Radivoj Arcibiskup Simeon Jakovljevič (* 1926  †︎ 2024)

Arcibiskup Simeon - Radivoj JAKOVLJEVIČ

 

Původně jsem chtěl být divadelním režisérem

 

+ narozen 12. února 1926 v Praze

+ otec byl Srb, maminka Češka

+ v letech 1947–1953 studoval pravoslavnou duchovní akademii v Leningradě

+ v roce 1958 byl vysvěcen na kněze

+ dvakrát mu hrozilo odejmutí státního souhlasu

+ spolupracoval na ekumenickém překladu a výkladu Starého zákona

+ vydal několik knih (Doteky od jinud, Ježíšův příchod, Tajemství starozákonního proroctví

+ v roce 1998 byl vysvěcen na biskupa

+ v roce 2000 byl ustaven Posvátným synodem za biskupa olomoucko-brněnského

+ v roce 2006 byl zvolen arcibiskupem

 

Arcibiskup Simeon, rodným jménem Radivoj Jakovljevič, se narodil 12. února 1926 v Praze. Jeho otec Ing. Milutin Jakovljevič pocházel z významné srbské rodiny. Protože z dob studií znal Prahu a po válce se zamiloval do Češky Boženy Bártové, stalo se jeho druhou vlastí Československo. Z otcovy strany pak v rodu nezůstalo jen přímení, ale i srbský patriotismus.

 

Dětství prožil arcibiskup Simeon na samotě Záhoří u vltavských břehů, kde si otec jako inženýr zemědělství najal statek. Na roky strávené na statku arcibiskup velmi rád vzpomíná a o svém dětství a rodičích mluví s láskou. „Měli jsme velice krásné dětství. Museli jsme odmalička pracovat. Bratři se s nadšením účastnili toho zemědělského života. Já už méně, protože jsem k tomu nelnul jako bratři. Ještě za války jsem jezdil s traktorem. Byla to možnost, jak se uchránit od totálního nasazení v Německu. Ale dalo mi to hroznou práci, ten traktor zvládnout. Tak to bylo vlastně až do konce války. Já jsem tedy za války studoval. Ještě v Praze. Vystudoval jsem reálné gymnázium v Praze 10 - Karlíně a v pětačtyřicátém roce jsem ještě udělal doplňující maturitu z latiny a filozofie. Tu latinu jsem se učil, když jsem místo oktávy musel pracovat jako traktorista. Tak vždycky v šest hodin skončila práce, do sedmi jsem se navečeřel, pořádně umyl a pak jsem si sedl a do devíti jsem studoval tu latinu.“

 

Dospívání Radivoje Jakovljeviče připadlo na období druhé světové války. O to víc prožíval události, které se kolem něho děly. Začal si uvědomovat hrozící nebezpečí a vnímat okolní svět. V tu dobu studoval gymnázium v Praze a také se začal hlouběji zabývat otázkami víry. Všiml si totiž, že věřící lidé snadněji překonají útrapy této hrozné doby. „A já jsem se potom začal více zabývat otázkami víry. Začali mizet spolužáci. Přede mnou seděl nějaký Vojtěchovský. Pak najednou přestal chodit do školy. Později jsem se dozvěděl, že celou rodinu popravili. Já jsem si uvědomoval, že se může kdykoliv stát, že Němci se rozhodnou, že vyvraždí tuhle ulici nebo támhletu ulici. A říkal jsem si, že věřící lidé to nesou nějak lépe. Tak jsem začal číst bibli a začal jsem číst různé náboženské knihy. Vzpomínám, že jsem s velkým zaujetím četl myšlenky Blaise Pascala o náboženství. A že jsem si řekl, že když budu věřící a že až mě potom budou mučit a zabíjet, že to budu lépe snášet. Ovšem došel jsem k názoru, že Bůh určitě je. Ale že bych se byl méně bál, to říct nemohu. To až po válce jsem se dostal k tomu poznání, k bezprostřední zkušenosti, že Bůh je. To bylo později… Já jsem byl tehdy tak trochu ekumenický křesťan. Ani nevím, do jaké míry jsem byl křesťan. To ve mně teprve všechno zrálo a dohromady jsem toho o pravoslaví moc nevěděl.“

