Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Smolař, alkoholik, houmlesák. Ale i borec, jemuž tleskalo 107 tisíc lidí
narodil se 25. listopadu 1957 v Gottwaldově
v dětském věku se věnoval fotbalu, nastupoval za TJ Gottwaldov
dařilo se mu i v atletice, především ve sprintech a ve skoku do dálky
hrál za mládežnické reprezentace Československa, kvůli sportu nedokončil učiliště
v 19 letech přestoupil do Zbrojovky Brno, s níž hned získal mistrovský titul
v roce 1978 debutoval v československé reprezentaci, nastoupil za ni celkem v 39 utkáních a vstřelil devět branek
v roce 1980 přišel kvůli vážným problémům s žaludečními vředy o mistrovství Evropy a olympijské hry, kde Československo vybojovalo bronz a zlato
kvůli rodině odmítl nabídku na emigraci do západního Německa, kam ho lákal Eintracht Frankfurt
v roce 1983 odešel z Brna do pražských Bohemians s manželkou Olgou a dvěma malými dětmi
v roce 1987 skončil v reprezentaci a přestoupil do belgického Racingu Brusel
profesionální kariéru ukončil v rakouském Tullnu
díky 105 gólům v československé první lize a čtyřem brankám v belgické první lize se dostal do prestižního Klubu kanonýrů
v 90. letech trénoval mládež v Gottwaldově, přišel takřka o všechny úspory, rozpadla se mu rodina a propadl alkoholu
dvakrát se marně léčil ze závislosti na alkoholu, stal se bezdomovcem
pomáhali mu bývalí spoluhráči i fanoušci
v roce 2022 žil na ubytovně v Praze, platil si ji z renty poskytnuté Nadací Tipsport
Do smíchovské hospody U Buldoka si sedl docela udržovaný houmles. Někteří o něm tvrdí, že je nejlépe oblékaný bezdomovec v republice. Aby také ne, když Petr Janečka nosí třeba značkové triko Adidas, dárek od starého kamaráda Karla Kroupy.
„Přišel jsem k Buldokovi, měli bramborovou kaši, dal jsem si ji s přírodním řízkem a s limonádou. Najednou kolem mě projde borec v bohemáckém dresu,“ svěřuje se Petr Janečka. „Ptám se ho: ‚Vy fandíte Bohemce?‘ ‚No jasně, to je můj klub odmalička.‘ ‚A komu fandíte nejvíc?‘ ‚Můj idol byl Peťa Janečka.‘ ‚A znáte ho?‘ ‚Bodejť bych ho neznal.‘ ‚A kdo teda sedí proti vám?‘ Se na mě podíval a říká: ‚Ježišmarjá, ty vole, to seš ty?‘ ‚To su já!‘ ‚Co si dáš? Všechna útrata jde na mě!‘ ‚Piju Karl Heinz Rummenigge. Rum.‘ ‚Kdykoliv přijdeš, máš u mě pivo a meníčko.‘ ‚Pavle, nechci tě vydírat.‘“
Setkání hostinského Pavla Juráka a fotbalového internacionála Petra Janečky patří mezi neuvěřitelné příběhy, které se musejí stát, poněvadž vymyslet bychom je nedokázali. V době, kdy reprezentant Petr Janečka válel v nejlepší formě za Bohemku, bral táta malého Pavla Juráka do Ďolíčku na zápasy se slavnými evropskými kluby Ajaxem Amsterdam nebo Tottenhamem Hotspur.
U překvapivého postupu přes Ajax Amsterdam v Poháru UEFA byl na podzim 1984 i Petr Janečka. Uspěl na vršovickém stadionu v penaltovém rozstřelu a posunul Bohemku do dalšího kola prestižní evropské soutěže.
Nejslavnější zápas však sehrál o čtyři a půl roku dříve na pražském Strahově. V boji o postup na olympijské hry v Moskvě se nachomýtl ke všem třem gólům národního týmu, který zvítězil nad skvělými Maďary 3:2. Jeho pumelice z voleje se stala znělkou populárního televizního pořadu Branky, body, sekundy.
