Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vjačeslav Iljašenko (* 1959)

• narozen 5. června 1959 v Kyjevě na Ukrajině

• v roce 1982 absolvoval výtvarnou akademii ve Lvově

• pracoval jako grafik a ilustrátor ve vydavatelství

• vedl výtvarné kurzy pro děti

• byl svědkem událostí spojených s havárií jaderné elektrárny Černobyl v roce 1986

• v roce 1992 se v rámci projektu týkajícího se návratu volyňských Čechů přestěhoval do Československa

• usadil se na Náchodsku, vedl tam výtvarné kurzy pro děti

• je autorem řady obrazů v církevních budovách ve východních Čechách

• založil cestovní kancelář a organizuje programy pro rusky mluvící turisty

Boj s cenzurou, shánění samizdatové literatury a vtipy na adresu komunistů. To bylo jeho mládí v ukrajinském Kyjevě. V roce 1986 byl zděšen z toho, že sovětské úřady neinformovaly o havárii v jaderné elektrárně v Černobylu a vystavily jeho a další obyvatele oblasti radiaci. Rozhodl se žít v Československu.

Vjačeslav Iljašenko se narodil 5. června 1959 v Kyjevě do rodiny, ve které byly jediným majetkem knihy. V malém bytě Iljašenkových jich byly stovky. Není divu, jeho otec Valentin byl ředitelem školy a matka Valentina pracovala v nakladatelství. Rodinu, ve které vyrůstal se svým bratrem, označuje jako harmonickou, obyčejnou a chudou. Láska ke knihám, umění a vzdělání však Iljašenkovým pomáhala zvládat to, že za socialismu bylo v Sovětském svazu naprosto běžné, že se veškeré věci sháněly. „Pamatuju si úplně prázdné prodejny. Koupit k jídlu se nedalo téměř nic. Přesto si dětství a mládí asi jako každý vybavuju jako příjemné a mám na něj spíše pozitivní vzpomínky,“ říká pamětník.

Od dětství mu šlo kreslení, chodil do výtvarných kurzů. Na Kyjev svého dětství a mládí vzpomíná jako na město, ve kterém se pořádalo mnoho výstav a kulturních akcí. „Tam byli normální lidi, kteří vnímali komunistickou realitu, ale brali to tak, že jim nezbývá nic jiného než v ní žít. Byli jsme všichni pionýři. Zároveň ale nepamatuji, že bych se ve škole setkával s nějakou ideologií. Učitelé komunisty rádi neměli, ale tak jako všichni v té době dělali, že to tak mám být. Mám pocit, že lidé v mém okolí komunisty brali spíše s nadhledem, ne jako něco vážného,“ vzpomíná Vjačeslav Iljašenko.

Šíření samizdatu při studiu

V roce 1977 se dostal na vysokou školu grafickou ve Lvově. Pohyboval se mezi svobodně smýšlejícími lidmi, kteří se zajímali o kulturu v zahraničí. „Lvov, to byla Evropa v Sovětském svazu. Žádná socialistická témata na škole nebyla, žádná ideologie. Ve srovnání s tím, co se v tu dobu dělo v Moskvě, jsme žili poměrně svobodně,“ shrnuje pamětník. Už jako student dostával menší zakázky a vystavoval. Zabýval se různými výtvarnými technikami od malby až po lept. Zároveň se dostával k samizdatové literatuře. Díky četným kontaktům, které měli jeho kolegové s Polskem, měl přístup k zahraničním časopisům. Silně vnímal to, že v Polsku sílí hnutí Solidarita. „Spousta mých známých ve Lvově mluvila polsky a já za krátkou dobu taky. Takže jsme díky tomu měli informace o evropském umění, o tom, co se děje v Evropě,“ říká.

Vjačeslav Iljašenko si pamatuje, že spolu s dalšími studenty ve Lvově chodil za mužem, který byl známý tím, že za pět rublů tiskl samizdatovou literaturu. „Předával nám to ve velkých rolích a my pak z těch rolí nůžkami stříhali stránky a skládali je. Tajně jsem pak vlastníma rukama dělal vazbu, obálku, vše. Tak jsme vyráběli knížky, například Kafkův Proces a Zámek. Určitě nějaká ukrajinská státní bezpečnost věděla, že ten pán za pět rublů vytiskne vše, co je zakázáno, ale on klidně tiskl a my měli co číst,“ shrnuje.

