Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Hýsková (* 1928)

• narodila se 25. května 1928 v moravské obci Věžky

• kvůli obsahu dopisů adresovaných bratrovi Františkovi Hýskovi byla v březnu 1945 předvolána na gestapo do Přerova

• po výslechu strávila čtrnáct dní ve vazbě v Olomouci

• po válce si postupně zvyšovala vzdělání, až se stala zdravotní sestrou

• většinu profesního života strávila na interním oddělení kroměřížské nemocnice

• stále žije ve Věžkách (2019)

Zkušenost nuceného pracovního nasazení pro Německo zakusili v době druhé světové války občané protektorátu patřící mezi ročníky 1921 a 1922, později i 1918 a 1924. Podmínky zaměstnání i ubytování se velice lišily. Rozdíly sahaly od bydlení v soukromí až po podmínky kárných pracovních táborů. Ve vyprávění pamětníků se také objevuje široká škála způsobů zacházení s „gastarbeitery“. Mnozí Čechoslováci z práce pro Říši kvůli krutým podmínkám a nedostatečné výživě utíkali a museli se pak skrývat, jiní ale totální nasazení prožili bez vážnějších problémů. Všichni se ale vydávali do neznáma, opouštěli své rodiny a nedobrovolně odjížděli sloužit německému hospodářství, které živilo válečný konflikt a pomáhalo udržet hrůzné soukolí konečného řešení v chodu.

Bratr Jaroslavy Hýskové (*1928), František, patřil k těm, kteří byli do Německa povoláni až na sklonku války. Pro devatenáctiletého mladíka to stejně tak mohlo být dobrodružství jako cesta na zkušenou. „To víte, maminka z toho byla velice špatná,“ říká Jaroslava a vybavuje si maminčiny obavy o jediného syna a také její pláč. Podle vzpomínek pamětnice měl bratr štěstí a žádné příkoří se mu v Německu nedělo. Přidělen byl na práci v berlínské továrně, kde prožil i nálety. Dopisy, které si se sestrou a rodiči vyměňovali, se ale bohužel již nedochovaly. V jednom z nich si otec údajně Františkovi stěžoval na to, že mu Jaroslava píše sama a nechce říci o čem. A právě tento její dopis, ve kterém se čtrnáctiletá Jaroslava vyjadřovala kriticky k aktuální situaci na frontě a hodnotila neúspěchy Německa, neunikl pozornosti cenzorů a následně gestapa. „Psala jsem, ať si z toho nic nedělá, že Němcům už teče do bot. No, jako děcko, co tam tak může napsat...,“  vzpomíná a vypráví, jak si pro ni jednoho březnového dne roku 1945 přišel četník a oznámil jí, že ho musí následovat.

Ukázka života ve vězení

Společně absolvovali cestu vlakem do Přerova. Zavedl ji do budovy dnešního Gymnázia Jakuba Škody, kde tehdy sídlilo gestapo. „Hodili mě do takové místnosti, kde jsem byla sama. Večer mě zas ten četník vedl a vidím soud a tam napsané: věznice. Tam mě svlékli, dali mi nějaký oblek a dali mě k nějaké paní z Morkovic, jméno si už nepamatuji. A ráno mě zase odvezli na gestapo. Ale já byla pořád klidná, protože jsem si říkala, že jsem nic neudělala...,“ líčí Jaroslava. „Jak mě posadili před ty gestapáky, tak jsem uviděla ten dopis - obálku a moje hrbolaté písmo,“  vzpomíná na moment, kdy jí došlo, co se děje a proč se o ni zajímají. Naštěstí bylo z dopisu zřejmé, že Jaroslava píše sama za sebe a chyběla tak záminka k potrestání rodičů.

Po třech dnech ji přemístili do soudní věznice v Olomouci, kde ji nakonec objevila po asi čtrnácti dnech zoufalá maminka, která neměla tušení, co se s její dcerou stalo. „V Olomouci už to nebylo fajn. Bylo nás tam hodně, tam to bylo škaredé. Bylo nás tam kolem dvaceti a měli jsme tam takové palandy,“ vzpomíná pamětnice. Přibližuje také, jak se nakonec mamince povedlo ji z vězení vysvobodit:  „Naše maminka mě z Přerova šla hledat do Olomouce pěšky. Pak ji snad někdo svezl. Tam se s někým setkala a ten jí navrhl, ať jde za nějakým advokátem, že je Němec, ale drží při Češích. Dostali mě odtamtud, pustili mě domů s tím, že až budu mít soud, tak mě znovu zavolají. Ale to už byl březen v pětačtyřicátém roce a já se tam už nemusela vracet.“  

Poslední dny války Hýskovi přečkali v kopaném sklepě, kde našli úkryt i okolní sousedé. 2. května 1945 se lidé ve Věžkách konečně dočkali osvobození ruskou a rumunskou armádou. Vojáci se v obci zdrželi jen krátce a pokračovali dál. „Naši mi na noc dávali strožoch na komoru a tam mě zamykali,“ vzpomíná si Jaroslava na pár nocí strávených na slamníku pod zámkem. Pak se začal život znovu vracet do normálních kolejí a nastal čas myslet na budoucí povolání.

Sanitářka a potom sestra na zbytek života

Jaroslava ale vážně onemocněla a dlouhou dobu nemohla překonat následky zápalu plic. Po měšťanské škole tedy zůstala doma a pomáhala mamince. V době počáteční kolektivizace vzniklo ve Věžkách Jednotné zemědělské družstvo (JZD) v bývalém zámečku rodiny Redlichových, kteří coby rakouští občané o majetek po válce přišli. Maminka díky JZD získala pole a zaměstnání v zemědělství, a tak se uvažovalo, jestli se přidá i Jaroslava. Roku 1952 jí zemřel v jednašedesáti letech otec, a proto byl druhý příjem pro rodinu důležitý. Nakonec se ale Jaroslava s kamarádkou přihlásily na volná místa sanitářek v kroměřížské nemocnici. Jaroslava si pak postupně dodělala střední zdravotnickou školu a stala se sestrou na interně, kde si ji chválili a kde následně strávila celých třicet let své služby pacientům. Od druhé poloviny šedesátých let oddělení řídila jako vrchní sestra.

V době natáčení rozhovoru pro Paměť národa (2019) žila v rodném domě ve Věžkách.