Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Jáčová (* 1932)

• narozena 2. prosince 1932 v obci Radlice do zemědělské rodiny

• v březnu 1945 svědkem náletů na obce Letařovice a Kobylí

• v posledních dnech války se setkala s německými vojáky

• její otec dlouho odolával vstupu do JZD

• v letech 1949–1950 studovala na rodinné škole v Mladé Boleslavi

• v padesátých letech otec po nátlaku nuceně vstoupil do JZD

• v 38 letech ovdověla

• pracovala v lakovně podniku Liaz v Mnichově Hradišti

• v devadesátých letech v restituci získala zpět rodinné polnosti

• v roce 2023 žila v Malčicích

Když končila druhá světová válka a třináctiletá Marie Jáčová se radovala z vidiny lepší budoucnosti, netušila, že už za tři roky bude opět žít v nesvobodné zemi. Na počátku padesátých let vzal její rodině nově nastolený režim deset hektarů polí, o která dlouhá léta pečovali. Otec sice vzdoroval vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD), nakonec se mu ale nevyhnul.

Otec byl tehdy členem Československé strany lidové (ČSL) a po komunistickém převratu se začal o svůj majetek obávat. Už v té době se ho soused snažil naverbovat do Komunistické strany Československa (KSČ). „Tatínek rázně odmítl, protože pro tuhletu stranu nikdy zapálený nebyl. Tvrdil, že z východu nikdy nic dobrého nepřišlo. A bouřka to nebyla. Takže jsme potom byli dost ze všeho vyřazení. Kdo nebyl soudruh, tak měl omezené nároky na cokoliv,“ říká pamětnice.

Ačkoliv se většina sousedů brzy přiklonila ke komunistickému režimu, nikdo z rodiny včetně Marie Jáčové do strany nevstoupil. Na to, že nikdy nedala přednost svému pohodlí před svým přesvědčením, je dodnes hrdá. “Podle mě jediní schopní prezidenti byli Masaryk a Beneš. Od těch dob to šlo z kopečka. Dá se říct skoro do dnešního dne. Když se vědělo, že prezident Masaryk zemře, celé dny jsme poslouchali rádio na baterky. Elektřinu jsme ještě neměli.“

Zakázaný zahraniční rozhlas rodina poslouchala i během války. Kontrola na ně nikdy nepřišla, ale hlídali si, aby o tom nevěděli ani sousedé. 

Vyprávění Marie Jáčové na jednotlivých osudech dokumentuje život několika malých osad a obcí Libereckého kraje, které byly součástí první republiky, později Protektorátu Čechy a Morava, kdy čelily přítomnosti německé armády, partyzánů a po válce průchodu sovětských vojáků, kteří se na několik týdnů usadili v domě dědečka pamětnice.

Jejího otce po válce lákali sousedé z Březové, ať s nimi odejde do pohraničí, kde jsou volné domy po odsunutých Němcích. “Tatínek jim na to říkal: ‘Já po nikom žádné zabírání nechci. Mně stačí to, co mám. Co je moje vlastní.’” Hospodářství mu komunisté v rámci kolektivizace zabrali, neodsunuli ho ale jako rodinu sedláka Brože z Libíče a nezavřeli do vězení jako otce snachy ze Střížovic, který strávil ve vězení v Leopoldově coby nepohodlný sedlák rok života.

Protektorátní hranice nás oddělila od příbuzných

Marie Jáčová, rozená Stará, se narodila 2. prosince 1932 v osadě Radlice u Malčic nedaleko Turnova. Rodina hospodařila, chovali hovězí dobytek, kozu, králíky a slepice. Ráda se vrací ve vzpomínkách k časům, kdy s bratrem běhali bosí po strništi a doma si po večerech četli s rodiči u petrolejky, zpívali a drali peří. “Hlídal mě často pradědeček, který se dožil devadesáti dvou let. Naučil mě násobilku, ještě než jsem šla do školy. Chodili jsme spolu do lesa na houby. Rostly tu černohlavé hřiby, které jsem od těch dob už nikdy neviděla.”

