Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Drahoslava Janderová (* 1946)

• narozena 7. listopadu 1946 v Teplicích nad Metují

• v roce 1967 jako studentka University 17. listopadu protestovala při Strahovských událostech

• po invazi vojsk Varšavské smlouvy odcestovala do Francie

• v roce 1968 studovala v Paříži na univerzitě La Sorbonne

• od sedmdesátých let se podílela na šíření samizdatové literatury

• na konci prosince 1976 se podepsala pod prohlášení Charty 77

• roku 1978 se vdala za Sergeje Machonina v Lipnici nad Sázavou

• účastnila se listopadových demonstrací roku 1989 v Praze

• v současné době se věnuje překladům knih z francouzštiny pro rodinné nakladatelství Baobab

Překladatelka Drahoslava Janderová se narodila 7. listopadu 1946 v malém městečku Teplice nad Metují, obklopeném nedalekými pískovcovými skalami, labyrinty, věžemi a lesy severovýchodních Čech. Už na místní základní škole, kde učil její tatínek, měla vřelý vztah k cizím jazykům. Ve třinácti a půl letech nastoupila v Praze na střední ekonomickou školu, obor zahraniční obchod, a bydlela na internátu. Hodiny ekonomie ani matematiky ji nebavily, zato vztah k cizím jazykům, především k francouzštině, nabral na síle. Bez nejmenších problémů odmaturovala. 

 

My chceme světlo!

Otevřením pražské University 17. listopadu se otevřely i studijní dveře cizích jazyků na vysokoškolské úrovni, do kterých vstoupila v září roku 1964. Zde poznala několik známých osobností, například spisovatelku Sylvii Richterovou, se kterými se i spřátelila. Na podzim roku 1967, když byla ve třetím ročníku, bydlela na Strahovských kolejích a účastnila se tehdejších protestů proti nevyhovujícím podmínkám nově zbudovaných kolejí. „Furt nám vypínali světla, prostě nám nešla elektřina. To už dostoupilo takového vrcholu, že jsme se nemohli učit a vystoupili jsme před kolej. Bylo to tak tisíc až dva tisíce lidí a šli jsme ze Strahova na Malou Stranu. Řvali jsme: ‘Světlo, světlo!‘  To už si ten režim o to sám říkal, byli jsme vážně naštvaní. Nahnali na nás policajty a vpředu bylo několik odvážných Jihoameričanů. Zmlátili především zahraniční studenty a to byl strašný skandál,“ vzpomíná na Strahovské události Drahoslava Janderová. 

O rok později úspěšně složila státnice. Jen několik měsíců poté vtrhla do ČSSR vojska Varšavské smlouvy. „Byla u mě na návštěvě kamarádka z Francie. Nedaleko Strahova byla vojenská základna, odkud byla slyšet neustálá střelba. Strašně se bála, protože už si jako Židovka zažila mnohé. Ihned si sbalila své kufry a odjela do centra, kde se přidala k francouzským skupinám, se kterými mohla odjet zpátky domů. Jinak jí hrozilo, že by individuálně neodcestovala.“ Další čtyři dny strávila Drahoslava na Strahově a hned poté odcestovala vlakem na západ. Dojela do francouzského Dijonu za stejnou kamarádkou, která jen před několika dny s pocitem strachu opouštěla Prahu.

 

Chanson v Quartier latin

Česká ambasáda v Paříži stejně tak jako mnoho bývalých spolužaček provdaných do Francie byly Drahoslavě oporou. Jedna z nich jí poskytla přístřeší. Tehdy dvaadvacetiletému děvčeti se podařilo vstoupit na akademickou půdu univerzity La Sorbonne v Paříži. Přihlásila se jak na studium francouzštiny, tak i francouzské literatury. Peníze potřebné k životu ve Francii jí ale scházely. Naštěstí i tentokrát při ní stály kamarádky a nabídly jí přivydělat si přepisem francouzských absolventských prací v semináři pana Jeana Baptista-Saye. Někdy si připadala jako ve snu: úprk z postupující a všudypřítomné šedi, z východního bloku do centra Paříže, pianem unášený chanson rozeznívající Quartier latin... Jen bydlet musela v poněkud stísněném kamrlíku pro služebné.

