Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Jakub (* 1948  †︎ 2021)

• narozen 12. října 1948 v Drahanovicích u Olomouce

• kvůli špatnému kádrovému posudku nesměl studovat střední školu

• v letech 1963 až 1966 se v Olomouci učil zámečníkem

• v letech 1966 až 1968 studoval na vojenské škole ve Vyškově

• vstoupil do Komunistické strany Československa

• roku 1970 byl kvůli nesouhlasu s okupací degradován a vyhozen z armády

• do sametové revoluce v roce 1989 pracoval v dělnických profesích

• zemřel 27. prosince 2021

Psal se únor roku 1948, kdy Klement Gottwald v Praze na Václavském náměstí přednesl svůj slavný projev a moc v Československu převzali komunisté. Téhož roku na podzim přišel v obci Drahanovice nedaleko Olomouce na svět Ladislav Jakub. Nikdo z rodiny netušil, že Ladislav jednoho dne také vstoupí do komunistické strany. Bylo to na jaře 1968, kdy svitla naděje na demokratizaci režimu. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa se netajil nesouhlasem se zásahem cizích armád a upadl u komunistů v nemilost.

Rodina na černé listině

Ladislav Jakub vyrůstal v Olomouci, kde také navštěvoval základní školu. Z té doby mu v paměti utkvěly povinné prvomájové průvody. „Jako děti propagandu nevnímáte. Ta hrůza vám ale dojde v dospělosti,“ říká.

Poté, co ukončil základní školu a přemýšlel, co bude dělat dál, podal si přihlášku na olomouckou strojní průmyslovku. Jeho rodiče však záhy zjistili, že škola přihlášku vůbec neodeslala. „Byli jsme už tehdy na černé listině. Otec byl totiž v osmačtyřicátém předsedou tamního Sokola, soudruzi do toho najednou začali mluvit, on jim k tomu ale taky řekl svoje. Všechno to pak použili proti němu. V práci musel na horší pozici. Kvůli mé škole byl schopen dát někomu i pár facek, ale nechtěli jsme, aby skončil v kriminále,“ líčí pamětník okolnosti, kvůli kterým nemohl studovat střední školu.

Ladislav nakonec nastoupil do učení na zámečníka v olomouckých Kovoopravnách. Technika ho však stále lákala, a tak se po získání výučního listu v roce 1966 rozhodl, že nastoupí na dvouletou vojenskou školu tankových techniků ve Vyškově u Brna.

Kasárna obklíčily tanky

Říká, že už tehdy ve Vyškově cítil, že se komunistický režim uvolňuje. „I naši důstojníci o tom mluvili,“ vzpomíná Ladislav Jakub na dobu druhé poloviny 60. let. V Československu nastal takzvaný obrodný proces, který vyvrcholil v roce 1968 a vešel do dějin jako pražské jaro. V lednu roku 1968 se stal prvním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Československa (KSČ) proreformní komunista Alexander Dubček, v březnu abdikoval prezident Antonín Novotný. Pražské jaro pokračovalo až do noci z 20. na 21. srpna, kdy vojska států Varšavské smlouvy v čele s armádou Sovětského svazu překročila hranice Československa, aby započaté reformy zastavila.

Ladislav Jakub byl v tu dobu již vojákem z povolání a členem komunistické strany, do které vstoupil v dubnu 1968 během pražského jara. V armádě zastával funkci technika roty u tankového pluku v Přáslavicích u Olomouce. „Toho 21. srpna jsem jel zrovna do kasáren. Byla už obklíčena moderními sovětskými tanky T-72. Hlavně děl mířily na nás. Říká se, že jsme se prý měli bránit, ale to je nesmysl. Kdyby těch asi padesát tanků zahájilo palbu, v minutě by nás rozstřílely na kusy. Všichni bychom zahynuli,“ je přesvědčen Ladislav Jakub.

Rudí fašisti a zločinci

Vojáci strávili v kasárnách nucené tři týdny, během nichž nikdo nesměl dovnitř ani ven. Bránu hlídali Sověti ozbrojení samopaly. „Nevěděli jsme, co bude. Vojáci základní služby to brali s rezervou, ale mnozí vojáci z povolání se začali projevovat jako kovaní komunisté. Začali prohlašovat, že je to tak správně, že se konečně udělá pořádek. Já jsem jim na to říkal: ,Jaký pořádek? Vždyť Brežněv, to je rudý Hitler,‘“ vypráví pamětník.

