Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislava Jägerová (* 1938)

• narozena 7. dubna 1938 v Tetěticích

• ve dvou letech přišla o maminku

• roku 1944 zatklo gestapo jejího otce Stanislava Navrátila, za odbojovou činnost byl odsouzen a uvězněn v Breslau (dnes Vratislav)

• otec Stanislav Navrátil zemřel ve městě Gleina během pochodu smrti krátce před osvobozením

• Stanislava a její dva starší sourozenci zůstali několik let v péči své mladé tety a otcovy matky

• roku 1951 přišli o hospodářství – nuceně předali značnou část majetku tetětickému JZD

• Stanislava vystudovala zemědělskou účetnickou školu v Holešově a stala se účetní

• pracovala ve Strojní traktorové stanici Kroměříž

• později zastávala pozici ekonoma v nově vzniklém podniku ACHP v Kroměříži

• v době natáčení žila v rodných Tetěticích

„Modli se a pracuj, tiše snášej boly a naději neztrať, ať přijde cokoliv.“ Tato slova slýchávala Stanislava Jägerová, narozena v roce 1938 jako Stanislava Navrátilová, od své babičky Františky Navrátilové. Maminka jejího otce Stanislava, kterého v lednu roku 1944 zatklo gestapo, ani on sám neztráceli víru, že se vrátí domů do Tetětic na Kroměřížsku. Namísto toho strávil skoro rok ve vězení v Breslau (dnešní Vratislavi) a v lednu 1945 byl spolu s vězni vyhnán na pochod smrti směrem do Německa. Osvobození americkou armádou se nedočkal. Po absolvování více než 400 kilometrů čtyři hodiny před osvobozením zemřel a je pochován ve společném hrobě v německém městečku Gleina.

Stanislava vyrůstala v Tetěticích v domě č. p. 4. Stál a dodnes stojí na svém místě již od roku 1932. Na svou dobu byl zbudován a zařízen velkoryse. Jedná se o klasické vesnické selské stavení s okny na náves. Oken měli, jak říká Stanislava, dvacet dva. Na jedenáct obytných místností, koupelnu i záchod v domě. Společně s nimi tam žilo několik zaměstnanců a jejich děti. Jedlo se společně v kuchyni. Maminka, která onemocněla tuberkulózou, měla k ruce dvě ženy na výpomoc s domácností.
Otec Stanislav, který vystudoval hospodářskou školu a strávil půl roku „na zkušené“ na statku s mlékárnou ve Švýcarsku, měl podnikavého ducha a všechny zkušenosti, které načerpal v cizině, se snažil zavádět a rozvíjet doma. Jeho hospodářství obnášelo 15 ha půdy a 1 ha lesa. Věnoval se chovu koní a prodeji hříbat. Postupem času se stal i spolupracovníkem nedalekého cukrovaru, členem hospodářského družstva v Morkovicích a krátce před válkou také hospodařil na pronajatém statku na Srnově, kde obdělával 300 ha polností. Srnovský statek a vše, co tam otec zbudoval, ale krátce po vyhlášení protektorátu propadly Německu. Nezbylo než se věnovat jen svému hospodářství.
Krátce po narození Stanislavy roku 1938 se rodina dostala do nesnází. Maminka Anežka onemocněla. „Když jsem měla tři týdny, maminka dostala zápal plic. A nastoupila místo ní teta. Ptala se doktora, co se mnou má dělat. Neměla ještě ani dvacet let. A doktor řekl: ‚To máte jedno, ona stejně umře...‘“ vypráví pamětnice. Stanislava ale v péči tety Anny nezemřela. Díky příbuzným, kteří měli obchod, se podařilo sehnat umělé mléko od firmy Nestlé a doslova ji vypiplat. Na maminku zůstalo Stanislavě jen pár letmých vzpomínek. Když se vrátila ze slovenské ozdravovny v Tatrách, zdržovala se izolovaná od svých dětí v pokojíku v patře. Následkem zhoršení svého zdravotního stavu, když se za dramatických okolností vracela v době protektorátu a vyhlášení Slovenského státu domů, pak na jaře roku 1940 zemřela.

