Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. MUDr. Jan Iserle , CSc. (* 1919)

• narodil se 15. října 1919 v Pardubicích

• vystudoval gymnázium

• na podzim roku 1938 nastoupil do Prahy na medicínu

• po uzavření vysokých škol nacisty pracoval pro nemocniční pojišťovnu

• spolupracoval s lékaři zapojenými do odboje

• po válce studium medicíny

• v roce 1947 nástup na oční oddělení do Hradce Králové

• v roce 1955 přestoupil do Brna na oční kliniku

• roku 1961 odešel do pardubické nemocnice na místo primáře očního oddělení

• v oddělení zůstal až do roku 1996

• v roce 2021 žil v Pardubicích

Narodil se rok po vzniku Československa. Vyrůstal na předměstí rychle se rozvíjejících Pardubic. Po gymnáziu odešel studovat medicínu do Prahy, ale po uzavření vysokých škol okupační správou v roce 1939 se vrátil do rodného města. Aby se vyhnul totálnímu nasazení, pracoval v nemocniční pojišťovně. Pomáhal lékařům, kteří spolupracovali s odbojem a z nichž mnozí byli zatčeni a popraveni po atentátu na Heydricha. „Tam byli skuteční hrdinové!“ říkal s uznáním Jan Iserle.

Po válce se vrátil ke studiu medicíny, chtěl se věnovat patologické anatomii, ale protože na tomto oddělení v Hradci Králové nebylo volné místo, nastoupil na přechodnou dobu na oční. „A pak už jsem jinam nechtěl. Byla tam skvělá parta,“ vysvětlil své tehdejší rozhodnutí pamětník. S profesorem Janem Vanýskem se věnoval výzkumu implantace nitroočních čoček. „Byli jsme první ve střední Evropě a čočky jsme brousili z plexiskla,“ smál se počátkům výzkumu Jan Iserle. S profesorem Vanýskem odešel na oční kliniku v Brně, ale po šesti letech se vrátil do Pardubic, kde byl od roku 1961 primářem očního oddělení pardubické nemocnice.

Němečtí studenti nás uchránili od koncentráku

Jan Iserle se narodil 15. října 1919 v Pardubicích. Jeho dětský svět se odehrával v ulicích města, kterým ještě protékala městská řeka, na březích neregulovaného Labe a pravidelně se rozvodňující Chrudimky. S rodiči a sestrou žil v domku ve Wintrově ulici, tenkrát víceméně na předměstí Pardubic. S partou kluků ze sousedství hráli fotbal a hokej, jezdili na kole, pomáhali sousedům i sobě navzájem. V šestnácti letech, v roce 1936, se s jedním kamarádem vydal na kole až na Podkarpatskou Rus, do Jasenné.

Největší zážitek z této výpravy měl ale až při zpáteční cestě, když v jedné ze sudetských vesnic u Svitav poprosili o vodu. „Ti nás hnali!“ vzpomínal Jan Iserle. „Tak špatné už byly vztahy mezi Čechy a Němci.“ Pamětník mluvil německy dobře, neboť ho rodiče v rámci takzvaného handlu posílali do německé rodiny v Rumburku. „Bydlel jsem u učitele,“ vyprávěl Jan Iserle. „Chovali se ke mně hezky, ale ten učitel si vzal každý večer batoh a šel pryč, že prý má cvičení. Až později jsem se od Čechů dozvěděl, že chodil přes hranice cvičit Hitlerjugend.“

Pamětník maturoval v roce 1938 a spolu s dalšími čtyřmi spolužáky odešel studovat do Prahy medicínu. Otec jednoho z nich, zlatník Chvojka, sehnal v Praze byt v Lipové ulici, a tak bydleli společně. První ročník studia už byl poznamenán událostmi mnichovské zrady a březnové okupace. „Naše nadšení bojovat bylo pošetilé,“ hodnotil zpětně Jan Iserle. „Neměli jsme šanci. V březnu, když přijela do Prahy německá vojska, tak nebe bylo úplně černé, jak hejna špačků, poseté junkersy (bitevními letadly).“

Pamětník se s ostatními studenty účastnil sešlosti na Albertově po smrti Jana Opletala. Po návratu do bytu je přišli varovat němečtí studenti, kteří bydleli o patro níže. „Nevěřil jsem jim,“ vysvětluje Jan Iserle. „Říkal jsem si, že kecají, že chtějí asi náš byt. Ale byli tak urputní, že jsme se sbalili a odjeli do Pardubic.“

