Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Radomír Janhuba (* 1954)

• narozen 28. února 1954 v Mohelnici

• v letech 1969 až 1973 vystudoval Střední průmyslovou školu strojní v Olomouci

• na střední škole se stal členem ilegální církve sjednocení

• v roce 1973 nastoupil do prvního ročníku Strojní fakulty Vysoké školy báňské v Ostravě

• na podzim téhož roku ho zatkla StB

• v roce 1974 byl odsouzen za pobuřování k 15 měsícům vězení a roku ochranného dohledu

• trest si odpykal na plzeňských Borech

• v letech 1979 až 1985 při práci vystudoval VŠCHT v Praze

• až do pádu režimu nesměl vykonávat žádné vedoucí funkce

• po sametové revoluci byl rehabilitován

Coby myšlenkový odpůrce komunistické ideologie nacházel útěchu ve víře. Posléze si za své členství v tehdy ilegální církvi sjednocení odseděl patnáct měsíců na Borech, strávil rok pod ochranným dohledem a bezprostředně po jeho skončení narukoval na vojnu. Po více než čtyřech letech života v každodenním diktátu totality se mu podařilo vystudovat vysokou školu, pracovního uznání se však nedočkal. „Každý z nás nosil v hlavě, jak to může skončit. Akorát jsme nevěřili tomu, že by to skončilo až tak špatně. StB mě pořád měla v hledáčku. My bolševiky a StB dodneška podceňujeme, ale oni mysleli na zadní kolečka, hodně dopředu,“ vzpomíná Radomír Janhuba.

Proti srsti

Radomír Janhuba se narodil 28. února 1954 v Mohelnici. Otec Miloslav (1921–1981) pracoval v mohelnické pískovně jako řidič bagru, zároveň byl vyučeným řezníkem a přes zimu si přivydělával na zabijačkách. „Byl dost pověstný v širokém okolí.“ Jakožto ročník 1921 měl být otec totálně nasazen v nacistickém Německu. „Ale mistr Březina napsal na německou správu do Zábřehu, že německá armáda potřebuje i kvalitní maso a že jeho tovaryš je zdatný řezník.“ Díky tomu se Miloslav Janhuba nucené práci nakonec vyhnul.

Matka Věra Janhubová (nar. 1928) pracovala jako údržbářka rovněž v mohelnické pískovně. Po druhé světové válce vstoupila do komunistické strany, kde zůstala až do pádu režimu. „Ona vždycky říkala: ,Víš, Radku, když my jsme měli takovou bídu a já si pamatuju, že farář měl v neděli k obědu husu, a my jsme neměli nic. A pak bylo po válce a komunisti přišli s těmi hesly, tak jsem se k nim dala.‘“ Otec přitom zastával opačný politický postoj. „Často doma vedli takové hovory. Její činnost byla jemu proti srsti, protože ona byla často na těch stranických schůzích. On byl bouřlivák, ale vždycky jenom doma.“

Je určitou ironií, že navzdory otcovu protikomunistickému smýšlení s režimem sympatizovala i jeho první manželka Anna Janhubová. „Ta byla opravdu, ale opravdu nebezpečnou bolševičkou. Ovládala největší regionální podnik, MEZ Mohelnice, jako kádrovačka čili jako žena s obrovskou mocí, která napáchala spoustu a spoustu špatností. A ona si neodpustila přeložit stéblo přes cestu mně, ačkoliv jsme se v ničem nesetkávali. Usiloval jsem, že bych studoval slévařinu na VUT Brno, protože v tom MEZ byla veliká slévárna. Takže bych dostal stipendium v MEZ a pak bych tam šel pracovat. A tam zasáhla Anna Janhubová, které v MEZ neřekl nikdo jinak než Anna proletářka.“ Mimochodem, Anna Janhubová – v Archivu bezpečnostních složek vedena jako důvěrnice StB[1] – získala v roce 1973 státní vyznamenání Za vynikající práci.[2]