V říjnu roku 1968 poznala svého budoucího manžela - o třicet dva let staršího Sergeje Machonina. Machonin byl v té době redaktorem ještě režimem povolených Literárních novin, kterými se nechával často posílat na služební cesty do zahraničí. K osobnímu setkání došlo při smluvené návštěvě v bytě početné francouzské katolické rodiny Udárových, kde Sergej Machonin sjednal mladé studentce ubytování. Po roce dopisování se v polovině roku 1969 rozhodla nepokračovat ve studiu na Sorbonně a vrátit se za Sergejem do Prahy.

 

Samizdatové sedmdesátky

Po návratu do Československa se ale neblýskalo na dobré časy. Literární noviny byly od května 1969 zakázány a redaktoři zůstali ze dne na den bez práce. Sergej Machonin nastoupil na pozici nočního hlídače v Národní galerii. „Při šálku tzv. galerijní směsi, což byl jakýsi mix čajů všech nočních hlídačů, zde poznal několik nových a výjimečných přátel. Například folkového písničkáře Vlastu Třešňáka nebo talentovaného prozaika Jiřího Plačka, nad nímž se Sergej nejednou pozastavil. To byl velký objev, protože nikdy předtím neprošel žádnými kulturními strukturami. Dnes by nám jeho jméno bylo zřejmě o dost známější, kdyby mu alkohol nebyl osudným,“ dodává Drahoslava Janderová.

Sergejova rodina už byla obeznámena s jeho novou známostí z Francie. Pár let po návratu do Československa začala Drahoslava Janderová se Sergejem Machoninem trvale žít a v roce 1973 se jim narodila dcera Tereza. Na řadu tak přišlo stěhování do bytu na Vinohradech, který jim pomohl koupit tatínek paní Drahoslavy. „Manžel po vyhození z ‚Literárek‘ začal překládat pod vypůjčeným jménem. Těm říkali ‚pokrývači‘. Byli to oficiální překladatelé, kteří Sergejovi k překladu propůjčili své jméno a takhle to trvalo až do konce režimu. Nejčastějším ‚pokrývačem‘ byl Jaroslav Hulák. Takřka každý z Odeonu měl svého disidenta, kterému svěřoval překlady.“

Redaktoři zakázaných Literárních novin své přátelské vztahy přesto pevně utužovali i po zakázání. Scházeli se jednou měsíčně v bytě jednoho z nich. Brzy se přidali i další spisovatelé, kteří upadli v nemilost režimu. „V Praze si pamatuji návštěvy u dramatika Ivana Klímy, putovalo se i do Brna za spisovateli Milanem Uhdem, Janem Trefulkou a na Slovensko za politologem Mirem Kusým,“ vzpomíná Drahoslava Janderová. Stalo se postupně zvykem, že na další setkání si každý z nich přinesl příspěvek, článek, povídku či krátký fejeton, ze kterých se pak skládaly samizdatové sborníky. Sergej Machonin pro samizdat překládal nebo psal divadelní kritiky. „Ono v sedmdesátých a osmdesátých letech, pokud jde o divadlo, tak nebylo o čem moc psát, protože celá ta normalizační dramaturgie byla velmi pokleslá. Takže buďto psal velmi kriticky, anebo zase, když se něco podařilo, tak psal velmi nadšeně. To tedy podepisoval svým jménem a to se šířilo jenom mezi těmi zakázanými spisovateli, takže to nevycházelo nikde oficiálně a nemuselo se to nikým pokrývat. Maximálně to vycházelo třeba v cizině u Škvoreckýho nebo v Anglii v Rozmluvách u Alexandra Tomskýho,“ popisuje manželka Sergeje Machonina.

