Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Edib Jaganjac (* 1957)

• narozen 14. května 1957 v Sarajevu

• dětství prožil v Jugoslávii

• student medicíny

• v roce 1985 se oženil

• 1992 – získání chirurgické specializace

• prožil válku v Sarajevu

• v letech 1992–1993 působil během války jako lékař v sarajevské nemocnici

• silně kritizoval fungování humanitárních organizací v Sarajevu

• v roce 1993 opustil Sarajevo a emigroval s rodinou do České republiky

• spolupracoval s Člověkem v tísni

• lékař v nemocnici Motol

• autor knihy Sarajevská princezna

Tatíček Tito

Edib Jaganjac se narodil 14. května 1957 v Sarajevu. Dětství prožil v tehdejší Jugoslávii za vlády Josipa Tita. Vzpomíná na toto období velmi rád, zvláště na jednotu, která v Sarajevu panovala. Nikdo z jeho generace v dětství nevěděl, jaké je národnosti, všichni byli Jugoslávci. „V Jugoslávii jsme žili dobře. Naše rodina nebyla nijak protežovaná, ale nikdy za Tita nestrádala. Všichni jsme měli skoro stejně. Žili jsme za lidské hodnoty, učili nás, že máme pomáhat lidem. Mohli jsme cestovat, mohli jsme studovat, co jsme chtěli, a nemuseli jsme platit za doktora. Věděli jsme, že dostaneme práci i důchod.“ Pamětníkova matka Wahida byla dcerou islámského duchovního, svým dětem však otcovu víru nepředávala. Otec vyrůstal od pěti let v dětském domově, později vystudoval chemii a stal se profesorem.

V Sarajevu Edib Jaganjac chodil do základní i střední školy a poté pokračoval studiem medicíny. Po úspěšném ukončení vysoké školy měl však velké potíže najít si zaměstnání. Téměř deset let proto každý den dojížděl do Zenice, města vzdáleného asi devadesát kilometrů od Sarajeva. V roce 1988 ukončil lékařskou atestaci a v roce 1992 získal specializaci jako chirurg. V Zenici byly dvanáctihodinové směny a na každého lékaře vycházelo okolo sto dvaceti pacientů na den. „V té době jsem kouřil. A za tu dobu, co jsem v Zenici pracoval, jsem nikdy nestihl dokouřit cigaretu,“ vzpomíná. V roce 1985 se oženil s Doubravkou. O rok později se jim narodila dcera Sára a v roce 1990 Nina.

Absolutní anarchie

Koncem osmdesátých let postupně v celé Jugoslávii slábl vliv národních socialistických stran a do popředí se dostávaly strany nacionalistické a separatistické. Lidé se začali ptát, kdo je jaké národnosti, kdo je jaké víry. Začali se dělit na Srby a Bosňáky. Jakmile Bosna a Hercegovina vyhlásila nezávislost na Jugoslávii (6. dubna 1992), došlo k obléhání Sarajeva vojsky Republiky srbské a Jugoslávské lidové armády.

Edib Jaganjac se jednoho dne vrátil ze Zenice domů a druhý den už ho srbské jednotky z města nepustily. „Tři měsíce poté jsem pochopil, že navzdory tomu, že ještě máme elektřinu a ještě si dáváme kapučíno, je válka. Z kavárny jsme koukali na kopec na druhé straně, kam padaly granáty a lidé utíkali jako mravenci,“ vypráví děsivé zážitky ze Sarajeva.

Dlouho s rodinou věřili, že všechno brzy skončí, ale situace se stále zhoršovala. Město bylo pod nepřetržitou palbou z okolních kopců a uvnitř Sarajeva převzaly vládu samozvané vojenské jednotky. Po ulicích chodily ozbrojené skupiny, které drancovaly byty, vykrádaly obchody a prohlašovaly se za vládce dané části města.

„Jsou ozbrojení, je jich deset a buší na dveře. Pokud jim neotevřete, začnou do dveří střílet. Tvrdí, že hledají odstřelovače. Pustíte je dovnitř, to je v pořádku, protože vám taky vadí, že vás z každého druhého baráku někdo odstřeluje. Souhlasíte s tím, pozvete je do svého domu. A když vám začnou odnášet věci z bytu, už nesouhlasíte. Celé Sarajevo je oloupené. Do půl roku po začátku války už všechno odnesli. Oni [samozvaní sarajevští vojáci] to přeci potřebují! Oni se organizují a k tomu potřebují tohle, tohle i tamto,“ vypráví rozhořčeně Edib Jaganjac o absenci jakýchkoliv zákonů a pravidel během války.