„První gól jsme dali po rohu, Zdeňa Rygel nacentroval z levé strany na velké vápno. Stojím za Luďou Macelou a křičím: ‚Pusť!‘ Trefil jsem míč levačkou, gólman měl dva metry, ale nestačil ani zvednout ruce. Maďaři pak vyrovnali na na 1:1, my dali na 2:1,“ popisuje Petr Janečka. „Utíkal jsem s míčem k bráně, dva Maďaři na mně viseli, doběhl jsem do velkého vápna a tam jsem upadl. Penalta! Laďa Vízek proměnil. Na 3:1 jsem obešel z levé strany aj gólmana. Tehdy jsme měli útok Laďa Vízek, Verner Lička, Peťa Janečka. Říkám si: ‚Dej si góla i ty, Vernere.‘ Nahrál jsem mu a dal ho do prázdné branky.“
Dubnová výhra nad Maďarskem nasměrovala československou reprezentaci k výhře na olympiádě 1980 v Moskvě. Petr Janečka však o zlatou medaili přišel. A nejen o ni. Díky výborným výkonům by hrál rovněž na červnovém mistrovství Evropy, kde národní mužstvo vybojovalo třetí místo. Vážné zdravotní problémy ho však poslaly z hřiště do nemocnice.
„Vykopal jsem olympiádu s Maďary na Strahově a pak jsem hned jel na přátelák do Španělska. Tam jsme remizovali 2:2 a nahrál jsem Zdeňovi Nehodovi na dva góly. Jenže mě pak chytly vředy a nejel jsem nikam,“ upozorňuje. „Vředy mám někdy od pěti let, je to rodové. Praskly mně asi čtyřikrát pětkrát, ale před Evropou a olympiádou nejhůř. Vyzvracel jsem všechno, co jsem snědl. Ležel jsem v nemocnici v Gottwaldově na infuzi. Byl jsem tam 14 dní a shodil jsem 14 kilo. V jednu chvíli jsem doktorům řekl: ‚Jdu dom, chci umřít tam.‘“
Petr Janečka se zotavil a pomohl reprezentaci k postupu na mistrovství světa 1982 ve Španělsku. V přípravě se mu povedlo něco, o čem sní každý malý kluk. V Brazílii vstřelil krásnou branku domácí reprezentaci. Bouřlivě a uznale mu aplaudovalo 107 tisíc diváků.
Na mistrovství světa ve Španělsku nastupoval v základní sestavě, Československo však smolně vypadlo ve skupině, když postupovou střelu Přemysla Bičovského vyhlavičkoval z prázdné branky francouzský obránce Manuel Amoros.
S vrcholovým fotbalem, provázeným v komunistickém režimu bezbřehou korupcí, skončil Petr Janečka v roce 1989. Dohrával v nižších soutěžích, v rodném Zlíně trénoval mládež, mimo jiné i pozdějšího obránce reprezentace a Juventusu Turín Zdeňka Grygeru, vítěze Ligy mistrů.
Úspory Petra Janečky z profesionální hráčské kariéry se však rychle ztenčovaly. Naletěl anglickým podvodníkům, kteří nabízeli k prodeji apartmány pro doživotní dovolenou na Kanárských ostrovech. Přišel o 300 tisíc korun.
Stal se alkoholikem. Závislosti na rumu se pokoušel zbavit dvakrát v léčebně v Kroměříži, ale marně. Rozpadla se mu rodina a na dlouhou dráhu úspěšného reprezentanta navázala dlouhá kariéra bezdomovce.
Paradoxně právě v Kroměříži se potkal se Světlanou Královou z Nadace Tipsport. Na setkání členů Klubu kanonýrů slovo dalo slovo a od podzimu 2022 platí Nadace Tipsport Petru Janečkovi slušnou ubytovnu na Zbraslavi. Devětatřicetinásobný reprezentant a střelec devíti reprezentačních branek tam žije na jednolůžkovém pokoji.
„Děti se mnou sem tam promluví, bráši nic, rodina jde bokem. Ale kamarádi se na mě nevy...,“ říká. „Ještě bych chtěl staré divadlo, zachovalé kulisy. Myslím jako babu, nějakou dobře zajištěnou – jako Zelníčkovou, Kellnerovou nebo Zaňákovou. Ale bez baby mám zase klid a už 15 let mi nikdo nenadává.“
Petr Janečka se narodil 25. listopadu 1957 v Gottwaldově, dnešním Zlíně. Měl čtyři starší bratry, otec a maminka pracovali jako vysekávač a lepička v Baťových závodech, které se v roce 1949 změnily na podnik Svit. Babička Anna se dožila 96 let. „Když jsem nechtěl jíst polévku, říkala mi: ‚Za války bys sežral i h...,‘“ tvrdí Petr Janečka.
Vyrůstal ve skromných poměrech v domě s velkou zahradou. Babička prodávala na trhu ovoce a zeleninu, děda měl ve sklepě krejčovskou dílničku. „V domě nebyla teplá voda, koupali jsme se dole ve vaně, vodu jsme ohřívali ve velkém kotli,“ vzpomíná.
