Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Boris Iljin (* 1953)

• narodil se v roce 1953 v Uzbekistánu

• do Beslanu se dostal vlastně náhodou

• v beslanské škole přišel o vnučku, vnuka a o dceru

• v roce 2006 zažil útok ozbrojenců, kteří se mu pravděpodobně snažili ukrást odškodnění

Pocházím z Uzbekistánu. Narodil jsem se 12. února 1953. Moje máma je Osetinka, pochází ze Severní Osetie. Tehdy to byla autonomní republika, vláda byla sovětská, byla to sovětská Osetie. V roce 1935 byla rodina rozkulačena, v období represí ji poslali do střední Asie. Mámě bylo třináct let, ale na všechno si pamatuje. Taškent je chlebodárné město, o všechny se postaral, a to i za války, lidé jsou tam velmi pohostinní. Všichni dostali vzdělání a šli do světa jako správní lidé.

Táta byl taky rozkulačen. Totéž jeho otec, orenburský kozák z Uralu, který byl carský důstojník. Táta byl ale komunista, odvedli ho z Uzbekistánu na frontu, bojovat začal v Osetii, došel do Polska, kde byl raněn při útoku na sandomirský nástupní prostor. S mámou se seznámil po válce. Oba pracovali celý život v obchodě. Když máma porodila mě, jako páté dítě, bylo jí osmatřicet let. Bylo nás šest dětí. Všichni jsme se opět setkali v Uzbekistánu v Taškentské oblasti ve vesnici Jangijul (Novajadoroga).

V jakém jazyce vás vychovávali? Jaký je váš rodný jazyk?

Ruština. Máma doma málo mluvila svou mateřštinou. Osetinsky mluvila, ještě když žili její rodiče. Rozumím, ale nemluvím plynně, uměl jsem v dětství, ale pak, když už stařečci nežili, neměl jsem s kým mluvit. Máma později mluvila osetinsky jen se sestrami po telefonu. To jsme mámě trochu vyčítali, stačilo by, kdyby s námi prohodila denně několik slov, tak bychom taky mluvili. Tehdy byl ale jednotný jazyk, osetinštinu jsme nepotřebovali. Žili tam i Uzbeci, kteří neuměli dobře svůj rodný jazyk.

Vy umíte uzbecky?

Trochu mluvím a velmi dobře rozumím. Je mi blízký, vždyť jsem tam vyrostl.

Do jaké školy jste chodil?

Škola byla moc dobrá. Dříve se jmenovala Stalinova, pak ji přejmenovali na Lomonosovovu. Naše město bylo průmyslové, velmi pohodlné, všechno bylo po ruce. Chemická továrna, továrna na výrobu tuků, na výrobu plastů, továrna na hydrolýzu. Za války to město postavili ve velmi krátké době. Vždycky to bylo významné městečko.

Jaké národnosti byli vaši spolužáci?

Různé, Korejci, Řekové, Uzbeci, Kazaši, Němci, všechno možné. Nikdo se nikdy nikoho na národnost neptal. Když jsem se ženil, tak jsem ani nevěděl, že moje nevěsta je krymská Tatarka. Její rodina byla taky vyhoštěná. Jak se říká, tam byli všichni. Neshody z důvodů národnostní různosti jsme nikdy neměli.

Jak jste se seznámil s manželkou?

Přes spolužáky, učili jsme se každý v jiné škole, ale kamarádili jsme spolu. Potkali jsme se na maturitním večírku. Já jsem narukoval, ona na mě počkala a vzali jsme se. Byl jsem vždy připravený na rodinný život, žena mi porodila dvě děti, dceru a syna. Syn se narodil v roce 1980, dnes žije v Taškentu a má dvě děti.

Kde jste sloužil?

