Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Idan (* 1926)

• narozena 20. dubna 1926 v Košicích jako Věra Rosenzweigová

• židovská rodina obchodníka se dřevem

• 1936 stěhování do Ostravy

• 1939 škola Alijat ha-noar v Praze, později v Ostravě

• říjen 1939 otec deportován do Niska, zahynul 1943

• září 1942 Věra s matkou a sestrou deportovány do ghetta Terezín

• květen 1944 společně deportovány do Osvětimi

• červen 1944 převezeny do pracovního tábora Christianstadt

• únor 1945 evakuace tábora, pochod smrti do Chebu

• březen–duben 1945 v Bergen-Belsenu

• 15. dubna 1945 osvobozeny v Bergen-Belsenu, matka zemřela

• červenec 1945 – srpen 1946 ozdravný pobyt ve Švédsku

• srpen 1946 návrat do Československa

• říjen 1947 svatba s Ottou Immerglückem

• 1949 odchod do Izraele, změna příjmení na Idan

• od 1959 žije v Michmoret

„Maminka chtěla začátkem roku 1939 odjet, ale tatínek odmítl. ‚Nic se nestane, Němci jsou kulturní národ, mají Beethovena, Mozarta,‘ tvrdil. Zůstali jsme tady,“ vypráví Věda Idan. Za několik měsíců jejího tatínka odváželi příslušníci kulturního národa do koncentračního tábora. Ostatně podle podobného scénáře se odehrával i osud mnoha dalších československých židovských rodin. 

Češka i sionistka

Narodila se jako Věra Rosenzweigová roku 1926 v Košicích. Její rodiče byli moravští Židé, otec Oskar Rosenzweig se na Slovensko odstěhoval za prací – obchodoval se dřevem a vyznal se i v účetnictví. Díky hudebnímu nadání maminky Pavly si Věra uchovala vzpomínku na krásné hudební večery. V rodině kromě Věry vyrůstala také mladší Mariana. Kvůli otcovu podnikání se rodina přestěhovala do Ostravy, kde Věra chodila do školy. Tam se seznámila se svou celoživotní přítelkyní Michal Efrat, která se tehdy jmenovala Evelina Schlachetová.

Rodina byla sice židovská, ale v podstatě asimilovaná. Daleko víc ctili ideály první republiky a jejího zakladatele, jehož úmrtí, jak tvrdí Věra Idan, předznamenalo konec demokracie. Odtržení Sudet od Československa má Věra spojeno s koncem školy – školní budovy začaly sloužit jako provizorní ubytovny pro české uprchlíky z pohraničí. Skutečný zákaz vyučování židovských dětí nastal rok poté. „Tehdy jsem začala navštěvovat školu Alijat ha-noar, německy Jugend Alijah Schule, kterou vytvořily sionistické organizace. Několik měsíců jsem byla v Praze, pak se vrátila zpátky do Ostravy,“ vypráví pamětnice.

V říjnu 1939 byl její otec deportován do tábora Nisko nad Sanem. Tam byly vypraveny dva transporty Židů z Ostravy, Katovic a Vídně, vůbec první v historii evropských deportací, jejichž úkolem mělo být budování většího tábora. Na jaře 1940 byl tábor v Nisku rozpuštěn a většina vězňů se vrátila domů, ale Věřin otec utekl do Sovětského svazu, kde jako takzvaně hospodářsky významný Žid zůstal i po napadení země Německem. Poslední zprávy o otci má Věra z roku 1943, kdy údajně zemřel na zápal plic.

Správné, ne však spravedlivé

Věra prošla přeškolovacími kurzy, které pro děti a mládež organizovala ostravská židovská obec. Naučila se tam šít, což zúročila v dospělém věku, kdy pracovala jako švadlena. Zároveň byla spolu s dalšími mladými lidmi pověřena roznášením transportních lístků: „Byli jsme tři, obcházeli jsme s předvoláními a nabízeli jsme těm, co byli vybráni k deportaci, pomoc s balením. Tak to zorganizovala obec,“ vysvětluje pamětnice. Povolání do transportu se v září 1942 týkalo i Věry, maminky a sestry Mariany.

