Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Jachninová (* 1929)

• narodila se 5. prosince 1929 v Praze

• celý život prožila v Českých Budějovicích

• otec František Šanda za německé okupace vězněn v Malé pevnosti Terezín

• po válce se stal vedoucím úřadu okresního národního výboru v Českých Budějovicích

• rodina byla za německé okupace i komunistického režimu perzekvována

• vystudovala dívčí lyceum v Českých Budějovicích

• z kádrových důvodů nemohla studovat vysokou školu

• v roce 1956 se provdala za filmového vědce, dramaturga a publicistu Borise Jachnina

• během normalizace manžel Boris Jachnin profesně degradován

• pracovala jako kulturní a osvětová pracovnice v krajském kulturním středisku

Jitka Jachninová se narodila do neklidné doby. Životní dráha dcery výše postaveného úředníka prvorepublikové státní správy se zájmem o umění by se v jiných časech zřejmě odvíjela jinak. Takto jí bylo postavení otce spíše přítěží. Nejprve za německé okupace a poté i v éře vlády jedné strany. Jitka Jachninová se přes tuto nepřízeň dokázala přenést a milované kultuře se, byť s jistou parabolou, věnovala. Zcela určitě se na tom podílel i její sňatek s významným dramaturgem, filmovým vědcem a publicistou Borisem Jachninem, kterému se stala nejen životní partnerkou a oporou, ale i spolupracovnicí na poli kulturním.

Dětství na pozadí dějinných zvratů

Jitka Jachninová, rozená Šandová, se narodila 5. prosince 1929 v Praze, v sanatoriu poštovních zaměstnanců – SANOPZ. Jak sama vzpomíná: „Bylo to trošku legrační, protože maminka rodila v přítomnosti svatého Mikuláše, který jí nadělil holčičku, ze které se moc radovala.“

Otec JUDr. František Šanda (1889 - 1969) se narodil jako jedno z deseti dětí v malé obci Vusí v okresu Milevsko. Přes poměrně složité poměry dokázal vystudovat práva a stal se renomovaným úředníkem prvorepublikové státní správy. „Svého otce jsem obdivovala za jeho píli a ušlechtilost. Sám se udržoval na právech v Praze tím způsobem, že dával kondice slabším žákům.“ Po promoci a získání doktorátu otec nastoupil na okresní národní výbor v Týně nad Vltavou. Osvědčil se a byl jako renomovaný úředník přeložen do Českých Budějovic, rovněž na okresní národní výbor, neboť krajské zřízení nebylo za první republiky konstituováno. Po válce se stal František Šanda dokonce vedoucím úřadu okresního národního výboru a vrchním radou politické správy. V této pozici působil až do komunistického převratu v roce 1948.

Maminka pamětnice Jarmila Šandová byla ženou v domácnosti. „Starala se o rodinu, tak to dřív bylo. Za první republiky žena výjimečně třeba učila, nebo to byly úřednice, které většinou psaly na stroji, ale příliš vzdělanosti tam nebylo.“

Starší bratr Jiří Šanda (*1924) byl výborným studentem a vystudoval s úspěchem medicínu. „Byl velice pilný a nadaný. To já ve škole nikdy nebyla, i když jsem odmaturovala na dívčím lyceu v Českých Budějovicích,“ dodává. Jiří Šanda musel za německé okupace po zavření vysokých škol přerušit studia a dokončit je mohl až po válce.

Z širší rodiny vzpomíná pamětnice na svého strýce Jana Šandu. „To byla zajímavá osobnost. On žil jako farář v Bernarticích u Tábora. Tehdy, ještě za války, tudy projížděla německá armáda, protože v Bernarticích se objevila ilegální vysílačka. Můj strýc farář to zařídil všechno tak, že nahnal všechny do kostela, zavřel a nedovolil, aby tam Němci vstoupili. Strýce to ovšem stálo pobyt v Dachau, odkud se kupodivu zdráv vrátil do Bernartic. To bylo poté ohodnoceno a můj strýc za to obdržel kanovnický úřad v Českých Budějovicích.“

Spokojené dětství narušila Jitce Jachninové nacistická okupace. Otec jako vyšší státní úředník byl na tajném seznamu vlastenců, se kterými se počítalo při obnově české státnosti po porážce hitlerovského Německa. „Tatínek byl na tom seznamu jako budoucí hejtman v Českých Budějovicích. To nějaký udavač sdělil gestapu a všichni byli zatčeni a převezeni do Terezína.“