S psaním a vydáváním samizdatu přišla paní Janderová. Její manžel nosil domů tašky plné knih, které jeho kamarádi nemohli vydávat. Knihy tak většinou přepisovaly sousedky a známé z okolních bytů - paní Šamalíková, Hybnarová, Plosová, Irena Markupová a další. Ty všechny se podílely na vzniku přepisů a za to hrozil kriminál všem. Tisk samizdatu pokračoval až do roku 1989. Během těchto let došlo k důležitým a nezapomenutelným seznámením, například se spisovatelem Zbyňkem Hejdou, jenž se řadil k jádru tvrdého disentu tvářistů. „Lidi v ‚Literárkách‘ byli většinou komunisti, co po roce šedesát osm z partaje vystoupili. Tvářisté byli politicky mnohem tvrdší a angažovanější, a to už před rokem 1968, než sem vpadla vojska Varšavské smlouvy. Pak se to stejně tak všechno spřátelilo a slilo,“ vzpomíná Drahoslava Janderová.
Významné bylo i navázání přátelských vysočinských vztahů se syny Bohuslava Reynka – Danielem a Jiřím, básníkem Josefem Mlejnkem z nedaleké Lípy a s Věrou, bývalou chotí Ivana Martina Jirouse.

 

Chalupářské seance chartistů

V roce 1939 byl Sergej Machonin zatčen a odveden spolu s dalšími studenty Filosofické fakulty do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde strávil tři roky. Vzešlo odsud několik nerozdělitelných přátelství spjatých ostnatým drátem. Jedním z nich byl pan Hájek, později advokát, s jehož znalostí a pomocí se dostali k chaloupce v kamenické vesničce Dolní Město, rozprostřené pod majestátním vrchem Melechov a Haškovým kamenným korábem Lipnice. Zde trávili od roku 1976 mnohé letní dny, celé víkendy nebo i prázdniny. 28. října 1978 na Obecním výboru v Lipnici nad Sázavou vstoupili Sergej Machonin a Drahoslava Janderová do manželství. Sergejovi tehdy bylo necelých šedesát let a nevěstě třicet dva let. „To už Sergej podepsal Chartu a na příjmení Machoninová bych nedostala žádné překlady. I v Dolním Městě jsme byli pro mnohé Janderovi, jelikož chalupa se napsala na mě,“ vysvětluje paní Drahoslava.

K podepsání prohlášení Charty 77 došlo v samotném závěru roku 1976, kdy Sergeje navštívila v bytě na Vinohradech delegace v čele s Jiřím Dienstbierem starším. Jednalo se o prvních dvě stě padesát signatářů. „Samozřejmě jsem se pod to taky podepsala. Pak to odvezli, a že to bude vyhlášený hned někdy na začátku roku 1977. A právě tady tu první várku s našimi podpisy jim policajti (StB pozn. editora) ukradli. Poté za Sergejem přišli, aby jim to znovu podepsal. A on podepsal. Pak hned zkraje ledna si pro Sergeje přišli a odvedli ho k výslechu, jenže český výslech pro něj nic nebyl.“ A tak jméno chartistky Drahoslavy Janderové otisknuté nikdy nebylo. Dnes se její jméno na některých zveřejněných seznamech objevuje a na některých nikoliv.

Asi měsíc poté byla odvedena k výslechu. „Myslím, že ten vyšetřující se jmenoval Kovář. Přesvědčenej komunista a zběsilej člověk, kterého jsem vytočila, ani nevím jak. Nemohla jsem vůbec snést to, co říkal, tak jsem se s ním ideologicky pohádala. Byl pak hodně vyvedenej z míry. Chtěli, abych vzala ten podpis zpátky, na což jsem reagovala, že to ani náhodou neudělám. Byl strašně vytočenej. Naopak jsem pak sháněla a obstarávala další podpisy a všichni naši známí to podepsali.“ Neměli strach, protože nebylo co ztratit. Ani jeden z nich neměl stálé zaměstnání, za zády měli oporu schopných a vlivných lidí spojených se zahraničím a i finančně dokázali vždy vycházet. Navíc, kdyby Drahoslavě Janderové byla zakázána překladatelská činnost, vždy by mohla překládat pod propůjčeným jménem.