Na severu, v Archangelské oblasti. Sloužil jsem v divizním orchestru, jsem muzikant. Hráli jsme na dechové nástroje, baryton a bas, na velkou trubku. Dodnes umím zpaměti všechny pochody, ale dnes už nehraju. Při škole jsme měli dechový orchestr a skvělého učitele, ze všech udělal specialisty. Jeho žáci jsou lékaři, doktoři věd, profesoři. Učil kreslení a rýsování a měl hudební talent, byl skvělý umělec. Takových lidí je na světě málo. Chodili jsme k němu každé odpoledne od páté třídy, učili jsme se tři hodiny, od šesti do devíti.

Vzděláním jsem technik v oboru produkce drůbežího masa. Vystudoval jsem technickou vysokou školu, kam jsem nastoupil před vojnou, a pak jsem ji dokončil dálkově, protože tenkrát už jsem pracoval. Potom jsem pracoval jako rádiový mechanik v dílně Modrá obrazovka. V roce 1977 jsem dal výpověď a šel jsem na stavařinu, nedostudoval jsem, ale taky se mi to moc líbilo, stavět je lepší než bořit a ničit. Pracoval jsem tam do roku 1984. Vystřídal jsem spoustu povolání. Nakonec jsem v roce 1993 začal pracovat jako vedoucí mléčného svazu při ministerstvu obrany, byl jsem vedoucí skladu produkce pro letce a tankisty z uzbecké armády. A tahle profese už mi zůstala. Vyráběl jsem smetanu, máslo, zahuštěné mléko a sýry.

Pocítil jste na začátku devadesátých let nějaký tlak ze strany uzbecké vlády?

Vůbec ne. Možná, že někdo zaznamenal nějaké změny, ale já jsem pracoval. Pracoval jsem tolik let, že mi deset přišlo jako jeden den, neměl jsem čas o ničem přemýšlet. Taky jsme se rozešli s manželkou, potkali jsme někoho jiného. Dceři tehdy bylo třináct let a synovi skoro jedenáct. A dopadlo to tak, že děti zůstaly se mnou. Dodnes jsme přátelé, má z druhého svazku dceru, která už dokončila střední školu. Moje dcera taky vystudovala, studovala na vysoké škole východní jazyky, ale vdala se a musela školu přerušit, když porodila.

Koho si dcera vzala?

Uzbeka. Narodila se jim dcera, kterou jsem nakonec vychovával já, pak se jí narodil syn, to už byla sama, muž je ve vězení.

V Beslanu omylem

Proč jste se sem přistěhovali?

V roce 2002 mi umřel otec. V lednu bylo takové horko, že kvetly broskve, byl to právě rok od jeho smrti. Máma mi dopředu nic neřekla, přijel jsem jednou z práce, máma seděla v křesle a plakala, jeden syn žije Rize a já a bratr v Taškentu, sestra a mladší bratr, který tam měl v roce 1985 svatbu s místní slečnou, si koupili v Beslanu v tomtéž roce dům a my jsme se k nim všichni přestěhovali. Bratr je ochrnutý, dostal po té tragédii mrtvici, má tři děti. Zkrátka, tenkrát, když jsem přišel domů z práce, řekla mi máma, že mladší bratr Kosťa musí jít na operaci s vředem, a já jsem jí nabídl, že ji k němu odvezu, tedy že pojedeme spolu. Přivezl jsem ji zpět do její vlasti a sám jsem si to tam chtěl prohlédnout. Strávil jsem tam léto. Dcera tam přijela na návštěvu v srpnu 2004, chtěli jsme pak společně odjet, ale neměli už letenky, a tak mi bratr domluvil s ředitelem školy, že vnučka bude chodit tam, aby nezameškala. Na 1. září jsme měli plán, že dcera odvede vnučku do školy, potom půjde společně se synem (bylo mu tehdy 3,5 roku) shánět letenky a já pak vnučku vyzvednu, a když budeme mít letenky, budeme balit. Dcera chtěla, aby vnučka zažila slavnostní nástup do první třídy. A tak šli do školy, ale už se z ní nevrátili.