Naučil jsem se rozpoznat odstřelovače

„Byl jsem venku na ulici s malou Ninou, seděla mi za krkem. Odstřelovač ji minul tak, že jí proletěla kulka skrz vlasy a zasáhla dveře hned za ní,“ popisuje pamětník událost, kvůli které se rozhodli, že žena a děti musí odejít z města pryč. Týden poté, 18. května 1992, odjížděl z nemocnice konvoj se zraněnými, ke kterým se Doubravka s dětmi přidala. „Byl jsem přesvědčen, že nepřežiji, v té době se již střílelo úplně všude. Byl to jeden z nejstrašnějších momentů v mém životě,“ vypráví Edib Jaganjac pohnutým hlasem. Rodina jeho ženy byla srbského původu, odjela proto k příbuzným do Bělehradu. Jednou za čas měli možnost si zavolat, pamětníkův mladší bratr byl totiž zaměstnán jako lékař u organizace UNICEF (United Nations International Children‘s Emergency Fund), která vlastnila funkční telefony v době, kdy již v Sarajevu nefungovala elektřina.

Chirurgem za války

Během roku 1992 ze sarajevské vojenské nemocnice odešla většina doktorů srbského původu a bylo třeba je někým nahradit. V celém městě zbylo pouhých jedenatřicet lékařů. Edib Jaganjac zde proto začal působit a během následujících dvou let budovu nemocnice téměř neopustil. Chirurgů zde bylo celkem pět a jejich práce probíhala v pro nás dnes těžko představitelných podmínkách.

„Představte si nemocnici, ve které není voda. Ve které není jídlo. Ve které nelze sterilizovat. Ve které nefungují operační sály. Ve které je tisíc postelí a z toho šest set je úplně rozbombardovaných. Funguje jenom chirurgie a je zakázáno dělat jakékoliv operace, které se dají odložit,“ popisuje, jak vypadal provoz nemocnice za války.

Naštěstí byly operační sály ve vojenské nemocnici velmi dobře kryté a doktorům se po nějaké době podařilo sehnat čtyři malé agregáty, které nespotřebovávaly přílišné množství paliva. Během operací byly zapnuty všechny čtyři centrály a každý přístroj byl zapojen do jedné z nich. Díky mezinárodním organizacím měli lékaři léků, rukavic i operačního vybavení dostatek. Město dokonce zařídilo nemocnici cisternu na vodu. Jídlo však nebylo žádné, chirurgům občas nějaké přinesli pracovníci humanitární pomoci. „Prvních šest měsíců jsme téměř nespali a nejedli. Před válkou jsem měl sto deset kilo, po ní sedmdesát,“ vypráví Edib Jaganjac.

Zvuky granátů

Během jeho působení ve vojenské nemocnici ji zasáhlo více než sedm set různých granátů a fosforových bomb. Bombardování bylo již takovou rutinou, že si ho lékaři téměř nevšímali. „Jednou jsem zrovna spal, když pokoj vedle mě vyletěl do vzduchu. Byl jsem ale tak unavený, že jsem kolegům řekl, ať mě nechají být, a spal jsem dál. Když jsem se probudil, zjistil jsem, že v pokoji vedle chybí celá zeď,“ vzpomíná Edib Jaganjac na bombardování, které zničilo celé křídlo nemocnice. Ve městě bylo naštěstí mnoho zedníků a dělníků, kteří během války nechodili do práce a nebyl pro ně problém nemocnici alespoň částečně opravit tak, aby se mohla vrátit k normálnímu provozu.

„Když padne mina třeba na zastávku, zabije dva lidi a zraní dalších třicet. Když padne na méně frekventované místo, zraní tři lidi. Všichni okolo se rozběhnou, aby jim pomohli. Na to samé místo však obvykle spadne hned poté druhá mina, takže k těm dvěma se přidají další tři mrtví a třicet zraněných. Na tolik zraněných potřebujete hodně lidí. Proto jsme měli mladé studenty, kteří nám v nemocnici pomáhali,“ popisuje pamětník chladným hlasem.

Sarajevská princezna

V průběhu války se setkal s mnohými příběhy a mnohými zraněními. Příběh Irmy Hadžimuratovič se mu však vryl nesmazatelně do paměti. Tato pětiletá holčička si hrála na ulici v Sarajevu s dalšími dětmi, když začaly padat miny. Její matka, která slyšela zvuk min, zakryla dceru vlastním tělem. Šrapnel proletěl skrz matku a okamžitě ji usmrtil, zastavil se až v těle malé Irmy. Edib Jaganjac Irmu v Sarajevu léčil a od začátku mu bylo jasné, že pokud se ji nepodaří převézt do nějaké lépe vybavené nemocnice, brzy zemře.

V té době nebylo vůbec jednoduché přesunout pacienty v kritickém stavu ven z města do lepších nemocnic. Seznam jmen byl dlouhý a stejně tak schvalovací proces. V momentě, kdy byl přesun daného pacienta schválen, byl zraněný buď již částečně vyléčen, nebo po smrti. Například UNHCR (The UN Refugee Agency) určilo lékaře, který měl o přesunech rozhodovat. Tento lékař však bydlel v Kambodži a do Sarajeva jezdil jen dvakrát do roka. Když se někoho podařilo přesunout, bylo to mnohem častěji díky kontaktům pamětníkova bratra, který pracoval pro UNICEF.

