Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Janda (* 1965)

• narozen 20. srpna 1965 v Praze

• v roce 1988 emigroval do Spojených států amerických

• 11. září 2001 se stal svědkem útoku teroristů na New Your

Vzala si mě do parády

Pavel Janda se narodil 20. srpna 1965 v Praze. Invaze armád Varšavské smlouvy do Československa přišla, když mu byly přesně tři roky. V tu dobu samozřejmě tyto události významněji neprožíval. Jeho rodina nebyla z komunistického režimu nadšená, ale malý Pavel se neměl šanci orientovat v tom, co je součástí komunismu a co není. „Hrozně rád jsem recitoval takový ty básničky z prvomájových průvodů. Jednou jsem je přeříkával babičce a ta si mě vzala do parády a začala mi vyjmenovávat, co všechno jim komunisti udělali. Pak jsem ji musel poprosit, aby mi vyprávěla pohádku, protože jsem nemohl usnout.“

Pavel v dětství četl kvalitní knížky a skautské časopisy po otci. „Měli jsme ve škole kreslit známky a já jsem zpaměti nakreslil tu skautskou známku. Učitelka se opatrně koukla kolem sebe, roztrhala to a řekla, že jsem přece pionýr.“ Jandovi doma poslouchali zahraniční rozhlas a přepisovali zahraniční noviny, které pak šířili dál. Pavel tak postupně zjišťoval, že jinde se dá žít mnohem svobodněji než v Československu. „Hodně zle jsem vnímal vpád vojsk v roce 1968. Tam hlavně ty kecy komunistů už byly hrozně otravný a lidem dělalo potíže, že to musí poslouchat.“

Viděl jsem, že budou ta další garnitura

Po základní škole nastoupil Pavel na gymnázium Štěpánská a následně na vysokou školu. Už během studia na univerzitě se rozhodl, že chce emigrovat. „Já jsem chtěl založit život někde, kde to bude v pořádku.“ Věděl, že hned po dokončení vysoké školy bude muset nastoupit na vojenskou službu. „Kdyby povolali armádu třeba proti demonstrantům, tak bych tam byl jako nižší velitel.“ Emigraci tedy začal plánovat na rok 1988, kdy měl školu absolvovat.

U svých spolužáků na vysoké škole viděl Pavel, že mnoho z nich se s režimem smířilo a nedělalo jim najednou problém žít podle komunistické ideologie. „V posledním roce vysoký školy se několik lidí stalo komunistama. To jsem docela těžce nesl... Prošel jsem gymnázium a vysokou školu, aniž bych znal někoho, kdo měl rád komunisty. Najednou jsem viděl, že tyhle moji spolužáci budou ta další garnitura.“

Úplně důvěřovat nemohl Pavel ani všem svým kamarádům. „Ještě na vysoké škole mě kamarád zatáhl do hospody, opil mě a snažil se ze mě vytáhnout, jestli chci emigrovat. Já jsem mu nic neřekl a on se se mnou pak už nebavil. Vlastně dodnes nevím, jestli to byla akce tajný policie.“ O plánech na emigraci tak řekl jen pár nejbližším lidem. „Rodičům jsem o tom řekl, oni z toho byli samozřejmě hrozně nešťastní, ale pomáhali mi až do konce. Naše vztahy to nezměnilo.“

Bez Čechů by mi trvalo déle se uchytit

V roce 1988 se Pavlovi podařilo získat výjezdní doložku do Spojených států s tím, že se po prázdninách vrátí. Koupil si zpáteční letenku do New Yorku a opravdu počítal s možností, že se v Americe za prázdniny neuchytí a vrátí se domů. To mu dodávalo i odvahu, protože tak emigrace nebyla zcela definitivní.

Z Prahy odletěl Pavel přímo do New Yorku v létě 1988. „Přistál jsem tam v noci, vylezl jsem z budovy toho terminálu a tam to bylo tak strašně škaredý, že jsem zase zalezl dovnitř a přespal jsem tam na lavičce mezi různě rozhádanýma indickýma a italskýma rodinama.“

V New Yorku neměl žádné známé, ale podařilo se mu zajistit několik adres na známé jeho známých. Nikomu z nich raději nevolal dopředu, aby jeho rozhovor neodposlouchala tajná policie. S kontaktováním lidí začal až přímo v New Yorku. „Bez pomoci některých těch Čechů by mi trvalo mnohem déle se tam uchytit.“

Tady bych to neměl

Celkem rychle se Pavlovi podařilo najít bydlení výměnou za to, že opravoval vše nutné ve velkém domě svých domácích. Tím se naučil hodně věcí a postupně se začal živit stavebními pracemi. Musel si zlepšit angličtinu, ale vzpomíná, že v New Yorku si tehdy nepřipadal jako cizinec, protože město je velmi multikulturní. „Myslel jsem si, že umím anglicky a že mi všichni budou rozumět, ale nebyla to úplně pravda.“

Pavel se v Americe rychle uchytil a prací si vydělal peníze, o kterých by se mu v Československu ani nesnilo. „Měl jsem všechno, co jsem potřeboval, a věděl jsem, že tady bych to neměl.“ Asi za rok po jeho příjezdu do New Yorku proběhla v Československu sametová revoluce a s ní pád komunistického režimu. Pavel z toho byl samozřejmě nadšen a události sledoval. Zpět do Československa se však vypravit nemohl. Měl hodně práce a také v tu dobu běžela jeho žádost o azyl, takže nemohl zemi opustit.

Nechtěl jsem z toho mít zážitek

Zpět domů se tak podíval až asi po třech letech a jen na dva týdny, které získal jako dovolenou. „Pamatuju si, že na letišti ještě byli policisté s kulomety. To na mě zapůsobilo špatně.“ V České republice Pavel nezůstal a vrátil se zpět do New Yorku. V tu dobu už tam měl syna a dobrou práci.  

Pavel pracoval v New Yorku na dohled od ikonických mrakodrapů zvaných Dvojčata. „Každý ráno jsem nad nima viděl vycházet slunce a říkal jsem si, jak je to parádní.“ V New Yorku byl i 11. září 2001, kdy proběhl teroristický útok na tyto mrakodrapy. „Když byl ten útok, tak šli všichni se podívat na střechu a já jsem ani nešel, protože mi to přišlo tak smutný a takhle bych měl nějaký zážitek z něčeho, co nechci, aby vůbec bylo.“

Nakonec se Pavel Janda z New Yorku vrátil zpět do České republiky, kde žije dodnes. Cítí se být Čechem i Američanem. „Obdivuji americkou mentalitu a jejich víru, že budou vždycky nejlepší. Možná by to nemuseli tak moc říkat.“ Na České republice mu vadí uzavírání země před okolním světem. „Trochu mě děsí naše neschopnost vytvářet větší celky. Rozdělili jsme se od Slováků a imigranty nechceme.“