Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Za války to bylo těžké. Dnes se děti mají dobře
narozena 20. června 1930 v Přerově
otec zaměstnán na dráze
v roce 1938 se rodina kvůli otcovu zaměstnání přestěhovala do Sobotína, po záboru Sudet německou armádou se vrátili do Přerova
svědkyně přerovského povstání a osvobození města v květnu 1945
během války začala pracovat v krejčovském salonu, který po roce 1948 zanikl
po mateřské dovolené pracovala jako plánovačka v Přerovských strojírnách
v roce 2023 žila v domově pro seniory v Pavlovicích u Přerova
První máj 1945 se pro město Přerov stal jedním z nejbouřlivějších a nejkrvavějších dní jeho novodobé historie. Ve městě se bezprostředně po smrti nacistického vůdce Adolfa Hitlera rozšířila mylná zpráva o německé kapitulaci a občané Přerova ve spolupráci s několika sovětskými partyzány zahájili rozsáhlé protiněmecké povstání. To přitom mělo vypuknout na pokyn odbojového revolučního národního výboru až o několik dní později, jakmile by postupující Rudá armáda byla v dostatečné blízkosti města, aby mohla povstalcům přispěchat na pomoc. Celá akce tak byla nekoordinovaná, a přestože se Přerovanům podařilo obsadit radnici s městským rozhlasem, bylo povstání ještě téhož dne po příjezdu německých posil z Olomouce utopeno v krvi. Kolem stovky občanů bylo zatčeno a 21 nejaktivnějších povstalců bylo převezeno do Olomouce a popraveno.
Svědkyní dramatických událostí v Přerově byla i Věra Jangotová, které tehdy bylo necelých 15 let. „Šla jsem s kamarádkou kolem Bečvy. Najednou přijelo nákladní auto plné vojáků a civilistů s puškami a lidi křičeli a báli se. Byli to partyzáni,“ vzpomíná na osudný den. Mezi 21 popravenými byli i manželé Dokládalovi, kteří zaplatili životem za to, že na svém domě vyvěsili československou vlajku. „Byli to hodní lidi... Nebylo to jednoduché, za války. Dneska se děti mají dobře, po všech stránkách,“ dodává pamětnice. Věra Jangotová povstání přežila v krytu v prádelně krejčovského salónu, kde se v té době učila švadlenou. Skrývala se tam až do příjezdu sovětských vojsk do města.
Věra Jangotová se narodila jako Věra Jalůvková 20. června 1930 v Přerově. Její otec pracoval na dráze, matka byla v domácnosti. O dva roky později se manželům Jalůvkovým narodila druhá dcera Jaroslava. V té době vrcholila celosvětová hospodářská krize, i v Československu přišly statisíce lidí o práci, mezi nimi i otec pamětnice. Zanedlouho naštěstí své zaměstnání získal zpět, pro rodinu to však bylo velmi náročné období, stejně jako pro většinu obyvatelstva. Pamětnice se ve vyprávění zmiňuje i o tzv. žebračenkách, potravinových poukázkách, které ve 30. letech dostávali nezaměstnaní od státu, obvykle v hodnotě kolem 20 Kčs na den.
V roce 1938 byl otec Věry Jangotové povolán na dráhu v Sobotíně na Šumpersku, v oblasti Sudet obývaných početnou německou menšinou, jež měly být brzy, po podpisu mnichovské dohody 30. září 1938, připojeny k Třetí říši. Napětí mezi českým a německým obyvatelstvem, podpořené nacistickou propagandou, se stupňovalo. To naplno pocítila i pamětnice a její mladší sestra, když v Sobotíně nastoupily do místní jednotřídky. „Děti Němců se začaly vybarvovat, čekaly na nás vždycky už před školou a bily nás. Maminka nás proto hned po vyučování vyzvedávala a brala nás domů,“ popisuje Věra Jangotová napjatou atmosféru v pohraničí roku 1938.
Po připojení Sudet k hitlerovskému Německu se rodina stěhovala zpět do Přerova. Hrozbě nacismu však nadlouho neunikla. Dne 15. března 1939 byl Přerov spolu se zbytkem československého území obsazen německými vojsky a hned následující den byl zřízen Protektorát Čechy a Morava. V Přerově nastoupila Věra do měšťanské školy, její tatínek začal opět pracovat na přerovském nádraží, kde prodával jízdenky. Manželství rodičů se po válce rozpadlo. Pamětnice vzpomíná na běžný život za německé okupace, zejména lístkový systém na potraviny a oděv. Vybavuje si také židovskou spolužačku, jejíž rodina skončila hned na začátku války v transportu. Před válečnou realitou se ji a její sestru snažila matka ochránit, často nesměly chodit ven.
