„My jsme pracovali s profesorkou Kůrkovou. Každý jsme tam nechali celou svou dovolenou – tři týdny. A první týden si ti dělníci mysleli, že jsme manželé. Druhý týden si mysleli, že se budeme brát. A třetí týden už byli z toho úplně vedle. Ale také to vzbudilo zájem místních obyvatel, začlo se o tom mluvit a začly první výslechy – tajné, takže jsme jeden o druhém nevěděli. Bylo to celkem dobře organizované, protože ty přednášky byly v zubní ordinaci, vlastně na poliklinice. Takže když doktorka skončila, tak se tam nastěhoval doktor... Sedl si do toho zubního křesla, druzí si dřepli na zem a přednášel jim morálku. V době, kdy začlo první zatýkání, už měli nahrané celé metry těch přednášek. Takže jsme byli zatýkáni na třikrát. Ta první skupina dostávala tresty od sedmi do třinácti let. A druhá skupina, mezitím nastoupil v Rusku Chruščov, pak už dostávala mírnější tresty – od tří do sedmi let. Ale ve skutečnosti ta druhá skupina byla zavřená deset měsíců a přišla amnestie. A na tu amnestii je propustili. My, třetí skupina, mezitím nastoupil Chruščov, dostávala už jenom tresty do půldruhého roku.“
„Ten archiv Společenství, protože bylo veliké nebezpečí, že ty archivy najde Bezpečnost, tak se přechovával na několika místech a těch míst bylo asi dvanáct, z toho se zachoval jediný archiv a to byl zrovna u mě. Takovým zvláštním řízením Božím. Totiž, některé věci tam byly dvakrát a třikrát. A mně bylo líto to vyhazovat, tak jsem to také přechovával. Takže první štos bylo to, co tam bylo dvakrát, druhý štos, co tam bylo třikrát, a třetí štos byl teprve vlastní archiv. A když na to StB přišla, oni byli velice schopní na to hledání. Takže maminka je doprovázela a hrozně se modlila. Maminka tvrdila, že to byl zázrak, protože oni vzali ten první a druhý štos a ten třetí štos, jako by neviděli. Takže maminka má pocit, že když se vroucně modlila, že Panna Maria jim zalepila oči a že ten třetí štos skutečně neviděli, protože nedá se pochopit, proč by to tam nechali. A vlastně tam zůstal celý archiv. Jedině u mě.“
„Taková překážka [v působení církve] je třeba naše tajná bezpečnost. Tu bych uvedl jeden příklad: Naše sestra františkánka byla jmenována generální představenou, to znamená, že sídlila v Římě. A měla pocit, že zná naše poměry. Takže sem jezdila na ten diplomatický pas. A měla pocit, že je dobře krytá, protože někdy byla převlečená do civilu, jindy byla zase v té klerice jejich, a tak to maskovala. Jenže celou tu dobu ji sledovala tajná bezpečnost. Takže když potom odjížděla na Západ, tak jí svlíkli do naha, vynašli jí všechny ty vzkazy a ty zprávy, které napsala, a následkem toho byli uvězněni naši františkáni, protože ti tam napsali zprávu o své činnosti, a to všecko se dostalo do rukou naší tajné bezpečnosti.“
„Uchovávat se jaksi od těch činností tajné bezpečnosti stranou je v našich poměrech velice těžké a obtížné. Dodnes nás ty tajné bezpečnosti velice mírně sledují. Takže je to někdy i legrační. Takže jsem jel... Vždycky jsem se ptal, když jsem někam jel: ‚Prosím vás, jezdí tento člověk vždycky?‘ A oni řekli: ‚Nikdy jsme ho neviděli.‘ Tak to znamená, že ten člověk v koženém kabátě byl vlastně estébák. Takže měl jsem takovou legrační zkušenost. V době, kdy jsem myslel, že už nejsem sledovaný, jsem jel do Domaslavi a prostě jsem to poplet. Mezitím přemístili autobusy od nádraží na náměstí, tak jsem šel na náměstí. Tam jsem sedl do špatného autobusu a pak jsem šel přes pole do té Domaslavi. A když mě potom zajistili, tak jsem byl čtrnáct dní vyslýchaný, co jsem dělal v té Domaslavi. Protože tam mě ten policajt ztratil.“
„Ladislav Hanes přednášel morálku, byl to Slovák. ‚Tak pojdeme dalej.‘ Josef Zvěřina přednášel dogmatiku. Ale mně ji nepřednášel, protože když mě přijímali, nadporučík Protiva, to byl opravdový protiva, říká: ‚Tak vy rád studujete? Tak to vám doporučím Zvěřinu, ten hrozně rád poučuje. A když na to přijdem, a my na to přijdem, s tím počítejte, tak vám ta studia prodloužíme třeba na pět let.‘ Tak jsem šel za Zvěřinou, jsem mu říkal: ‚Pořád mají o vás zájem.‘ A Zvěřina, já jsem počítal, jak se lekne, a on povídá: ‚To je fajn.‘ A pokračoval: ‚Víš co? Budeme si tykat.‘ Ale tu dogmatiku mi potom nepřednášel, protože na to by rozhodně přišli. Takže mi ji přednášel redemptorista, výborný kněz, jak se on jmenoval, možná si vzpomenu... A tak jsem vlastně tu vysokou školu měl až ve vězení. Ta byla skutečně na vysoké úrovni.“
Monsignore Antonín Hýža se narodil 21. října 1924 v Brankách u Vsetína. Vystudoval reálné gymnázium Františka Palackého ve Valašském Meziříčí, maturitu ale složil až po válce. Za války byl totálně nasazen ve Zbrojovce ve Vsetíně, kde vyráběl kulomety pro letadla. Po válce studoval bohoslovecký seminář v Olomouci až do jeho uzavření v roce 1950. Potom se stal členem tzv. Společenství, jež založil Vladimír Neuwirth a jež sdružovalo věřící lidi, kteří tak měli možnost se nábožensky vzdělávat. Společenství mělo tři sekce - sekci svobodných, sekci rodin a sekci bohoslovců a kněží. Centrum jeho činnosti bylo na Opavsku. Budováním domu pro setkávání členů Společenství byla však jejich činnost prozrazena a členové byli v několika vlnách zatýkáni. Mons. Hýža byl také zatčen a odsouzen k 18 měsícům vězení, které si v letech 1962-1964 odseděl ve vězení ve Valdicích. Ve vězení dostudoval teologii u významných vězněných teologů a 5. května 1963 byl tajně vysvěcen na kněze kardinálem Korcem. Po propuštění se mu podařilo za pomoci kardinála Tomáška svěcení legalizovat a získal státní souhlas pro kněžské působení. Jeho působištěm se v roce 1968 stala Plzeň, kde žil až do své smrti. 14. května 1998 jej papež Jan Pavel II. jmenoval papežským prelátem. Pamětník i v důchodu stále pomáhal v duchovní správě, působil ve farnosti Plzeň-Bory u kostela sv. Jana Nepomuckého. 18. ledna 2010 vstoupil do dominikánského řádu a přijal řádové jméno Rosarius. Mons. Antonín Hýža zemřel po delší nemoci dne 10. února 2010 v Plzni.