Válečné útrapy a bombardování Českých Budějovic

Po zatčení otce se rodina musela vystěhovat ze svého bytu. „Náš byt dostala německá sestřička, jejíž muž byl na frontě jako důstojník. V bytě jsme museli zanechat veškeré vybavení. Vzali jsme si jen pár židlí a vzpomínkové předměty.“ Na nucené přestěhování ovšem nevzpomíná nijak ve zlém. „Kupodivu jsme bydleli perfektně, protože jsme dostali byt ve vile u Malého jezu, kde bydlel pan Podlaha, bankovní úředník, později ředitel českobudějovické banky, sám politicky činný.“ Některá omezení ovšem uvádí. „My jsme bydleli dole, kde jsme měli dva plus jedna a koupelnu a oni bydleli nahoře, kde se tísnili ve dvoupokojovém bytě. Pamatuji si, jak chodili tichoučce našlapujíce, aby nerušili, do jediné koupelny v domě.“

V tomto bytě zažila pamětnice i bombardování Českých Budějovic koncem války. „Jednoho dne přiletěla nad hlavou stříbrná americká letadla, která si podle historie prý spletla trasu. Tehdy bylo zasaženo nádraží, Žižkova ulice a také naše nábřeží.“ Rodina se před nálety uchýlila mimo České Budějovice. „Sebrali jsme se a jeli jsme lokálkou do Týna nad Vltavou, všichni včetně našeho kocoura, kterého jsem měla na zádech v ruksaku. Tam jsme se ubytovali u bratra Jiřího a dočkali se konce války.“

Radostné osvobození, tanec s americkým důstojníkem a návrat otce

České Budějovice, stejně jako Týn nad Vltavou, ležely východně od demarkační linie, a tudíž je osvobodila Rudá armáda. Přesto jste zde v té době mohli potkat příslušníky americké armády. Pamětnice v této souvislosti vzpomíná. „V těsně poválečné době, to už byly otevřeny školy a já začala znovu chodit do gymnázia a také do tanečních. Jednou se stal úplný zázrak. Při tanci se otevřely dveře a najednou se objevili dva američtí důstojníci, kteří si chtěli zatancovat. To proběhlo v plném obdivu a měli jsme si potom dlouho o čem vyprávět.“

Otce pamětnice konec války zastihl v Terezíně, odkud se dostal za poměrně dramatických okolností. „Koncem války se Němci snažili zlikvidovat všechny uvězněné. Můj tatínek věděl, že tam nesmí zůstat, protože lidé padali vysílením. Běžel už otevřenou branou ven na terezínské nádraží. Tam ho postihlo vlastně štěstí. Přelétala tam ruská letadla a bombardovala věznici. Některé bomby zasáhly i nádražíčko, kde byl zrovna tatínek. Tatínek dostal zásah do nohy a upadl do špatného zdravotního stavu, s tím tyfem, a omdlel. Byl tam ale Mezinárodní červený kříž, který ho sebral a odvezl do Prahy, do nemocnice Bulovka.“

Bez nesnází ale nebylo ani setkání otce s rodinou. „My jsme jásali, že je konec války, ale tatínek se doma neobjevoval. Maminka se tedy obrátila na Mezinárodní červený kříž a najednou přišla zpráva, že tatínek je živ a leží na Bulovce. Zase to bylo komplikované. Byl to den, kdy se do republiky vracel prezident Beneš, všude navíc byly vylámané kostky z barikád po bojích s Němci. My jsme museli do nemocnice pěšky. Tatínek ležel na infekčním oddělení a měl sotva čtyřicet kilogramů. Poznali jsme ho, když se na nás díval z balkónu, jenom podle očí. Dlouho se léčil.“

Krátké období oddechu před nástupem vlády dělnické třídy

Po válce a šťastném shledání se život rodiny začal vracet do normálních kolejí. Rodina se přestěhovala do nového bytu a otec nastoupil jako vedoucí úřadu okresního národního výboru. To ovšem netrvalo dlouho. Nastupovala vláda dělnické třídy, otec byl zbaven úřadu a rodina se musela z přiděleného bytu vystěhovat. „Tatínek byl postižen tím, že měl jít z nenávisti komunistické strany zametat parky. Měl ale štěstí, protože pan doktor Mokráček, též politický vězeň, mu dal potvrzení, že je těžce nemocen a nemůže dělat těžkou fyzickou práci. Brzo našel práci jako účetní v Březí u Českých Budějovic, kam dojížděl. Doktor Mokráček se dokonce postaral, aby tatínek šel do předčasného důchodu.“