Němečtí studenti je zachránili od transportu do koncentračního tábora. „Až doma jsme se dozvěděli, že Němci sbírali studenty. Vybrali celou Hlávkovu kolej a odvezli je do Oranienburgu. Češi z toho domu nám pak říkali, že jen co jsme odjeli, přijeli si i pro nás,“ dodal pamětník. Zatčení studenti se z koncentračního tábora vraceli ještě v průběhu války a od nich se lidé dozvěděli o německých lágrech. „V Hlávkově koleji sebrali tehdy taky kamaráda ze Židova Zdeňka Synka,“ vzpomínal Jan Iserle. „Potkal jsem ho, když se vrátil. Nesměl o tom mluvit. Tak nemluvil. Tenkrát se popravovalo i za menší prohřešky.“

Nemocniční pojišťovna, to byl rodinný podnik

Po návratu do Pardubic se pamětník nechal zapsat do kurzu na obchodní akademii, kde se měl naučit těsnopis a jiné obchodní dovednosti, ve skutečnosti se tam však uklidili bezprizorní vysokoškolští studenti. Po roce nastoupil spolu s dalšími mediky (Černohorským a Paroubkem z Chrudimi) do dělnické nemocniční pojišťovny. „Já jsem byl nejmladší, měl jsem za sebou jen rok medicíny,“ vysvětloval Jan Iserle. „Tak jsem jim dělal poslíčka, posílali si mě třeba pro koňské karbanátky a za to mě učili třeba ošetřovat vředy nebo píchat salvarsan, který se dával luetikům (lidem postiženým syfilidou).“

Lékaři z nemocniční pojišťovny podporovali odbojáře. „Hlavou všeho byl doktor Šerf, to byl opravdu hrdina,“ konstatuje Jan Iserle. „Po válce mu někteří měli za zlé, že šel Němcům na ruku. Ale on nás ochránil od reichu. A na rentgenu několik měsíců schovával židovského doktora Hochmanna.“

Pavla Hochmanna částečně chránil árijský sňatek, ale 1. června 1944 byl stejně zatčen a poslán do Terezína, později do Osvětimi. Vrátil se jako vojenský lékař se Svobodovou armádou 18. července 1945, působil jako lékař na Skřivánku a zemřel v roce 1957.  

Lékaři z nemocniční pojišťovny věděli o pohybu výsadkářů ze skupiny Silver A, některé události si dal Jan Iserle do souvislostí až po atentátu a některé až po válce. „Jednou mi doktor, kontrolor práce neschopných, strčil do ruky tašku a řekl mi, ať ji odnesu do jednoho domu do Pardubiček. Tak jsem to tam zanesl. Dneska si myslím, že to byli Hovorovi, kteří ukrývali Potůčka, a já že jsem jim nesl vysílačku.“

Po atentátu na Heydricha se situace dramaticky zhoršila ve městě i v samotné nemocniční pojišťovně. „Jeden z výsadkářů měl mít rozseknuté víčko, které mu musel někdo ošetřit,“ vysvětloval pamětník. „A tak mě Šerf poslal po našich doktorech, abych je upozornil, aby případně zlikvidovali záznamy. Z našich doktorů to nikdo nebyl. Ale chvíli po mně šlo po těch samých doktorech gestapo.“

V Pardubicích začalo velké zatýkání a výslechu se nevyhnul ani pamětník. „Pozvali si mě na oberlandrát,“ vzpomínal Jan Iserle. „A ptali se mě, jestli jsem v Sokole. Zalhal jsem, že nejsem, a tak jsem dostal facku jako hrom. Řvali na mě, ale pustili mě.“

Jedním z úkolů Jana Iserleho v pojišťovně bylo vyplňování pracovních knížek. Doktor Jírek ho jednou přišel upozornit, aby ho ani nenapadlo rozdávat prázdné pracovní knížky. „Divil jsem se, proč mi to říká,“ vzpomínal Jan Iserle. „Ale za pár dní přišla Komínková, dcera československého četníka ze Svítkova, s obrovským výstřihem, a že prý táta ztratil pracovní knížku, a prosila, ať jí jednu dám, že si ji táta sám vyplní. A za pár dní přišla prosit i její sestra.“

Němci věděli, že Josefu Valčíkovi musel někdo vydat pracovní knížku, a pátrali kdo. „Byla to provokace. Četník jako konfident po válce špatně dopadl,“ konstatoval pamětník. Zatýkání se ale nemocniční pojišťovně nevyhnulo. Nacisté zatkli a popravili Janova kolegu z kanceláře doktora Antonína Pištoru. „Seděl jsem proti němu u stolu a on chodil pořád otvírat okno,“ vzpomínal Jan Iserle. „Pištora bydlel naproti, a tak z okna viděl, že na ulici zastavilo auto a z něho vystoupily černé pláště. Řekl, že jde do města, a pak už jsme ho nikdy neviděli.“ Antonín Pištora byl za spolupráci se Silver A popraven na pardubickém Zámečku v parku Larischovy vily.