Důležitou postavou v životě pamětnice byl také dědeček Václav Hlavatý, který prošel v první světové válce celé Rusko jako československý legionář a padl tam do zajetí. Z jeho vzpomínek si bohužel Marie Jáčová vybavuje jen zlomky -  například, že v čase, kdy pobýval na Ukrajině, učil místní lidi stavět kamna, protože do té doby měli jen otevřená ohniště. Později se stal starostou obce Trávníček, kde žil s rodinou a odkud pocházela jeho dcera Vlasta, maminka pamětnice. Prý kolem nich v čase první republiky jezdíval na koni obhlédnout své lesy kníže Rohan a vždy se stavil na sklenici mléka.

Když začala druhá světová válka, bylo Marii Jáčové sedm let a chodila na základní školu v Březové. Dění kolem sebe příliš nevnímala, přesto si dobře pamatuje, jak se svou matkou tajně přecházely hranici Protektorátu Čechy a Morava. Po záboru pohraničních oblastí se totiž jejich obec ocitla jen kus od Německé říše a část příbuzných zůstala na druhé straně.

„Byla tam budka, kde Němci hlídali. Přes hranice jsme normálně nemohly, tak jsme měly vyčíhaný okamžik, když celník přešel, a tehdy jsme došly do Lachova. Když jsme šly zpátky, tak jsme opět čekaly, až přešel, a zas jsme se vrátily do Čech,“ vzpomíná. Navzdory riziku společně s matkou přecházely hranice pravidelně během každoročního posvícení. 

Ustupujícím Němcům jsem dala napít

Na jaře roku 1945 byla dvanáctiletá Marie svědkem několika dramatických událostí. „Kus odsud padaly bomby u Letařovic a Kobyl. Na dvoře jsme měli kůzlata. Já jsem tam něco uklízela a ty bomby, byla to strašná rána. Kůzlata rychle skočila do chlíva. Čekali jsme, co bude dál, ale už se nic nedělo,“ vzpomíná.

Bomby spojenců, kteří se vraceli od Berlína a potřebovali odlehčit, aby letadlům vydrželo palivo, padaly z většiny do polí, jedna ovšem zasáhla stavení rodiny Najmanových, kde zahynula paní Anna a její dcera byla vážně zraněna. (Havelka, Jan: Podještědská osada Hradčany na prahu soudobých dějin v příbězích pamětníků 1914 –1948, bakalářská práce, Praha 2014)

Brzy poté, zrovna když rodina Starých seděla na zahradě, uviděli po poli přicházet skupinu vojáků. Stalo se tak den po pohřbu sousedova syna, kterého zasáhly z vlaku kulky vojáků wehrmachtu. „Od vrchoviny šlo hejno vojáků a my jsme celí vyděšení nevěděli, co bude, jestli to jsou Rusové nebo Němci. Byli to Němci, asi dvanáct, šli beze zbraní, akorát jeden z nich měl samopal. Přišli k nám, my jsme měli na dvoře studnu, tak chtěli pít. Podala jsem jim hrnek, oni se napili, poděkovali a šli dál. Pak lidi říkali, že je někde u Strážiště partyzáni postříleli, že tam někde všichni přišli o život,“ popisuje pamětnice.

Rusové v Trávníčku dědečka zamykali

Po válce se ještě v květnu 1945 usídlila v maminčině rodném Trávníčku jednotka Rudé armády vracející se do Sovětského svazu. Jedním ze stavení, kde se ubytovali, se stal i dům Hlavatých, kde měli vojáci hlavní stan.

“Jelikož dědeček uměl rusky, tak ho zavírali, aby nemohl odposlouchávat, o čem se bavěj. Babička se strašně moc zlobila, protože to byli nevychovaní lidi, že snad ani nevěděli, na co se používá toaleta. Bylo tam takového nádobí, co sebrali někde po lidech, všechno rozstříleli, hodinky také, že nejdou, byli dost primitivní,” tvrdí.