Věra v Terezíně bydlela v dívčím domově L309 spolu s přítelkyněmi, které znala z Ostravy. Pracovala nejdřív v šicí dílně, později v zeleninové zahradě, což využívala jako další mladí k příležitostným krádežím zeleniny. „Kradli jsme jak straky. Ačkoli to bylo trestné, pronášeli jsme zeleninu do ghetta ve spodním prádle a všude, kde se dalo,“ vypráví. Tvrdí, že mladí lidé nevnímali Terezín tak tragicky jako starší nebo staří lidé. Mladé lidi, a zvláště sionisty, se snažila samospráva ghetta chránit – dostávali větší příděly jídla a vedení se snažilo mladé nezařazovat do transportů, jež z Terezína odjížděly. „Bylo to správné, ne však spravedlivé,“ upozorňuje. „O transportech jsme pochopitelně věděli a tušili jsme, že jedou na horší místo než Terezín, ale říkali jsme si: ‚Co nás může potkat? Pracovat umíme, nanejvýš budeme víc dřít v horších podmínkách,‘“ vypráví pamětnice.

Máte šest měsíců

V květnu 1944 byla do transportu zařazena i Věra s maminkou a sestrou. Ve stejném transportu do Osvětimi odjížděl rovněž její kamarád Otto Immerglück, kterého znala už z Ostravy. Vybavuje si, že se spolu ujali organizace cesty dobytčákem: „Řekli jsme všem, kam si mají dát věci, jak budeme zacházet s kbelíky na vodu a výkaly, a kupodivu nás nikdo neokřikl, ačkoli jsme byli tak mladí,“ přiznává Věra. Otto, jemuž neřekne jinak než Otík, se stal později rozhodujícím mužem v jejím životě.

Po příjezdu do Osvětimi se bez selekce dostala spolu s maminkou a Marianou do rodinného tábora, kde se setkali s přáteli z Terezína, kteří tam přijeli v prosinci 1943. Záhy se seznámili s osvětimskou realitou: „Uvítal nás Ota Kraus a bez obalu nám hlásil: ‚Vidíte ten kouř a cítíte ten smrad? Tak dopadneme. My za dva měsíce, vy máte ještě šest.‘ To nám řekl, protože zažil likvidaci zářijového transportu v březnu 1944,“ vzpomíná Věra Idan.

Malá, ale prošla

Asi po šesti týdnech v rodinném táboře prošla s maminkou a sestrou selekcí. „My s maminkou jsme vypadaly ještě dobře, ale sestra byla příliš slabá a malá na svůj věk. Ale Mengele prohlásil: ‚Kleine, aber…‘ mávl rukou a poslal ji za námi,“ uvádí Věra. Další tři dny strávilo pět set vybraných vězeňkyň v ženském táboře a koncem června je odvezli vlakem do pracovního tábora v Christianstadtu, pobočného tábora Gross-Rosen. Do tábora bylo převeleno dvě stě padesát žen, které měly vykonávat stavební práce: „Kácely jsme stromy, stavěly silnice, později naši malou skupinku vybrali na stavbu domu,“ popisuje Věra. Zmiňuje i některé dozorce, kteří vězeňkyním pomáhali, i zaměstnance na stavbě, díky němuž dostala Věra s maminkou a Marianou balíček.

Začátkem února 1945 byla nařízena evakuace tábora. Zubožené vězeňkyně se vydaly na pochod, dnes nazývaný pochod smrti, během kterého podle Věry ušly za pět týdnů asi pět set kilometrů. V půli března došly do Chebu, odkud je vlakem převezli do Bergen-Belsenu, podle většiny pamětníků pekla na zemi, nejhoršího místa, kam se vězni mohli dostat. Věra přiznává, že si z tábora příliš nepamatuje – dostala silné horečky, tyfus, a ačkoli britští vojáci vstoupili do tábora 15. dubna, barák, kde přežívala Věra se sestrou a maminkou, se dostal na řadu až o dva týdny později. Maminka 2. května 1945 zemřela. Věra a její sestra strávily několik týdnů v lazaretu v Celle, kde se zotavily natolik, aby mohly pokračovat v rekonvalescenci ve Švédsku.

Život se vzpřímenou hlavou

Domů do Československa se vrátily až v srpnu 1946. V Praze na nádraží čekal na Věru Otík, který jí i sestře nabídl společné bydlení na Letné. Za rok se vzali a rozhodli se pro odjezd do Izraele, kam už předtím odjela Věřina sestra Mariana. Odjížděli v květnu 1949 jako jedni z posledních legálních vystěhovalců a Věra čekala v té době svého prvního syna. Našli nový domov v kibucu Ha-Chotrim, kde zůstali deset let a vychovali tři syny. Později se přestěhovali do přímořského městečka Michmoret, kde Otto vyučoval v místní škole a Věra šila.

V necelých šedesáti letech ovdověla, ale radost jí kromě synů a snach dělají vnoučata i pravnoučata. Na otázku, co by vzkázala dnešním mladým lidem, Věra Idan rozhodně a jednoduše odpovídá: „Člověk má žít se vzpřímenou hlavou a nemá dělat druhým to, co nechce, aby se stalo jemu samému.“