S fotbalem začal v deseti letech v Gottwaldově a vynikal také v atletice, kde porážel ve sprintech a ve skoku do dálky mnohem starší kluky. „V deváté třídě jsem skočil šest metrů a dvacet centimetrů,“ podotýká. Rychlost a výbušnost mu na hřišti pomáhaly v soubojích s urostlými obránci, proti kterým byl o dva nebo dokonce o tři roky mladší.
„V osmé třídě mě přemlouvali k atletice, ale říkal jsem si, že ve fotbale si můžu vydělat víc peněz a stačí k němu obyčejné kopačky gumotextilky, ponožky, trenýrky a tričko,“ vysvětluje. „V roce 1974 jsem vyhrál s Gottwaldovem dorosteneckou ligu. Ve druháku jsem skončil na učňáku a šel dělat do Svitu, protože mě ve škole nechtěli pouštět na reprezentaci. V Gottwaldově mě nejvíc naučili trenéři Antonín Juran a Gustav Prokop. Pan Prokop hrál ještě s Josefem Bicanem a říkal mi: ‚Jsi velký talent, nezkaz si to a daleko to dotáhneš.‘“
V sezóně 1976/77 kopal Petr Janečka třetí ligu za TJ Gottwaldov a nastřílel v ní 17 branek. Mužstvo trénovalo od 11 hodin dopoledne a hráči se věnovali jenom fotbalu. „Měli jsme zaměstnání, dostávali jsme za něj peníze, ale do práce jsme nechodili,“ tvrdí. „Měli jsme ještě prémie, za vyhraný domácí zápas 350 korun, za remízu půlku.“
V 19 letech si ho vyhlédla prvoligová Zbrojovka Brno, kam odešel před ročníkem 1977/78. Gottwaldov obdržel za přestup 300 tisíc korun, Petr Janečka dostal od Brna bokem na ruku 20 tisíc a dalších 20 tisíc poté, když v první lize odehrál 15 utkání. Pro ilustraci, 20 tisíc korun představovalo tehdy pro řadu lidí roční plat.
„Někteří kluci mi záviděli, že jsem ve Zbrojovce. Říkal jsem jim: ‚Byli jste větší talenti než já, ale chodili jste na hotel, na vínečko, za holkami,‘“ uvádí. V Brně se od začátku choval zcela jinak než jako zakřiknutý bažant. Ve své první ligové sezóně dal 13 branek a v klubové tabulce střelců obsadil druhé místo za legendárním kanonýrem Karlem Kroupou.
„Na 15 branek jsem nahrál,“ dodává. „Můj vzor byl slovenský útočník Laco Petráš, v poločase si klidně zapálil cigaretku, ale měl obrovské zrychlení na pěti metrech. Říkal jsem si: ‚Stovky ať běhají záložníci, na co jsou mně?‘“
Zbrojovka s trenérem Josefem Masopustem získala v roce 1978 první a do současné doby také poslední mistrovský titul. Nebyla za ním extrémně těžká dřina v tréninku, ve Zbrojovce sázeli na hravost a dobrou partu. „Dopoledne měl být kruhový trénink a sprinty. Krupica, jako Karel Kroupa, šel za Masopustem a říká mu: ‚Trenére, necháme to na odpoledne.‘ ‚Tak ano.‘ A hráli jsme na dvě. Odpoledne Karel šel zase za Masopustem a říká mu: ‚Trenére, odveta je na celém světě.‘ Masopust zase kývnul, že hrajeme na dvě. Staří proti mladým. Nahonili jsme se ale víc než při klasickém tréninku, nikdo nechtěl prohrát a jezdili jsme po pr... .“
Na stadion Za Lužánkami chodilo v Brně na první ligu 35 tisíc diváků. Zbrojovka rozhodla o prvním místě už v předposledním kole, kdy zvítězila v Trnavě 1:0 brankou Petra Janečky. Domácím už o nic nešlo, nebojovali ani o evropské poháry, ani o sestup. Privilegované armádní mužstvo Dukla Praha, s nímž se Brno přetahovalo o titul, ostatní československé kluby nesnášely. Podle Petra Janečky dokonce v Trnavě vyvěsili transparent ‚Blahopřejeme Zbrojovce k titulu!‘ Brno přijely z jižní Moravy povzbuzovat tisíce fanoušků, na Slovensko vyrazili v autech a v autobusech.
