Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Leante Janderová (* 1930)

• narozena 28. července 1930 v Kašperských Horách

• pochází ze smíšeného česko-německého manželství

• od roku 1932 do května 1945 žila s rodinou v Ervěnicích na Mostecku

• svědkyně dramatických událostí z konce války na Mostecku

• vzpomíná na chování vojáků Rudé armády a příslušníků revolučních gard

• na konci května 1945 utekla s rodinou do Kašperských Hor

• v roce 1950 se provdala za důstojníka Československé lidové armády Borise Janderu

• nesměla si udělat maturitu a obtížně hledala zaměstnání

• vedena jako spolupracovnice komunistické kontrarozvědky

 

V pětačtyřicátém roce zmlátili každého Němce

Leante Janderová, rodným jménem Niederlová, se narodila 28. července 1930 v malebném šumavském městečku Kašperské Hory, ale o dva roky později se s rodiči a starší sestrou přestěhovala do Ervěnic na Mostecku. Obě města, přestože byla od sebe vzdálená více jak dvě stovky kilometrů, toho měla mnoho společného. Obě ležela v blízkosti československých hranic, většinu obyvatel tvořili čeští Němci a po podpisu Mnichovské dohody se obě města stala součástí Říše. František Niederle, otec Leante Janderové, byl Němec, matka Josefa Niederlová byla Češka. V Ervěnicích žili až do května 1945. Poté, co Františka Niederleho zbili příslušníci revolučních gard do bezvědomí, rozhodli se pro útěk zpátky domů, do Kašperských Hor. 

 

Co se říkalo doma, nesmělo se říkat na veřejnosti

František Niederle získal v roce 1932 v Ervěnicích místo vedoucího jednoho z Baťových obchodů. V době hospodářské krize to byl pádný důvod pro opuštění domova a stěhování se do cizího města. Jeho manželka ho následovala, byla vyučená švadlena a v Ervěnicích si zřídila oděvní závod, ve kterém pak zaměstnávala téměř dvě desítky švadlen a tři krejčí. Po záboru pohraničí v roce 1938 rodina Niederlových v Ervěnicích zůstala, oděvní závod byl úspěšný a stal se pro ně hlavním zdrojem obživy. František Niederle sice kvůli vyššímu věku nemusel rukovat do wehrmachtu, přišel ale o práci. Dlouho nemohl najít jinou a nakonec získal místo nákupčího dřeva pro uhelné doly. Hitlera neměl rád. Leante vzpomíná, jak v té době žili dvojí život, stejně jako později za komunistů. Co se říkalo doma, nesmělo se říkat na veřejnosti.

 

Maminka nám nedovolila, abychom se hlásili k Němcům

Leante začala chodit do školy v roce 1936. Nejprve do české, ale když všechny české školy v roce 1938 v pohraničí zavřeli, musela přestoupit na německou. Doma se mluvilo oběma jazyky, ale německou mluvnici se musela teprve naučit. Pak pokračovala na německém reálném gymnáziu v Mostě, ale nemohla ho dokončit. Poslední válečné měsíce výuka neprobíhala, Most byl opakovaně bombardován a konec války přinesl pro změnu konec německým školám. Po válce Leante pokračovala znovu na české škole a jako patnáctiletá musela dohánět českou gramatiku, jenže tentokrát už s mnohem mladšími dětmi. 

Na období, kdy chodila do německých škol vzpomíná: „Byli jsme sice úředně vedení jako Němci, ale moc jsme se k nim nehlásili, maminka by nám to ani nedovolila.“ Pro říšské Němce ale zůstávali Čechy a v převážně německém prostředí to pro ně nebylo jednoduché. Leante dál vzpomíná na profesorku angličtiny, jak na ni křičela, jak je poznat, že je Češka, když z okna sleduje britské hloubkaře. Profesorka pocházela z Velké Británie, ale podlehla ‚kouzlu‘ Adolfa Hitlera. A Leante vzpomíná i na ředitele gymnázia, také zaníceného nacistu, který jí dal facku za banální prohřešek s urážlivým a ponižujícím dovětkem týkajícím se opět jejího původu. 