Takže jste se chtěli vrátit do Taškentu?

Ano, my jsme se chtěli vrátit, máma chtěla zůstat. Svoji dceru a vnuka jsem našel, ale vnučku se mi mezi zemřelými najít nepodařilo, dodnes nevím, koho jsem pochoval.

Byl takový slunečný, příjemný den. Já jsem měl zpoždění, chtěl jsem se ještě oholit s tím, že je pak dohoním.

Nevládlo tu nějaké napětí ve spojitosti s událostmi v Čečensku?

Ne, tady bylo všechno v pořádku, byl klid. Tady nikdo nic nečekal.

Kdy jste se dozvěděl o tom, co se stalo?

V jedenáct hodin. Slyšel jsem několik výstřelů z kulometu a vyšel jsem ven. Přijel bratr a já jsem se ho ptal, co je to za střelbu. Nic neřekl, nastartoval a jel zpátky, nechápal jsem, kam jede. Nevěděl jsem ani přesně, kde ta škola je, a ona byla v centru vedle policejní stanice. Šel jsem pěšky ke škole, už tam všechno zatarasili a nikoho tam nepouštěli.

Věděli lidé, co stalo?

Všichni to velmi rychle pochopili, tak nějak to vycítili. V poledne tam už byl speciální útvar a všichni mluvili o tom, že školu obsadili teroristi. Druhý den přijely tanky a obrněné transportéry. Všichni jsme věřili, že dojde k jednání, že to dobře dopadne, udělají koridor a pustí všechny ven. Měli jsme nervy na pochodu, ale věřili jsme v dobrý konec.

Počet dětí

Nejprve se nám snažili tvrdit, že ve škole je jen 350 dětí, ale potom ten počet zajatých narůstal. Zapírali skutečnost, že těch dětí tam bylo tisíc.

Co jste ty tři dny dělal?

Pořád jsem obcházel kolem. Doufali jsme, že propustí alespoň malé děti. V jednu chvíli vypouštěli ty nejmenší, kojence s matkami, někdy i samotné. Doufal jsem, že pustí i našeho malého. Stalo se to, že třetí den pustili dceru se synem, ale bez vnučky, a ona se tam vrátila, nemohla ji tam nechat. Tři lidé ji prosili, ať jim dá syna, ale ona se bála ho někomu dát. Takže se vrátila a už se ven nedostali.

Byl jste tam dnem i nocí?

Byli jsme tam prakticky celou dobu. Střídali jsme se, ale zůstávali jsme v dosahu, ve dne v noci. Tam se nedalo spát, trvalo to strašně dlouho.

Druhý den jsem si všiml, že ze směru ulice Kominterny mával někdo z okna bílou vlajkou a vyhazoval ven kazety, zřejmě tam útočníci natáčeli. Viděl jsem, jak Aušev vešel do školy a potom propustili několik kojenců. Tehdy jsem si ještě myslel, jaký je to hrdina, že tam jde a nebojí se, ale ukázalo se, že byl jedním z nich. Třetí den jsme už neměli žádnou naději.

Co dělali a co si mysleli obyvatelé Beslanu první den?

Nebyli jsme ještě v takovém napětí, ale každý měl strach o své blízké, příbuzné, každý je tam měl, výjimky nebyly.

Byli jsme asi 600–700 metrů od školy, ale na budovu jsme viděli dobře. Byl jsem vedle kolony obrněnců, když je nechtěli propustit, udeřili. Létaly střepiny, a tak jsem se přikrčil. Oni se zastavili a šli na ně zezadu, stříleli po sobě, vybuchlo auto.

A co druhý den?

Druhý den to bylo všechno ještě horší. Občané čekali na rozhodující krok, ale ze strany vedení nebylo vidět žádné konkrétní jednání.

Dzugajev

Kdo vám řekl, co se děje?