„Nazpátek do Brna jsme jeli v koloně s nimi, zastavovali snad v každé dědině a slavili,“ tvrdí Petr Janečka. „Kdo odehrál v sezóně 27 až 30 zápasů, měl za titul prémii 12 tisíc korun. Ve Zbrojovce mě vedli jako technického úředníka, ale do práce jsem nechodil. Bral jsem měsíčně 1 830 korun čistého plus prémie. 800 korun za výhru doma, za výhru venku 1 200. Za remízu byla půlka, za prohru nic.“
Titul slavil Petr Janečka bouřlivě, domů za manželkou Olinou přišel prý až po dvou nebo třech dnech. Rád se spoluhráči poseděl po každém ligovém zápase. „Chodili jsme do Krokodýla, do Favoritu, do Bolera. Hodně jsem se procházel sám Brnem, byl jsem samotář, někde jsem se zastavil na vinný střik, někde na vodečku,“ přiznává. „Bydlel jsem s Pepou Mazurou v jednom baráku. Říkali jsme mu Skoťák a v noze měl sílu, že by prokopl traverzu. Nekouřil ani nepil a po zápasech se vracel autem domů v jedenáct večer. Já chodil ve čtyři ráno a moja, že kde jsem byl, když už je Pepa dávno doma. Tak jsem mu říkal, ať zaparkuje žigula někde dál od baráku, aby ho moja neviděla.“
Raketový start gottwaldovského odchovance do světa velkého fotbalu umocnilo jaro 1978. Na budapešťském Népstadionu si 15. dubna odbyl přemíru za národní tým. Zlaté medailisty z mistrovství Evropy 1976 Antona Ondruše a Karola Dobiaše oslovoval pokorně ‚pane‘. „Ondruš mi řekl, ať neblbnu, že je Tono a zeptal se, jestli umím hrát karty. Řekl jsem, že umím, hráli jsme Červená bere a hned mě obrali,“ prohlašuje Petr Janečka.
Do Budapešti se Petr Janečka vrátil zanedlouho. V září 1978 se tam Zbrojovka střetla v odvetě Poháru mistrů evropských zemí (PMEZ) s Dózsou Ujpest, přičemž doma s ní remizovala 2:2.
„Za Dózsu tenkrát hrály velké hvězdy Töröczik, Nyalasi, Dunai, Fazekašové. Doma jsme je mleli, ale dostali jsme dva blbé góly. Do Budapešti přijelo deset tisíc lidí z Brna, 200 autobusů nebo kolik. Porazili jsme Maďary 2:0 a všechny autobusy jely domů bez oken,“ prohlašuje Petr Janečka. „Maďarští fanoušci do nich házeli dlažební kostky. Autobusy neměly prý rozbitá jenom zadní skla, tak si je řidiči přendávali dopředu.“
V osmifinále vypadla Zbrojovka s Vislou Krakov, po domácí remíze 2:2 a nerozhodném výsledku 1:1 v Polsku rozhodlo o postupu soupeře více branek vstřelených na hřišti soupeře. V sezóně 1978/79 Brno sice neobhájilo domácí titul, druhé místo však znamenalo vstupenku do Poháru UEFA. Mužstvo trenéra Masopusta s oporami Rosťou Václavíčkem, Karlem Kroupou, Karlem Jarůškem, Karlem Dvořákem, Josefem Mazurou nebo brankářem Josefem Hronem postoupilo před dánský Esbjerg, islandský Keflavík do osmifinále, kde čekal těžký protivník, belgický Standard Lutych.
Po výhře 2:1 v Belgii dokázala Zbrojovka Za Lužánkami otočit nepříznivé skóre 1:2 na 3:2. Vítězný gól vsítil Petr Janečka. „Vrátil jsem se po zápase s Lutychem dom a moja nikde. Nevěděl jsem, co se děje. Druhý den ráno telefon, volal náš zbrojovácký doktor Sláva Sís: ‚Máš kluka!‘ Nevěřil jsem. ‚Cože? Vždyť má moja rodit až za měsíc!‘ Ale Peťa přišel na svět dřív. Katka se narodila v roce 1982 před mistrovstvím světa ve Španělsku a neviděl jsem ji měsíc.“
Ještě před dvojutkáním s Lutychem odletělo Brno hájit v druhém kole Poháru UEFA náskok 3:1 do Keflavíku. Od soupeře Zbrojováci slyšeli, že na Islandu nevyhrají. Na podobném hřišti jako tam totiž ještě nikdy nekopali. „Tenkrát nebyla pravidla, že musí být travnaté hřiště. V Keflavíku jsme hráli na asfaltu s malými ostrými kamínky navrchu. Ale vyhráli jsme 2:1 a postoupili,“ popisuje Petr Janečka.
Na jaře 1980 zastavil Zbrojovku ve čtvrtfinále Poháru UEFA až silný západoněmecký Frankfurt s vynikajícím rakouským stoperem Bruno Pezzeyem a bleskurychlým jihokorejským útočníkem Bum-kun Chou. Po prohře 4:1 ve Frankfurtu zvítězila Zbrojovka alespoň doma, ale výsledek 3:2 na postup nestačil. Petr Janečka nicméně upoutal německé fotbalové odborníky a později o něj projevil zájem klub Werder Brémy na čele s uznávaným útočníkem Rudi Völlerem a rodilým Čechem Mirko Votavou.