Pod okny projelo černé auto gestapa

I přes ránu osudu a slib, který tatínek údajně své ženě dal, že přestane s odbojovou činností, v boji proti nacismu neustal. Jako člen skupiny Přerovsko, patřící pod ilegální vojenskou organizaci Národní revoluční armáda, se podílel na ukrývání a poskytování azylu například vysokoškolským studentům. Podporoval rodiny odbojářů v Moravské Ostravě, kde probíhaly sabotáže na železnici. Podle dochovaných svědectví měl také zprávy o paradesantních výsadcích v okolí Kroměříže, protože úkoloval mnohé osoby ze svého okolí, které nebyly přímo členy odbojové organizace, k činnosti, jež měla zahladit stopy po shozených parašutistech. Když došlo v Moravské Ostravě k zatčení části odbojářů, byl otec na základě udání jednoho z nich gestapem zatčen. Stalo se tak v lednu roku 1944. „Ještě jsem nechodila do školy, ale oba sourozenci už ve škole byli. S tetou a těmi, kteří u nás žili a pracovali celoročně, jsme seděli v kuchyni a přebíraly se fazole. A jedna holka šla přiložit, vzala popelník, vysypala ho na hnůj a začalo to doutnat. Tatínek poslal jednoho kluka, aby to šel zalít vodou. Že kdyby to začalo hořet, mohli by ho obvinit, že je to sabotáž, nebo ho zavřou. To řekl a za půl hodiny projelo pod oknem auto. V té době ještě tolik nejezdila. Tatínek poznal černé auto gestapa a řekl: ‚Nevím, kdo bude tou obětí...‘“ vzpomíná Stanislava.
Chvíli trvalo, než u Navrátilových zaklepali. Gestapo si nejdříve dojelo pro starostu, který je informoval, kam pro Stanislava jít. Příslušníci tajné policie byli čtyři. Jeden se postavil u dveří, druhý hlídal cestu na dvůr a zbylí dva provedli s otcem domovní prohlídku. „Otec měl pronajatou honitbu v obci a měl doma pušky. Ty mu zabavili. Pak šli a vyházeli všechno ze skříní, z postelí. Tenkrát byly slaměné strožoky, tak ty propíchali, jestli tam není nic zašitého. Byla jsem u toho, když to tam vyhazovali, a asi jsem vycítila, že se děje něco, co není dobře. Šla jsem za tetou a řekla jí, že chtějí, ať si tatínek obleče šaty a vezme si zlaté hodinky na řetízku. Začala jsem hrozně brečet. Teta mne vzala do náruče a přišel k nám gestapák. Dával mi bonbony a ať mu ukážu, kde tatínek chodí. Nechtěla jsem. Vzal si mě z náruče od tety a křičel na mě. Když se mě teta zastala, že jsem malá a bojím se, řekl jí, že jestli nechce být zatčená, ať si mě uklidní...“ Když odcházeli, dostalo se blízkým falešného vysvětlení, že vezou tatínka do Kojetína v souvislosti s jeho funkcí důvěrníka v kojetínském cukrovaru. Za několik dní se dozvěděli, že je v Ostravě ve vězení.

