zažil nacistické vězení, kde mu vyrazili zuby a musel se i po propuštění dvakrát hlásit na gestapu. Proto hledal východisko v útěku do ciziny. Nikdo z nich neměl nejmenší tušení o tom, že se dostává na jednu z hlavních převodových linek Obrany národa, kudy už prošly desítky lidí, a že obětavý učitel je oblastním velitelem pro tyto převody.“

Ve dvě hodiny se celá skupina dala na cestu. Průvodci šli s absolutní jistotou, mířili cestou přes pole, kde hlídkovala německá pohraniční stráž. Na kraji lesa je čekal hajný a dával pozor, aby je nikdo neviděl. Už značně vysílení se dostali do slovenské obce Vrbovce a do domu vdovce Martina Patinky. Ten jim sehnal českého taxikáře a provázel je do Seredě, kde počítali s přechodem na maďarskou stranu. Za 400 slovenských korun je auto zavezlo do hotelu Imperial v Trnavě, kde dojednali nový přechod nacházející se už na maďarském území.

„Spousta převaděčů tehdy přišla o život. Otec došel do Vrbovců, kde ho schovávali ve mlýně, hlavní duší byl Martin Patinka, u něj jsme byli celá rodina po válce. Otec pokračoval dál a chtěli převést do Maďarska, ale tam nastala komplikace. Jakýsi mlynář se uvolil je převést za určitý poplatek, ale jeho matka začala křičet a dělat humbuk, ale naštěstí Patinka byl duchaplný, a tak naskočili do auta a odjeli do Trnavy. Dozvěděli se, že je tam nějaký hotel a mohli by tam najít pomoct. Jelikož otec uměl jazyky, tak se domluvil a hledal, kdo by jim pomohl, ale nenacházel pochopení. Ale když občas řekli, že je Hitler vyhnal z domu, tak se někdo našel.“

Cestou také narazili na jednoho nesolidního průvodce, který jim slíbil, že pomůže, ale jen pod podmínkou, že mu zaplatí dvojnásobný obnos za převod, jinak je okamžitě udá. Tak museli zaplatit ještě peníze navíc a čekal je 12hodinový pochod. Během něj narazili na dva Slováky. Ujali se jich a hlídali je ve vlaku. Když přijeli do Budapešti, tak byla právě neděle ráno a Václav Hynek se rozhodl, že se vydají na francouzské velvyslanectví, kde se měli všichni hlásit. Jenže v neděli nikdo neúřadoval, a tak museli hledat další úkryt.

„Otec si vzpomněl na jednoho dobrého známého, který v té době bydlel v Budapešti. Jelikož s ním byl otec za první světové války na frontě, tak se oba dobře znali a důvěřovali si. Otci se podařilo ho najít a známý je u sebe ubytoval. Na druhý den šli na francouzské velvyslanectví, ale byli velmi zklamaní, protože je tam nepřijali s otevřenou náručí a ptali se jich, co jako chtějí, že u nich je lékařů jako psů… A tak museli zase pokračovat dál a po nevlídném přijetí se prý ubytovali v nějakém hotelu a za dva dny pro ně přijelo auto a odvezlo je na jugoslávské hranice. V autě dokonce potkal dva studenty a bývalé pacienty z Hodonína. Bohužel je na hranicích čekalo zatčení.“

S partou z Hodonína se už nikdy nesetkal. Byl vězněn v pevnosti na Citadele v Budapešti a pak ho převezli na slovenské hranice s úmyslem předat ho pohraniční stráži. Odvezli ho do Lučence a předali strážníkům. Ale naštěstí narazil na strážníka, který byl velmi lidský a Hynka nevydal. A tak se dostal znovu na svobodu. Vydal se do vesničky u Červeného Kamene a hledal pomoc.

„Otec mi vyprávěl, jak potkali cikánku a ta jim poradila, aby šli na evangelickou faru. Ale tam se jich lekli a nepřijali je. Potom se dostali do jedné školy a tam jim dali najíst a postarali se o ně. Cesta pokračovala dál, a když se otec zrestauroval, tak chtěl jít do Senice. Večer přijel do Senice a myslel si, že ho tam nikdo nepozná, ale jakési dívky ho poznaly. Naštěstí ho neprozradily. Otec nás děti chtěl vidět, tak se snažil, aby se ze Senice nějak dostal do Hodonína. Jakýsi řezník ho pod žebřiňákem převezl k hranicím a otcův kamarád – Albín Koutný z organizace Moravská rovnost – mu slíbil, že ho vezme na loďku a převeze do Hodonína. Jenže na Albína skočila pohraniční stráž, ale on byl chytrý, vzal si slivovici, nabídl jim a ten obyčejný voják si rád dal štamprli na zahřátí, a tak otec mohl proklouznout. Matce řekli, kde otec je, a tak nás jednou vzala na procházku, aby nás viděl po třech měsících tajně z okna.“

Druhý den se Václav Hynek rozjel do Prahy, kde měl příbuzné. Ale protože po příbuzných Němci šli jako první, tak hledal jiné útočiště. Odjel za přítelem Procházkou, se kterým se znal z první světové války.