Perzekuce dolehla i na ostatní členy rodiny. Bratr si jako vystudovaný lékař nemohl udělat atestaci v gynekologii, oboru, ve kterém byl úspěšný, a musel se na základě „umístěnky“ spokojit s pozicí obvodního lékaře v různých venkovských ordinacích. „Já jsem z politických důvodů nesměla jít studovat dál na vysokou školu. Celý život jsem toužila zabývat se profesionálně uměním. Byla jsem hudebně nadaná a chtěla jsem, pokud by to bylo možné, studovat dějiny umění, hlavně hudbu.“

Osudové setkání s budoucím manželem, režisérem Borisem Jachninem

V roce 1956 potkala pamětnice svého muže Borise Jachnina (1932 - 2011). Ten se narodil jako syn lékaře, který byl bělogvardějec, a ještě jako šestnáctiletý uprchl s ošetřovatelským konvojem před komunisty z Rigy do Prahy. Borisův otec zde vystudoval lékařství a později měl zavedenou praxi na Staroměstském náměstí. „Borisův otec po nástupu nacismu odmítl opustit Československo, s tím, že zde našel po útěku ze Sovětského svazu domov. Nevěřil, že se mu v Československu může něco špatného stát. Bylo to ovšem úplně jinak. Byl zatčen a internován v Terezíně.“ Němci v Terezíně, zejména z propagandistických důvodů, vyčlenili skupinu dětí, kterou posléze ukazovali mezinárodním kontrolám. Tyto děti musely být hezky oblečené, nacvičovaly různá vystoupení, zpívaly a tančily. A právě k této skupině se Boris Jachnin starší jako lékař dostal. Viděl, že přestože se dětem dostávalo o něco lepšího zacházení než ostatním vězňům, byl dětský lazaret plný a děti v něm umíraly. Boris Jachnin starší koncentrační tábor nepřežil. Teprve po válce, kdy se Borisův tatínek pořád nevracel, dostala jeho maminka z koncentračního tábora korespondenční lístek, kde tatínek psal, že se má výborně. Při bližším zkoumání si ovšem všimli, že na boku korespondenčního lístku jsou uvedena tři písmena, a to GAS – plyn. Tak se rodina dozvěděla o způsobu jeho úmrtí. Důvodem podle pozdějších svědectví bylo, že mu Němci přišli na zaměňování lístků mrtvých dětí za živé. Maminka manžela pocházela z Purkarce, byla velice vzdělaná a ovládala sedm jazyků, včetně čínštiny.

Na svého muže Jitka Jachninová vzpomíná s láskou. „Můj muž zasvětil celý život pravdě. Byl po své mamince velice nadaný, ale později doplatil na svůj ruský původ a na to, že nebyl v komunistické straně.“ Boris Jachnin se stal významnou osobností kulturního života v Českých Budějovicích. Působil jako šéfredaktor kulturní rubriky „Jihočeské pravdy“ a z titulu své funkce navštěvoval všechny premiéry Jihočeského divadla, kde se potkával s řadou zajímavých osobností, mimo jiné i s Václavem Havlem, který se i během základní vojenské služby (1957–1959) věnoval literatuře a divadlu. „Pamatuji se, že můj muž se staral o kulturu na letišti, kde byl toho času jako voják pozdější prezident Václav Havel. Dokonce si pamatuji, že skupina kulturních pracovníků z letiště přišla k nám domů, protože jsme měli jeden z prvních televizorů a běžel tehdy nějaký zajímavý pořad. Seděli u nás na zemi a mezi nimi i náš budoucí prezident. Bylo to milé a ráda na to vzpomínám.“ 

Normalizace a přelomová kniha Borise Jachnina

Zlom přišel po srpnové okupaci v roce 1968. Jitka Jachninová vzpomíná: „Okupace Československa znamenala naprostou degradaci naší rodiny. Můj muž musel nastoupit jako noční hlídač na Hluboké nad Vltavou. Aby se nemohl stýkat s lidmi, mohl pracovat pouze v noci a byl často kontrolován.“ Během normalizace pak vystřídal řadu dělnických povolání (izolatér, noční hlídač, lisař, ostřič nástrojů, nýtař a skladník). Na kulturní aktivity však nerezignoval. „Můj muž po celou dobu tajně psal.“ Mimo jiné vydal významnou životopisnou knihu Walta Disneyho Životopis Walta Disneyho a jeho práce, doplněnou o filmografii. Knihu vydal s přímým souhlasem Walta Disneyho a při jejím zpracování se seznámil s řadou osobností z jeho okolí. Jitka Jachninová v této souvislosti dokonce uvádí: „Když padla komunistická vláda, tak psala představitelka Sněhurky Borisovi osobní dopis: ‚Co se to u vás děje úžasného? Držíme palce!‘“