Brémy vedl vynikající trenér Otto Rehhagel a Werder nabízel v první polovině osmdesátých let Petru Janečkovi 15 tisíc západoněmeckých marek měsíčně. Veksláci tehdy prodávali v Československu na černém trhu jednu marku za 18 korun. „Do západního Německa by mě komunisti nepustili a musel bych z republiky utéct. Kdybych emigroval, vyhodili by komunisti z práce bráchy, dělali by potíže mámě, tátovi. Tak jsem zůstal doma,“ tvrdí.
Poté, co kvůli žaludečním vředům chyběl v roce 1980 na mistrovství Evropy i na olympiádě, dočkal se reprezentačního vrcholu na mistrovství světa 1982 ve Španělsku. V přípravě na něj se mu poštěstilo skórovat proti domácí reprezentaci v Brazílii, v zemi, kde je fotbal náboženstvím.
„Přiletěli jsme do Sao Paula, na stadionu se mačkalo 107 tisíc diváků. Myslel jsem, že přišli na mě, ale byl tam ještě někdo jiný. Jairzinho hrál poslední a ještě ke všemu stý zápas za brazilskou reprezentaci. Fanoušci se s ním přišli rozloučit,“ popisuje. „Těsně před koncem jsme prohrávali 1:0, branku nám dal na začátku druhé půlky Zico. Běžela poslední minuta, Honza Berger mi poslal balón k velkému vápnu, poťukl jsem si ho třikrát doprava a vystřelil. Míč šel do tyče, do druhé tyče a do branky. Všichni lidi vstali a tleskali mně. Po zápase si se mnou chtěl vyměnit dres Zico, ale naši funkcionáři nám řekli, že když to uděláme, dostaneme pokutu. No, vyměnil jsem si ho. A v dalším zápase s Argentinou ještě s Maradonou. Předseda ČSTV Himl mi pak dal pokutu sedm tisíc korun. Dresy Zica a Maradony už nemám, rozdal jsem je řezníkům a zelinářům. Taky dresy Littbarského nebo Amorose. Měl jsem pak od řezníků a zelinářů vzadu v krámě všechno, co se nedalo sehnat.“
Mistrovství světa ve Španělsku se Čechoslovákům nepovedlo. Velký díl viny nesli funkcionáři a nešťastná rozhodnutí jinak výborného a uznávaného trenéra Jozefa Vengloše.
„Vzal do Španělska zraněné hráče Masného a Kozáka a vyřadil z nominace Válka a Daňka. Před mistrovstvím světa jsme měli soustředění ve Vysokých Tatrách. Vengloš se zbláznil a utavil nás. Dal nám třeba vyběhnout buben velkého skokanského můstku,“ vzpomíná Petr Janečka.
„Uběhl jsem tak 20 metrů, pak jsem se plazil po čtyřech, postavit jsem se nemohl, protože bych se skoulel dolů. Ve Španělsku jsme bydleli v motorestu mezi poli, slibovali nám tam bazén a tenisové hřiště. Láďa Vízek si s sebou bral tenisovou raketu, ale z děr v betonovém kurtu rostla tráva. V bazénu plavala špína a listí. Pokoje byly tak malé, že jsme se tam s Pavlem Chaloupkou málem ani neotočili. Naši funkcionáři nám vyhrožovali: ‚Jak něco řeknete, jedete domů!‘ V prvním zápase jsme jen remizovali s Kuvajtem, Zdeněk Hruška, naše jasná brankářská jednička, dostal gól z 35 metrů.“
Petr Janečka si dodnes myslí, že se Jozef Vengloš dopustil chyby, když v dalším utkání s Anglií nedal Zdeňku Hruškovi šanci napravit chybu proti Kuvajtu. Do branky postavil košického Stanislava Semana, jemuž po rohu Angličanů propadl v 64. minutě lehký míč mezi rukavicemi a Francis ho poslal do sítě. Za tři minuty dokonal dílo zkázy vlastním gólem Jozef Barmoš.
V posledním utkání základní skupiny musel národní tým porazit silnou Francii. Jozef Vengloš poslal do akce třetího brankáře Zdeňka Stromšíka, po jeho nedorozumění s obráncem skóroval v 67. minutě velmi snadno Didier Six. Antonín Panenka stihl v 84. minutě pouze vyrovnat, což znamenalo konec nadějí na postup do dalších bojů. Zloba funkcionářů dopadla hlavně na hráče. „Pan Himl nám nezaplatil peníze ani za jeden přípravný zápas před mistrovstvím světa,“ dodává Petr Janečka.
