plukovník v. v. Valérien Ignatovitch

„Malá historka. Od roku 1990 jsem jezdil každý rok do Československa, buď privátně, nebo oficiálně jako tlumočník. … Jednou ke mně přišel československej plukovník, přišel ke mně a říká mi: ‚Vy jste plukovník Ignatovič?‘ Tak jsem řekl, že ano. On mi říká: ‚Já vás znám.‘ A já mu řekl: ‚Já vás neznám.‘ Odposlechové místo bylo vedle Fürth im Waldu v Bavorsku. Jednou jsem tam jel na inspekci svých žáků. On se to dozvěděl, protože byl kapitánem a velitelem odposlouchávací věže naproti. Odposlouchávali jsme se vzájemně. Zajímavé. To byla mezinárodní stanice, byli tam Američané, Němci a my.“ (tazatel) A Britové? „Myslím, že ne. Nejsem si jistý.“

„Nevím, kdy to přesně bylo, ale sdružení organizovalo každý rok ples. Vždy jsem tam šel s manželkou, protože velmi rád tancuji. Jednou byla manželka nemocná, tak se mnou nešla. Tak jsem tam přišel a řekl jsem, že manželka nemůže. To bylo ještě za totality. Za dvacet minut jsem měl v náručí nádhernou Češku, která nádherně tancovala. No byla to špionka. V pondělí jsem hlásil, že jsem ji potkal. Oni mi říkají, my ji známe, nepotřebujete pokračovat.“ (tazatel) Podezřele se vyptávala, nebo jak jste to poznal? „No, kdybych ji býval chtěl, tak bych ji měl.“

„Taky zajímavá věc. Když jsem poprvé v roce 1937 jel s maminkou na prázdniny, tak jsem mluvil v ženském rodě. Proč? Protože byla doma maminka, babička a česká služka. Otec česky nemluvil, tak jsem češtinu v mužském rodě nikdy neslyšel.“

„My jsme měli ty pásky a chtěli jsme vědět, kdy začnou velké manévry v Doupově. Byly mezinárodní i s Rusama. Poslouchal jsem ten pásek a jeden poručík telefonoval své milence, která byla manželkou jednoho plukovníka. Řekl jí, že přijde hned, protože budou manévry a manžel tak nebude doma. Ona mu ale hned řekla, že ne, ne, že manévry jsou odloženy o dva dny. Tak jsme se to dozvěděli jen kvůli blbému poručíkovi. Zajímavé. Takové věci jsme poslouchali.“

„Studoval jsem gymnázium, jmenovalo se gymnázium Pasteur. Již od malička, když mi bylo deset let, jsem chtěl jít do armády, protože jsem dost špatně studoval. Maminka byla proti vojsku. Byla to dobrá Češka z Vídně, která byla proti vojenské službě pro Rakousko-Uhersko. Připravoval jsem se na komerční škole a propadl jsem. Když mi bylo 21 let, tak jsem šel do armády jako voják základní služby, sloužil jsem u výsadkářské jednotky. V roce 1952 jsem chtěl jít bojovat do Indočíny. Můj kapitán nechtěl, řekl mi, že půjdu do Indočíny, až se stanu důstojníkem. Tak jsem musel studovat, abych se dostal na důstojníka.“

„To je pro mě těžké. Česká slova neznám a francouzsky mi to taky nejde. Co bych řekl? Být věrný, nikdy nelhat, věřit. Nejen dětem a rodině, ale taky tam nahoru. Teď nevím, jak bych to řekl francouzsky. … Byl jsem křtěn jako pravoslavný a teď je to asi deset let, kdy jsem se přihlásil ke katolíkům, moje děti jsou všichni katolíci. Můj otec vždy říkal latinsky: ‚Cuius regio, eius religio.‘ To znamená, že se musí být v církvi té země, ve které se žije. Tak jsem to přeci udělal. A je ze mne dobrý katolík. Ale tradiční katolík.“