Kvůli svým názorům, se kterými se vůbec netajil, byl Ladislav Jakub během prověrek, jež se uskutečnily v roce 1970, vyloučen z armády. Jako mnoho dalších důstojníků, i jeho předtím degradovali na vojína. „Řekl jsem jim, ať mi nevykládají nic o tom, že Sovětský svaz je náš přítel, protože jsou to obyčejní rudí fašisti a zločinci. Sám jsem u prověrek řekl, že za tohoto stavu nemíním být ve straně, a vrátil jsem jim stranickou knížku,“ líčí Ladislav Jakub.

Z důstojníka závozníkem

Po vyhazovu z armády si Ladislav našel práci jako závozník u firmy Drobné zboží Olomouc. Jeho šéfem byl sice kovaný komunista, ale spíše než kádrový profil jej zajímalo, co Ladislav umí. Vypracoval se brzy mezi nejlepší zaměstnance. Některým kolegům se to podle něho nezamlouvalo. „Nejvíc to vadilo mým vrstevníkům, kteří po osmašedesátém hromadně vstupovali do strany,“ říká pamětník.

Během zaměstnání u Drobného zboží si Ladislav jako závozník všímal rozdílu v kvalitě dodávaného zboží. Například do režimem vyzdvihovaného ocelového srdce republiky Ostravy se podle něj vozily kvalitnější potraviny, které se v Olomouci daly sehnat pouze pod pultem anebo vůbec. Když jednou přijel z Rakouska vlak plný kvalitního toaletního papíru, což bylo tenkrát nedostatkové zboží, v obchodech se prý vůbec neobjevil. „Všechno si rozebrali komunisté z národního výboru,“ líčí Ladislav Jakub.

Vzpomíná si také, že na pracovištích se často jen předstírala práce, zato se hojně popíjel alkohol. Když se o tom Ladislav zmínil vedoucímu, protože mu vadilo, že bere stejný plat jako ti, kteří polovinu směny propijí, dostalo se mu výmluvné odpovědi: „Když ono to jinak nejde.“ Po devíti letech odešel ředitel, který nad Ladislavem po celou dobu držel ochrannou ruku. „Už mě tam nic nedrželo, rozhodl jsem se, že odejdu.“

Paneláky plné udavačů

Na konci sedmdesátých let byl Ladislav již ženatý otec dvou dětí. Nastoupil jako dělník do olomouckého podniku Kovodřevo. Tam pracoval až do roku 1990, potom přestoupil do soukromé výtahářské firmy. Osmdesátá léta prožil v relativním klidu. „Paneláky, kde jsme žili, byly sice plné udavačů, stejně jsem si moc nebral servítky. Na jedné veřejné schůzi jsem řekl, že všichni komunisté patří na Sibiř, a nic se mi za to nestalo. Už to nebylo tak ostré jako kdysi. Režim slábl.“

Ladislav Jakub si vzpomíná, že těsně před sametovou revolucí podepsal nějakou petici. S velkou pravděpodobností se jedná o iniciativu Několik vět, kterou na jaře roku 1989 sepsali disidenti z okruhu Charty 77. Žádali především propuštění politických vězňů a dodržování lidských a občanských práv. Signatářů bylo kolem čtyřiceti tisíc. Režim zareagoval protikampaní a mnohé šiřitele petice stíhal.

Psal se 17. listopad 1989 a v Československu propukla sametová revoluce. V Olomouci se revoluční dění soustředilo na Horním náměstí u sloupu Nejsvětější Trojice. Na improvizovaném pódiu promlouvali herci z Moravského divadla a průběžně podávali informace o vývoji situace. Ladislav Jakub se těchto setkání pravidelně účastnil. „Hodně jsem to prožíval a strašně jsem tomu fandil. Slušní lidé si tehdy mysleli, že se s něčím zatočí, ale nezatočilo,“ říká pamětník, který se nemohl smířit s tím, že komunisté byli i po třiceti letech od pádu komunistické totality ve vrcholné politice a spolurozhodovali o věcech veřejných.