Nápadný Václav Havel

Na chalupě v Dolním Městě se už dávno vědělo, že Sergej není pan Jandera. Většina místních po předchozích návštěvách poodhalila, o jakého člověka se jedná a z jakého je prostředí, a tak ho častěji začali oslovovat jeho pravým příjmením. Časté návštěvy básníka Zbyňka Hejdy, prozaika Ludvíka Vaculíka, pro kterého si na vysočinskou vesničku přijeli estébáci, a všeuměla z pražského undergroundu Jaroslava Kukala, byly pro celou vesnici jistým pozdvižením. Celé to dovršilo jedno z posledních velkých předrevolučních setkání bývalých redaktorů Literárních novin a spřátelených spisovatelů, které Machoninovi hostili. Vedle stálých jmen přijela i známá postava tehdejšího disentu, Václav Havel. „Bylo to tuším na jaře 1988. Najednou se tam vyrojila všechna ta auta těch spisovatelů. Přijelo jich tam asi dvacet. Velmi nápadně se tam přitrousil Václav Havel, který už měl tenkrát auto, které nebývalo obvyklé. Samozřejmě si toho všichni dolnoměšťáci povšimli, takže se nás později všichni ptali. My jsme tedy napekli, každý z nich něco taky přivezl. Posedělo se u nás na zahradě a každý z nich přečetl ten svůj příspěvek nebo fejeton. Myslím, že poté následoval ještě výlet na Lipnici, kde si pod hradem udělali skupinovou fotku,“ vzpomíná paní Drahoslava na chalupářskou jarní seanci disidentů.

 

Po dvaceti letech

Začátkem roku 1989 začalo přituhovat. Lednový Palachův týden absolvovala převážně s dětmi. Malou dceru Lízu vodila na balet do Smetanova divadla a z baletu se chodilo rovnou na protesty na Václavské náměstí. Byly také toho roku součástí listopadových událostí, a to přímo v samotném jádru dění. “S paní Dvořákovou jsme stály úplně vpředu proti těm policajtům, děti byly asi dvacet metrů za námi, a když se to začalo srocovat, poodešly jsme loubím, které už bylo zavřené. Samozřejmě viděli starší dámy, tak nás ještě pustili. Tereza a Honza tam zůstali. Ten byl pomlácenej a davem přidušenej. Všichni chartisté si pak navzájem telefonovali, kde mají děti. Celá manifestace byla skvělej moment, ale ten večer, to byl hroznej zážitek.“

Hned po sedmnáctém listopadu nastal velký obrat. Bývalí redaktoři začali reorganizovat Literární noviny. Na Národní třídu, kde byly po roce 1968 nahrazeny Svazem spisovatelů, se Literární noviny zase vrátily. Drahoslava Janderová nastoupila do oddělení pro zahraniční kulturu, kde pracovala pět let. V redakci samozřejmě byl i Sergej Machonin, který ale po třech letech odešel. „Ověřila jsem si, že něco, co bylo před těmi dvaceti lety, se už nedalo úplně obnovit. Pro nás bylo lepší pracovat na volné noze.“

Zanedlouho poté, v roce 1995 ve věku 77 let, zemřel na nemocničním lůžku krčské nemocnice Sergej Machonin - manžel, otec, vášnivý houbař, ale také divadelní kritik a nesmírně jazykově nadaný člověk. „Němčinu se naučil v koncentračním táboře. Všechno nachytal ze vzduchu. Ovládal veškeré překlady různých rýčů, lopat, krumpáčů. Polštinu se naučil od vězňů. Kolikrát mu stačilo být v cizí zemi třeba jen několik týdnů a naučil se další jazyk,“ vzpomíná Drahoslava Janderová. Ta po odchodu z Literárních novin nastoupila na pozici redaktorky v nakladatelství Academia. Dnes, když je v penzi, věnuje se především překladům knih z francouzštiny, jimiž ji zásobuje dcera ze svého rodinného nakladatelství Baobab. Také je plně zaměstnaná vnoučaty, která po odpoledni i večerem poletují táborským bytem, který se nachází nedaleko francouzského gymnázia. Možná budoucí překladatelé, literáti, pokračující naděje...