„Malá historka. Od roku 1990 jsem jezdil každý rok do Československa, buď privátně, nebo oficiálně jako tlumočník. … Jednou ke mně přišel československej plukovník, přišel ke mně a říká mi: ‚Vy jste plukovník Ignatovič?‘ Tak jsem řekl, že ano. On mi říká: ‚Já vás znám.‘ A já mu řekl: ‚Já vás neznám.‘ Odposlechové místo bylo vedle Fürth im Waldu v Bavorsku. Jednou jsem tam jel na inspekci svých žáků. On se to dozvěděl, protože byl kapitánem a velitelem odposlouchávací věže naproti. Odposlouchávali jsme se vzájemně. Zajímavé. To byla mezinárodní stanice, byli tam Američané, Němci a my.“
(tazatel) A Britové?
„Myslím, že ne. Nejsem si jistý.“
„Nevím, kdy to přesně bylo, ale sdružení organizovalo každý rok ples. Vždy jsem tam šel s manželkou, protože velmi rád tancuji. Jednou byla manželka nemocná, tak se mnou nešla. Tak jsem tam přišel a řekl jsem, že manželka nemůže. To bylo ještě za totality. Za dvacet minut jsem měl v náručí nádhernou Češku, která nádherně tancovala. No byla to špionka. V pondělí jsem hlásil, že jsem ji potkal. Oni mi říkají, my ji známe, nepotřebujete pokračovat.“
(tazatel) Podezřele se vyptávala, nebo jak jste to poznal?
„No, kdybych ji býval chtěl, tak bych ji měl.“
„Taky zajímavá věc. Když jsem poprvé v roce 1937 jel s maminkou na prázdniny, tak jsem mluvil v ženském rodě. Proč? Protože byla doma maminka, babička a česká služka. Otec česky nemluvil, tak jsem češtinu v mužském rodě nikdy neslyšel.“
„My jsme měli ty pásky a chtěli jsme vědět, kdy začnou velké manévry v Doupově. Byly mezinárodní i s Rusama. Poslouchal jsem ten pásek a jeden poručík telefonoval své milence, která byla manželkou jednoho plukovníka. Řekl jí, že přijde hned, protože budou manévry a manžel tak nebude doma. Ona mu ale hned řekla, že ne, ne, že manévry jsou odloženy o dva dny. Tak jsme se to dozvěděli jen kvůli blbému poručíkovi. Zajímavé. Takové věci jsme poslouchali.“
„Studoval jsem gymnázium, jmenovalo se gymnázium Pasteur. Již od malička, když mi bylo deset let, jsem chtěl jít do armády, protože jsem dost špatně studoval. Maminka byla proti vojsku. Byla to dobrá Češka z Vídně, která byla proti vojenské službě pro Rakousko-Uhersko. Připravoval jsem se na komerční škole a propadl jsem. Když mi bylo 21 let, tak jsem šel do armády jako voják základní služby, sloužil jsem u výsadkářské jednotky. V roce 1952 jsem chtěl jít bojovat do Indočíny. Můj kapitán nechtěl, řekl mi, že půjdu do Indočíny, až se stanu důstojníkem. Tak jsem musel studovat, abych se dostal na důstojníka.“
„To je pro mě těžké. Česká slova neznám a francouzsky mi to taky nejde. Co bych řekl? Být věrný, nikdy nelhat, věřit. Nejen dětem a rodině, ale taky tam nahoru. Teď nevím, jak bych to řekl francouzsky. … Byl jsem křtěn jako pravoslavný a teď je to asi deset let, kdy jsem se přihlásil ke katolíkům, moje děti jsou všichni katolíci. Můj otec vždy říkal latinsky: ‚Cuius regio, eius religio.‘ To znamená, že se musí být v církvi té země, ve které se žije. Tak jsem to přeci udělal. A je ze mne dobrý katolík. Ale tradiční katolík.“
„V roce osmašedesát jsem byl přidělen do jednoho střediska, kde se učily cizí jazyky. Když byly ty události v Československu, tak jsem odposlouchával ty naše pásky. Tehdy jsem byl velmi unavený, protože jsem odposlouchával osmnáct hodin denně, a to skoro týden. Pak jsem dostal rozkaz, abych učil francouzské praporčíky česky.“
(tazatel) Kolik bylo zájemců?
„Jezdil jsem je vybírat v poddůstojnických školách, měl jsem dost kandidátů. Učení trvalo skoro dva roky, celý den se učili česky. Nemluvili, ale rozuměli všemu, to byl můj úkol.“
(tazatel) Studovali jen češtinu?
„Ano, ti moji jen češtinu. Byli i ostatní, kteří se učili rusky či arabsky.“
V roce osmašedesát jsem byl přidělen do jednoho střediska, kde se učily cizí jazyky. Dostal jsem rozkaz, abych učil francouzské praporčíky česky. Učení trvalo skoro dva roky, celý den se učili česky. Nemluvili, ale rozuměli všemu, to byl můj úkol
Plukovník francouzské armády v. v. Valérien Ignatovitch nikdy nevlastnil český ani československý pas, přesto umí dokonale česky. Narodil se v roce 1929 ve Vídni české matce a ruskému emigrantovi Sergeji Ignatovičovi. Dětství prožil ve francouzském Štrasburku, o několik let později se přestěhovali na předměstí Paříže do Neuilly sur Seine. V roce 1951 se přihlásil ke studiu na vojenské akademii, které absolvoval o tři roky později. V letech 1955 až 1960 sloužil v cizinecké legii v Alžírsku, protože nemohl najít odpovídající uplatnění v jiných jednotkách francouzské armády. Po roce 1960 sloužil u různých jednotek pěchotního vojska francouzské armády na různých místech ve Francii. V roce 1968, po srpnové invazi, byl krátce zařazen k odposlechům pásků československé vojenské komunikace, pořízených bavorskou odposlechovou stanicí. V letech 1968-1970 vyučoval češtinu členy francouzské armády. Dnes je v hodnosti plukovníka ve výslužbě, v devadesátých letech působil jako příležitostný tlumočník pro francouzskou armádu, v současnosti je předsedou Sdružení československých dobrovolníků ve Francii. Žil na pařížském předměstí. Valérien Ignatovitch zemřel 2. listopadu roku 2015.