Práce v nakladatelství politické literatury

V roce 1982 vysokou školu ukončil, měl vzdělání jako ilustrátor, knižní grafik a redaktor. Nastoupil do knižního vydavatelství. Nazývalo se Politzdat Ukrajiny a Vjačeslav Iljašenko ho označuje za to nejhorší, co si lze pod výrazem nakladatelství představit. Jeho šéfem byl vysoce postavený komunista. Produkci nakladatelství tvořila ideologická komunistická literatura. Pamětník měl za úkol dohlížet na technickou a grafickou stránku při vzniku těchto knih. „Tehdy jsem hodně přemýšlel, jak je možné, že se dává spousta peněz za vznik tisíců a tisíců knih, které určitě nikdo nikdy nečetl. Byly to věci, které dělali lidé s komunistickou kariérou. Museli například napsat nějakou knížku, aby dostali doktorát. Byla to taková surrealistická literatura a my jsme si z ní dělali srandu. A tak jsme vyráběli ty knížky a v pracovní době jsme u toho pili vodku. Všichni věděli, že děláme něco, co nikdo nepotřebuje, že je to prostě plán a jsou na to peníze. Ty politické knížky pak stály v obrovských prodejnách a nikdo je nekupoval. Kupovaly je jen knihovny, protože musely, a tam pak taky stály v regálech, protože si je nikdo nepůjčoval,“ vysvětluje pamětník. Práce v nakladatelství jej po dvou letech přestala bavit, a začal proto učit děti na výtvarné škole. Přitom se věnoval vlastní tvorbě.

Umělecká tvorba a boj s cenzory

První úspěch Vjačeslav Iljašenko zaznamenal už při studiu vysoké školy, kdy jeho práce byly přijaty na prestižní výstavu. Takže byl v uměleckých kruzích známý. Naučil se takzvaně chodit v podivném socialistickém světě umění. Vystavovat chtěl, ale zároveň netvořil díla na témata, která byla za socialismu v Sovětském svazu žádaná. „Šlo o to, vytvořit pro dílo správný název, aby se líbil ideologické komisi. Každá výstava nebo film měly kontrolní komisi ideologických pracovníků, která k nim dávala povolení. Pak na tu výstavu přišli a říkali, že ten a ten obraz musí pryč,“ vzpomíná. Zažil situace, kdy s kolegy museli sundávat díla ze zdi těsně před vernisáží, protože někdo z ideologické kontrolní komise dospěl k závěru, že nejsou vhodná. Takže ideologicky nezávadný název díla byl aspoň malým krůčkem při pokusech obrazy představit veřejnosti.

Nevěřil, že vláda komunistů někdy skončí. Líčí to takto: „Pro nás to bylo divadlo. Dělali jsme si legraci, že v televizi můžeme slyšet kvalitní vážnou hudbu jen tehdy, když umře někdo z komunistických lídrů. Tehdy umírali jeden za druhým, Brežněv, Andropov, každý rok někdo.“

Výbuch jaderné elektrárny Černobyl

Na začátku května 1986 si však Vjačeslav Iljašenko uvědomil, že prostředí, ve kterém žije, není jen k smíchu, ale může být také nebezpečné. Žil v Kyjevě a byl tam i v době, kdy došlo k havárii v nedaleké jaderné elektrárně v Černobylu. Učil tehdy ve škole. Ve městě probíhala akce, při které děti kreslily na chodníky. Desítky dětí seděly na asfaltu, v prachu a jejich učitelé nebyli informováni, že nedaleko došlo k jaderné havárii. „Ten výbuch byl 26. dubna, a ještě 5. května o tom nikdo nevěděl. Ty děti byly venku v nejhorší době – měly být doma a nevycházet ven. Ve stejnou dobu jezdili lidi po městě na kolech, protože tam byla nějaká mezinárodní cyklistická akce. To už byla obrovská radiace,“ vzpomíná Vjačeslav Iljašenko. Dozvěděl se o tom od matky, té to řekl někdo z kolegů. Pamětník si myslí, že šlo o agenta tajné služby, který už nedokázal nebezpečí tajit a kamarádům řekl, aby okamžitě vzali děti a jeli co nejdál od Kyjeva. Žena Vjačeslava Iljašenka s dcerou odjely. „Pak chtěli odjíždět další lidé, ale už nikdo nemohl sehnat lístky na vlak. Lidé se snažili dostat pryč, jak se dalo,“ říká pamětník. On zůstal. Z okna domu na kraji Kyjeva pak pozoroval velká nákladní auta, která vozila beton do jaderné elektrárny. „Jezdilo jedno za druhým a trvalo to pár týdnů. My jsme měli kolem domu hlavní cestu a pak už byl skoro vidět Černobyl,“ podotýká. Později několik jeho známých zemřelo. Je přesvědčen, že to byl následek ozáření. Nikdy se nesmířil s tím, že úřady nechaly lidi bez varování, že se obyvatele okolí Černobylu nikdo nesnažil zachránit.