Rok dopisování

Z Ostravy zamířil tatínek v březnu krátce před naplánovanou návštěvou, kdy se mohl ještě setkat se svými blízkými, nečekaně do Breslau, nynější Vratislavi v Polsku. Na soud čekal až do října. Za svou odbojovou činnost si vysloužil dva roky vězení. Nepomohl mu ani advokát, kterého rodina povolala, ani žádosti o prominutí nebo přerušení výkonu trestu z důvodu dodávek pro německé hospodářství. Kvůli otcově nepřítomnosti totiž hrozilo jejich neplnění.
„Důvěřuji Pánu Bohu, že to vše brzy skončí a že se všichni šťastně shledáme,“ psal v naději tatínek z Breslau. Díky vstřícnosti dozorce, který se nechal uplatit naturáliemi z Tetětic, se otci podařilo doručit i nějaké příděly jídla navíc a mimo oficiální cestu došlo i pár dopisů, které se dochovaly péčí pamětnice dodnes. Dočítáme se z nich především o tom, co je třeba vyřídit a jak si počínat v hospodářství. Všechny jsou naplněny prosebným přáním, aby hrůza a příkoří, které všichni prožívají, již skončily. Chyběly hodiny do osvobození, když Stanislav Navrátil zemřel. Přežil pochod smrti, se kterým se v lednu vydal z Breslau do Německa, ale vykoupení už se nedočkal. Ze svědectví syna, jehož otec se Stanislavem pochod smrti absolvoval, se dozvídáme: „Můj otec i pan statkář jsou v Zeitz, jak už asi víte, a daří se jim velmi zle. Můj otec váží 48 kilo.“ To jsou slova L. Novotného v dopise do Tetětic ze dnů, kdy, aniž to kdokoliv tušil, „pan statkář“ již nežil.

Malá vila Tugendhat v Pisárkách

Po osvobození rumunskou armádou, která se Navrátilovým nastěhovala do domu a chovala se hůř než předchozí německá jednotka, nastal s trochou hořkosti z věcí, které s ní zmizely, vytoužený mír. Dokud panovala naděje, že se tatínek jednoho dne vrátí, nebylo tak zle. Když ale asi po roce přišel úmrtní list, byla to pro rodinu nezacelitelná rána. Po Stanislavu a Anežce Navrátilových zůstali tři sirotci: Václav, Anežka a Stanislava. Jejich poručníkem se stal otcův bratr, ale jednalo se v podstatě jen o formalitu, protože ve skutečnosti se o ně starala teta Anna a sedmdesátiletá babička, otcova maminka. Život bez rodičů byl pro všechny těžký.
Pak ale přišla změna a Stanislavě se otevřel do té doby neznámý svět. Byla zařazena do programu podpory válečných sirotků a spolu s dalšími dvěma dětmi si ji vybralo vedení textilky Vlněna z Brna. Ředitel závodu Miloš Vítek, který žil v Brně-Pisárkách ve funkcionalistické stavbě, které se přezdívalo malá vila Tugendhat (oficiálně Vila Ernsta Löw-Beera), si ji velice oblíbil a bral si ji na prázdniny a na Vánoce k sobě. Prostor architektonicky významné a moderně řešené budovy byl pro Stanislavu něčím zcela novým. Najednou se stala obletovanou dívenkou, pro kterou se šily šaty a vybíraly boty. Užívala si komfortu a pozornosti, kterých se jí při vší snaze zkrátka doma nedostávalo. „Jednou v zimě tam byla se mnou i sestra. Ale nechtěla tam být, bála se tam. Jedna stěna domu byla celá prosklená a zvenku svítily lampy. Celou noc tam bylo moc světla, a to se sestře nelíbilo. Nebyla na to zvyklá.“ Vztah ale neměl dlouhého trvání. Miloš Vítek po událostech z února 1948 a politickém převratu vyhodnotil svou situaci tak, že by byl v nově nastoleném komunistickém režimu nežádoucí, a rozhodl se pro emigraci. „Byla jsem u něj zrovna na prázdninách a řekl mi, že poletíme letadlem. Měla jsem velkou radost. Slečna, která se tam o mě starala, mi nachystala věci. Přijela jsem na letiště v Brně, ona mi zanesla věci do letadla, a já se najednou vzpříčila, že tam nechci a nepoletím. Nezbylo nic jiného, než že mě dovezla zase domů. Brzy jsem pak od něj dostala pohled z Ameriky.“