Kniha se pro Borise Jachnina stala osudovou, protože ze zapomenutého a komunistickou stranou odsuzovaného člověka byl najednou uznávanou osobností. Boris Jachnin byl po roce 1989 rehabilitován a obhájil na Filozofické fakultě UK titul kandidáta věd o umění v oboru teorie a dějiny divadla, filmu, rozhlasu a televize. Svoje nadšení, erudici, pedagogické zkušenosti, široký kulturní rozhled a organizační schopnosti plně uplatnil v médiích nebo třeba ve školství. Kromě výše uvedené knihy má Boris Jachnin na svém literárním kontě řadu dalších odborných publikací, například o Gretě Garbo, Raineru W. Fassbinderovi, Charlie Chaplinovi, Janu Werichovi či Janu Procházkovi. Kromě toho je i autorem několika básnických sbírek, povídek a pohádek. Byl iniciátorem a koordinátorem mnoha projektů spojených s filmem, výtvarným uměním a literaturou. Pověstný byl mimo jiné jím pořádaný filmový klub.

Podpora obětavé manželky

Významnou podporu pro rozličné kulturně společenské aktivity Borise Jachnina představovala právě jeho manželka. Například ke knize o Waltu Disneym uvádí: „Pamatuji se, že jsme spolu byli v Ostrožské Nové Vsi, v lázních, a tam jsem nic jiného nedělala, než z němčiny překládala rukopisy a knížky, které jsme měli půjčené od přátel v Hamburku a Švýcarsku a museli je rychle vracet nazpět.“

Jitka Jachninová byla svému muži oporou doslova v dobrém i zlém a obětavě se o něj až do konce života starala. „S Borisem jsem si taky užila, protože Boris potom později byl velice nemocen, měl čtyři infarkty a na ten poslední mi zemřel v náručí. Byla jsem za to šťastná a každý se mi divil, jak to přijde, že mám vlastně radost. Já ji skutečně měla a mám ji dodnes, protože jsem mu velice posloužila.“

Jitka Jachninová poté, co z kádrových důvodů nemohla studovat vysokou školu, pracovala krátký čas jako radiologický asistent v nemocnici v Českých Budějovicích. V té době nebyla radiační ochrana ošetřujícího personálu na příliš vysoké úrovni, to se brzy projevilo na zhoršeném krevním obrazu. Když toto místo musela ze zdravotních důvodů opustit, podařilo se jí dostat k zamilované kultuře, alespoň jako kulturní a osvětová pracovnice v krajském kulturním středisku. Sama k tomu říká: „Práce to byla výborná, já ji měla moc ráda a pamatuji se, že jsem někdy objevovala věci, na které jsem sama zírala, že to je možné.“ Jitka Jachninová je například autorkou originálního konceptu tanečních pro neslyšící pořádaných zejména pro romskou komunitu. „Já jsem pro ně vymyslela taneční a to se povedlo. Orchestr musel stát na podlaze, zejména basa a jiné znějící, chvějící se instrumenty. Oni to chodidly zachytili perfektně a naučili se všechny tance.“ Angažovala se ale například i ve výuce českého jazyka pro Vietnamce, kteří k nám přijížděli za prací.

Jitka Jachninová aktivním životem a starostí o rodinu žije i nyní. „Mám velice slibná pravnoučata i vnoučata. Můj pravnouček Davídek je radost mého života, protože je nadaným studentem, pomáhá nemocným a má k nim hezký vztah. Chce se stát lékařem. Snažím se mu trošku pomáhat s učením, hlavně je to čeština, protože se mnou objevuje svět autorů, které nikdo ani nezná.“

Na závěr Jitka Jachninová dodává: „Chtěla bych vzkázat všem lidem, kteří jsou nějakým způsobem perzekvováni, ať neváhají a jsou optimističtí. Za války to bylo hrozné, a přesto jsme byli plni optimismu a věděli jsme pevně, že se situace obrátí. Všechny rozpory jdou vždy zažehnat dobrou myslí, dobrými kamarády a optimismem.“