Diskuse s okupanty končily v mlze

Dětství na přelomu padesátých a šedesátých let má Radomír Janhuba spojeno především se sportem. Hrál fotbal, hokej, volejbal, basketbal, tenis a stolní tenis, kterému se věnuje dodnes (2021). Vychodil devítiletku v Mohelnici, do první třídy nastoupil v roce 1960. „Velmi brzy jsem začal vnímat tu politickou situaci, která tady byla. Ta mě v té době znepokojovala.“ S radostí však vzpomíná na dočasné rozvolňování v šedesátých letech. „To bylo vynikající období. V knihovně jsem si mohl půjčit Masarykovy spisy nebo Čapkovy Hovory s TGM, které potom v šedesátém devátém okamžitě zmizely ze všech knihoven. Ta literatura, to byl obrovský boom.“

Invaze vojsk Varšavské smlouvy jej zastihla na prázdninách u otcovy sestry. „Jezdíval jsem na vesnici u Hradce Králové, tam jsem trávil každé prázdniny od šedesátého třetího, čtvrtého roku. A jedenadvacátého srpna 1968 nás ráno v šest hodin s bratrancem vzbudila tetička a říkala: ,Vstávejte, je válka!‘ To mi bylo čtrnáct. Léta letoucí jsem potom často říkával, že kdyby k té okupaci došlo o dva nebo tři roky později, tak jsem přesvědčen, že bych z téhle země odešel.“ Bezprostředně po invazi jej strýc odvezl zpátky domů. Prázdniny skončily. „V Mohelnici jsem poprvé viděl sovětské kolony vojáků na silnici na Hradec. To jsem na dědince neviděl.“

S okupanty pak často přicházel do bližšího kontaktu. „S těmi vojáky jsme mluvili každý den, oni tam stáli celé dny a ani nevěděli, kde jsou, proč a jak dlouho tam budou stát. Tak říkali naučené básničky, že je tady kontrarevoluce a že nám přišli pomoct. My jsme se jim to snažili vysvětlit ze svého hlediska, že jsme tady žádnou kontrarevoluci neviděli. Ty diskuse končily v mlze.“ Nesouhlas s invazí pak údajně rezonoval i ve výuce. „Ten rok šedesát devět jsme se odmítali učit ruštinu. A učitelky nás odmítaly k tomu nutit. Takže se celý rok v hodinách ruštiny pouštěly LP desky a ruština se neučila. To byla jediná forma protestu v tehdejší škole.“

Pane Janhuba, my si vás tady necháme

V roce 1969 pamětník nastoupil do Olomouce na Střední průmyslovou školu strojní, kam z Mohelnice dennodenně dojížděl. Školu zakončil maturitou v roce 1973 a poté úspěšně složil přijímací zkoušky na Strojní fakultu Vysoké školy báňské v Ostravě. Ještě během studií průmyslovky v Olomouci navázal kontakty s tehdy ilegální církví sjednocení. Poprvé se s jejími členy setkal na jaře 1973 v mohelnickém muzeu. „Tam byl přítomen Michal Glonda, tehdy tam připravoval svoji diplomku na archeologii v Bratislavě. A protože byl věřící, tak pořádal večery na téma Bible a víra. Já jsem tam začal chodívat a ten Michal Glonda mi potom prozradil, že toho ví mnohem víc, než tam je řečeno, a že není obyčejný katolík.“ 

Diskusní večery probíhaly v Mohelnici a Olomouci. Radomír Janhuba se pravidelně stýkal s Michalem Glondou, jeho bratrem Janem a s Josefem Valčekem. „Scházeli jsme se co možná nejčastěji. Ve dvojicích nebo trojicích. Dvakrát jsem se zúčastnil i celostátního setkání v Praze a Bratislavě, kde jsem potkal asi padesát členů té církve. Většina členů byli Slováci. Od samého počátku všichni věděli, že nebude možné tu církev v Československu legalizovat. No a byla tam obava, že to bude proti vůli vnitrostátním bezpečnostním orgánům. Bylo jasné, že jsme v bezpečnostním hledáčku StB, a každý z nás nosil v hlavě, že to může skončit špatně. Akorát jsme nevěřili tomu, že by to skončilo až tak špatně.“ Všichni tři výše jmenovaní byli v sedmdesátých letech odsouzeni.

