Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Jahodová (* 1941)

• narodila se 19. listopadu 1941 v Orlové ve Slezsku

• v říjnu 1945 se její rodina odstěhovala do pohraničí

• v Rudolfově vedli rodiče obchod se smíšeným zbožím, v obci panovaly národnostní spory

• v roce 1947 pamětnice začala chodit na obecnou školu, druhý stupeň absolvovala v Liberci

• v roce 1957 se vyučila kuchařkou, pracovala ale i jako tkadlena v Textilkombinátu

• vařila na internátě a v Rekreačním středisku propagační tvorby v Rudolfově

• v roce 1991 si s manželem otevřeli bufet v bývalém obchodě rodičů

• stala se majitelkou vyhlášeného pekařství

• v době natáčení (2024) žila v Rudolfově

Konec druhé světové války na Ostravsku provázely intenzivní boje, které znamenaly veliké nebezpečí také pro civilní obyvatelstvo. Své si zažila i rodina Vronkových obzvláště poté, co tehdy dvouletá pamětnice se svojí maminkou jen o vlásek unikly smrti při bombardování města v srpnu 1944. Po skončení války se proto rodina velice těšila na mír a klid, který doufala nalézt v pohraniční obci Rudolfov, nedaleko Liberce, kam se v říjnu 1945 odstěhovala, aby převzala správu nad bývalým německým obchodem se smíšeným zbožím.

Češi v ostravských dolech podporovali sovětské zajatce

Libuše Jahodová se narodila 19. listopadu 1941 v Orlové ve Slezsku do rodiny Rudolfa a Gertrudy Vronkových. Její otec pracoval zpočátku v obchodě. Když ale musel jeho zaměstnavatel kvůli údajnému židovskému původu nastoupit do transportu a obchod převzala německá správa, dostal povolání do dolu Doubrava v Karviné na místo údržbáře. Zde se spolu s ostatními Čechy snažil tajně podporovat jídlem sovětské zajatce, což bylo možné zejména díky shovívavosti německého dozorce. Ten se vždy otočil a dělal, že nic nevidí.

„Jednou si dozorce kýchnul a tatínek mu řekl: ‚Chcípni.‘ Němec se ale jen usmál a poděkoval mu. Druhý den si Němec tatínka zavolal a sdělil mu, že už ví, co mu říkal, a tatínek se viděl v koncentráku. Ten dozorce se ale jen zasmál a řekl mu, ať už se to víckrát neopakuje,“ vzpomíná na otcovo vyprávění Libuše Jahodová.

S maminkou jsme málem zemřely při náletu

S postupující válkou začal být život na Ostravsku čím dál těžší. Důvodem byl jednak postup sovětských vojsk a blížící se největší vojenské střetnutí na území protektorátu, známé jako Ostravsko-opavská operace, svoji roli však hrálo i zvýšené riziko náletů. Oblast totiž měla pro Německo zásadní průmyslový a zbrojní význam.

Jedny z nejtěžších chvil obyvatelé města zažili 29. srpna 1944 při náletu amerického bombardovacího svazu. Útok probíhal v pěti vlnách s cílem zasáhnout rafinerie a podniky se zbrojním programem, bomby ale dopadaly i do obytných částí a nálet si vyžádal životy více než čtyř set osob. Ve městě byla zcela ochromena doprava a nevybuchlé bomby představovaly riziko ještě dlouho po skončení poplachu.

Když se ozvaly sirény, seděla Gertruda Vronková se svojí dvouletou dcerou Libuší a nákupem právě v tramvaji. Jenže zatímco se ostatní cestující utíkali schovat pod blízký viadukt, byla maminka pamětnice již ve vysokém stupni těhotenství a věděla, že není schopná se i s dcerou rychle dostat do bezpečí. Obě proto raději zůstaly v tramvaji, což se ukázalo jako zcela zásadní rozhodnutí poté, co viadukt dostal zásah a všichni lidé pod ním zemřeli.

Krčili jsme se ve sklepě a s nadějí čekali na konec války

Osvobozování severní Moravy a Slezska představovalo rozsáhlou akci, která probíhala již od 10. března 1945 a měla za cíl dobýt důležité průmyslové centrum a otevřít další postup do protektorátu. Boje byly urputné a jen během bitvy o Ostravu na přelomu dubna a května 1945 padlo přes tisíc pět set příslušníků obou armád i civilistů. Poslední akce pak nastala v noci z 29. na 30. dubna 1945, kdy vojáci 4. ukrajinského frontu spolu s příslušníky 1. československé tankové brigády čelili urputné německé obraně. Město se podařilo  definitivně osvobodit až ve večerních hodinách.