V příštím roce Zbrojovka sestoupila do druhé ligy. „Ještě předtím umřel předseda klubu a ztratily se peníze z kasy. Říkalo se, že asi dva miliony. Zbrojovka udělala špatné nákupy hráčů a Karla Kroupu prodala do Gottwaldova, měl 32 roků a vyčítali mu, že prý v Brně kazí mladé hráče. Ale nebyla to pravda,“ tvrdí Petr Janečka.
Po sestupu ho Zbrojovka jako reprezentanta musela pustit do prvoligového oddílu. Brněnského útočníka chtěla Slavia, Sparta i Baník Ostrava. Nakonec kývl ‚klokanům‘, tedy pražské Bohemce, protože většina hráčů nastupovala za národní tým. Díky svému sekretáři Zdeňku Svobodovi měla Bohemka spoustu peněz mimo oddílové účetnictví a v přetahované o kvalitní fotbalisty dokázala přeplácet ostatní kluby.
Petr Janečka dostal od ‚klokanů‘ za přestup 200 tisíc korun, což tehdy představovalo kolem 100 čistých měsíčních platů. „Uložili je pro mě do banky na Synkáči [náměstí Bratří Synků] na jméno Kulíšek, což prý byl nějaký funkcionář v Bohemce. Na jeho vkladní knížku jsem peníze vybíral, koupil jsem si za ně vybavení do pražského bytu,“ uvádí.
Během angažmá v Bohemce ho naoko zaměstnával podnik ČKD, měsíčně bral 2 800 korun čistého. „Prémie jsem dostával stejně jako v Brně, 1 200 za výhru venku, 800 za výhru doma, za remízu půlku,“ říká.
Zatímco ve Zbrojovce vyfasoval přezdívku Janeba, v Bohemce byl Paťádo – podle účesu, patky přes čelo. Ve vršovickém Ďolíčku nastupoval vedle místních legend Zdeňka Prokeše, Jiřího Ondry, Pavla Chaloupky, Tibora Mičince, Jiřího Sloupa, Františka Jakubce nebo Stanislava Levého. Bojoval s nimi i v reprezentačním dresu, postup na mistrovství Evropy 1984 a mistrovství světa 1986 jim ovšem unikl. Petr Janečka zažil v roce 1985 na Strahově potupnou prohru 1:5 s vynikající západoněmeckou reprezentací.
„Před zápasem jsme měli takovou přednášku a pozvali na ni nějakého herce, nevím už, jak se jmenoval. Vyprávěl nám, jak za války dal nějaké deky Rusákům a Němci jim je sebrali. Pak nám řekl, ať Němcům za ty deky nandáme,“ vzpomíná. „Kroutili jsme hlavami, co nám vykládá za nesmysly o dekách. Druhý den na nás vletěli Magath, Littbarski, Mattheus, Völler a roznesli nás.“
V evropských pohárech si zahrál na stadionech Fenerbahce Istanbul, Rapidu Vídeň či na Kolínu nad Rýnem. V Bohemce mu těsně unikl druhý titul. Bojovalo se o něj nicméně za pochybných okolností. První fotbalová liga byla totiž v socialistickém Československu prolezlá sžíravou korupcí. Petr Janečka se s ní natvrdo setkal v sezóně 1984/85, kdy Bohemka válčila o první místo s pražskou Spartou. Před posledním kolem měly oba týmy stejně bodů, Spartu však posouval k titulu výrazně lepší rozdíl mezi vstřelenými a obdrženými brankami. Její skóre bylo o osm branek lepší, protože v předposledním kole deklasovala Prešov podezřele vysoko 7:0.
Bohemka hrála v posledním kole doma v Ďolíčku s Trnavou, Sparta na Slovensku s Duklou Banská Bystrica. Bohemka potřebovala, aby Sparta alespoň remizovala. Pak by ‚klokanům‘ stačila k prvnímu místu výhra nad Trnavou, jež nehrála ani o čelo tabulky, ani o sestup.
Kdyby Sparta prohrála, dovedl by ‚klokany‘ k titulu i pouhý bod ze zápasu s Trnavou. „Bohemka poslala do Banské Bystrice Karla Dobiaše, vezl tam peníze pro hráče Dukly, aby Spartu porazili. Sparta zase zaplatila rozhodčímu, aby nám zkomplikoval výhru nad Trnavou. V prvních 25 minutách vyloučil za vzájemné napadení naše opory Tibora Mičince, Petra Zelenského a dva Trnaváky. Obě mužstva hrála až do konce v devíti lidech,“ upozorňuje Petr Janečka.