 

Strašně jsme se jich báli

Konci války předcházely nejen nálety na Most, ale bomby dopadly i na Ervěnice a více jak tři desítky domů po nich zůstaly v troskách. A zjitřená atmosféra končící války se dál prohlubovala. Přispěl k ní i pohled na zubožené vězně z koncentračních táborů. Patnáctiletá Leante byla svědkyní jedné z tragických příhod souvisejících právě s příjezdem vězňů: „Nějaká paní vyšla z pošty a viděla mezi těmi vězni svoji sestru. Běžela k ní, aby ji odtud vytáhla a esesák je zastřelil, obě dvě. To mi nikdy z očí nezmizí. A pak přišli Rusové. A to byla hrůza, my jsme se jich báli, strašně. Rusové vraždili, Rusové znásilňovali. Spali jsme se sestrou čtrnáct dní za komínem.“ A soused, Němec, prý posílal gardisty na půdu, že se tam dívky ukrývají. Naštěstí měli v té chvíli jiné starosti a na půdu nešli. Leante k tomu dodává: „Na konci války udávali Němci jiné Němce Čechům, aby zachránili sami sebe. Ale totéž se dělo v roce 1938, jenže tehdy udávali Češi jiné Čechy Němcům.“ 

 

Protože táta byl Němec

Němcům byla po válce odňata značná část občanských práv. Nesměli nikam odjet, nesměli do veřejné dopravy, nesměli chodit po chodníku, do obchodu mohli vejít až poslední. Neměli nárok na potravinové lístky, zabavovali jim majetek. U Niederlových to bylo ještě o něco složitější, protože jejich majetku se „ujala“ bývalá zaměstnankyně a chráněnka matky Leante Janderové. Jmenovala se Věra, byla to Češka a během války se u paní Niederlové vyučila, později pracovala, ale hlavně se stala čímsi jako její další dcerou. Josefa Niederlová si ji velmi oblíbila. O to těžší a nepochopitelnější pak pro ni muselo být, když se právě tato dívka po válce proti ní postavila. Nastěhovala se do jejich bytu a následně je z něj vyhodila. Leante vypráví dál: „Pak zmlátili tatínka, v pětačtyřicátém roce zmlátili každého Němce. Přivezli nám ho jako kus masa. Hodili ho do chodby. To byl čas, na který nechci vzpomínat. Nechci, aby se mi vracel.“

Pak už tam nechtěli být, chtěli domů, do Kašperských hor. Jenže jako Němci cestovat nesměli, rozhodli se proto pro riskantní útěk. Z rukávů si sundali bílé pásky a nejprve odjeli do Mostu, kde u vzdálených příbuzných strávili noc. A potom nasedli do vlaku směr Kašperské Hory. Všichni mluvili plynnou češtinou, bez bílých pásek je nikdo za Němce nepovažoval. Společně s nimi ale jel i Leantin patnáctiletý bratranec, kterého chtěli jeho rodiče poslat do bezpečí. Problém byl v tom, že on česky neuměl ani slovo. Nařídili mu proto, že bude hrát hluchoněmého. Z dnešního pohledu možná úsměvné, ale tehdy zažívali obrovský strach. Utíkali jen s tím, co měli na sobě, o všechno přišli. Vlakem dojeli do Sušice a odtud už šli pěšky domů. V Kašperských Horách měli vlastní dům a v něm je čekala babička, otcova matka. Němka hovořící perfektní češtinou. 

 

Protože maminka byla Češka

O dům v Kašperských Horách ale nakonec také přišli. Náhradou dostali rozpadající se chalupu po jiných Němcích, kteří museli do odsunu. „My jsme tu museli zůstat, protože maminka byla Češka a táta se s ní nechtěl rozvést, tak tady zůstal taky. A pokračovalo to obráceně, teď jsme museli mluvit jenom česky,“ dodává Leante Janderová. Ale byly chvíle, kdy do odsunu chtěli, po válce se Čechů báli a zažívali nejistotu, co s nimi bude dál. „Já jsem nikdy nevěděla, co vlastně jsem, jestli jsem Češka, nebo Němka. Protože to bylo vždycky tak nějak obráceně, ten svět,“ říká Leante s trpkostí a pokračuje: „V Kašperkách byli Američani, to bylo úplně něco jiného, úplně jiný svět než tam, kde byli Rusové. Tady žili normálně Američani a Němci dohromady.“ Ale ani doma už nemohli žít tak jako dřív. Všechen jejich majetek podlehl konfiskaci podle Benešových dekretů, kdy byli považováni za ‚osoby pro stát nespolehlivé‘. Josefa Niederlová přišla o svůj oděvní závod a po válce se živila už jen šitím pro sousedy. Otce poslali pracovat na místní pilu, kde zůstal až do penze. Na nejhorší a nejméně oblíbené práce pak pokaždé posílali ‚toho Němce‘. 

