Milena Janda

„Čas šel dál a v roce 1989 se změnila situace v Čechách a strana národních socialistů v zahraničí, jíž byl otec jako předseda, si udělala sjezd v Praze. Rodiče s velkým nadšením, že se pojede do Prahy. Můj bratr si udělal volno a já taky a jeli jsme s nimi. Jako doprovod, protože oba dva už byli docela chatrní svým způsobem. Takže jsme byli v Praze prvně na tom sjezdu a během té doby jsme byli pozvaní Václavem Havlem na Hrad. To byla samozřejmě pro nás velká čest, poněvadž jsme viděli jeho hry tady v angličtině, které přeložila Markéta Goetz. Havlovy hry, takže jsme jeho práci znali, ale sejít se s ním jako s člověkem bylo strašně krásné. Mimochodem, maminka a jeho maminka byly ve stejném penzionátu v Brně, když byly mladé dívky, a bylo zajímavé, že on o tom věděl. Takže jsme přišli na Hrad, tam jsme měli takový krásný rozhovor, a co mně strašně imponovalo, že on vždycky zavřel oči, když mluvil, a řekl větu, která byla tak krásná, že se dala ihned napsat. Měli jsme potom s bratrem pocit, že jsme byli v nějaké hře. Že to, co on řekl, že bylo... prostě vždycky nás tak nějakým způsobem upřesnil do určitého bodu, kde ta konverzace šla tak, jak on by chtěl. No, a to nám řekl, že otci udělí, za dva dny myslím to bylo, Řád Bílého lva, poněvadž ten se dával lidem, který byli cizinci, měli... Tehdá totiž všechny ty řády byly tak zkomunizované, že on nechtěl dát jiný řád než toho Bílého lva, a zjistilo se, že otec má kanadské příslušenství, tak mu mohl toho Bílého lva dát. No, tak jsme tam potom byli podruhé. Dostal Řád Bílého lva a bylo to velmi krásné. Já jsem potom ještě měla tu čest se s ním setkat při oslavě, jestli se tomu dá říct oslava, padesáti let od popravy Milady Horákové, kde on a jeho paní přišli také na Vyšehrad, kde se pořádala taková, no, taková ekumenická oslava té velké české ženy. Také jsem mu věnovala knížku, kterou sepsal pan Doležal na základě pramenů, které my jsme mu dali. Tatínek napsal nesmírně široký a osobní, prostě doklad svých pamětí. Ten měl 4600 stránek. Takže jsme věděli, že to se nedá publikovat. My jsme to s maminkou zkrátily na 780 stránek, ale to bylo pořád také příliš dlouhé, takže pan profesor Doležal to zkrátil na myslím 220. Bohužel teda ta knížka, která je svým způsobem výborná, ale všechno nezachycuje, tak proto vycházely i jiné knížky nebo jiné eseje, které měly dokumentovat zase ty jiné věci, a v tom také je ta poslední knížka od Jana Drábka, která jedná daleko víc o tom, co se dělo v Kanadě, než ta původní knížka od pana Doležala, která se jmenuje Vysoká hra.“

„Další věc, na kterou si vzpomínám, že taťka občas, vlastně dost často, seděl u stolu a měl před sebou papír kostkovaný a na ty kostky vkládal různá slova a potom to všechno nějak zobrazil a zdálo se mi, že to je taková nějaká hra. A tak jsem ho dost často pozorovala a potom jsem si taky dělala na ten kostečkovaný papír takové záznamy a udělala jsem kolem toho ten rámeček až, to už bylo později, během války, až mi to moje příbuzenstvo zakázalo, poněvadž si mysleli, že to může být nebezpečné, kdyby to někdo viděl. Ale to byla taková vzpomínka na tatínka, jak dělal vlastně šifry. A ty šifry potom předával panu Klečkovi a pan Klečka je posílal do Anglie. Posléze tatínek začal mizet. V tom smyslu, že ze začátku jsme chodily s maminkou do společnosti, do které jsme předtím chodili všichni jako rodina, bez tatínka. Přímo si vzpomínám na Mikuláše, to muselo být asi v roce 40, kdy by býval otec s námi šel k Hyniům, našim přátelům, kde se scházela velká skupina lidí, kteří měli děti asi tak okolo mého věku. A já jsem byla překvapená, že taťka s námi nešel. Vzpomínám si, že jsem se ptala proč a maminka říkala: ‚No von má moc práce a prostě nechce se mu.‘ Tím to odbyla. Posléze se vlastně vytratil vůbec, takže najednou jsme žily bez otce. A to už on vlastně žil ve svém bytě, který pronajali pod jménem babičky, a on tam určitou dobu žil a odtamtud prostě pracoval v odboji.“