Byl tam jeden, Mistr 300, Dzugajev, který neustále lhal o počtu zadržených dětí. Až později se ukázalo, že bylo více než 1000 lidí. Ale jídelnu a jiné místnosti potom zbourali, všechny stopy zametli.

Vzpomeňte, prosím, na události druhého dne od rána do večera.

Bylo to všechno tak zběsilé, že se nedalo na nic reagovat. Vypnuli mobilní telefony, speciálně ty, lidé byli v bez informací, nebylo se koho zeptat. Dzugajev nám říkal, že dojde k jednání, že udělají koridor a všechny propustí.

Nevěděli jsme, jaké mají požadavky, mohli jsme si to jen domýšlet. Bylo to něco v tom smyslu, že požadovali odsun vojsk z Čečenska a schůzku s Putinem... nevím, ale když obsadili školu, tak museli mít nějaké požadavky. Utrpěli jsme tím my, mizerná vláda, která nebyla schopná rychle a s menšími ztrátami vyřešit konflikt. Všichni jsme byli bezradní. Přijeli hasiči a nebyli schopni to včas uhasit, zemřeli tam členové speciálních jednotek. Doufali jsme jen v záchranu dětí.

A třetí den?

Třetí den už se všechno rozhodlo. Stále jsem věřil, doufal, že odtamtud vyjdou. Ze všech čtyř zůstal naživu jen synovec.

Co jste tehdy viděl?

Když to všechno skončilo, nikoho tam nepouštěli, začali hned všechno odklízet, odnášet mrtvé. V noci ze třetího dne na čtvrtý jsme jezdili po nemocnicích, doufali jsme, že je tam najdeme, a oni nikde nebyli. Nakonec jsme jeli do márnice. Těla byla rozložena po celé márnici. Jako prvního jsem našel vnuka, měl střelné zranění, byl jen v kalhotkách. Obešel jsem to znovu a našel jsem dceru, poznal jsem ji podle džínů. Měla na sobě jiné tričko. Vyměnily si tam s kamarádkou oblečení, když tehdy vyšla ven, dostala malé lahve s vodou, které pak pronesla do sálu a rozdělila se. Žena, co byla vedle ní, jí byla vděčná, kdyby jim našli láhev vody, mohli je prý i zastřelit.

Co se skutečně ten třetí den stalo, proč to tak dopadlo, co myslíte?

Bylo to velmi překvapivé, nikdo to nečekal. Lidé se tady už nesmějí. V každém druhém domě se stala tragédie. Všechny pohřbili velmi rychle. Když jsem našel vnuka a dceru, přišla tam specialistka a já se jí zeptal, co to má. Řekla, že je to stopa po kulce, ale během procesu to nazývali střepinou. Ale jak je pravděpodobné, že vás zasáhne střepina přímo do čela? Byl to jasný výstřel. Pohoršoval jsem se nad tím, že se ten člověk podepsal pod protokol, ve kterém se píše o střelné ráně, a jinde zase o střepině. Ptal jsem se, jestli pro to má nějaké vysvětlení, a on se na mě utrhl, co vlastně chci. Odpověděl jsem mu, že je to jeho práce a on se v tom má přesně vyznat.

Byt, rozkradené peníze, ozbrojený útok

Jak jste prožil těch deset let?

Nepřestalo to, nacházím se stále v tomtéž stavu. Netušil jsem, že mě čeká ještě horší noční můra, přišel jsem o rodinu a potom všem jsem ještě skončil na ulici.

Když začínali stavět domy pro oběti, tak mi slíbili bydlení. Naivně jsem věřil zákonu. Tím spíš, když ta událost otřásla celým světem. Dodnes se ale stěhuju z bytu do bytu.

