Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Jandová (* 1953)

• narozena 1. dubna 1953 ve Frýdlantu

• pochází z rodiny volyňských Čechů

• po válce rodiče přesídlili do Československa

• rodina hospodařila na statku

• během kolektivizace museli odevzdat polnosti i hospodářská zvířata

• vyučila se švadlenou

• později pracovala v zahradnictví

Přes ně se vždycky přehnala fronta

Rodiče Hany Jandové, za svobodna Nohejlové, se narodili na Ukrajině. Tatínek u polských hranic ve Volkově a maminka v Romanově. Oba pocházeli z rodin takzvaných volyňských Čechů. Na Ukrajinu jejich předci odešli z českého území za lepším živobytím. Obě rodiny se živili prací na poli, ale během druhé světové války se situace na Ukrajině začala rychle zhoršovat. „Byli oba rolníci, byla tam obrovská bída, co si nevypěstovali, to neměli.“

Během války se Ukrajina stala nárazníkem bojů mezi Ruskem a nacistickým Německem. „Oni si tam hospodařili a vždycky se přes ně přehnala fronta. Nejdřív hnali Němci Rusy a všechno jim vybrakovali a potom zase Rusové hnali Němce nazpátek a vzali jim zase všechno.“ I když byla válečná doba pro obyčejné lidi na Ukrajině náročná, tak Haniny rodiče vzpomínali jako na mnohem horší období po válce.

 

Přes den se chovali normálně a v noci rabovali

Na Ukrajině se vytvořily partyzánské skupiny, kterým se říkalo Banderovci. „Tam byli Banderovci. Byli to třeba i jejich sousedi, přes den se chovali úplně normálně, ale když začala noc, tak šli vykrádat ty vesnice a všechno jim vzali a když se bránili, tak třeba chlapi oběsili a ženský znásilnili.“ Rolníci, kteří už byli od války hodně zchudlí, najednou neměli skutečně co jíst a často přežívali jen na tom, co si našli v lese.

Když přišla výzva, že se volyňští Češi mohou vrátit zpět do Československa a osidlovat pohraničí, tak téměř všichni okamžitě uposlechli a vydali se na cestu. Cestovali ve vagonech určených pro přepravu dobytka. „Ty vagony byly úplně plný těch volyňských Čechů, co se sem chtěli přistěhovat.“ Cesta trvala přibližně dva týdny a po příjezdu si mohli vybrat místo a dům v pohraničí po vyhnaných Němcích. „Ty domy byly laciný, protože byli po Němcích.“

 

Chtěli začít nový život

Hany rodiče přicestovali s celými svými rodinami, na Ukrajině nezůstal nikdo z příbuzných. Rodiče si spolu vybrali domek s velkou zahradou a stodolou ve Větrově u Frýdlantu a postupně se jim narodil syn a pět dcer. Hana byla jejich v pořadí třetí dítě a narodila se 1. dubna 1953. Rodiče od začátku věděli, že na Ukrajinu už se nikdy vrátit nechtějí. „My jsme přijeli do Čech a hned se slavili český svátky. Naši chtěli začít úplně nový život… Nechtěli na to vzpomínat, už se tam nikdy nepodívali.“

Rodina si ve Větrově vybudovala velké hospodářství s množstvím dobytka. Hana a její sourozenci tak museli od dětství doma pomáhat. „Měli jsme podle věku určený, kdo co bude dělat. Brácha měl na starosti ty větší zvířata a já s Růžou jsme měli králiky, slepice a kachny a nejmladší holky měli jenom kočku a psa.“

 

Krávu Malinu jsme všechny obrečely

Hana se musela kromě zvířat starat hodně i o své tři mladší sestry. „Já jsem měla na starosti ty tři rozmazlený holky, to jsem si teda užila. Když jsem šla někam s kamarádkou ven, tak jsme je museli všude tahat sebou a ještě jejího malýho bráchu.“ Vzpomíná, že mladším sourozencům se s kamarádkou snažily často utíkat. Děti tehdy trávily všechen volný čas hrami venku. „Vedli jsme bitvy hořeňáků proti doleňákům.“

Rodinného hospodářství se dotkla kolektivizace zemědělství v 50. letech.  „Museli jsme odevzdat pole a dobytek do JZD a bylo určeno, kolik zvířat si můžeme nechat. Chodili a sčítali zvířata.“ Někdo z rodiny musel povinně nastoupit na práci do místního JZD. Haniny rodiče pracovali oba ve dřevozpracujících závodech jako dělníci a do JZD tak musel nastoupit dědeček, který tam jezdil s koňmi. „Odvedli nám i naší krávu Malinu. To jsme všechny obrečely.“

 

Lidi se dřív uměli víc bavit

V roce 1959 nastoupila Hana do obecné školy ve Větrově. Vyučovalo se tam tehdy v takzvaných dvoutřídkách. „To byla vždycky první třída s třetí třídou a druhá se čtvrtou a pátá byla zvlášť.“ Ve škole se museli učit rusky. U Hany doma se mluvilo česky, ale ruštinu rodiče samozřejmě z života na Ukrajině uměli, takže dětem mohli s učením pomáhat. Na měšťanku nastoupila Hana už do Frýdlantu.

Hana ráda vzpomíná na slavnosti, když byla mladá. „Mě se to slavení prvního máje jako dítěti líbilo, teď se nic neděje. Přijde mi, že se lidi uměli dřív víc bavit.“ Hanin tatínek koupil rodině první televizi ve Větrově. „Vždycky, když byla sobota nebo neděle, tak byla pohádka a to k nám sousedi chodili, už si nosili svoje stoličky.“

 

Mávali jsme na ně a oni na nás

V noci na 21. srpna 1968 vzbudil Hanu a její sestry bratr. „Brácha nás vzbudil, že na nebi je hrozně letadel a ať se jdeme podívat. Mysleli jsem si, že je to jenom nějaký cvičení.“ Brzy na to začaly po silnici přijíždět obrněná auta a tanky.  „Nám se to hrozně líbilo, protože na autech byli mladý kluci, my jsme na ně mávali a oni na nás. Nechápali jsme, proč sousedi křičí: ,Ivane, běž domů.‘“ Pro sourozence po chvíli přiběhli vyděšení rodiče, zahnali je domů a situaci jim vysvětlili. „Mamka pořád brečela, že bude válka, a že už si válku zažila a ví, co to je.“

Hana se chtěla stát kadeřnicí, ale to jí rodiče zakázali. „Já jsem chtěla být kadeřnice, ale mamka řekla, že to není něco, čím se uživím a že nikomu nebudu vyčesávat vši.“ Musela tedy nastoupil do fabriky na vyučení a stejně jako její starší sestra se vyučila švadlenou. „Maminka s babičkou nás k tomu hrozně vedly, že jsme si uměly všechno uplést nebo uháčkovat samy.“

Práce švadleny Hanu nebavila a hned po vyučení odešla do podniku Tiba. Mezitím se provdala a měla děti. Po mateřské dovolené si vystudovala školu na spojovou manipulantku a pracovala ve Frýdlantě. Po nějaké době se vyučila ještě zahradnicí a pracovala jako zástupce vedoucího. „To mě naplňuje dodnes.“ Hana Jandová žije dodnes ve Frýdlantě.