A ještě na jednu příhodu z doby těsně po válce Leante vzpomíná: „Zachránila jsem všechny kašperskohorské německé kluky. Čekala jsem na autobus do Sušice a tenkrát tam byla garda, ta česká garda, to byli ti vrahové. Ta největší sebranka, která existovala.“ Vyslechla, jak se domlouvají, že půjdou zmlátit Němce, netušili, že Leante rozumí česky. A ona ‚ty Němce‘ běžela varovat. Prý pak utekli do lesa a nakonec přes hranice, po letech se s jedním z nich znovu setkala. Děkoval jí, že je zachránila.

 

Rita a James

V Kašperských Horách se po válce usídlila americká posádka a jedním z vojáků byl i seržant americké pěchoty James Brodsky. Potomek českých emigrantů, v civilním zaměstnání učitel češtiny na americké univerzitě. Prošel těžkými boji od Normandie a v samém závěru války, ve své původní vlasti, poznal krásnou Ritu, starší sestru Leante. Obě dívky přidělil pracovní úřad na úklid domů, ve kterých američtí vojáci bydleli. James se zamiloval, zakrátko se s ní oženil a odletěli do Spojených států. Tam Rita začala pracovat v jednom z módních domů a její manžel se stal generálním ředitelem velké telefonní společnosti, narodily se jim děti a prožili spolu spokojený život.

O poznání složitější život čekal na Leante. Ta odjela po válce do Písku studovat na obchodní akademii, udělala si univerzitní zkoušku z angličtiny, ale maturitu složit nesměla. „Přišel osmačtyřicátý a začalo to znovu. Otec Němec, matka byla kapitalistka, sestra v Americe. Ale ona měla klid, tam jim nikdo nic nepředhazoval. Tady to bylo úplně jinak. Co mohlo být nejhoršího, tak jsme byli my. Vždycky když se něco podařilo, tak se to vzápětí zase pokazilo.“ V roce 1948 její matku zatkli a měsíc strávila ve vazbě. Vyšetřována byla na základě udání její bývalé švadleny Věry, která ji obvinila z vykořisťování. Konkrétně třeba tím, že svým švadlenám opakovaně každé pondělí podávala k obědu stejnou rajskou omáčku. Ani v roce 1948 takové obvinění nepovažoval soud za natolik závažné, aby Josefu Niederlovou neosvobodil. Pro její dceru to ale přesto znamenalo, že měla další škraloup v kádrovém profilu - buržoazní původ. 

 

Leante a Boris

Americkou posádku vystřídala v Kašperských Horách posádka československé armády, jejímž velitelem byl nadporučík Boris Jandera. A poznal tam Leante, zamiloval se a chtěl se s ní oženit. Jenže tak jednoduché jako James to neměl. Mohl by mít, ale přišel únor roku 1948 a mnoho toho změnil. Nejprve Borise Janderu převeleli na Slovensko, aby se s ní nemohl stýkat. Když za ním tajně odjela, nepustili ji k němu. Oficiálně požádal o svolení ke sňatku a dostal zamítavou odpověď. Leante Janderová měla představovat ‚pro stát bezpečnostní hrozbu a kvůli vyšším zájmům vojenským‘ [citace z odpovědi na žádost o povolení sňatku] se s ní měl Boris Jandera jako důstojník československé (nyní již i lidové) armády rozejít. Boris Jandera měl nejen nevhodnou známost, ale měl i nevhodné rodiče. Jeho otec byl bývalý legionář a zpravodajský důstojník prvorepublikové československé armády a matka byla ruská šlechtična, údajně jedna z nemanželských dětí bolševiky zavražděného cara Mikuláše II. K jejich seznámení mělo dojít, když se českoslovenští legionáři vraceli z Vladivostoku domů a ona se prý snažila na nádraží nastoupit do projíždějícího vlaku. Borisův otec jí pomohl a zamiloval se. Jeho syn se svojí lásky také nevzdal a z armády pak musel odejít. V roce 1950 se s Leante oženil. Bydleli nejprve v Kašperských Horách, pak se přestěhovali do Plzně a společně vychovali dva syny. 

