Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Josef Jančář , CSc. (* 1931)

• narozen 16. června 1931 v Těšově u Uherského Brodu

• v dubnu 1950 musel opustit salesiánské gymnázium v Mníšku pod Brdy uzavřené v rámci Akce K

• roku 1958 ukončil studium národopisu na filozofické fakultě v Brně

• v roce 1964 se stal ředitelem Slováckého muzea v Uherském Hradišti

• v roce 1969 byl z pozice ředitele muzea vyhozen

• následoval úřední zákaz působení v kultuře

• roku 1979 nastoupil jako odborný pracovník do Ústavu lidové kultury (ÚLK) ve Strážnici

• v roce 1989 se stal ředitelem ÚLK

• je držitelem Ceny Ministerstva kultury, Ceny města Uherské Hradiště a Zlínského kraje

Josef Jančář je uznávaný etnograf, ředitel Slováckého muzea v Uherském Hradišti, první porevoluční ředitel Ústavu lidové kultury ve Strážnici. Za jeho působení byla schválena Koncepce péče o tradiční lidovou kulturu. Jeho profesní život byl poznamenán zákazem práce v oblasti kultury po roce 1969.

Rodiny se nechávaly hromadně fotografovat

Josef Jančář se narodil 16. června 1931 v Těšově u Uherského Brodu. Vyrůstal jako nejstarší ze šesti sourozenců. „Všední dny se odvíjely podle prací na poli. Mojí povinností bylo zametat v sobotu dvůr. Taky jsem vozil na trakaři vykynuté těsto na chleba do pekárny. Život na dědině probíhal jednotvárně, lidé měli pole a starali se o hospodářství.“ V obci fungovaly tělovýchovné jednoty Sokol i Orel, Josef chodil do Orla. Krátce poté, co nastoupil Josef do školy, začala druhá světová válka. Z rodiny nebyl nikdo odveden, chlapci rádi pozorovali přesuny vojáků. „Když začala válka, lidé měli obavy, co přijde, a skoro každá rodina se chtěla vyfotit. Také si lidé dělali zásoby, nakupovali třeba mýdlo a látky.“

Těšov byl osvobozen v dubnu 1945. Lidé měli z přechodu fronty obavy, protože z nedalekých Karpat bylo slyšet bombardování. „Rodiče nás odvedli k prarodičům do Újezdce, kde jsme byli ve sklepě asi pět dní. To byla tlačenice, každý seděl nebo ležel někde v koutě a vzpomínám si na vlhkost, která tam byla.“ Větší obtíže fronta v obci nepůsobila, vojsko postupovalo rychle od Slovenska na Luhačovice. Když jely tanky po silnici, utekl Josef ze sklepa a šel se dívat. „Dostal jsem pak od rodičů. Taky jsem viděl, jak kousek od nás ležel mrtvý voják, to byl pro mě jako kluka hrozný zážitek.“

Byli jsme mladí, strach jsme neměli

Hned po přechodu fronty se studenti vrátili do škol, Josef do měšťanky v Uherském Brodě. Rok po válce se Josef rozhodoval, kam dál. S otcem uvažovali o vyučení elektrikářem. Josef dostal do ruky leták, který zval mladé lidi do Šumperka do školy textilních řemesel. Po skončení školy nastoupil jako tkadlec v Moravolenu v Šumperku.

„V době studií jsem se dostal do farního kroužku, kde se dělaly biblické závody.“ Josef dostal příležitost jít studovat na nedávno otevřený salesiánský ústav v Mníšku pod Brdy. Na gymnázium nebyly potřeba finanční prostředky, církevní školy v té době tak umožňovaly studium i chlapcům z vesnických rodin. „Bylo to zajímavé a nové. Studovali jsme, sportovali, hrál jsem v dechovce na křídlovku.“

V dubnu 1950 v komunistickém Československu proběhla akce K, násilná likvidace klášterů a mužských řeholních řádů. „V noci přijela Bezpečnost, uzavřeli gymnázium a řekli, že každý může jít na své původní pracoviště. Kněze soustředili do klášterů. Museli jsme se obléct, mezitím oni už ty profesory odvedli. Velitel bezpečáků s námi sepsal protokol a pak jsme mohli odjet. Strach jsme ani neměli, byli jsme mladí kluci, stalo se to a nemohli jsme to ovlivnit.“

Učili jsme se vnímat národopis v evropském kontextu

Josef se vrátil do Šumperka do práce, ale hned se začal připravovat na rozdílové zkoušky na gymnázium do Uničova. „Do Šumperka nebylo vhodné se hlásit, tak to bylo hodně pod dohledem sekretariátu strany.“ Hned v září 1950 nastoupil student na gymnázium, bydlel na faře v Šumperku a přivydělával si prací kostelníka. „Byla to dobrá zkušenost, musel jsem se postarat sám o sebe, neměl jsem z domu žádný příjem.“ Tento náročný režim zvládl celý školní rok, poté využil možnosti přestoupit na gymnázium do Uherského Brodu, vrátil se domů a odmaturoval v roce 1953.