Příběh pětileté holčičky, která bojuje o život v polních podmínkách sarajevské nemocnice, však obletěl celý svět a zasáhl tisíce lidí. Irmu se nakonec podařilo přesunout, byla operována v Londýně a vítala ji sama královna. Po operaci bohužel zůstala ochrnutá a o rok později zemřela.

Její odkaz však žil dál. Až do konce války neměli lékaři ze sarajevské nemocnice problém s přesunem pacientů, najednou bylo volných lůžek a ochotných lékařů dost. „Dokud nevidíte na vlastní oči někoho, kdo trpí, nechce se vám ani hnout prstem,“ rozhořčuje se Edib Jaganjac.

Modré přilby a Člověk v tísni

Během svého působení v nemocnici spolupracoval s mnohými neziskovými organizacemi a fungování některých z nich ostře kritizuje: „Ve městě byli vojáci, kteří nás měli bránit. Ale oni se bavili. Dvakrát jsem na vlastní oči viděl, jak se otevřel transportér a vojáci hodili na ulici konzervu hrachu. Sledovali, jak o ni lidé bojují. Smáli se tomu.“ Takzvané „modré přilby“ (mírové síly OSN) měly za úkol ve městě udržovat pořádek, ale vojáci většinou jen nečinně pozorovali, co se děje, a nijak nezasahovali.

Některé organizace před medializací příběhu „sarajevské princezny“ odmítaly transportovat zraněné s odůvodněním, že město je „otevřené“, tedy že je možné ho volně opustit. To však nebyla pravda, odjezd ze Sarajeva byl téměř nemožný. Dalším problémem bylo jídlo. „Bratr přes UNICEF žádal, aby mu poslali vajíčka. UNICEF oznámil, že vajíčka budou za šest měsíců. Pak žádal Evropskou unii. Ta napsala, že budou za rok. Pak zavolal Šimonovi Pánkovi z Člověka v tísni a ten mu řekl, že to hned nezvládne, že potřebuje týden,“ popisuje Edib Jaganjac skvělé fungování české humanitární organizace.

Nepohodlná publicita

Pamětník opustil Sarajevo v době, kdy se otevíral podzemní tunel a jeho pomoc již nebyla tak urgentní. Zároveň se ho OSN snažila dostat z města ven kvůli jeho neustálé kritice humanitárních organizací působících v Sarajevu. Díky příběhu Irmy Hadžimuratovič přijelo do města obrovské množství novinářů a většina z nich se zajímala o nemocnici. Edib Jaganjac tedy velmi často mluvil do televize. Byl první, kdo začal používat pojem „UN bureaucracy“ ve smyslu kritiky neustálého papírování a pomalého schvalování. Dostal proto od OSN nabídku: propašují ho z města ven a zaplatí mu letenku, kam si bude přát. Pamětník nabídku přijal, byla to jedinečná šance, jak se znovu setkat s rodinou.

„Dostal jsem vestu UNICEF a modrou helmu, aby to vypadalo, že jsem jejich zaměstnanec. Řekli mi, že půjdeme přes srbský check point na letiště. Bál jsem se, že mne na check pointu poznají, v té době jsem byl pořád v televizi. Naštěstí tam zrovna stál džíp s Jackie Shymanski, novinářkou ze CNN. Uviděla mě, nadechla se a zakřičela na vojáka, který se blížil k našemu autu. Pak začala křičet na všechny ostatní. Otočili se k ní a na nás jen mávli, abychom projeli. Když jsme projížděli, podívala se na mne a zamávala mi. Možná mi zachránila život,“ popisuje Edib Jaganjac dramatický odjezd ze Sarajeva.

Imigrantem v cizí zemi

Se ženou se rozhodli emigrovat do Prahy, protože zde mohli velmi jednoduše získat víza. A navíc, Doubravka Prahu milovala. Dorazili sem v roce 1993. Nechtěli mít status uprchlíků, protože uprchlíci nemohli v Česku oficiálně pracovat. Podařilo se jim tedy získat dočasný pobyt. Pamětník začal pracovat v nemocnici na Malvazinkách, kde ho ochotně přijali. Největší problém byl s cizineckou policií. Schůzky na úřadě trvaly vždy mnoho hodin a Edib Jaganjac si kvůli tomu musel velmi komplikovaně brát volno v nemocnici. Po čase se jim podařilo získat byt na Národní třídě.

Později začal spolupracovat s Člověkem v tísni, zvláště během akce SOS Sarajevo, která proběhla na přelomu let 1993 a 1994.

Dnes pracuje Edib Jaganjac v motolské nemocnici na oddělení traumatologie. Obě jeho dcery jsou již dospělé a mají děti, Nina zůstala v Praze, Sára žije v Bruselu. I dnes se pamětník velmi angažuje, je zakladatelem občanského sdružení Lastavica, které spojuje všechny státy bývalé Jugoslávie a organizuje mnoho společných akcí. Mimo jiné je také autorem knihy Sarajevská princezna.