Existuje výbor Beslanských matek, ten se snaží všeho domoci. Ale ani teď, kdy se staví nový komplex pro rodiny obětí, nejsem na seznamu a dodnes mi nic nedali. Stavitel dodnes nedostal peníze. Mnozí už dostali dekret na budoucí byt, ale... já jsem nikdy nevlastnil nemovitost, já i moje děti jsme občany jiného státu. Chtěli jsme je s manželkou znovu pohřbít ve vlasti, odvézt do Uzbekistánu. Ale i tady jsou překážky, nemáme na to peníze. Obrátil jsem se na ministerstvo vnitra a přišla mi žádost na doložení místa pobytu. Ale převézt je nemohu. Mám tam syna, chce, abych se vrátil.

Proč jste se nevrátil?

Chtěl jsem převézt jejich ostatky. Chtěl jsem získat oficiálně alespoň místo pobytu. Měl jsem dostat čtyřpokojový byt, ale nakonec z toho nebylo nic, údajně proto, že děti a vnuci nejsou členové rodiny. Je prý na to zákon. Mohl jsem dostat byt jen za dceru – dvoupokojový. Přičemž prokuratura uznala, že jsem jediný dědic.

Jste stále občan Uzbekistánu?

Ne, v roce 2005 jsem získal ruské občanství, když otevřeli účet pro oběti, peníze přicházely z celého světa, jsem moc vděčný všem lidem všech národů. Ale zase se to všechno rozkradlo.

Kdo to rozkradl?

Tuneláři, ti, kteří se rychle zorientovali. Tajili nám, kam které peníze jdou, a například peníze, které přišly do Regionbanky, někam zmizely.

Jaké pomoci a od koho se vám dostalo?

Adresné pomoci se mi žádné nedostalo. Na účet v Sberbance mi přišly peníze za děti. To byla federální pomoc, a kde je ta humanitární? Dostal jsem 4 miliony 200 tisíc a pohřebné 200 tisíc, toť vše.

Rok nato jsem ještě přežil ozbrojený útok. Tehdy jsem žil u sestry v Beslanu. Přišli k nám tři muži v maskách, pažbou mě srazili na kolena a mučili, dodnes mám ochrnutý krk. A stále to není objasněno. Synovi ukradli auto, které pak policie nemohla najít, ale pomohli nám známí. To auto nebylo naše, půjčil nám ho známý, který odjel pracovně do jiného města, my jsme mu pak museli to auto zaplatit.

Proč si myslíte, že se to stalo?

Pozůstalé přepadávali často, mysleli si, že máme hodně peněz, že jsme milionáři. Nebyl to jediný případ, ale ten můj dodnes policie nevyřešila.

Dostal jste i auto?

Byl jsem za to moc vděčný. Někteří je odmítli kvůli barvě, mně v tu chvíli bylo všechno jedno, hlavně když to mělo kola.

No, obracel jsem se na všechny úřady, na kancelář prezidenta, na ministerstvo vnitra, na Člověk a zákon, na Počkej na mě, všude jsem svoji holčičku hledal, dvakrát ukazovali její fotku na prvním programu. Stále nic nevím. Dceru a vnuka jsem hned pohřbil a nikdo mi ani neřekl, že jsem měl právo je převézt do Uzbekistánu. 