Návrat do Uherského Brodu nasměroval jeho celoživotní odbornost. Působení ve folklorním souboru gymnázia Josefa přivedla na myšlenku studovat národopis v Brně. U přijímacích zkoušek byl zakladatel katedry Antonín Václavík. „Byl nezapomenutelný, jeho přednášky bývaly až do večera. Dost dbal na to, aby se studenti nezabývali jen svým regionem, ale aby viděli evropský kontext.“

Už v prvním ročníku studia byl aktivním iniciátorem v oblasti kulturního dění. Působil v brněnském Slováckém krúžku, patřil k zakládajícím členům souboru Olšava, zakládal Klub kultury v Uherském Brodě a byl krajským náčelníkem pro přípravu veselice krojovaných skupin na 1. celostátní spartakiádě. „Přesto jsem nebyl členem strany a stranicky jsem se neangažoval.“ Kolektivizace, proměna soukromého zemědělství na kolektivní, se Josefa dotkla skrze rodinu. „Otec nechtěl vstoupit do JZD, dokonce ještě v roce 1948 přikoupil pole, které chtěl dát dcerám. Pak přišel rok 1958 a všichni odešli do družstva.“ Josef byl členem folklorního souboru a setkal se s kolektivizací v rámci agitace: „Byli jsme mladí, nerozuměli jsme tomu. Tajemník naši folklorní skupinu naložil a jeli jsme zpívat družstevníkům přímo na pole. To jste měli vidět, jak nás ženské hnaly, že co tam vyhráváme.“

Josef stále studoval národopis a dostal za úkol zpracovat region Kopanice. „Jezdil jsem tam v létě i v zimě a dělal terénní výzkumy.“ Tématem diplomové práce byla materiální kultura Moravských Kopanic. „Bylo to hodně zajímavé, protože v oblasti ještě koncem 19. století byla robota. Lidé byli při výzkumu příjemní a pohostinní. Záznamové zařízení nebylo, všechno se zapisovalo. Ti lidé dovedli žít velmi skromným životem, uměli přežít zimu i léto stejně.“ Josef dokončil studia v roce 1958 jako promovaný etnograf.

Dokumentoval jsem dochované rukodělné techniky

V době studií v Brně se Josef seznámil se svojí ženou a v roce 1956 se oženil. Rodina se usadila v Uherském Hradišti a Josef získal místo odborného pracovníka ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti. Po třech letech dostal nabídku odejít do Ústředí lidové umělecké výroby, kde začal pracovat jako vedoucí dokumentace a dokumentoval dochované rukodělné techniky od dřeva, keramiky až po šití a vyšívání. „To byla zajímavá práce, díky ní jsem se dostal i do zahraničí.“ Vedle odborné a publikační činnosti se Josef zapojil do přípravy Dolňáckých slavností v Hluku, Kopaničářských slavností ve Starém Hrozenkově a Strážnických slavností ve Strážnici.

Slovácké muzeum si jej znovu přitáhlo v roce 1964. Tehdejší ředitel se věnoval organizaci nové galerie a hrozilo, že do původní muzejní budovy by usadili pionýrský dům. „Přišli za mnou, že v červnu se koná schůze, která rozhodne o osudu budovy. Navrhli mi, abych udělal výstavu, která by mohla zabránit přeměně muzea na Dům pionýrů.“ A tak se i stalo, podařilo se vytvořit expozici a slavnostní otevření bylo ještě před červnem 1964. Slovácké muzeum zůstalo zachováno a Josef se stal ředitelem.

Dostal jsem se na seznam

„Dělali jsme výstavy, vydávali sborník, spolupracovali se zahraničím. Bylo to velmi aktivní do doby, než mě vyhodili.“ Konec úspěšného pracovního života přinesly společenské změny. „Měl jsem smůlu, že jsem se příliš snažil rozvíjet činnost muzea, a tak jsem utvořil radu a členem rady byl Vladimír Vaculka. Ten měl za kamarády spisovatele Vaculíka a Kunderu. Oni k nám do muzea jezdili na vernisáže.“ Tyto osobnosti společenského života byly pro své názory po roce 1968 pronásledovány a Josef byl na seznamu přátel. „V roce 1969 jsem byl propuštěn za nepřátelský postoj vůči socialistickému zřízení. Bylo to dost tvrdé.“ V roce 1968 navíc dokončil kandidaturu v Brně na téma tradiční zemědělství na Moravě. Z děkanátu mu bylo sděleno, že mu byl udělen titul kandidát věd. Ale trvalo 20 let, než dostal dekret poštou. Po událostech v roce 1969 mu titul nebyl vydán.