 

Studium teologie a pobyt v Leningradu

 

Po válce přemýšlel, co dál. Původně se chtěl stát divadelním režisérem, ale v atmosféře roku 1945 se chtěl věnovat něčemu praktičtějšímu. Přihlásil se tedy na teologickou fakultu v Praze. V roce 1946 mu byla kladně vyřízena jeho žádost o studia na duchovní akademii v tehdejším Leningradě. Pobyt v Leningradě byl jedním z nejkrásnějších období jeho života. Takto na něj vzpomíná: „V tom Leningradě, to byl krásný zážitek. Tam jsme žili v takovém jakoby zvláštním ráji. Třeba když se šlo na volby, tak všichni podle tváří poznali ty bohoslovce. Měli jsme dlouhé modlitby, bohoslužby a každodenní modlitby a tak dále. První rok, to byl takový služební rok. Mě bolely nohy, když jsem měl tři hodiny stát v tom kostele. Tak jsem si vždycky klekl, potom jsem stoupl a potom zase klekl. A když jsem se ohlédl, chrám byl přeplněný a plný hlavně žen a mezi nimi bylo mnoho mladých válečných vdov, které neměly kam dát dítě. Držely ho v ruce a tekly jim slzy a ony se modlily. Chrámů tam nebylo dost, takže všude to bylo přecpané. A já jsem si potom zvykl. Začal to být krásný zážitek. Chrám se zamykal na noc, ale kůr byl otevřen. Takže jsem mohl jít a modlit se celou noc na tom kůru. První rok byl takový zkušební. Pak jsme okusili té sladkosti modlitby a sladkosti bezprostředního stavu s Bohem. Prostě jsme s ním hovořili a on nás slyšel a mluvil k nám. Takže my jsme prožívali takový stav blaženosti.“

 

V Leningradu žili dost asketickým životem. Věnovali se hlavně studiu a modlitbám. „Ten první rok jsme měli maso akorát na Velikonoce. Živili jsme se hlavně kaší. K snídani jsme měli jednu kaši, k obědu jinou kaši a k večeři zase jinou kaši.“

 

Hned po příjezdu pana Jakovljeviče začaly pololetní prázdniny, a tak většina studentů odjela domů. S jedním sibiřským bohoslovcem ve chvíli volna vyrazili do Vyrice, ke starci Serafimovi pro požehnání. Vesnice byla uprostřed borového lesa, postavená z borových klád. Ke starci jeroschimonachovi Serafímovi tenkrát proudily davy žen, které hledaly své muže ztracené ve víru války. Po příchodu k domku Serafima je přivítala monaška, která o starce pečovala a studenty zvala dál, že už je čeká a že říkal, že dnes přijedou dva studenti z Leningradu. To, co stařec řekl, si Radivoj Jakovljevič zapamatoval celý život. Takto vzpomíná na průběh návštěvy: „Tak já jsem se zeptal, jestli u nás pravoslaví vydrží. A on řekl: ,Ano, vydrží. Ale musíš přiložit ruku k dílu.‘ A potom mi povídá: ,Víš, budeš arcibiskupem. Něco takového mě nikdy nenapadlo. Já jsem byl přesvědčený, jestli se stanu knězem, tak se ožením a budu někde knězem. A tohle, to mě velmi zarazilo. Tomu hochovi, co byl se mnou, jsem říkal: ,U nás žádní arcibiskupové nejsou. My máme metropolitu a pak jenom biskupy.‘ – ,No, do té doby to bude, když to báťuška řekl, tak určitě bude.‘ Já jsem z toho byl špatný. Potom asi za týden přijeli moji spolužáci: ,Radivoj, ty jsi byl u starce Serafima. Co ti řekl?‘ Já jsem mu řekl: ,No on mi povídal, že budu arcibiskupem. Ale mně to bylo divný. To mi nepřipadá možný.‘ A jeden z mých spolužáků mi říká: ,Podívej se, to nesmíš tak brát. Ten stařec Serafim je takovej hodnej dědeček, on má rád studenty a chce jim udělat radost. Tak všem slibuje, že budou biskupové. Dokonce Aljošovi Ridigerovi řekl, že bude patriarchou.“ (Alexej Michajlovič Ridiger byl jako Alexej II. patriarchou ruské pravoslavné církve v letech 1990 až 2008 – pozn. autora.)