Stěhování do Československa

V roce 1989 Vjačeslav Iljašenko se zaujetím sledoval listopadový převrat v Československu. To, že komunisté ztratili v Evropě moc, přivítal. Jeho manželka měla české předky. Iljašenkovi proto využili možnosti přestěhovat se do Československa v rámci projektu týkajícího se navrácení volyňských Čechů, tedy lidí českého původu žijících na Ukrajině. Zpočátku k tomu přistupoval jako k dobrodružství. Přiznává, že se mu v Kyjevě nevedlo zle, že hlavním motivem stěhování bylo vidět, jak se žije v jiné zemi. Do Československa přijel v roce 1992. Dostal možnost vybrat si z několika měst, která se tehdy rozhodla přijmout volyňské Čechy. Zvolil si Polici nad Metují, protože slyšel, že Náchodsko je krásný kraj. Nikdy toho nelitoval.

Práce v Česku

Našel si tam práci jako designér v textilním podniku Veba a učil děti ve výtvarných kurzech. Také jeho žena našla uplatnění ve svém původním oboru, jako učitelka hudby. Jejich dvě dcery se brzy naučily česky a našly si kamarády. Z té doby má Vjačeslav Iljašenko úsměvnou historku. Lidé mu říkali, že tím, že se usadil na Náchodsku, udělal chybu, protože coby výtvarník se měl snažit žít v Praze nebo co nejblíže k ní. „Říkali, že odtamtud je to do Prahy daleko, celé dvě hodiny cesty. Jenže pro každého, kdo žil v Sovětském svazu, jsou dvě hodiny cesty nic. Tu dobu jsem běžně cestoval do práce v Kyjevě,“ říká.

Po čase se rozvedl a se svou druhou ženou se usadil na Broumovsku. Tuto oblast začal vnímat jako druhou vlast. Do řady tamních kostelů a do broumovského kláštera udělal velké malby s církevními motivy.

Posledních deset let se více než umělecké práci věnuje podnikání. Založil cestovní agenturu a pořádá programy pro rusky mluvící turisty navštěvující Českou republiku. Mezi jeho klienty je hodně těch ze Spojených států amerických a z Izraele.

Obavy z vývoje politické situace

Pamětník tvrdí, že ho Češi přijali velmi dobře, a váží si toho. Pouze v Praze se občas setkal s nenávistnými reakcemi, když si lidé všimli, že mluvil s ruským přízvukem. „Jeden pán na nádraží v Praze slyšel, že mluvím rusky, a řekl mi, ať jdu domů, že tady Rusáci nemají co dělat. Nenávist k Rusům chápu, ale málokdo si tady uvědomuje, že ruští občané mají s komunismem ještě horší zkušenost než vy,“ podotýká.

Sám mezinárodní politickou situaci pozorně sleduje. „Mám obavu z toho, že prezident Zeman pomalu tlačí Česko směrem k Rusku. Pro mě je to hrozná věc. Propaganda skvěle pracuje a já vidím hodně Čechů, kteří najednou říkají, že Američané jsou nepřátelé a že Rusko, velký bratr, pomůže. A to je hrozba.“ 

Dodává však, že zároveň má mezi Čechy hodně přátel s opačným názorem, kteří si na příkladu zabrání Krymu Ruskem uvědomují, že stejná hrozba jako Ukrajincům hrozí ze strany Ruska i dalším zemím. „Myslím, že Putin udělal pro Ukrajinu pozitivní věc v tom, že se lidé začali cítit jako Ukrajinci. Začali vnímat svou zem jako stát. Všichni moji kamarádi byli na Majdanu, příbuzní našich známých válčí v Doněcku. Putin tím krokem probudil vlastenectví, spojil Ukrajince. Najednou všichni vědí, kdo je nepřítel, se kterým musíme válčit,“ shrnuje Vjačeslav Iljašenko.

Se svým životem v České republice je pamětník velmi spokojen. Líbí se mu, že jako podnikatel je pánem vlastního času, že sice tvrdě pracuje, ale netrpí nedostatkem. Umělecké tvorbě se tak věnuje ve svém volnu, není už závislý na tom, zda se mu díla podaří prodat. Říká, že nejraději tráví volný čas na chatě, pozoruje pstruhy v potoce a chodí po lesních stezkách. A právě proto, že je se svým současným životem tak spokojen, si čím dál silněji uvědomuje, že je nutné bojovat proti jakýmkoli snahám o potlačování nezávislosti a demokracie.