Po dokončení měšťanky se Věra hlásila na pracovním úřadě. Okupační správa potřebovala pracovní sílu zejména do zemědělství a průmyslu. Díky známosti jí nakonec maminka domluvila místo v krejčovském salonu, kde se pamětnice učila švadlenou. Dosud má v živé paměti, jak se s ostatními učnicemi schovávaly v krytu v prádelně salonu v době náletů na Přerov s blížícím se koncem války. V krytu přežila i líté boje během přerovského povstání a příjezdu Rudé armády v květnu 1945.
Se skončením války lidé vyhlíželi s nadějemi do budoucna. Ne každý si ale přál obnovu demokratické republiky v předmnichovské podobě, mnozí naopak po zkušenostech z protektorátní doby v dobré víře sympatizovali s komunistickou stranou. Ta převzala absolutní moc v únoru 1948 a jedním z jejích prvních kroků na cestě k „beztřídní společnosti“ byla likvidace soukromého podnikání. Mezi mnoha podniky, jimž nová totalita přinesla zánik, patřil i salon, kde pracovala. „Museli [živnostníci] nastoupit do družstev, ale ta naše vedoucí tam nechtěla, tak nás propustila. Salon potom zavřela,“ vypráví pamětnice, která v nastalé situaci zůstala bez zaměstnání. To pak sehnala u jistého kožešníka, jenž se ale rovněž odmítl podřídit novým pořádkům a raději také ukončil svou živnost.
Již v roce 1948 se Věra Jangotová vdala a po ztrátě druhého zaměstnání strávila několik let na mateřské dovolené s dvěma dcerami. Vzpomíná na vyhrocenou dobu politických monstrprocesů 50. let i na měnovou reformu v roce 1953, která připravila o veškeré úspory její sestru, jež si šetřila peníze na novou kuchyň. „Zůstaly jí peníze akorát na židli do kuchyně. Nás to nijak nepostihlo, neměli jsme v té době ještě moc peněz.“ Ona ani její manžel na rozdíl od jiných lidí v jejich okolí ideálům komunismu od začátku nevěřili.
S manželem vychovali tři děti, později se jim narodil ještě syn. Po mateřské dovolené nastoupila Věra Jangotová na pozici plánovačky v Přerovských strojírnách. Její manžel pracoval jako dělník ve slévárně, po pracovním úrazu popisoval odlitky. Pamětnice s nadějí vnímala uvolněnou atmosféru pražského jara. O to rozhořčeněji pak prožívala invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, která učinila konec všem vyhlídkám na „socialismus s lidskou tváří“.
S nástupem normalizace proběhly ve všech institucích rozsáhlé prověrky. Lidé, kteří se aktivně angažovali během pražského jara nebo ti, kteří odmítli vyjádřit souhlas se srpnovou invazí, byli masově propouštěni ze zaměstnání. Prověrky se pochopitelně nevyhnuly ani Přerovským strojírnám, kde Věra Jangotová pracovala. Sama nijak postižena nebyla, dostala se však do konfliktu s jedním ze stranických funkcionářů. Důvodem měla být skutečnost, že se stýkala i s lidmi, kteří upadli v nemilost, podrobnosti ovšem nezmiňovala. Situace pro pamětnici naštěstí dopadla dobře, ve strojírnách pracovala až do odchodu do důchodu v roce 1984.
Listopadovou revoluci v roce 1989 přivítala Věra Jangotová s nadšením, s manželem chodili na demonstrace v Přerově. Ačkoli se jí dnes některé věci nelíbí, s vývojem po pádu totalitního režimu je spokojená a věří, že myšlenky svobody a demokracie se podařilo naplnit. Mladým lidem by pamětnice ráda vzkázala, aby se starali o své zdraví, měli práci a chovali se slušně ke starším generacím i k sobě navzájem. V roce 2023 žila paní Věra Jangotová v Domově Alfreda Skeneho pro seniory v Pavlovicích u Přerova.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the region - Central Moravia
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the region - Central Moravia (Radek Šuta)