Marie Jáčová chodila s maminkou za prarodiči vždy v neděli a i tehdy dědeček sedával v pracovně nad záležitostmi obce, věnoval se starostování a jejich přítomnost zaznamenal mnohdy až ve chvíli, kdy se chystaly na zpáteční cestu. 

S nástupem komunismu přicházelo jedno omezení za druhým

V roce 1949 odešla Marie Jáčová studovat na dvouletou rodinnou školu v Mladé Boleslavi. Nový režim ale záhy usoudil, že hospodyňkovské vzdělání není jako obor žádoucí a během studia pamětnice podobu oboru změnil. “Komunisti to zatrhli, že nebude potřeba, aby se holky učily vařit, že se stejně budou dělat jídelny, takže to skončilo na jednom roce bez maturity.”

Přesto, že jako jedna z mála studentek nebyla v Socialistickém svazu mládeže (SSM) a zakoušela kvůli tomu různé nevýhody, vzpomíná na tuto dobu jako na šťastný čas. S pobavením líčí, jak si s kamarádkami v den vycházek kupovaly u řezníka koňský salám, na který se jako na jediný nevztahovaly potravinové lístky a dívkám z movitějších poměrů tajně ulamovaly špičky rohlíků, které pro ně měly punc luxusu.

Sílící tlak na vstup do JZD nás dusil

Po škole se Marie Jáčová opět vrátila k rodinnému hospodářství. Musela zastat práci i za svého o šest let staršího bratra, který pracoval na statku v Žibřidicích. V hospodářství měl být předepsaný počet lidí a obec nepovolila pamětnici další studium nebo práci v jiném místě či odvětví.

“Dodávky byly nastavené dost krutě. Ale měli jsme v obci sedláka, který měl pěkná pole, a když se dělaly rozpisy dodávek, říkal nám: ‘Nedělejte si starost, napište to na mě, já to dodám.’ Měl bonitu půdy jedničku, my jsme měli tak trojku čtyřku, protože tam jsou kopce, což bylo špatné. Bez něj bychom neměli ani na kůrku chleba.“ Rodina nedostávala potravinové lístky na mouku s odůvodněním, že mají pole. Mlynář jim ji tajně dával, chodili si pro ni za tmy a stejně tak riskovali, když používali zaplombované šrotovníky a v nich mleli obilí. Otec šrotoval a děti hlídaly na cestě každé z jedné strany stavení, jestli někdo nejde. Pekli pak vdolky a polentu.

V padesátých letech nabírala kolektivizace na síle a tlak sílil i na rodinu Starých. Tehdy žila pamětnice s manželem a malým synem u svých rodičů v Radlici. „Můj muž chodil pracovat do Severky v Českém Dubě. Jelikož jsme se bránili, tak přišli tři pánové z okresu a říkali: ‚My jdeme pro vašeho manžela, musíme ho okamžitě propustit z práce, protože se nechcete podrobit tomu, co po vás požadujeme.“

Marii Jáčovou situace natolik rozrušila, že utekla z domu se synem v náručí. Lomcoval s ní vztek i strach. „Bála jsem se. Oni odešli, ale pak se nábor prosadil a my jsme se do družstva museli dát,“ vypráví. Její muž tak o práci nepřišel, zato jim sebrali půdu, zabavili stroje a zvířata. V hospodářství, které během let zmodernizovali, jim zůstala jedna kráva. Do KSČ ale během totality nikdo z rodiny Starých nevstoupil. Ti, kdo se chopili funkcí na obecním úřadě a vystřídali otce pamětnice v roli pokladníka, začali své působení vyprázdněním obecní kasy ve svůj prospěch. 