V září 1973 pamětník nastoupil do prvního ročníku VŠB. Tou dobou bydlel v Mariánských Horách společně s Janem Glondou, který v Ostravě pracoval. „Najednou 25. nebo 24. září ráno zvonění na dveřích. Do bytu vtrhla StB a odvedla nás.“ Po celodenním vyšetřování Radomíra Janhubu pustili, zatímco Jan Glonda nastoupil do vazby. „Musel jsem se zavázat k tomu, že neopustím Ostravu, že budu chodit jenom do školy a v žádném případě nebudu pokračovat v jakékoliv takové činnosti. Tam jsem jim to slíbil, a když mě pustili, tak jsem mazal tramvají rovnou do  Poruby a vlakem jsem jel hrdinsky do Olomouce. Tam jsem navštívil Jožu Valčeka v Chvalkovicích a hned jsem mu za tepla sdělil, co s stalo.“ Přibližně za měsíc následovala další razie StB. „A to už mi řekli: ,Pane Janhuba, vy jste nás neposlechl, vy jste se scházel s panem Valčekem a my si vás tady necháme.‘“

Aby každý věděl, že jsme protistátní

Ve vazbě nakonec pamětník strávil více než pět měsíců. „Tam pořád probírali, jak jsme byli nepřátelští vůči socialistickému zřízení, že nás společnost nechala studovat, a my jsme se jí takhle odvděčili. To jsme poslouchali pořád, od rána do večera.“ V dubnu 1974 byl postaven před olomoucký soud. „Měl jsem docela dobrého obhájce, se kterým se dalo spolupracovat. Tak jsem dostal nepodmíněně šest měsíců a měl jsem jít za čtrnáct dní do civilu, protože jsem byl pět a půl měsíce ve vazbě. Takže jsem, dá se říct, odcházel spokojený. Ale do týdne jsem dostal do vazby dopis, že prokurátor se odvolal proti výši trestu, takže vazba pokračuje.“

Druhý soud proběhl v Ostravě. „Z mně neznámého důvodu vyměnili obhájce a dostal jsem obhájkyni, která mi před přelíčením akorát sdělila, že nášup bude, jde o to o kolik, a abych se podle toho choval.“ Před líčením byla pamětníkova matka se sestrou vykázána ze soudní síně. Konečný verdikt zněl patnáct měsíců za pobuřování a následný rok pod ochranným dohledem. Trest si pamětník ve svých dvaceti letech odpykal na plzeňských Borech. Ve stejném procesu byl odsouzen i zmíněný Jozef Valček, a to na dvacet měsíců ve slovenské věznici Ilava. 

„Úsek číslo 1 v přízemí byli politici [političtí vězni]. Označovali nás na oděvu bílým pruhem, aby každý, kdo s námi přijde do kontaktu, hned věděl, že jsme protistátní.“ Zatímco trestanci z jiných úseků museli často pracovat ve fabrikách, první úsek pracoval ve vězeňském sklepení. „Vyráběly se měděné cívky do telefonních centrál. Mašiny byly hodně zastaralé a při navíjení cívky se drát často trhal, takže vězeň měl problém splnit normu. A to byl základ jeho kázeňského hodnocení.“ Při opakovaném nesplnění normy následoval trest. „Ten znamenal v drtivé většině takzvanou korekci, to bylo vězení ve vězení. Vězeň se přemístí ze svého kavalce do jiné cely, kde je většinou sám a má omezenou stravu.“

Bachaři zkoušeli, co si můžou dovolit

Na jedné cele bývalo okolo deseti vězňů. „Náš brigadýr, který řídí chod oddělení, aby bachař nemusel nic dělat, se jmenoval Jaroslav Dvořák. Pamatuju si ho jako člověka, který byl výsostně spravedlivý. On seděl asi čtvrtým nebo pátým rokem a pořád ještě neměl rozsudek! To byl unikát proti všem tehdy platným trestněprávním předpisům.“ Na prvním úseku se pamětník setkal s dalšími specifickými případy. „Vzpomínám si, že tam byl inženýr ekonom, už si nevzpomenu na jméno, který napsal do novin krátkou zprávu o zadluženosti Československa vůči Západu. A za ním chodili pravidelně vyšetřovatelé StB, aby tu zprávu dementoval, že není pravdivá a že ho hned propustí. A on říkal: ,Ne, já si to odsedím.‘“ 