Při hledání nového zaměstnání pomohly kontakty z uměleckého prostředí. Josef začal pracovat pro organizaci architektů a připravoval konferenci o lidovém stavitelství. „Po třech letech mě museli propustit, protože z Uherského Hradiště prý přišla zpráva, že nesmím pracovat v kultuře.“

Josef se znovu pustil do hledání práce. Zkusil štěstí u přítele Slávka Volavého, který pracoval jako ředitel Ústavu lidové kultury ve Strážnici. Budovalo se tehdy muzeum v přírodě a Josef nabídl, že si domluví zaměstnání v jednotném zemědělském družstvu (JZD), ale bude pracovat pro Strážnici. A tak se i stalo. „Stal jsem se zaměstnancem JZD v Lipově, byl jsem jako přidružená výroba a ve Strážnici dělal došky na střechu.“ Josef byl organizátor, nechal vyklidit prostory bývalých garáží družstva, nechal je vybílit a zaměstnal přes zimu lidi na konzervaci zemědělského nářadí ze sbírek ústavu.

„Museli jsme se nějak živit, naučil jsem se organizovat práci lidí mimo sezónu na polích.“ Josefova pracovní skupina pracovala pro muzeum ve Strážnici, ale také třeba dělala okna pro zámek ve Vizovicích. „Ptával jsem se Volavého, jestli nebude mít kvůli mně potíže. On vždycky odvětil: ‚Neboj se, já se bojím až na třetí den.‘“ Straníci přesto Josefa kontrolovali. „Přišli za mojí ženou, jestli opravdu pracuju v JZD a jestli si nevydělávám víc. Zajeli až do Lipova do družstva, aby si to ověřili.“

V roce 1979 zemřel doktor Tomeš, který pracoval na vybudování skanzenu ve Strážnici, a Josef dostal nabídku oficiálního místa odborného pracovníka v Ústavu lidové kultury. „Měl jsem malou pracovnu pod střechou, a když přijeli papaláši, tak jsem se ztratil a nikdo mě neviděl.“ Postupně se i to zlepšilo. V osmdesátých letech už se situace natolik uvolnila, že mohl mít Jančář vlastní pracovnu. „Už po mně nikdo netoužil a já jsem mohl v klidu pracovat.“

Člověk se zaujme něčím, co dává radost

„Když přišel rok 1989, tak kolegové řekli, že chtějí, abych byl ředitel. To už byla jiná kapitola.“ Ústav lidové kultury byl zařízením jihomoravského krajského národního výboru a mělo se rozhodnout, jak se krajská zařízení rozdělí. „Mně bylo jasné, že má ústav jedinečnou možnost získat postavení a být celostátní institucí.“ Bylo nutné získat od krajského národního výboru doporučení, že souhlasí s převedením do správy Ministerstva kultury: „Doporučení jsem získal a jel jsem do Prahy na Ministerstvo kultury, které tehdy vedl Milan Uhde, můj spolužák. On řekl: ‚Já ti věřím, že to k něčemu je.‘ Vydal příkaz, že ministerstvo přebírá ústav do své správy.“

Instituce byla převedena a dalším úkolem bylo najít obsah. V té době vyšlo doporučení UNESCO o ochraně tradiční lidové kultury. „Hned jsme podali návrh, jak to u nás bude vypadat. Jaké práce budou k tomu, jak se to bude dělat. Koncepce se podařila, byla schválená a v roce 1994 byla ve Strážnici první konference UNESCO k tomu, jak se projevuje doporučení v jednotlivých státech.“ Úspěch byl, že toto doporučení o ochraně lidové kultury vešlo ve známost. Následovalo doporučení UNESCO zaznamenat tzv. živé poklady. V českém prostředí dostal projekt název Nositel tradice lidových řemesel a každý rok pět jednotlivců získává titul na Den evropského dědictví. Nejvíc ale Josefa těšila publikační činnost a časopis Národopisná revue.

Jako ředitel Ústavu lidové kultury pamětník zahajoval největší folklorní festival u nás. Stalo se tradicí, že ministr kultury předával cenu zajímavé osobnosti a tato tradice se udržuje dodnes. „Jinak potřeba spolupracovat politicky nebyla, my jsme byli odborně organizovaná instituce, naše činnost byla daná zakládací listinou.“ Mezi vzácné vzpomínky řadí pamětník setkání s Jiřím Bělohlávkem, dirigentem České filharmonie, který navštívil festival ve Strážnici se svojí rodinou na začátku devadesátých let.

Josef Jančář vydal mnoho studií, recenzí a odborných publikací. Připravoval televizní pořady a dodnes se zajímá o vybrané jevy společenského a kulturního života našich předků i současníků. V roce 2008 získal Cenu Ministerstva kultury na Mezinárodním folklorním festivalu, o rok později Cenu města Uherské Hradiště a Cenu Zlínského kraje. „Je obtížné říct, co mi tradice v životě daly. Člověk se zaujme něčím, co dává radost a pocit účelnosti. Zcela základní pro jakoukoliv aktivitu je dobré rodinné zázemí. To je podstata úspěchu.“