 

Co se tam dělo, nevím, my jsme tam nesměli

Po mateřské dovolené nemohla Leante najít práci. Často ji odmítali zaměstnat. Byla už tak zoufalá, že se rozhodla jít si stěžovat na nespravedlnost k těm nejvyšším. Šla na okresní výbor komunistické strany a dostala pak práci sekretářky v jazykové škole. Tam ji potajmu nechali učit němčinu - bylo málo takových, kteří německý jazyk ovládali tak jako ona. A odtud se nakonec dostala v roce 1965 na místo recepční do hotelu Škoda v Plzni (později ho přejmenovali na Ural). Konečně mohla zúročit svoje nadprůměrné jazykové znalosti, kromě němčiny a angličtiny ovládala i francouzštinu. Zdálo se, že je všechno konečně jak má být. Ale tak jednoduché to v té době nebylo.

Recepční v hotelu, ve kterém byli ubytovaní převážně cizinci, byli ‚v první linii‘. Věděli, kdo se ubytoval, věděli, o koho se jedná, hovořili s nimi. Měli proto informace, které zajímaly tehdejší zpravodajce. „Chodili si pro přihlašovací lístky a třeba dali do pokoje odposlouchávací zařízení. Byl tam i jeden pokoj, který byl zařízený extra, a my jsme měli nařízeno tam určité lidi ubytovávat. Co se tam pak dělo, to nevím, my jsme tam nesměli. Vždycky jsme to těm Němcům nebo Američanům dali vědět - aby si dávali pozor na pusu, oni to většinou vůbec netušili. Byli to obchodníci, politici.“ Prý ji nepřemlouvali, ani nevydírali, když ji žádali o informace o hotelových hostech. Spolupráci s nimi evidentně považovali za běžnou součást práce recepční. Na hotelové hosty se pravidelně chodili doptávat a ona se pokaždé snažila podávat jen takové informace, aby byli spokojeni a ona přitom nikomu neuškodila. Pokračovalo to až do roku 1968, pak na čas přestali, ale v roce 1971 přišli znovu a všechno pokračovalo. Do roku 1971 si o Leante Janderové vedli záznamy jako o důvěrnici, od roku 1971 již jako o agentce československé kontrarozvědky. Pod krycím jménem Leandra se zavázala podávat informace k ‚vízové problematice‘ [spis shrnující její spolupráci se Státní bezpečností je uložen v Archivu bezpečnostních složek].

Leante Janderová vypráví o stycích se Státní bezpečností zcela otevřeně. Podle jejích slov věděla, o koho se jedná, věděla, o co jim jde a tušila, že ji vedou jako spolupracovnici. Kontaktům s nimi se při práci recepční vyhnout nešlo. Pokud nechtěla o práci přijít, snažila se vyhovět, ale současně nic důležitého nesdělit. Kdy podepsala souhlas, si nevzpomíná, domnívá se, že k tomu mohlo dojít, když působila i jako tlumočnice a svědkyně během vyšetřování běžných přestupků hotelových hostů. „Pokaždé mi dávali podepsat spoustu papírů, často byly překryté a nikdy mi nedali čas, abych si to mohla přečíst,“ dodává Leante Janderová. Zájem o ni přestali mít v roce 1977, tedy v době, kdy kvůli zdravotním problémům odešla z hotelu v Plzni, začala pracovat na Šumavě a přestala být v kontaktu s cizinci. Podle spisu s ní v té době spolupráci ukončili, už ji nepotřebovali.

 

Vždy jsem se považovala za Češku

První životní zvrat přinesl Leante Janderové rok 1938, kdy jí bylo vyčítáno, že je české národnosti, a v roce 1945 naopak, že je německé národnosti. Později jejích ‚prohřešků‘ ještě přibývalo a situace, do kterých se dostávala, často neměly dobrého řešení. Ať se snažila sebevíc, pokaždé bylo něco špatně. Jejím přáním bylo žít se svými dětmi a manželem v klidu, přesto se mnohokrát dostala do situací, které mohla pramálo ovlivnit. Podle jejích slov jí možnost, kdy mohla svobodně rozhodovat o vlastním životě, přinesl až pád komunistického režimu v listopadu 1989. Nejbolestnější jsou pro ni vzpomínky na dobu těsně po válce, kdy jejich jediným proviněním bylo to, že byli Němci. A v jejím případě dokonce jen napolovic. Ona sama se vždy považovala za Češku. Jako pamětnice oněch dob a také jedna z posledních, která na české straně hranic ovládá kašperskohorský německý dialekt, začala v roce 1990 nejprve spolupracovat a později se stala hlavní organizátorkou přeshraničního přátelství mezi městy Grafenau a Kašperskými Horami. Je vdova, žije střídavě v domově důchodců v Sušici a svým domovem v krásném šumavském městě Kašperské Hory.