Když gestapo vozilo během heydrichiády obviněné k popravám, jezdila auta Wintrovou ulicí. „Stál jsem před domem,“ vzpomínal Jan Iserle. „A tak jsem Táňu Vranešičovou, provdanou Hladěnovou, viděl těsně před popravou. Znali jsme se z tanečních. A ona mi z toho osobního auta ještě zamávala.“

V krytu pod domem zahynuli všichni

Pardubice v souvislosti se stále častějšími nálety Spojenců v průběhu roku 1944 zažily několik planých poplachů, kdy lidé v panice hledali nejbližší kryty. Pamětníkův otec si nechal na zahradě vybudovat vlastní kryt. „Tam jsme s tátou zalezlí pod stolem přežili noční nálet z 21. na 22. července,“ vzpomínal Jan Iserle. „Bomby spadly do nedaleké Husovy ulice.“  

Dobře si pamatuje i na druhý nálet z 24. srpna 1944. Ten den se jel se svým kamarádem Frantou Frajvelíkem koupat k Počápelskému splavu. Pamatuje si dobře nejen na horko toho letního dne, ale také na sirény a sedmnáct minut po poledni na hluk výbuchů a kouř z rozbombardované Fantovy továrny. Sedli na kola a jeli zpět do Pardubic, ale na náměstí je zastavili němečtí vojáci, vzali jim kola, posadili je do nákladního auta a vezli je na odklízení trosek po náletu. „Měl jsem s sebou fotoaparát,“ říkal Jan Iserle. „Tak jsem si vyfotil Fantovku, jak hoří, ale utekl jsem odtamtud, protože jsem se bál, že to bude bouchat. Po cestě mě ale zase zastavili, abych tahal trámy z jednoho zbořeniště nedaleko nádraží. Ve sklepě tam byli zasypaní lidé, kteří volali o pomoc. Nám se je ale nepodařilo vyprostit. Všech třicet pět jich tam zemřelo.“

V okně se objevil doktor Stein

V sousedství Iserlových žila rodina židovského právníka JUDr. Steina, vdovce, který se před válkou znovu oženil. Osmadvacátého března 1936 si vzal Marii Gollovou, ovdovělou Marouškovou, narozenou 17. listopadu 1896 v Byňově u Kaplice, katoličku, která měla německé státní občanství. „Doktor Stein zmizel s ostatními Židy,“ vyprávěl Jan Iserle. „Mysleli jsme, že odjel s ostatními transportem do Terezína. Nevyptávali jsme se. O těchto věcech se za války nemluvilo.“

Nová žena JUDr. Steina pracovala až do konce války na oberlandrátu jako sekretářka. Když se ale k Pardubicím přiblížila sovětská armáda a konec války byl na spadnutí, nabraly události nečekaný spád. „Vidím to jako dnes,“ vzpomínal Jan Iserle. „Tou naší Wintrovou ulicí projížděl tiskař Stehno a křičel, že je konec války, že jsme svobodní.  A nato se otevřelo okno naproti ve vile a v něm se najednou objevil doktor Stein a radoval se. A my jsme se taky radovali. Až později jsme se dozvěděli, že Stein u toho okna na samém konci války, 6. května, zemřel.“  

K patologům už po válce nechtěl

Po válce Jan Iserle pokračoval ve studiu. Dozvěděl se o možnosti nastoupit na fakultu v Hradci Králové, a tak se stali spolu s dalšími pěti zájemci prvními hradeckými studenty medicíny. Po promoci v roce 1947 zůstal ve východočeské metropoli, původně chtěl dělat prosekturu, ale protože tam nebylo místo, přešel dočasně na oční oddělení. Tam se mu však natolik zalíbilo, kolektiv i samotný obor, že o přestup na patologii už nežádal. V nemocnici v Hradci Králové sloužily řádové sestry. „Po jedné z nich, sálové sestře Melánii, se jmenuje i moje starší dcera. V roce 1952  přišly civilní holky a sestry musely do domova důchodců do Hoješína u Seče,“ dodal Jan Iserle.

