Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Janatová (* 1941)

Nechtěli do JZD. Otce komunisti uvěznili, dceru vyloučili ze školy

  • narodila se 15. ledna 1941 v Nové Vsi nad Popelkou

  • kvůli komunistické měnové reformě v roce 1953 přišel otec František Blažek o velkou část úspor

  • rodiče se bránili vstupu do družstva v rámci kolektivizace

  • otce komunisti uvěznili v roce 1957 pod záminkou toho, že kritizoval potlačení protestů v Maďarsku

  • pamětnici vyloučili ze střední školy, bratr musel odejít na vojnu k pomocným technickým praporům

  • společně s matkou hospodařily na statku přes dva roky samy

  • po návratu otce z vězení se rodina přestěhovala na hospodářství v Kruhu u Jilemnice

  • do družstva nakonec vstoupili, pamětnice tam pracovala jako pokladní

  • v Kruhu potkala svého budoucího manžela Jana Janatu, proti jeho rodině komunisté též brojili

  • po sametové revoluci získali Janatovi zpět své rodinné statky, rozhodli se je spojit

  • v roce 2022 žila Marie Janatová v Kruhu, kde s manželem a synem zemědělsky podnikali

Paní Marie Janatová, rozená Blažková, se narodila roku 1941 v podkrkonošské vesničce Nové Vsi nad Popelkou v malé chaloupce s doškovou střechou. Její otec pocházel ze statku v 20 km vzdálené Horní Branné. Velmi brzy šel do služby ke statkáři panu Hrubému, kde byl velice spokojen, získal potřebné zkušenosti a také si samozřejmě vydělal nějaké peníze. Přesto, že by jako nejstarší ze sedmi dětí zdědil rodinnou usedlost po rodičích, pronajal si na deset let za našetřené peníze statek ve Valteřicích. Ve Valteřicích poznal i maminku paní Marie – svoji budoucí ženu. Maminka byla od šesti let oboustranný sirotek. Tenkrát bylo povinností obce, aby se o nezaopatřené děti postarala, a tak putovala od rodiny k rodině. Byla velmi poctivá a pracovitá, a proto od svých patnácti let zůstala už nastálo u pana starosty Másla. Naučila se tam mnoha domácím pracím a také poznala svého budoucího muže Františka Blažka. V roce 1928 byla svatba. Když se desetiletý pronájem valteřického statku chýlil ke konci, dozvěděli se mladí Blažkovi o možnosti koupit statek v Nové Vsi nad Popelkou. Neváhali a chalupu se 17,5 ha pozemků koupili. Později se ukázalo, že to bylo velmi šťastné rozhodnutí, neboť Valteřice spadaly do pásma Sudet, tudíž by později o všechny peníze přišli. Společně tedy hospodařili v Nové Vsi. V roce 1939 se jim narodil syn František a o dva roky později dcera Marie. Dařilo se jim dobře. Zabývali se lnem i travními a jetelovými semínky. V tomto oboru byl otec paní Marie opravdový mistr. Plnili tím i povinné dodávky, nemuseli mít tolik krav nebo prasat. Dokonce si mohli dovolit zaměstnat služku a čeledína. Obzvláště na Lenku, která nastoupila k Blažkům do služby v roce 1947, vzpomíná Marie velmi ráda. Lenka byla milá, drobná a velmi pracovitá dívka. S malou Maruškou chodila do kostela a brávala ji s sebou například i na návštěvu ke svým příbuzným. Zůstala u Blažků až do doby, než se odstěhovali z Nové vsi do Kruhu u Jilemnice – tedy celých dvanáct let. V padesátých letech, když už sedláci nesměli mít žádné pomocníky, nastoupila Lenka do zaměstnání. Přesto dále Blažkovým pomáhala v domácnosti i na poli. Na oplátku u nich našla vřelý domov. Jako mladá svobodná žena měla Lenka také nastoupit do ¨prasečáku¨ v nedalekém Žernově. Takové práce se ale bála. Východiskem by byl sňatek, a tak si narychlo sehnala prvního ženicha, který byl právě po ruce – vdovce pana Zajíce. Nahlásila na úřady, že se bude vdávat, ale na poslední chvíli si to rozmyslela a jednoduše nikam nešla. Svého přesto dosáhla, v Žernově s ní už nepočítali, a tak mohla nastoupit do továrny.