Pokud by rozhodčí vyloučil Bohemce ještě dva fotbalisty, prohrála by 3:0 kontumačně pro nedostatečný počet hráčů na hřišti. K čemuž nedošlo, Trnavě ale vyhovovala opatrná hra domácích, proslulých agresivním tvrdým stylem.
Dukla Banská Bystrica držela se Spartou remízu a v 78. minutě ji Boroš poslal do vedení 1:0. Udržela ho až do konce zápasu. Bohemka potřebovala doma s Trnavou alespoň remizovat a získala by titul. „Před zápasem jsme si mysleli, že jim dáme 10:0. Stříleli jsme ale jen do tyčí a břeven, ve vyložených šancích jsme trefovali trnavského brankáře Opálka. V druhém poločase nám dal navíc branku Dian,“ popisuje Petr Janečka dramatický konec první ligy. „Náš sekretář Zdeněk Svoboda věděl, že to Spartě v Banské Bystrici nejde. Asi 25 minut před koncem si mě zavolal k lajně a poslal mě za brankářem Opálkem. ‚Řekni mu, že když pustí góla, tak jak půjde po zápase dolů do kabiny, bude tam mít v tašce 50 tisíc.‘ Jenže Opálek nechtěl. Řekl, že jsme mu měli dát peníze před zápasem, že teď můžeme naslibovat, co chceme, a pak nedostane nic. Prohráli jsme, a když jsme se dozvěděli, že Banská Bystrica porazila Spartu, bylo nám hrozně.“
Tečku za úspěšnou érou Bohemky udělala aféra, během níž se provalily machinace sekretáře Zdeňka Svobody s penězi získávanými nelegálně mimo oficiální účetnictví klubu.
„Svoboda měl dva byty, Renaulta 19, chalupu a lidem kolem něj začalo být divné, z čeho na to bral peníze. Prý mu čtyřikrát vykradli kancelář,“ poznamenává Petr Janečka. „Chodili jsme na výslechy na kriminálku za Palác kultury. Ptali se mě, kolik černých peněz jsem od Bohemky dostal za přestup. Odpověděl jsem, že neznám žádné černé peníze, jen zelené stovky. Vynadali mně, ať si z nich nedělám legraci. Řekli: ‚My víme přesně, kolik jste od Bohemky dostal. 120 tisíc.‘ Tak jsem věděl, že vědí h... a zůstal jsem v klidu. Jediný z nás, kdo přišel o peníze za přestup do Bohemky, byl Jirka Sloup. Říkali jsme mu abbé Faria, protože tak vypadal. Měl bráchu na kriminálce a nechal si od něj poradit, ať se přizná. Musel pak vrátit 40 tisíc.“
Petr Janečka na kriminálce tvrdil, že za přestup do Bohemky obdržel od Zdeňka Svobody jedno jediné – příslib, že ho klub ve 30 letech uvolní na výnosné angažmá v západní Evropě. Na konci listopadu 1987 skutečně odešel do prvoligového Racingu Brusel. Obchody se sportovci zajišťoval v komunistickém Československu Pragosport. Petr Janečka se v Racingu dozvěděl, že Pragosport za něj vyinkasoval čtyři miliony korun. Sám za přestup do Belgie neobdržel nic.
„Měl jsem v Bruselu měsíční plat šest tisíc západoněmeckých marek, ale 35 procent z nich jsem musel odvádět Pragosportu,“ svěřuje se. „V Belgii jsem zůstal dva roky, po prvním roce jsme spadli do druhé ligy. Většina kluků v Racingu byli amatéři, chodili do práce. Třeba brankář vlastnil ranč s kravami, musel je dojit a pracoval až do noci.“
Z Belgie se vrátil v roce 1989 do Gottwaldova, ačkoliv mu předseda JZD Slušovice František Čuba nabízel vyšší plat ve ‚svém‘ druholigovém mužstvu. V Gottwaldově vydržel jen pět zápasů, poněvadž fotbalový svaz vyhodil klub za machinace z druhé ligy. Později trest zmírnil na odpočet šesti bodů. Petr Janečka nicméně odešel přes Pragosport do rakouského Tullnu.