Jedním z dalších spoluvězňů byl i občan NSR (tedy Německé spolkové republiky). „Ocitl se tam, taky ani nevěděl jak. Československou republiku opustil jako nemluvně s rodiči. Vyrostl v Německu, vydal se s kamarády do Asie na výlet, a když se vracel do Evropy, vzali to přes Bulharsko. Tam ho najednou zatkli a věznili ho rok nebo dva. A on s úsměvem, protože byl západoněmecký občan a nemusel chodit do práce. Takže on se tam jakoby poflakoval, byl to mladý sportovec, tak cvičil a dělal si z těch bachařů akorát prču, protože věděl, že mu nemůžou nic udělat. Věděl, že ho brzy musí pustit. A takovýchhle příběhů tam bylo více.“

Mezi trestanci na prvním úseku údajně převládala kolegialita. „To bylo kontraproduktivní, oni nás izolovali, označili nás pruhem, udělali z nás špinavou smečku, ale de facto nám prospěli, protože jsme byli pořád spolu. My jsme neměli mezi sebou žádné násilníky, to byla samá inteligence.“ Totéž se však nedá říci o bachařích. „Někteří nám příliš nevadili, ale často tam byli i násilní alkoholici, kteří se tam potáceli v podnapilém stavu. A někteří i zvedli ten obušek. Zejména v té korekci, kde byl vězeň odkloněný od ostatních. Nahoře jsme bydleli po deseti, tak tam se takové věci příliš neopakovaly, ale tam dole v korekci si zkoušeli, co si můžou dovolit.“  

Osm z deseti kluků tam prošlo kriminálem

Propuštěním na „svobodu“ v lednu 1975 však trest nekončil, následoval rok ochranného dohledu. V té době pracoval pamětník u soustruhu ve fabrice MEZ Mohelnice. „Bylo to něco jako domácí vězení. Každý týden jsem musel jít do kanceláře VB, musel jsem se hlásit, musel jsem chodit jenom do práce a z práce. Nesměl jsem opustit město – kdybych chtěl, tak jsem o to musel požádat. Musel jsem pravidelně ukazovat výplatní pásku, jako že pracuji, a strpět jejich vstup do domu – nepotřebovali žádné povolení.“ Nutno dodat, že jeho vězněním se režimu podařilo definitivně zpřetrhat jeho vazby na církev. V lednu 1975 si bratři Glondové i Jožo Valček stále ještě odpykávali své tresty a na ostatní členy Radomír Janhuba kontakty neměl. „Dá se říct, že jsme se úplně poztráceli, a já už jsem pak ani necítil potřebu se s tou církví semknout.“ 

S členy církve se opětovně setkal až po revoluci. „V první polovině devadesátých let na celosvětovém setkání v nějakém hotelu u Žďáru nad Sázavou. Tam byl opravdu celý svět – Korejci, Brazilci, Španělé. To setkání bylo poutavé, ale už mě to nezajímalo tolik, abych se znovu přimkl k té církvi. Prostě už tady nevládl ten totalitní režim. Pro mě bylo to náboženství únikem od totalitního režimu. Ten už tu nebyl a já jsem byl praktikující katolík. A v tu dobu se mi zdáli už příliš fanatičtí.“ Přes všechny útrapy – na jejichž počátku stál „zločin“ v podobě víry – s odstupem času na svůj pobyt na Borech vzpomíná jako na životní zkušenost. „Drtivou většinu lidí, které jsem tam potkal, bych v životě neměl šanci potkat v civilu. Tam to bylo koncentrované, to byli vzdělanci.“ 

Po patnáctiměsíčním vězení a roce ochranného dohledu měl následovat odvod. „Rozhodl jsem se, že na vojnu vůbec nepůjdu. A jediná tehdejší možnost, jak se vyhnout vojně, byla podepsat desetiletý úvazek na šachtě.“ Přihlásil se proto do Dolu Staříč v Paskově na Frýdeckomístecku, nicméně ještě před vyřízením všech patřičných dokladů přišel povolávací rozkaz k dělostřeleckému pluku v Jemnici. Službě se nakonec nevyhnul. „Ta vojna, bez přehánění, byla volným pokračováním kriminálu. Obsluhovali jsme kanony z druhé světové války, ukořistěné německé armádě. Takže jsme stříleli ze stodvaapadesátek houfnic celé dva roky. Záhy jsem zjistil, že osm z deseti kluků tam prošlo kriminálem.“