„Pamatuji si, že jsme na konci války seděli ve sklepě a mrzlo. Měli jsme s sebou i kozu a pak někdo bušil na dveře, že přišli Rusové a že je po válce. Lidé Rusy vítali, protože měli radost, že válka skončila,“ popisuje své vzpomínky na osvobození Ostravy pamětnice.

V Rudolfově dlouho panovaly národnostní spory

V souvislosti s poválečným odsunem německého obyvatelstva se nabízela Čechům celá řada příležitostí převzít zavedené německé podniky a živnosti nebo výhodně získat nemovitost v pohraničí. Této možnosti se rozhodl využít i otec pamětnice Rudolf Vronka, který získal do správy obchod v Rudolfově, nedaleko Liberce. Vronkovi dorazili do Rudolfova jako poslední česká rodina 10. října 1945. Jejich nový dům byl však ve velice špatném stavu. Předchozí majitel byl údajně fanatický nacista, který se o nemovitost příliš nestaral a velmi brzo utekl.

V obci žili vedle sebe Češi, Maďaři, Slováci a také část původního německého obyvatelstva většinou ze smíšených manželství. Soužití mezi nimi však bylo dle pamětnice zvláštní a občas konfliktní. „Revoluční gardy si myslely, že mají na všechno nárok, a chovaly se špatně. Povídá se, že když odjížděla nějaká německá rodina, přišel jeden z Čechů, vytrhnul malému děvčeti panenku a před ní ji roztloukl. To děvče jej proklelo a pak se mu to vrátilo na rodině,“ vzpomíná Libuše Jahodová.

K bezohlednému chování  docházelo nicméně i vůči Němcům, kteří v obci směli zůstat. Jednou, když se blížila zima, přišla za Gertrudou Vronkovou Němka a prosila ji o peřinu, protože jim žádná nezůstala. Maminka jí jednu dala, ale než s ní došla domů, peřinu jí vzal český soused s tím, že německé svini nic nepatří.   

Další podobný incident se přihodil paní Simonové, vdově po německém vojákovi. Měla na zahradě několik stromů, a protože jí byla každá koruna dobrá, nosila své ovoce do obchodu, aby jí je pan Vronka prodal. „Jednou se jí na jabloni urodila první čtyři veliká jablka. Když si je trhala, šel kolem pán, který bydlel kousek pod nimi, jablíčka jí rozšlapal a ještě ji zbil holí, že nemají vůbec na nic nárok. Takových lidí tam bylo víc,“ popisuje soužití s německým obyvatelstvem pamětnice.

Celá vesnice sáňkovala od České chalupy až do Kateřinek

V září 1947 nastoupila Libuše Jahodová spolu s dalšími třemi vrstevníky do první třídy. Ve volném čase však nejraději běhala s ostatními dětmi po lese, kde nacházely spoustu zajímavostí mezi věcmi, které lidé vyhazovali po Němcích. Kromě toho ráda četla a pomáhala rodičům v obchodě rovnat zboží, mlít mák nebo dělat drobné pochůzky.

Dle pamětnice byla tehdy obec Rudolfov i přes občasné národnostní rozepře milé a příjemné místo, kde lidé měli možnost velmi aktivního vyžití. Konaly se zde různé přednášky a spousta plesů, promítaly se filmy a němečtí starousedlíci stále pořádali oblíbené masopusty. Také bylo zvykem, že někdo z místních dal v zimě cestářům lahev pálenky, aby posypali silnici až později, a celá vesnice pak večer chodila sáňkovat od restaurace Česká chalupa až do Kateřinek.

V únoru 1948 hlídali v Rudolfově elektrárnu

Určitou nejistotu přinesl až politický převrat v únoru 1948, kdy se v Československu chopila moci komunistická strana. Z obavy před nejistým vývojem drželi obyvatelé obce Rudolfov hlídky a střežili elektrárnu. K žádnému incidentu ale naštěstí nedošlo. Po převratu byla obec nicméně politicky rozdělená. Hodně lidí vstoupilo do Komunistické strany Československa (KSČ), hodně jich bylo proti, ale navenek to nedávali příliš najevo. V roce 1948 vstoupil do strany i otec pamětnice.

