Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Ján (* 1952)

• narodil se 11. června 1952 v Doloplazech (okr. Olomouc)

• kvůli protisovětským nápisům byl v roce 1968 vyhozen z učení bez možnosti si vzdělání doplnit

• v letech 1969 – 1971 absolvoval náhradní vojenskou službu u Vojenských staveb

• spoluzakladatel Občanského fóra v Zetoru Hanušovice

• výuční list získal v roce 1992

• v letech 1997 – 2013 pracoval jako psovod u Městské policie Šumperk

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa dne 21. srpna 1968 přinesla mnoha lidem vedle pocitu strachu, bezmoci a vzteku také existenční potíže. Ti, kteří s vpádem Sovětů nesouhlasili, museli čelit výhrůžkám, nátlaku a šikaně komunistického režimu. Z profesorů na univerzitách se stávali topiči. Studenti byli vyhazováni z fakult. Komunisty, kteří během pražského jara sympatizovali s obrozeneckým hnutím, režim vyloučil z komunistické strany. Milanu Jánovi bylo v roce 1968 šestnáct let. Když odmítl smazat protisovětské nápisy, kterými spolu s kolegou z aloisovské papírny popsali dlouhou tovární zeď, verdikt zněl jasně: „Zařídíme, aby ses nemohl vyučit na žádné škole v zemi!“

Propadal jsem z dějepisu

Milan už jako malý dychtivě hltal vyprávění dědečka Antonína. Příběhy o tom, jak kluci za války lezli na nákladní auta, odkud vyhazovali německé vysílačky, se mu vryly pod kůži. A dědeček také mluvil o tom, jak komunistický režim chybně interpretuje moderní dějiny. „Děda mi zakázal o tom ve škole mluvit, abychom neměli problémy. Ale bylo toho víc. Tatínek mého kamaráda Milana Rajnohy - to byl Slovák a vyprávěl o tom, jak Gustáv Husák při Slovenském národním povstání vždycky zalezl někam do díry a vyšel ven, až když bylo bezpečno.  A měli jsme učitele dějepisu, který líčil, jak to bylo s osvobozením Československa, že tu vedle Rusů byli také Američani. Nedoučil ani školní rok. Po něm to vzala učitelka, u které jsem propadal,“ vzpomíná na léta povinné školní docházky Milan Ján, který se narodil 11. června 1952 v Doloplazech (okr. Olomouc).

Útěk z učňáku

V roce 1967 nastoupil Milan jako učeň do skláren ve Valašském Meziříčí. Na internátu vládl přísný polovojenský režim. Vycházky byly jednou týdně a víceméně za odměnu. Jednoho dne kdosi v pátém patře odhodil nedopalek. Viník to svedl na Milana, který pak musel všech sedm pater vytřít. Když se to dalšího dne opakovalo znovu, rozhodl se, že uteče. „Chtěl jsem jet okamžitě domů, ale nepustili mě. Tak jsem si sbalil věci do síťovky, s velkou taškou bych neprošel přes vrátnici. Kamarád mi ji pak hodil z okna záchodu. Přijel jsem domů, řekl tátovi, jak se věci mají a už jsem tam nešel.“ Brzy nato přišel domů dopis, ať Milan Ján dobrovolně nastoupí zpět do učení, jinak bude přivezen Veřejnou bezpečností. „Však počkej doma, aspoň nebudeš muset platit vlak,“ řekl jeho otec. O dva týdny později přišel druhý dopis, ve kterém stálo, že v učilišti je dalších dvě stě učňů, kteří jsou spokojeni a že o jednoho takového, jako je Milan Ján, škola nestojí.

Světla, auta a tanky s rudou hvězdou

Díky otcovým známostem mohl Milan nastoupit do Papíren Aloisov v Alojzově na Šumpersku. Ve fabrice, jejíž historie sahá do roku 1881, byl v tu dobu jediným učněm, a dokonce měsíčně pobíral plat okolo pěti set korun. Když o necelý rok později překročily sovětské tanky československé hranice, všechno se od základů změnilo.

Milan a jeho kamarádi se v noci na 21. srpna 1968 zdrželi v Hanušovicích na oslavě narozenin. Bylo pozdě po půlnoci, když se pěšky vraceli do Alojzova. „Najednou proti nám auta, světla, tanky. S ruskými hvězdami. Kolona na kilometr dlouhá. Kličkovali po silnici, museli jsme jít příkopem. Měli jsme strach. Mysleli jsme si, že to je nějaké cvičení, ale hned ráno jsme se dozvěděli celou pravdu,“ říká Milan Ján.

Běž domů, Ivane!

Někteří zaměstnanci alojzovské papírny se rozhodli, že dají Sovětům najevo, co si o celé akci myslí: „Mistři nám namíchali barvu, vyrobili šablonu a my jsme šplhali zavěšení na laně po betonovém plotě a psali jsme: ,Dubček, Černý, Svoboda je budoucnost národa!´ Mezitím jsme už psali i nápisy na cesty. Bylo nás pět, měli jsme štětky a kýbl s vápnem. Psali jsme: ,Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša, my tě tady nechceme!´ To už přijela Veřejná bezpečnost. Naskákali jsme do pole. Ti policajti svítili baterkami do obilí a řvali, ať vylezeme, ale za námi si netroufli. Potom odjeli a my jsme na tu silnici připsali: ,Dubček ti to spočítá!´“ Celou noc se to takto opakovalo. Příslušníci Veřejné bezpečnosti vždy přijeli, barvou zatřeli nápisy, co Milan s kamarády mezitím napsali, a odjeli. „Ráno byla celá silnice od zatáčky k lesu zamalovaná bílou barvou a každý se divil proč,“ usmívá se pamětník.

