Jan Ihnát

* 1950

  • „Já bych tak řekl, já jsem takový konvertita. V osmnácti jsem měl takový hluboký zážitek na jednom poutním místě a od té doby se můj život jaksi změnil. Třeba, já nevím, u nás se tam na východě hodně pije alkohol, no a já jsem si říkal: ,Takhle skončit, tak to raději nebudu pít‘. Asi dvacet roků jsem vůbec nepil alkohol. No ale když potom člověk byl svobodný, jako vnitřně, protože jsem zahlédl něco z toho nového života, takže jsem se bál, abych neupadl do těchto závislostí. To se tak vypráví takový vtip, že jaký je rozdíl mezi svatbou na východě a pohřbem? Že na pohřbu je o jednoho opilého méně. Nebo že kdyby alkoholismus byl ,vierovyznanie‘, že by z východního Slovenska bylo poutní místo. Takže já jsem asi dvacet roků nepil. Mým ideálem byl svatý farář arský. No ale potom postupně jsem zjistil, že to není to hlavní ,to nedělat, nebo to dělat‘, ale hlavní je láska, že jo.“

  • „Já jsem o tom hodně přemýšlel a dospěl jsem k tomu závěru, že před Bohem je to jedno, protože před Bohem platí malá, nebo velká láska. Ale nepovažuji jak někteří… Naivně jsem se domníval, že mám zkušenosti, že znám život, že jsem pracoval a tak dále. No ale když k vám přijde člověk po padesáti letech ke zpovědi, to je zkušenost, kterou nikde nezískáte. To znamená, že tamta doba byla poučná, ale nedá se absolutizovat, protože to nic absolutně samo není. To znamená, byli lidé, kteří byli v koncentráku a se vůbec nepoučili, byli lidé ve vězení, kteří se také nepoučili, protože poučit se znamená nechat se osvítit, vidět tu věc v širších souvislostech.“

  • „Dělalo se to tak, že když někdo chtěl někomu něco sdělit, tak buď navštívil osobně, a nebo v krajním případě se užíval telefon, ale pod nějakými zašifrovanými slovy. Ale jinak každý měl kalendář, řeklo se: ,Mezi vánocemi bude setkání tam a tam…‘, a každý se už musel postarat o to, aby tam šel. Já si myslím, že některá ta ukrývání byly zbytečné, protože oni měli přímo lidi mezi námi. Takže jim šlo o to, aby se to moc nerozšířilo. Pár lidí to bylo..., ale každý z nás, když vstoupil k salesiánům, tak mu řekli, že musíš počítat s tím, že tě třeba přejede auto. Nikdo nevěděl, jak se ta situace vyvine.“

  • „V tom roce šedesátsedm - šedesátosm bylo možné dostat nějaké knihy z Říma, tak to se mi začal otvírat svět. No a potom jsem také poslouchal Svobodnou Evropu, že jo, tak to jsem byl už odchován později. No, a když jsem se dostal do těch kruhů, které studovaly tajně, tak jsem třeba v Ostravě bydlel u Žídků. Pan Žídek je dnes takový neoficiální předseda politických vězňů, Leo Žídek. Takže, kdykoli jsem potřeboval chatu: ,Tady máš klíče…‘. Takže jsem si říkal: ,Když on, který byl deset let v base a se nebojí, tak proč bych já se měl bát?‘ No, takže to bylo takové. Člověk se v tom pohyboval a měl dojem, že všichni jsou proti režimu a tak dále… Byla zásada nepolitikařit, protože se vědělo, že mohou být mezi námi lidé... Jo, prostě tady se soustředilo na to, aby se konalo dobro, aby si rodiny zachránily víru, věnovaly se mládeži a tohleto.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 01.12.2022

    (audio)
    délka: 01:46:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 17.01.2023

    (audio)
    délka: 01:57:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Praha, 25.01.2023

    (audio)
    délka: 01:28:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pokora nás otevírá tajemství a umožňuje nám pochopit život.

Jan Ihnát
Jan Ihnát
zdroj: Archiv pamětníka

Jan Ihnát se narodil 25. června 1950 v obci Slovenská Kajna manželům Janu a Heleně Ihnátovým. Rodina byla tradičně katolická, pravidelně chodili do kostela, ale o své víře nemluvili. V osmnácti letech prožil mimořádný duchovní zážitek, který dal jeho životu nový směr. Když nebyl po maturitě přijat na teologickou fakultu, nastoupil na vojenskou základní službu. V rámci služby cestoval po severní Moravě a v Ostravě se setkal se salesiány, jejichž spiritualita ho oslovila. Po skončení vojny se přestěhoval do Ostravy a v roce 1975 se stal členem podzemní salesiánské kongregace. Na jeho vyvoj měli zásadní vliv salesiánští kněží Josef Kubín a Josef Novosad. V roce 1978 se přestěhoval do Prahy, kde byl zaměstnán v podniku na výstavbu kolektorových sítí. Po práci se podílel na činnosti salesiánské komunity a studiem teologie se připravoval na kněžskou službu. Na kněze byl tajně vysvěcen berlínským biskupem J. Meisnerem v roce 1985. Jako kněz skryté církve se zapojil do života salesiánské rodiny, zejména výukou teologie, formováním spolupracovníků a organizováním tzv. chaloupek pro děti z křesťanských rodin. Po sametové revoluci působil v duchovní správě kostela svatého Kříže Na Příkopě. V roce 2000 byl vyslán na semestrální formační studium do Říma. Dnes (2023) se věnuje především formační činnosti v rámci salesiánské kongregace, překladům duchovní literatury a duchovnímu doprovázení. Jeho velkou radostí je provázení cizinců po Praze.