To byl poslední kopanec od estébáků

Z vojny se pamětník vrátil v roce 1978, pět let od razie StB v ostravském bytě. Tou dobou bydlel v Třebíči a do práce nastoupil u Jihomoravských vodáren a kanalizací v přibližně čtyřicet kilometrů vzdáleném městečku Jemnice. Při práci – i přes svou „kriminální minulost“, kterou se mu podařilo ututlat – od roku 1979 dálkově studoval VŠCHT v Praze. „Tam u vodáren jsem dělal dvanáctihodinové směny. To znamenalo ráno zapnout tři čtyři čerpadla a odpoledne je vypnout. A celou dobu jsem mohl studovat.“ Po úspěšném dokončení studií získal titul inženýra, stalo se tak v roce 1985 – třináct let po nástupu do prvního ročníku na Vysoké škole báňské v Ostravě. Dříve mu zkrátka režim vzdělání neumožnil.

Přestože nakonec zdárně vystudoval vysokou školu, StB měla Radomíra Janhubu pořád v hledáčku. „My bolševiky a StB dodneška podceňujeme, ale oni mysleli na zadní kolečka, hodně dopředu,“ říká. Ve vodárnách tak nesměl vykonávat žádné vedoucí funkce, a když mu bývalý spolužák z VŠCHT coby titulovanému chemikovi nabídl práci v Jaderné elektrárně Dukovany, režim opět zasáhl. „To byl poslední kopanec od estébáků. Už jsem měl podepsanou smlouvu a z vodáren jsem byl vyvázaný. Pak mi přišel dopis, kde bylo lakonicky, stručně napsáno: ,Vážený pane, váš nástup nebude realizován.‘ Tečka. Podepsán Jan Bastl.“ Nakonec se tedy pamětník vrátil do vodáren, kde zůstal až do sametové revoluce.

„Přiznám se k jedné věci, já jsem nevěřil do poslední minuty, že komunismus skončí. Měl jsem možnost nahlédnout až úplně na dno a do zákoutí té moci a viděl jsem tu provázanost udavačství a donašečství spolupracovníků. Ten systém pomahačů, udavačů, pricmrndávačů jsem znal, vídával jsem ho denně všude a nevěřil jsem tomu, že ten režim někdy padne.“ Během listopadových událostí se pamětník opakovaně účastnil pravidelných protestních akcí na třebíčském náměstí. „Vystupovali tam herci jako Mirek Donutil a spousta dalších, kteří byli dlouho upozaďováni.“ A když nakonec komunismus přece jen padl, „byl jsem velmi nadšený, že skončila vláda tady té lůzy“.

V roce 1991 byl Radomír Janhuba rehabilitován. „Okresní soud vydal rozhodnutí, že moje odsouzení a věznění bylo nespravedlivé. Byl jsem odškodněn, napřed jsme dostali Klausovy státní dluhopisy a druhé odškodňování bylo po deseti letech.“ V porevolučním období pak nabyl celou řadu pracovních zkušeností – provozoval vlastní soukromou laboratoř; vedl zahraniční obchod v šumperském Fortexu; pět let pracoval v Severní Karolíně; působil jako technolog ve valašskomeziříčské Tesle a posléze v šumperském Epcosu. Od roku 2009 se pak až do svého odchodu do důchodu (2017) živil jako řidič kamionu. A ačkoliv za svůj život vystřídal celou řadu působišť, v době natáčení rozhovoru (2021) žil Radomír Janhuba ve svém rodném domě v Mohelnici.

 

[1] k 10. 3. 2021 dostupné z https://www.abscr.cz/data/knihy//OST/12/OST_12_82.jpg

[2] k 10. 3. 2021 dostupné z https://www.mohelnice.cz/mohelnicky-zpravodaj-duben-2004/d-201387