Při druhé vlně kolektivizace v roce 1957 bylo rozhodnuto, že všichni sedláci musí vstoupit do JZD. Blažkovi nevstoupili a nebyli jediní. Za to bylo potřeba někoho pro výstrahu potrestat. František Blažek se ničeho zlého nedopustil, jen snad toho, že si při odvozu mléka do mlékárny povídal s ostatními hospodáři o tehdejší situaci v Maďarsku. Ať už úmyslně nebo jen omylem se o tomto rozhovoru zmínil jeden ze sousedů na nesprávném místě. Netrvalo dlouho a tatínek paní Marie byl za pobuřování odsouzen do vězení. Nejprve na 18 měsíců a po odvolání na dva a půl roku. Byla to doba, kdy se rozhodně nevyplácelo řídit se rčením co na srdci to na jazyku. Přitom František Blažek byl, na rozdíl od své rázné ženy, velmi mírný a klidný člověk. Paní Blažková už totiž jednou musela za svoji prostořekost zaplatit pokutu 10 tisíc Kčs. To když přišel na statek tajemník sjednávat povinné dodávky a ona mezi řečí prohodila, že Stalin by už dávno měl prdět do hlíny…

To ale zdaleka nestačilo. Marie studovala Střední zemědělskou technickou školu, obor účetní evidence, v Hradci Králové – Kuklenách. Na začátku třetího ročníku si ji vyžádal ředitel a oznámil ji, že musí školu okamžitě opustit. Ani rozloučit se se spolužáky neměla dovoleno. (Školu už nikdy nedokončila. Později, v roce 1961, to sice zkoušela, ale nebylo ji bohužel umožněno pokračovat ve třetím ročníku, musela by nastoupit znovu do prvního. Nesměla uvádět, za jakých okolností ze školy odešla. V té době už ale poznala svoji životní lásku a místo studia přišlo vdávání).

Co bylo dál? Šestnáctiletá dívka pomáhala mamince v hospodářství. Bratr František odešel na vojnu, a tak na veškerou práci zůstaly s maminkou samy. Musela orat, sít a zastat i další zemědělské práce. Při sušení a žních jim naštěstí pomáhaly dívky ze Sokola. Každá rada od přátel a příbuzných byla dobrá. Na druhou stranu se někteří lidé báli s Blažkovými byť jen promluvit. Tatínek příliš poradit nemohl, směly mu napsat pouze jeden dopis za měsíc. Zůstal jim jen jeden kůň. Traktor jim zabavilo družstvo, mohly se jen z dáli dívat, jak s ním jezdí po syřenovských polích. Snad i z té křivdy se rozhodly, že do JZD nevstoupí. Vše ale vydržely a dokonce za rok našetřily 15000 Kč. Za 7000 Kč se s maminkou rozhodly koupit bratrovi Františkovi motorku JAWU 250.

Přišel rok 1959. Matku s dcerou navštívili dělníci a přemlouvali je, aby přeci jen do JZD vstoupily. Ony ale bez vědomí tatínka nechtěly nic rozhodnout. Vyjednali jim tedy u otce mimořádnou návštěvu. Marie nasedla na JAWU, za ni se posadil jeden ze zmíněných dělníků a odjeli do vězení v Borči u Mladé Boleslavi. Zlomený tatínek jen hlesl: Mařenko podepiš to, já bych se odsud jinak nedostal.

Koncem roku 1959 se Mariin tatínek vrátil z vězení a bratr František z vojny. V nedalekém Kruhu u Jilemnice byl k prodeji pěkný statek, a tak se rodina Blažkova rozhodla přestěhovat. Chalupu i pozemky byli nuceni darovat státu. Marii byla přidělena práce v kanceláři. V Kruhu poznala i svého budoucího manžela Jana Janatu, narozeného 28. září 1936 v Jilemnici, a následovala ho do stavení 200 let starého, také v Kruhu u Jilemnice. Na jejich svatbě se seznámil mladý František se sestrou Jana Janaty Oldřiškou a do roka byla druhá rodinná svatba. V roce 1963 se manželům Janatovým narodil syn Pavel a o dva roky později dcera Mirka.

Po revoluci v roce 1989 získala paní Marie pozemky v Nové Vsi zpět do vlastnictví. Bratr František byl již po smrti, zemřel velmi mladý ve 44 letech. Od roku 1990 společně se svým manželem a synem doposud v Kruhu u Jilemnice soukromě hospodaří. Syn Pavel je již sedmou generací rodu Janatů žijící v této usedlosti.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Soutěž Příběhy 20. století