„Tatínek vstoupil do KSČ, byl tam pět nebo šest let. Vzpomínám si, že v době procesů v padesátých letech byl věčně u rádia a vyprávěl nám, co se děje. Tatínek byl rozumný a vždycky mi vykládal o totalitních ideách, že to je ve skutečnosti jinak, než se říká. Později roztrhal stranickou knížku a rodina z toho měla velké problémy. Musel nechat i obchod, který začala vést maminka,“ dodává Libuše Jahodová.

Kvůli invazi jsem nedokončila horolezecké zkoušky

V září 1952 nastoupila pamětnice do šesté třídy na třetí osmiletou školu nedaleko Tržního náměstí v Liberci. V té době také začala vařit své první džemy, a protože ji i v dalších letech bavilo vařit a péct, rozhodla se po absolvování základní školy pro profesi kuchařky. Po vyučení v roce 1957 krátce pracovala v Textilkombinátu nedaleko Rudolfova jako tkadlena a po mateřské dovolené získala zaměstnání jako kuchařka na internátu. Krátce působila i v Rekreačním středisku propagační tvorby Praha, které sídlilo v Rudolfově přímo naproti elektrárně.   

Po rozvodu s prvním manželem se nadchla pro horolezení, kterému se chtěla začít více věnovat, a v srpnu 1968 se rozhodla pro absolvování takzvané horoškoly, která se měla konat v Mengusovské dolině ve slovenské části Vysokých Tater. Na tomto kurzu ji také 21. srpna zastihla zpráva o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, která zde měla potlačit údajnou kontrarevoluci. Ten den měla právě vést na zkoušku výpravu, kvůli strachu o rodinu však tuto cestu nedokončila.

„Nad námi létala letadla, a když jsme přišli na sedlo Váhy, kde jsme se mohli občerstvit, všichni tam byli smutní a z rádia se ozýval hlas: ‚Ano, přátelé, jsme okupovanou zemí.‘ Mysleli jsme si, že je to nějaká rozhlasová hra, ale bohužel nebyla. Když jsme se vrátili zpátky, tak jsem řekla, že kurz nedokončím, protože musím domů. Měla jsem doma tři děti a nemohla jsem zůstat,“ popisuje dramatické chvíle pamětnice.

Když přijela Libuše Jahodová 22. srpna do Liberce, panoval ve městě již klid a invazi připomínaly jen všudypřítomné transparenty s protisovětskými hesly. Pak se život zase začal pomalu vracet do normálu.

Manžel se celou válku schovával na židovském hřbitově

Do hor se však pamětnice s oblibou vypravovala i nadále. V roce 1969 mohla dokonce se zájezdem vycestovat do Julských Alp, kde se seznámila se svým druhým manželem, se kterým se na několik let odstěhovali zpět do Orlové, na Ostravsko. Jak vzpomíná, měla manželova rodina velmi pohnutý osud. Během vlny nacistických perzekucí došlo k usvědčení manželova otce Čeňka Skotáka  z odbojových aktivit a skončil v koncentračním táboře Mauthausen.  Asi po čtyřech měsících pak byl spolu s ostatními českými odbojáři zastřelen.

„Manžel a jeho sourozenci měli jít na převýchovu, ale jejich maminka je nechala okamžitě přejmenovat na své dívčí jméno Jahodová a své děti schovala u hrobníka na nějakém židovském hřbitově, kde byly až do konce války. Můj muž pak jezdil každý rok do Mauthausenu, když se tam konala tryzna,“ vypráví pamětnice.

Naše pekařství bylo vyhlášené po celém regionu

Pád totalitního komunistického režimu v roce 1989 přivítala Libuše Jahodová s velkým zájmem. Jak vzpomíná, byli zpočátku šťastní a těšili se na budoucnost, jakou jim přinese svoboda. Litovala však, že se revoluce již nedožil její tatínek.

V roce 1991 se pamětnice s manželem také pustili do samostatného podnikání a otevřeli si v Rudolfově bufet, který později přeměnili na vyhlášené pekařství. Pekli hlavně moravské koláče či sladké pečivo na svatby, a protože se pamětnice celý život držela toho, že nikdy nepoužívala průmyslové směsi a všechno si míchali postaru z kvalitních surovin, byli velice oblíbení po celém regionu. V povědomí lidí zůstala i díky svým dvěma dogám, které mívala v obchodě a které měli všichni rádi. Ve svém pekařství pracovala Libuše Jahodová celých patnáct let, kdy předala živnost dceři a odešla na odpočinek.

V době natáčení (2024) žila pamětnice již téměř sedmdesát devět let v Rudolfově, ráda luštila křížovky, stále pekla a chodila na dlouhé procházky se psy.