Čekání na vnučku

Stále jsem čekal na vnučku, která zmizela beze stopy, a doufal jsem, že žije, že si ji možná někdo vzal k sobě. Tři svědci mi tvrdili, že ji viděli živou v Beslanu ve stanu ministerstva nenadálých událostí. Mluvily s ní tři ženy, které taky hledaly své blízké. Potom už ji nikdo neviděl. Když jsme ji hledali po nemocnicích, potkali jsme Rašalja, měl u sebe foťák. Na zdech visely fotky těch, kdo byl v nemocnici. Tam jsem ji viděl a Rašalj nám poradil, ať ji hledáme po jednotlivých odděleních, ale nenašli jsme ji. Nakonec nám v kartotéce řekli, že si ji odvedli příbuzní, a tím to skončilo. Kdo ji odvedl? 6. prosince mi volali z prokuratury, ať si přijedu pro rakev s ostatky dítěte. Řekl jsem, že přijedu ráno, a když jsem přijel, už tam byla celá rodina. Nebyl tam ani zdravotnický personál, ani policie, ani lidi z prokuratury, jen sestra, která měla službu, a stolek s časopisy, kde jsem měl podepsat převzetí. Řekl jsem, že podle nápisu je to Zarina Rustamovna Narmatovová, ale ať otevřou rakev, abych se podíval. Bylo mi řečeno, že to nejde, že by museli zinkovou rakev přeřezat. Zeptal jsem se na průvodní dokumenty, ve spěchu jsem podepsal převzetí, ale žádné doklady jsem nedostal, řekli mi, ať se obrátím na prokuraturu. Jel jsem tam a dožadoval se průvodních dokladů, úmrtního listu a výsledku testu DNA. Poslali mi to až za tři měsíce a ještě z toho byl skandál. Například vzorky z těla dcery na test DNA odebírali přede mnou, ale pak mi řekli, že se ztratily někde při převozu. Nakonec poslali bůhvíco se zpětným datem. Vyšetřovatel Nartikovjev mě přemlouval, ať podepíšu protokol, že vnučka zemřela, i bez výsledku DNA. Řekl mi, že dostanu třeba milion a že pak můžu pátrat na vlastní pěst. Museli mít případy všech pohřešovaných uzavřené do konce roku.

Proč?

Asi měli takové nařízení, bez hlášení o pohřešovaných jsou jen mrtví a oběti.

Oficiálně neexistuje žádný pohřešovaný?

Oficiálně ne, ale takových jako já je dost. Třeba Voloďa Kisijev, ten zemřel, aniž se dozvěděl pravdu. Předali mu jen část nohy, netuší, koho pohřbil.

Kolik takových případů je?

Hodně, ale lidi se bojí policie, dostali jste zaplaceno, tak mlčte, bojí se, že jim to uškodí.

Jaké organizace vám pomáhaly dosáhnout spravedlnosti?

Spoléhám se na soud ve Štrasburku. Celý svět byl otřesený tím, co se stalo. Dnes se dějí podobně otřesné věci na Ukrajině. Je pro mě velmi náročné dívat se na televizi, na všechno to lidské utrpení. Ten, kdo netrpěl, to nepochopí. Je to už deset let, a já mám stále pocit, že se co chvíli vrátí domů. Říká se, že čas je nejlepší lékař, ale není to pravda.

Kdybyste mohl, odjel byste odsud?

Kdybych je mohl vzít s sebou, nepřemýšlím a jedu hned. Kašlu na peníze, vzal bych je s sebou a jel.

A bez nich?

Kam bych bez nich šel? A syn sem taky nechce, potom co ho při útoku zbili, taky kdo ho zbil, ne Inguši, ne Čečenci, ale naši. A teroristický útok byl podle mě plánovaný, ale pak se připravený scénář vymkl kontrole, šlo o rošádu na vládních postech.

Kdo za to může?

A kdo za to podle vás může?

Všechno to řešili ti nahoře, celé to byla fraška.

Současná hlava republiky bydlí tady naproti a velmi dobře zná mou situaci. Ví to, byl u nás doma. Je ale absolutně nemožné se k němu dostat. Dívají se tam na mě, jako že pořád něco chci, ale já jen chci, aby dodržovali zákony. Jsou to jen samé urážky, ponižování, výhrůžky a domluvy a já všechny znám osobně.

Obracel jsem se i na poslance do parlamentu, prý by mi rádi pomohli, ale nemůžou. Slouží vlasti! Obrátil jsem se i na místopředsedu parlamentu Kisajeva, aby prozkoumal, proč mi nedali byt. Řekl jsem mu, že nemám kde bydlet, že jsem bezdomovec, bývalý občan Uzbekistánu, který dostal ruské občanství za cenu života svých dětí. Neotevřeli mi ani účet v bance, bez občanství, účet je na jméno mého bratra. Bylo mi řečeno, že jsem dostal čtyři miliony a ať si byt koupím. A jiní dostali byt i peníze, nemusejí si nic kupovat.