Pamětník nastoupil do nemocnice jako civilní lékař, ale vojenská správa tehdy všechny královéhradecké lékaře přesvědčovala, aby aktivovali a nastoupili do armády. „Všichni z očního jsme se dohodli, že k vojákům nepůjdeme,“ vzpomínal na své začátky Jan Iserle. „Šel jsem první na pohovor a nakonec jsem jako jediný k vojákům nepřešel. Všichni ostatní šli, dostali hodnost a podstatně vyšší plat.“ Podobně pamětník odmítl i vstup do KSČ. Přineslo mu to řadu nepříjemností, mimo jiné i stěhování za prací.

Čočky jsme brousili z plexiskla

V Hradci Králové se Jan Iserle věnoval výzkumu nitroočních čoček s profesorem Janem Vanýskem. „Byli jsme první ve střední Evropě, kteří dávali čočky do očí,“ vysvětloval pamětník. „Nechali jsme vybrousit čočku z plexiskla a Vanýsek ji velmi riskantní operací aplikoval do oka jednoho pacienta. A ono to dobře dopadlo.“

Z Hradce Králové přešel v roce 1955 s profesorem Vanýskem na oční kliniku do Brna. Stal se zástupcem přednosty a přitom přednášel na Slovensku a operoval v bratislavské vojenské nemocnici. V roce 1961 se pamětník vrátil do rodného města jako primář očního oddělení, které nakonec v pardubické nemocnici vedl třiadvacet let.

Když je něco blbý, tak je to plochý

Pražská kolegyně profesorka Kadlecová požádala Jana Iserleho, zde by se mohl ujmout hlavní sovětské oftalmoložky Rozy Alexandrovny Gundorové, která měla přijet na oficiální návštěvu v době spartakiády. Pamětník souhlasil a sovětskou lékařku ubytoval na očním oddělení v pardubické nemocnici. Dostal od komunistického vedení k dispozici auto, a tak lékařku a její asistentku vozil po výletech i nákupech. A zatímco asistentka byla po celou dobu pobytu nadšená, pro Rozu bylo všechno „plocho“. Přizval ji i k operacím a poznal, že je skutečně jedničkou ve svém oboru.

Jan Iserle se nikdy nenaučil rusky, a tak se se sovětskou lékařkou dorozumíval těžko, ale při odjezdu ho v zavřené koupelně při puštěných kohoutcích velmi dobrou němčinou požádala, zda by jí mohl sehnat pro dceru jízdní kolo. „To nebylo jen tak, kola tenkrát nebyla, ale věděl jsem, komu říct. A to kolo jsem opravdu sehnal,“ smál se pamětník. „Ale Roza se ho nakonec stejně neodvážila vzít přes hranice. Tak jsem jí ho poslal spolu s pardubickými hokejisty, kteří letěli do Moskvy na zápas.“

Roza Gundorová po mnoha peripetiích kolo opravdu dostala a na oplátku Jana Iserleho pozvala do Moskvy. Vzala ho i do nemocnice a on tak na vlastní oči viděl realitu moskevských nemocnic i umění tamních lékařů. 

Dcera utekla a zase se vrátila

Starší dcera Melánie vystudovala také medicínu a poté emigrovala. Jan Iserle musel k výslechu, zda o tom věděl, příslušníci bezpečnosti přišli i k němu domů. „My jsme to opravdu nevěděli, že chce odejít,“ konstatoval pamětník. „Ale pro nemocničního kádrováka Kvačka to byl skvělý důvod, jak se mě zbavit. Melánie tu všechno nechala, i doklady. Kvačko jí poslal dopis a čekal, jestli ho s její občankou vyzvednu. Tenkrát mu to nevyšlo.“

Jan Iserle spoluzakládal hokejový klub Rapid Pardubice. Sport mu byl velmi blízký. Později jezdil s pardubickými hokejovými reprezentanty jako lékař. Naučil se nasadit rameno a šít v obličeji, což byla nejčastější hokejová zranění. Jezdil také na zahraniční utkání, a to i v době, kdy byla dcera v emigraci. Po návratu si ho Státní bezpečnost zvala na pohovory a vyptávala se, zda se s dcerou potkal a co si říkali. „Já jsem jim nelhal, řekl jsem jim, když jsem se s ní viděl. A vyprávěl jsem jí, jak je to v těch Pardubicích krásné,“ smál se Jan Iserle. „Já bych utéct nemohl. Pro mě je domov domovem. I když se zpětně dívám, jinde než v Čechách bych žít nechtěl.“ Dcera Melánie se po sametové revoluci do Pardubic vrátila a s humorem i nadhledem se stará o potřeby i zábavu svého 101 let starého otce.