Kulačtí sirotci

Rok 1948 nebyl zlomový jen pro Miloše Vítka a mnohé osobnosti z řad československé inteligence, příslušníků armády nebo podnikatelů, kterým se začalo říkat buržoazie. Změny a postupná proměna poválečného Československa se dotkly i obyčejných lidí, kteří se s nově vládnoucími komunisty do té doby nijak nekonfrontovali. O majetek a živobytí přišli živnostníci a kolektivizace brala půdu a dobytek soukromým zemědělcům. V atmosféře propagandy a zcela legálního udavačství v rámci tzv. Akčních výborů nastal na dlouhé roky rozvrat vztahů mezi lidmi na vesnici. Příslušníci selského stavu, hospodařící na svých gruntech mnohdy po staletí, byli označováni podobně jako podnikatelé za vykořisťovatele a vžilo se pro ně pojmenování vesnický boháč, kulak. Roku 1950, kdy se zakládalo v Tetěticích Jednotné zemědělské družstvo (JZD), dopadlo kladivo i na Stanislavu a její sourozence. V té době ještě ani jeden z nich nedosáhl plnoletosti, a přesto byl kvůli dědictví po rodičích jejich majetek nazván kulackým. V době, kdy pak bratr Václav dosáhl osmnácti let a nastoupil na vojnu, propadlo pole a dobytek JZD. Dům nebyl vyvlastněn jen díky úlitbě, kdy se do něj se svou rodinou nastěhoval tamější obchodník, komunista schopný použít své známosti ve svůj prospěch a vlastně i ve prospěch osiřelých dětí. Původní záměr vedení obce však byl, že se v domě Navrátilových zřídí škola a místní úřad.

Smutný byl i osud koní rodiny Navrátilových, které ještě vychoval otec Stanislav. Václav se bránil tomu dát je do družstva. Památka po otci skončila rok poté na jatkách, jelikož družstva procházela mechanizací a namísto s koňmi se začalo orat traktory.
Z doby, kdy se bratr Václav snažil odvrátit vyvlastnění rodinného majetku, pochází i následující událost: „Přijeli pro mne, že mě odvezou do Morkovic, kde byl klášter s dětmi, kterým zemřeli rodiče nebo se o ně rodiče nechtěli starat. To tam byly ještě sestry. Brácha hrozně řádil, nechtěl je ani pustit dál. Když pak přišli pro mne podruhé, schoval mne. Měli jsme takovou kůlnu, kde byla mlátička a dřevo. Tam mne pod to schoval s tím, že mne nedá. Měl strach, že by mne někdo mohl vidět, a tak jsem nechodila ani do školy,“ přibližuje pamětnice nátlak a praktiky funkcionářů z Tetětic, kteří se, jak vidno, neštítili téměř ničeho. „Tvrdili, že babička je stará a nemůže se o nás starat. Strýc měl šest dětí. Schovávala jsem se tam asi tři dny. Nosili mi tam i jídlo a hlídal mne pan Žáček, který se nám staral o koně,“ říká. Na odebrání z rodiny nakonec naštěstí nedošlo a vztahy se podařilo jakž takž urovnat díky zásahu výše zmíněného obchodníka.

Klidné období a pracovní úspěchy čekaly na Stanislavu až po studiu na zemědělské účetnické škole v Holešově. Stala se účetní nejprve ve Strojní traktorové stanici na Srnově a později v Kroměříži. Na doporučení svého nadřízeného se dostala do nově založeného Agrochemického podniku (nyní Navos a. s.) a na pozici ekonoma přečkala jako celoživotní nestraník i prověrky v době normalizace a zůstala až do svého odchodu do důchodu.

V současnosti žije Stanislava Jägerová zpět v rodných Tetěticích. Dům, kde vyrostla, mají v péči potomci jejího bratra Václava. A svým blízkým adresuje i závěrečné poděkování: „Tetě už nepoděkuji, už zemřela, ani sourozencům, kteří se o mě starali, zemřeli už také. Ale měla bych poděkovat dcerám, že se o mě starají, a i těm, kteří, když jsem byla děcko, se ke mně neotočili zády.“