Bylo to stejné, jako když nás zabírali Němci

Na počátku šedesátých let si manželé Jáčovi postavili dům v Malčicích. Přestěhovali se sem již se dvěma syny Ivanem a Radkem. Protože v okolí nebyla mateřská škola, zůstala pamětnice s dětmi, než šly do školy. Zpočátku si přivydělávala domácí prací pro jabloneckou bižuterii. Později našla zaměstnání v českodubském autoparku, kde třídila materiál. Tehdy silně vnímala uvolněnou atmosféru druhé poloviny šedesátých let.  „Byli jsme unešení. Těšili jsme se na velkou změnu, jenže to všechno dopadlo jinak.“

V noci na 21. srpna 1968 překročila hranice Československa vojska Varšavské smlouvy, která měla rozvolněné poměry opět „normalizovat“ a sešněrovat. „Šli jsme do práce a nad námi už lítala letadla do Kuřívod. Bylo nám divné, co se děje. Když jsme došli do autoparku, což byl vojenský podnik, dozvěděli jsme se, že nás zabrali Rusové. Kdo nebyl komunista, tak se mu to strašně příčilo, ale nemohli jsme nic dělat,“ vzpomíná. 

Nedlouho po invazi předčasně zemřel manžel Marie Jáčové. Zůstala tak sama se syny, kteří zrovna nastoupili na gymnázium. Uživit dvě dospívající děti pro ni znamenalo velké pracovní nasazení. V té době byla zaměstnaná v podniku Liaz v Mnichově Hradišti, kde vykonávala náročnou práci v lakovně na dvě směny. „V noci jsem se vracela domů třeba až v půl jedné, protože nás rozváželi auty a trvalo, než to všechno objeli. Bylo to ale nutné, protože peníze jsme potřebovali.“  Následující roky neměla její rodina snadné, ale společně s rodiči a se syny všechno zvládla. Synové se bez větších problémů dostali na vysoké školy. 

Komunista je vždycky komunista

Pamětnice byla zvyklá celý život tvrdě pracovat, náročnost dvojsměnného provozu ji ale vyčerpávala příliš. “V zimě byla v Liazu otevřená vrata, brousilo se pod vodou, přimrzaly nám ruce. Divím se, že v nich nemám revma. Dělaly se dvanáctky, před Vánoci se doháněl plán. Mně se pořád dělalo špatně, tak jsem šla k doktorovi a tam zjistili, že mám infarkt. Byla jsem pak tři týdny v nemocnici a potom jsem šla do invalidního důchodu. Zpátky do lakovny už jsem nemohla.”

Marii Jáčové bylo v té době 45 let. Po léčení si našla místo v přidružené výrobě JZD v lisovně. Zde ji zastihly události listopadu 1989. Násilné potlačení studentské demonstrace 17. listopadu odstartovalo politické změny v Československu, které vedly k pádu komunismu. „V práci byla mezi námi paní, která byla rytá komunistka, myslela si, že to skončí v jejich prospěch. Poslouchali jsme rádio, já jsem se vyjadřovala dost neuctivě o tom, jak se chovali ke studentům v Praze. Měli jsme strach, jak všechno dopadne,“ vypráví.

Nakonec se Češi a Slováci svobody dočkali. Po sametové revoluci se pamětnici otevřelo mnoho možností, které do té doby neměla. Vzpomíná, jak řada lidí v jejím okolí začala nedlouho po listopadu 1989 převlékat kabáty a dělali, že jejich komunistická minulost neexistuje. „Komunista je ale vždycky komunista,“ říká. “Změnu jsme uvítali, bylo to vysvobození, uvolnění, ale pořád jsem v sobě měla podvědomě zakořeněné, že to a ono nesmím říct, co kdyby se to proti mně obrátilo.”

V devadesátých letech získala Marie Jáčová zpět v restituci zabrané polnosti. Hospodařit tam už nezačali, sušili na nich ale seno pro dobytek, s rodinou staršího syna ho chovali na malé farmě v Malčicích. Zde také pamětnice v roce 2023 žila v domě, který s manželem postavili. Až do svých 70 let pracovala ve firmě, kterou založil její mladší syn Radek. 

Poznámka: Původní příběh zpracovaný studentkami libereckého Gymnázia a SOŠPg je uložený v dodatečných materiálech, kde je také původní životopis a životopisné odrážky. Tento text jejich příběh doplňuje a upravuje na základě dalšího natáčení s Marií Jáčovou.