Podivnosti s byty

Takže pomoc od státu stále přichází?

Staví se tady dům speciálně pro poškozené. Stavitel to ale staví za své peníze a zároveň ty byty prodává, protože nedostává peníze od státu. Prodá tak druhé, třetí a čtvrté patro, první a páté zůstane poškozeným. Nikde se nedozvíte, kdo a jak ten byt získal a kdo je za tím vším. Nikdo nechápe, co se tam děje. Pravdu se nikde nedozvíte.

Oficiální pravda

Jaká je oficiální pravda?

Pryč odsud, mám toho všeho už dost. Je to jako boj s větrnými mlýny. Já jsem věřil v zákon, protože lidé v Uzbekistánu jsou vyspělí, moudří, ctí zákon.

Jak se změnil Beslan po těch událostech?

K lepšímu ne, když se někdo z něčeho raduje, tak to není opravdové. Lidé jsou tvrdí, uzavření, bojí se někde něco říct, bojí se vlastního stínu. Něco svrchu na ně tlačí. Systém je vymyšlený tak, aby člověka dusil.

A odejel někdo z Beslanu po těch událostech?

Mnozí odjeli, dokonce i za hranice. Já tady taky nemůžu být.

Co je dnes na místě školy? Jak vnímáte ten sarkofág, co tam postavili?

Chtěl bych všem říct, že z pohledu historie je to správné, říct všem, že se tam stala tragédie. Nemuseli ale zahladit stopy a navíc to udělali tak, že tam můžou znovu otevřít školu. Proč? Jen ať nechají všechno, tak jak je. Uběhne padesát sto let, na tragédie se rychle zapomíná.

Je mi až zle, když slyším o tom, co se děje mezi Ukrajinou a Ruskem, je třeba se na to dívat z širšího pohledu. Jde o celý národ a dějí se tam tragické věci, trpí obyčejní lidé. A to všechno kvůli penězům, peníze vládnou všemu. My všichni jsme jen potrava pro děla.

Strach to někomu říct

Občas se až bojím říct, že já jsem ten, kdo trpěl. Když někomu ukazuju fotky, tak se na mě dívá, jako bych z toho chtěl těžit. Jednou mi to někdo řekl.

Ulice Hrdinů

Ulici u školy přejmenovali na ulici Hrdinů. Kdo je podle vás hrdina? Na čí počest je ta ulice pojmenována?

Divil jsem se tomu, když ji přejmenovali. Bylo to nutné? Ano, zemřeli tam členové speciálních jednotek. A představte si, že tam zemřel můj synovec, rodilý Kyrgyz, Oleg Georijevič Iljin, bylo mu šestatřicet let. Máma mi to řekla, překvapilo mě to.

Kdysi jsem žil v Biškeku u strýce, otcova bratra, a on byl jeho pravnuk. Otec s bratrem se neviděli od doby represí.

Kdo jsou tedy ti hrdinové?

Neřekl bych, že vykonali něco hrdinského, jen lidského. Hlavně ale nechápu, proč ji přejmenovali. Prý na památku nějakých hrdinů, no tak ať, panebože, ale mě by to ani nenapadlo.

Kdo je pro vás osobně v této tragédii hrdinou?

Jsem vděčný všem, kdo o tom nepřemýšlel, zachoval se jako člověk a šel zachraňovat děti a lidi. Dokud jsme naživu, nezapomeneme na ně.

