„Čas šel dál a v roce 1989 se změnila situace v Čechách a strana národních socialistů v zahraničí, jíž byl otec jako předseda, si udělala sjezd v Praze. Rodiče s velkým nadšením, že se pojede do Prahy. Můj bratr si udělal volno a já taky a jeli jsme s nimi. Jako doprovod, protože oba dva už byli docela chatrní svým způsobem. Takže jsme byli v Praze prvně na tom sjezdu a během té doby jsme byli pozvaní Václavem Havlem na Hrad. To byla samozřejmě pro nás velká čest, poněvadž jsme viděli jeho hry tady v angličtině, které přeložila Markéta Goetz. Havlovy hry, takže jsme jeho práci znali, ale sejít se s ním jako s člověkem bylo strašně krásné. Mimochodem, maminka a jeho maminka byly ve stejném penzionátu v Brně, když byly mladé dívky, a bylo zajímavé, že on o tom věděl. Takže jsme přišli na Hrad, tam jsme měli takový krásný rozhovor, a co mně strašně imponovalo, že on vždycky zavřel oči, když mluvil, a řekl větu, která byla tak krásná, že se dala ihned napsat. Měli jsme potom s bratrem pocit, že jsme byli v nějaké hře. Že to, co on řekl, že bylo... prostě vždycky nás tak nějakým způsobem upřesnil do určitého bodu, kde ta konverzace šla tak, jak on by chtěl. No, a to nám řekl, že otci udělí, za dva dny myslím to bylo, Řád Bílého lva, poněvadž ten se dával lidem, který byli cizinci, měli... Tehdá totiž všechny ty řády byly tak zkomunizované, že on nechtěl dát jiný řád než toho Bílého lva, a zjistilo se, že otec má kanadské příslušenství, tak mu mohl toho Bílého lva dát. No, tak jsme tam potom byli podruhé. Dostal Řád Bílého lva a bylo to velmi krásné. Já jsem potom ještě měla tu čest se s ním setkat při oslavě, jestli se tomu dá říct oslava, padesáti let od popravy Milady Horákové, kde on a jeho paní přišli také na Vyšehrad, kde se pořádala taková, no, taková ekumenická oslava té velké české ženy. Také jsem mu věnovala knížku, kterou sepsal pan Doležal na základě pramenů, které my jsme mu dali. Tatínek napsal nesmírně široký a osobní, prostě doklad svých pamětí. Ten měl 4600 stránek. Takže jsme věděli, že to se nedá publikovat. My jsme to s maminkou zkrátily na 780 stránek, ale to bylo pořád také příliš dlouhé, takže pan profesor Doležal to zkrátil na myslím 220. Bohužel teda ta knížka, která je svým způsobem výborná, ale všechno nezachycuje, tak proto vycházely i jiné knížky nebo jiné eseje, které měly dokumentovat zase ty jiné věci, a v tom také je ta poslední knížka od Jana Drábka, která jedná daleko víc o tom, co se dělo v Kanadě, než ta původní knížka od pana Doležala, která se jmenuje Vysoká hra.“