Vy už se nikdy nevyučíte

Asi tři týdny nato přišla od vedení papíren reakce na protiokupační hesla, která Milan s kolegou Antonínem Kotrašem napsali na plot fabriky. Znovu se míchala barva, tentokrát s příkazem, že nápisy musí zmizet. „Řekl jsem jim, že to dělat nebudu. Že to udělám jedině tehdy, když Rusové odejdou. Potom si mě zavolal ředitel s tím, že pokud to nezamaluju, přestanou mi dotovat učení a můžu nastoupit na dvojsměnný provoz. Tak jsem mu řekl, že když je to takhle, skončím v papírně úplně,“ říká Milan Ján. „Garantuji vám, že odteď už vás nikde do žádného dalšího učení nevezmou,“ reagoval ředitel okamžitě. A myslel to vážně. Milan se, přes mnoho dalších pokusů přihlásit se na učňovský obor, skutečně na jinou školu až do sametové revoluce nedostal. Vyučil se až v roce 1992, když mu bylo čtyřicet let.

Husák na červeném koberci

Poté, co Milan Ján odešel z Papíren Aloisov, nastoupil jako dělník k lesům. Bylo mu šestnáct let. Rok nato se oženil s Marií a brzy se jim narodila dcera Pavlína. Milan jako mladý živitel rodiny nastoupil na náhradní vojenskou službu k Vojenským stavbám do Prahy. „Stavěli jsme úsek dálnice Spořilov – Benešov. Když to bylo hotové a ten úsek se otevíral, bylo to slušné divadlo. Přijely Tatry šest set třináctky. Jedna z nich byla prázdná. A najednou vedle v poli přistál vrtulník. Z něj vystoupil Gustáv Husák a po červeném koberci, co se vinul až k silnici, došel k autu. My jsme v průvodu za ním jeli autobusem a pak se ten úsek dálnice slavnostně otevíral,“ vzpomíná Milan Ján na náhradní vojenskou službu, kde prožil devatenáct měsíců. Poté ještě musel narukovat k povinnému vojenskému výcviku do Ostrova nad Ohří. „Tam to bylo plné absurdit. Třeba jednou na mě řval důstojník, že je nálet a že už se blíží nepřátelská letadla. Jenom jako. Musel jsem si lehnout na zem a předstírat, že střílím do vzduchu, dělal jsem pusou: ,Ratatatata.´ Jinak k ostrým nábojům jsme se dostali pouze při cvičných střelbách. Pět měsíců vojenského výcviku jsme strávili natíráním pneumatik náklaďáků načerno, aby vypadaly jako nové. Nebyli jsme pétépáci, ale myslím si, že jsem byl takto zařazený kvůli tomu, že jsem měl ten malér na učňáku,“ hodnotí svoji vojenskou službu pamětník.

Roztrhal jsem přihlášku do strany

Nepřízeň komunistického režimu dopadla i na Milanovu dceru Pavlínu. Když se hlásila na jesenické gymnázium, nechtěli ji přijmout z důvodu, že její otec není členem strany a že není veřejně činný. Několikrát za ním přijeli, aby podepsal přihlášku: „Nikdy jsem jim to nepodepsal. Jednou mi to dali na mostě, vzal jsem to, roztrhal a pustil dolů do vody. V Jeseníku byl naštěstí rozumný ředitel, který mi řekl, že když dcera řádně udělá zkoušky, nebude důvod pro její nepřijetí. Na jeho doporučení se později dostala i na vysokou školu.“

Bezpečnost nás honila po fabrice

Po deseti letech práce v lese nastoupil Milan Ján do Zetoru v Hanušovicích. I zde se pokoušel přesvědčit personální oddělení, aby mu umožnili doplnit si učňovské vzdělání. Marně. „Neustále to všelijak odkládali. Až po revoluci jsem se dozvěděl, že jsem měl v papírech napsané, že jsem nepřítel komunistického režimu a že se moje vyučení nedoporučuje,“ říká Milan Ján, který během sametové revoluce v roce 1989 prožil v Zetoru dramatické okamžiky. „Když už se to dalo do pohybu, přijeli kluci z Brna a dovezli nějaké plakáty. My jsme to s několika kolegy, co byli stejného smýšlení, nadšeně vylepovali. A netrvalo dlouho, zase přijela pátá bé. Honili nás po lisovně, ale my jsme tu fabriku dobře znali. Nechytili nás,“ usmívá se Milan Ján, jeden ze zakladatelů hanušovického Občanského fóra.

Sametová revoluce v Hanušovicích

V Zetoru bylo třeba sesadit staré kádry. Z brněnské pobočky přijeli na pomoc členové Občanského fóra v čele s Václavem Grulichem, pozdějším poslancem a ministrem vnitra za vlády Miloše Zemana. „Proběhlo tam tajné hlasování, kde se jednalo především o to, aby ti stávající pohlaváři vyletěli. Bylo nás tam tři sta zaměstnanců. Čtyřicet jich nesouhlasilo, deset se zdrželo hlasování, jinak byli všichni zajedno. Grulich pak přišel za ředitelem Ráčkem a řekl mu: ,Takže od příštího týdne tady končíš,´“ vzpomíná Milan Ján na vypjaté okamžiky sametové revoluce v Hanušovicích.

Protože se odmala věnoval kynologii, rozhodl se na konci devadesátých let, že vstoupí jako psovod k Městské policii v Šumperku. Prošel výběrovým řízením, náročnými psychotesty a školením v Příbrami. „Sloužil jsem u měšťáků šestnáct let a teď si užívám důchod. Po tom všem mě nejvíc udivuje, že komunisté jsou stále ve vládě,“ dodává Milan Ján.