Byli jsme na svátky ve Francii a tam mi bylo dobře, tam chápali, že kdysi lidé bojovali proti fašismu. Nacionalismus je ta nejhorší zhouba. Mně je to jedno, já jsem míšenec, mám smíšenou krev, pro mě národnost není důležitá. To je jako s vámi, potkali jsme se a jste mi sympatičtí, líbíte se mi, a kdo ví, jestli se ještě někdy uvidíme, ale to, že jsme zde, to už je historický fakt.

Kdybyste mohl komukoliv něco vzkázat, co byste řekl?

Ať se všichni mocní na tomto světě zamyslí a pochopí, kolik tvůrčí práce mají lidé na světě před sebou. Není možné se ohlížet na původ, to brzdí vývoj.

Ať se všichni proberou. Všichni jsme lidé a všichni chceme dobře žít, a abychom tak mohli žít, musíme stavět, tvořit. Bořit a stát jeden proti druhému je velmi snadné, ale nikdo není vítěz. Války, zbraně, drogy, to je dnes to nejvýhodnější.

V mládí jsem netušil, co to jsou drogy, jen jsem o nich občas slyšel. Starší lidé si občas dělali odvar z konopí, ačkoliv to bylo protizákonné. Ale žádné nepřístojnosti to nebyly. A dneska?

Ještě jsem se vás chtěl zeptat, utrpěly tou tragédií i jiné národnosti?

Ano, třeba arménská rodina tam zemřela a Řek, který nemá nápis na pamětní desce na hřbitově, nikdo neví, kde je pochován. Chybí tam celkem devětadvacet hrobů, jsou pohřbeni mimo Beslan.

Kolik tam bylo muslimů, křesťanů? Byli tam vůbec muslimové?

Muslimové tam byli. Moje uzbecké děti také patřily k muslimům. Chtěl jsem dětem dát svoje příjmení, dcera by se mohla ještě vdát, ale nevdala se. Chtěl jsem se o ně sám starat. A za těch deset let jsem zatím žádnou ženu nepotkal.

Jezdíte do Beslanu často?

Ano, často. V rodném domě jsem, ani nevím proč, nezvaným hostem. Cítím se tady velmi stísněně, ale jsou tady bratři, sestra, jsem jim vděčný, vždy mi chtěli pomoci. Já ani nemám kde jinde žít. Vyhrožovali mi, seznamy žádné neexistují, všechno je skryté za plentou.

Posílal jste hromadnou žalobu do Štrasburku?

Ano, ohledně vyšetřování. Vždyť ve skutečnosti nikoho kromě Kulajeva neobvinili. Na něj se už ani nezlobím, bylo mu tehdy tolik jako mému synovi. U soudu jsem se ho zeptal: „Kdo ti tak vymyl mozek, že jsi šel na souseda se zbraní?“

Snažil jste se chápat, co bylo motivací těch útočníků?

Ano, myslím, že to vymyslela ta čečenská skupina čistě z politických důvodů. Nemyslím si, že by nezávislost přinesla někomu užitek. Je to, jako když vypustíte ptáčka na svobodu, daleko neuletí a vrátí se do klece.

Máte nějaké přání, které, kdyby se vám splnilo, budete považovat svůj život za naplněný?

Život je boj. Je nutné jít dopředu a neohlížet se. Chtěl bych celosvětový mír, protože chápu ztrátu a bolest. Když stojím u hrobu dcery a vnoučat, říkám si, na co jsem je vychoval? Aby jejich život zničil nějaký barbar? Z vnučky by dneska byla nevěsta a vnukovi by bylo čtrnáct let.

Žiju nadějí. Chtěl bych žít ve světě, kde vládne pochopení. Kde každý člověk, ať už vrátný, zámečník, profesor, je jedinečný a svým způsobem důležitý. Neexistují špatné profese a ta vaše je nebezpečná, jste vždy v epicentrech událostí, děláte skvělou práci. Přeji vám, aby se ve vašem životě nestala nikdy žádná tragédie. Nakonec musí nastat tvůrčí mír.