„Pragosport za mě dostal 100 tisíc šilinků, ale z měsíčního platu šest tisíc šilinků jsem mu odevzdával už jen sedm procent. Navíc jsem měl od Tullnu tři tisíce šilinků bokem za každý vyhraný zápas,“ prozrazuje. „V roce 1990 jsem v Tullnu skončil kvůli problémům s kyčlí. Bylo mně 32 a půl roku.“
Ještě ve Zbrojovce začal Petr Janečka studovat večerně ekonomickou sociálně-právní školu. Maturoval už jako hráč Bohemky. Potíže mu dělalo psaní na stroji, ale pomohla mu jeho sportovní sláva. „Musel jsem udělat 160 znaků za minutu. Paní profesorka mi řekla, ať si odskočím na WC. Za dvě minuty jsem se vrátil, koukám na popsaný papír a řekla mi: ‚Tak to máte, pane Janečko, za chvalitebně.‘ Někteří kluci z Bohemky jako třeba Tonda Panenka vystudovali hotelovku.“
Po roce 1989, kdy se v Československu zhroutil komunistický režim, odstartoval vleklý a hluboký pád vynikajícího reprezentačního útočníka. Petr Janečka se dostal na šikmou plochu, po níž doklouzal mezi bezdomovce a nakrátko do vězení.
„Došly mi peníze z fotbalu, rozvedl jsem se a měl velké problémy s alkoholem. Moja Olina mě neviděla doma třeba 14 dnů. Držela mě dlouho, ale pak už to pro ni bylo neúnosné. Našel jsem si přítelkyni, ale taky mě vyhodila,“ přiznává. „6. června 2007 jsem jel ve svém starém autě a ťukl jsem zrcátkem na přechodu do ženské. Policajti mě odchytli za rohem a ptali se mě, jestli jsem něco pil. Řekl jsem jim: ‚Myslíte v neděli, v pondělí nebo dneska?‘ Pil jsem tři dny a měl jsem 2,8 promile. Kamarádi mi říkali, že dostanu podmínku rok na dva. Ale na soudu seděly samé baby a daly mi rok natvrdo. Vyletělo ze mě: ‚To si děláte kozy?!‘ a přibyla mně ještě urážka soudu. Odseděl jsem si půlku a něco, pak mě pustili. U někoho mi tam jméno z fotbalu pomohlo, u někoho ne. Karel Jarůšek mi poslal do basy tepláky a šálu Zbrojovky. Šel jsem v tom na sčíták, ale bachaři mě hned hnali zpátky, ať se převléknu.“
Petr Janečka přebýval jako bezdomovec například v terminálech ruzyňského letiště, v Brně žili s kamarádem v zahradní chatce a hlídali ji jednomu právníkovi před ostatními bezdomovci. „Vyběhal jsem si důchod, sehnal jsem zápočťáky ze Zbrojovky, z ČKD, z Pragosportu, šest let jsem dělal v Mitasu, taky v cihelně. Dostávám osm devět tisíc měsíčně, musím ale splácet dluhy,“ tvrdí.
V Praze se chodí dívat na ligu na Bohemku, jednou se tam vydal přes říčku Botič po lávce pro VIP. Zastavila ho ochranka. „Ptali se mě, kam jdu a kdo jsem. ‚Nějaký Janečka a jdu do vipky.‘ ‚Ale my vás tady nemáme napsaného!‘ ‚Ale já tam na stadionu visím na plakátě.‘ Najednou potkám Tondu Panenku a Karolka Dobiaše. Říkám jim, že nevím, jak se dostanu dovnitř. Karolko mi povídá: ‚Kup si lístok, ty ko...!‘ Tak jsem mu řekl, že když se nenaučil za 30 let česky, ať táhne zpátky do Trnavy.“
Vizáž bezdomovce přivedla Petra Janečku do nepříjemných situací. Jednou ho pozvali na setkání fotbalových internacionálů a potěšili ho, že mu pošlou příspěvek osm tisíc korun na poštu do Radotína. Žil tam právě ve skromných poměrech na ubytovně. „Akce byla na Slavii, šel jsem ven a ve sněhu jsem našel občanku Tondy Panenky. Vrátím se, zaklepu a dám Tondovi občanku. Někdo říká: ‚To bys mu měl, Tondo, koupit aspoň flašku rumu.‘ A někdo jiný, už ani nevím kdo, říká: ‚Hele, Tondo, von seděl vedle tebe, neukrad ti ji?‘“ Tak jsem jim vynadal: ‚Vy ču... za...!“
Naopak jiná, lepší liga, jsou někteří skalní fanoušci Bohemky, kteří Petra Janečku pamatují z osmdesátých let. „Permanentku na zápasy nemám, tak chodím před ligovými zápasy za Bohemku do jedné hospody, kluci mi tam koupí lístek a pak na tribuně skandují: ‚Pétr Janečka, Pétr Janečka!‘“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Tipsport pre legendy
Příbeh pamětníka v rámci projektu Tipsport pre legendy (Miloslav Lubas)