„Otec na něj počkal venku a říká: ,Franto, jsem v takové situaci, neukryl bys mě?‘ Tehdy byli lidi velmi soudržní. Franta neváhal a vzal ho k sobě domů.“

Tak u Procházků na čas zůstal, ale na svatodušní svátky odjel do Rybnice za příbuznými. Ale po svátcích se zase vrátil k Procházkům. Někdo mu zařídil falešnou legitimaci na jméno Dr. Václav Holý, ale stala se katastrofa. V té době byl popraven strážmistr Kosík – prozradil ho kolega. Kosík dodával vysílačkou zprávy do Londýna. A gestapo díky těmto zprávám nějak zjistilo, že někdo má na jméno Dr. Holý falešnou legitimaci. Hynek se opět z Prahy musel přesunout do Rybnice a známí ho ukryli v Jablečně u Zbiroha. Musel tam předstírat, že je bankovní úředník a že je duševně nemocný. Pracoval tam na poli a zůstal až do heydrichiády.

„Pamatuji si, že tam za ním jednou odjela i matka a vyprávěla nám, že se v jednu chvíli chtěl otec vydat gestapu, ale pak si to naštěstí rozmyslel, protože mu někdo řekl, že by gestapo mohlo zastřelit celou naši rodinu. Jenže otec už byl z toho věčného schovávání frustrovaný,“ vzpomíná syn Miloš Hynek.

Václav Hynek měl během pobytu v ilegalitě mnohokrát namále. Když ho začali hledat, tak zatkli také matku Martu Hynkovou. Byla to právě ona, kdo po Hynkově útěku převzal lékařskou funkci v Obraně národa a často ošetřovala zraněné. Marta Hynková byla zatčena 30. 4. 1943. Odvezli ji do Brna na Cejl a tři měsíce pobyla v brněnských kasematech. V jejich rodném domě v Hodoníně udělalo gestapo důkladnou prohlídku a sebralo rádio, obrazy a koberce.

„Nás děti hlídala paní Klučovská. Matka byla velmi statečná a měla rozhodnost. Její maminka – babička – sem přijela a celou válku se o nás starala. Často nás vyhazovali z bytu. Kromě Hodonína jsem občas pobýval také v Bojanovicích, kde se mě ujal farář Pořízek, kterého později popravili. Bratr tam za mnou jezdil a v lednu přijela na Vánoce teta z Prahy. Pak matku odvezli do Drážďan a pak do Ravensbrücku. Bez soudu. Dokonce měla jít i do Osvětimi. Dali ji do ženského lágru a prodělala pochod smrti. Nakonec šli pěšky do Polska a odsud se dostala vlakem do Olomouce a tam ji někdo poznal, ačkoli byla velmi pohublá, přijela do Hodonína a byla tři čtvrtě roku na léčení v Pasekách. Matka nám vyprávěla, že ji nejvíce trápilo, když vozili do plynu 10letá děvčátka. A oni jí říkaly: ,Paní Marto, že nás nenecháte umřít!‘“

Jelikož se blížil konec války a Václav Hynek velmi toužil vidět své děti, tak se za nimi rozjel do Hodonína. Děti ho ale nemohly poznat. Když odcházel z domu, tak to byl muž s černými vlasy, a najednou před nimi stál hubený šedivý pán. Miloš Hynek – jeho syn – mu dokonce vykal. A tak vzal otec staré fotografie a začal se s dětmi zase seznamovat a poznávat. Za nějaký čas se domů vrátila také Marta Hynková.

„Byla pohublá a psychicky na tom nebyla dobře. V koncentráku pobyla tři roky.“

Václav Hynek se vrátil domů 30. 5. 1945 a matka Marta Hynková o den později. Oba rodiče se zdravotně zotavili a i nadále vedli zubní ambulanci v Hodoníně. Bratr Roman Hynek emigroval do Švýcarska, kde působil coby dětský lékař u světové lékařské organizace a zemřel na infarkt v 56 letech. Miloš Hynek žije se svou rodinou v Hodoníně a věnuje se historii. Smutné je, že Vladislav Kuča byl po válce v 50. letech za své zásluhy odměněn dlouholetým vězením.