 

Problémy s režimem

 

Po návratu z Leningradu učil šest let na teologické fakultě v Prešově. Toto období nebylo pro Radivoje Jakovljeviče lehké a na fakultě se mu nedostávalo klidu k vyučování. Byl neustále obtěžován úřadem pro věci církevní v Bratislavě.

 

V roce 1958 se Radivoj Jakovljevič oženil s Růženou Slámovou a byl vysvěcen na kněze a přeložen do Mariánských Lázní. Manželka pocházela z Vysokého u Žďáru nad Sázavou a její otec byl největším sedlákem v obci. V době kolektivizace se na něj zaměřila Státní bezpečnost a kvůli zabijačce, kterou neoznámil na úřadech, byl odsouzen na dva roky vězení a celá rodina byla odsunuta do Chotětova u Mladé Boleslavi. Takto celý příběh zaznamenal arcibiskup Simeon: „Tchán byl kulak. Tedy byl největší sedlák z Vysokého u Žďáru nad Sázavou. Měl nějakou zemědělskou školu, takže měl perfektní statek, perfektní hospodářství. No a když už přišli komunisté, tak zabil prase. Oni už na něj číhali. Poznali to a zavřeli ho na dva roky a vystěhovali maminku. Mohla si všechno odnést na jednom nákladním autě. Co se jim vešlo, to si mohli odvézt. Takže tam zůstala manželčina knihovna, zůstalo tam její pianino. Teď stroje vyvezli za vesnici. Ty tam zmokly a zničily se. Na to nikdo nedbal. Řadu věcí si poschovávali po vesnici. Celá ta vesnice, to byli všelijaký příbuzný a hrozní přátelé. Takže různé věci si poschovávali u těch sousedů, kteří jim to potom zapřeli.“

 

Na mariánské farnosti sloužil čtyřicet let. Ještě dnes se tam cítí jako doma a na tamější věřící nedá dopustit. Místní děti vyučoval náboženství. Podle tehdejších zákonů ale děti nesměl shromažďovat mimo školu nebo církevní budovu, a tak mu nezbývalo nic jiného, než je jednotlivě navštěvovat v rodinách. V roce 1967 ho udala učitelka, že shromažďuje věřící a učí je náboženství. Hrozilo mu odejmutí státního souhlasu a vyloučení z církve. Dostal však žloutenku a jeho nemoc trvala až do jara 1968. V tehdejší uvolněné době nebylo v zájmu krajského tajemníka tento případ dál řešit. Další problémy se státní mocí měl v roce 1976, kdy návrh na jeho odvolání z Mariánských Lázní přišel přímo z Prahy. Následoval čtrnáctihodinový výslech na policii. „Čtrnáct hodin mě vyslýchali. Nakonec mně řekli, že budu muset pryč z Mariánských Lázní nebo že mně seberou státní souhlas a že nebudu moct být knězem. Ledaže bych hlásil, když bude někdo protistátní.“ To odmítl a kupodivu to nemělo žádné následky.

 

Po roce 1989

 

V roce 1998 byl Radivoj Jakovljevič v pražské katedrále vysvěcen na biskupa a přijal jméno Simeon (na počest prvního srbského knížete Stevana Nemanji - Simeona Myroronícího). O dva roky později byl uveden na stolec olomoucko-brněnské eparchie a v roce 2006 byl vysvěcen na arcibiskupa.

 

Z arcibiskupa Simeona vyzařuje životní moudrost a klid. Ve svém životě napsal několik knih a i dnes stále přispívá do pravoslavných časopisů.

 

Pro Post Bellum natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz