Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Olga Janíčková (* 1935)

• Narozena ve Zlonicích roku 1935

• Obecná škola Zlonice

• Gymnázium V. Beneše Třebízského Slaný

• Vysoká škola zemědělská Praha

• Jan Nedvěd

• Karel Nedvěd

• Restaurování historických objektů

• Národopisné muzeum Třebíz

„Narodila jsem se dne 14. prosince roku 1935, v den, kdy prezident Masaryk abdikoval na svou funkci. Mým rodištěm je městečko Zlonice poblíž královského města Slaný. Zlonice v době mého mládí byly soběstačným a spořádaným místem pro život po všech stránkách. Rodiče Karel a Olga Nedvědovi (viz foto) se ve Zlonicích občansky i kulturně uplatňovali. Ve Zlonicích jsem také navštěvovala základní školu, gymnázium pak ve Slaném.“

Na gymnazijní studia vzpomínala paní Olga v článku 350 let trvání gymnázia v královském městě Slaný, vydaném 27. 6. 2008: „...V září roku 1947 jsem začala navštěvovat primu slánského gymnázia, ale již v nešťastném roce 1948 ‚dědek Nejedlejch‘ přišel na to, že všichni jsme si rovni, a poslal nás zpět do tehdy měšťanských škol - první čtyři třídy gymnázia, prima, sekunda, tercie a kvarta, byly zrušeny. Uplynuly tři roky a přihlásila jsem se do bývalé páté třídy, do kvinty. Absolvovala jsem tedy kvintu a sextu a přišla další pohroma. Gymnázia byla zrušena vůbec a nastolena jednotná jedenáctiletá střední škola. A aby se s tímto zdokonalováním neotálelo, třída před námi absolvovala oktávu během dvou měsíců prázdnin a maturity dělali v září, zatímco my jsme během jednoho školního roku museli stihnout učivo septimy i oktávy. Stalo se a naše maturita se přiblížila a s ní příprava tradičního fotoalba. Bylo pěkné a dali jsme si na něm jak se patří záležet. Protože jsme nesouhlasili s novým názvem starého gymnázia, do záhlaví tabla jsme dali název Gymnázium Václava Beneše Třebízského. To ale neušlo bdělému oku tehdejšího ředitele školy, tablo bylo odstraněno, a jak se zdá, i zničeno. A někteří z nás mohli být ještě rádi, že maturitní zkoušku mohli vůbec složit. To byly časy!“

„Vysokou školu zemědělskou jsem úspěšně absolvovala v Praze. Moje první manželství trvalo jen čtyři roky, narodil se mi z něho syn Michal. Až ve dvaačtyřiceti letech jsem se vdala podruhé; mým manželem byl veterinární lékař Josef Janíček. Žili jsme spolu třicet let, když zemřel. Teď žiju sama, je mi 78 let a vrátila jsem se do svého rodiště.

Mám-li vzpomenout na bratry Jana a Karla Nedvědovy, začnu od Adama. Zloničtí Nedvědi mají písemně doložen rodokmen od roku 1609 z Nového Strašecí. Jejich předkové byli držiteli chalupy a pozemků v Rynholci č. 66 od roku 1716 po dalších téměř tři sta let. Otec obou bratrů, Jan Nedvěd (viz foto), se v této chalupě narodil jako prvorozený, ale pro neshody se svým otcem odsud odešel po vyplacení dědického podílu a chalupu převzal jeho mladší bratr Antonín.

Tento můj dědeček Jan se roku 1890 oženil s Marií Benešovou (viz foto), žili tehdy v Kvílicích a tam se také roku 1893 narodil můj strýc Jan. Babička porodila celkem sedm dětí, ale jen tři dožily dospělého věku. Kromě Jana ještě dcera Anna a jako nejmladší se narodil roku 1904 syn Karel, můj tatínek. To už v Lisovicích, kde dědeček s babičkou koupili domek.

V té době byl dědeček zaměstnán u firmy Jerry (viz foto) ve Zlonicích jako nákupčí dřeva, a jezdil tak všude, hlavně na Slovensko. Dědeček s babičkou žili v Lisovicích až do roku 1925, kdy je vzal k sobě na vejminek do Zlonic strýc Jan. V té době začal Jan podnikat a svou firmu založil a dále rozvíjel ve Zlonicích Na Aleji (viz foto).

Co tomu předcházelo? Z první světové války, do které byl Jan Nedvěd povolán, jeho vnučky dodnes uchovávají fotografie fešáckého oficíra a lístky vojenské pošty na adresu jeho milované Libuše Hájkové (viz foto), dcery řídícího učitele z Ledčic. Na jedné z fotografií je vlastnoručně podepsán jako Feldwebel Nedvěd. A ty lístky pro jeho Libuši jsou psány dokonalým kaligrafickým písmem a jsou velmi vroucné.

Rodiče Libuše Hájkové (viz foto) byli českobratrského vyznání a ke svatbě, která se konala v roce 1920, dali svolení pod podmínkou, že i Jan na tuto víru přestoupí. To se stalo a strýc respektoval svůj slib do té míry, že dal takto pokřtít i své tři dcery.

Traduje se, že jeho Libuše přinesla do manželství velké věno díky tomu, že její rodiče prodali množství polností. To umožnilo strýci založit záhy stavební firmu. Vyučil se řemeslu stavařskému a tesařskému, o další oficiální odborné vzdělání neusiloval, ale celý život se pilně a se zaujetím vzdělával sám. Je dobré zdůraznit, že se vypracoval na váženého stavitele, bez jeho firmy se neobešla žádná prvorepubliková stavba nejen ve Zlonicích, ale ani v širokém okolí. Šlo jednak o velké projekty, jako byla například budova zlonické záložny (viz foto) či mateřské školy, nebo hospodářského družstva, obecního domu pro obecní zaměstnance a další. Dodnes jsou k vidění funkcionalistické vily, trvale elegantní, včetně jeho vlastní rodinné vily v areálu firmy, dnes bohužel znehodnocené neuváženou přestavbou nového majitele. Jan Nedvěd jako šéf firmy měl přirozenou autoritu u svých zaměstnanců, vychoval více jak stovku učňů a všichni, pokud ještě žijí, na něho vzpomínají s uznáním a úctou. Podobnou autoritu vzbuzoval strýc všude. Dodnes, když kamkoliv přijdu, vždy se najde člověk, který žije v domě jeho firmou postaveném či ho pamatuje i z občanského styku. A vždy slyším – jo, pan Nedvěd, to byl někdo.

Na jeho osudu je možné dokumentovat zhovadilost komunistického režimu: jeho rodina žila skromně, vše obětoval firmě, dal dobrou práci mnoha lidem, zanechal po sobě úctyhodné dílo. A přece byl sražen na kolena, firmy zbaven a tak zanikla jedna výborná tradice, která se mohla rozvíjet dál.

Jan Nedvěd (viz foto) snad nejvíce proslul jako znalec historických objektů, od zvoničky v polích až třeba po slánskou radnici. Citlivě, zkušeným způsobem, uvedl ve Zlonicích znovu do života obce bývalý Kinského špitál jako trvalé kulturní centrum s hlavním zaměřením na Památník Antonína Dvořáka. Existuje projekt restaurace zlonického zámku, kde chtěl obnovit někdejší arkády v jeho nádvoří, ale to už změna poměrů nedovolila.

Vrcholem jeho záchranářského úsilí o zachování stavebních památek v širokém okolí se stal ovšem dnes známý Třebízský skanzen (viz fota ze stavebních prací).“

   Národopisné muzeum v Třebízi bylo veřejnosti zpřístupněno v roce 1975 jako součást Vlastivědného muzea ve Slaném.

Uprostřed třebízské návsi se zachoval rybníček, v jeho sousedství barokní kostelík sv. Martina z roku 1754. Poblíž kostela malá zvonička se zvonkem s datací 1932, výklenková barokní kaplička Nejsvětější Trojice z 18. století. Její součástí je kašna, kam přitéká voda z ‚třebízské studánky‘, známé z pověsti V. Beneše Třebízského jako Královka.  Na návsi se nachází Cífkův statek č. p. 1 z konce 16. století a Šubrtův statek č. p. 2 s obytným stavením ze začátku 19. století. Počátkem 19. století byla u některých statků stavěna obydlí pro výměnkáře. K nim patří chalupa č. p. 63 a ševcovna. Z poloviny 18. století se v původním stavu zachoval rodný dům Václava Beneše Třebízského č. p. 19.

„Regionální slánské muzeum pod tehdejším vedením paní Boženky Frankové má o tom dokonalou dokumentaci a díky osobní účasti její i dalších spolupracovníků bude jistě zaznamenáno toto vzácné svědectví.“

Na dobu spolupráce s Janem a Karlem Nedvědovými při obnově usedlostí v Třebízi vzpomíná paní Franková: „S bratry Nedvědy jsem se seznámila krátce po mém nástupu do slánského muzea. Někdy v 60. letech se prováděla revize památkových objektů, zakresloval se jejich stav, popisovaly se předměty i budovy, které si zasluhují větší pozornosti a jejich restaurování. Jan Nedvěd byl starší z bratrů a ten se kolem památkových objektů pohyboval celou řadu let, snad od své začáteční praxe. Velice jsme si ho všichni vážili a také to byl on, na kterého jsme se obrátili, když se v 68. roce rozhodlo, že se v Třebízi zrekonstruuje statek č. p. 1, který dodneška se po svém majiteli nazývá Cífkův statek. Tento statek se měl původně zachovat jen zčásti, počítalo se s využitím na depozitáře pro slánské muzeum, ale jakmile jsme prohlédli torzo statku, rozpadlého statku, který vypadal podle fotografií, které si mohl každý návštěvník prohlédnout, ve velmi žalostném stavu a spíše to vypadalo, že celá ta část se bude postupně bourat, ale pan stavitel Nedvěd, znalec svého oboru, nejdříve vyfotografoval stávající objekty, vyměřil je, připravil perfektní dokumentaci, s kterou jsme potom předstoupili před památkovou péči, a pak hlavně za podpory paní doktorky Dvořákové, která v té době byla ředitelkou Krajského památkového úřadu, jsme začali s jeho obnovou. Pan stavitel Jan Nedvěd vychoval a znovu pracovně připravil skupinu důchodců, bývalých řemeslníků. Vybral řemesla, která byla zapotřebí při té obnově, ať už to byli zedníci, tesaři, truhláři, kovář, kameník, a postupně připravil v plánech postup jednotlivých oprav a během pěti let došlo k tomu, že se podařilo celý statek obnovit, to znamená všechny budovy, ať už to byla hlavní budova, konírna, kolna, stodola anebo i objekty sýpky, všechno se nám podařilo do takového stavu, že jsme v roce 75 mohli celý objekt veřejnosti předat. Bohužel pan stavitel Nedvěd se vlastního otevření nedočkal, protože dva měsíce před otevřením zemřel. Nastala další etapa, kdy jsme potřebovali dalšího stavitele, který by vedl opravy, protože se přecházelo z č. p. 1 na číslo 2, kde byly také potřeba velké stavební zásahy, a dokonce ještě č. p. 10, což byl půllánní statek, opravoval se kostel a připravovaly se také k otevření malé chalupy. Tohoto úkolu se ujal jeho bratr Karel, kterého jsem tedy teprve poznala až při této druhé spolupráci. Byl to člověk velice znalý řemesla, ale ne v pravém slova smyslu takový praktik jako jeho bratr Jan. I s ním jsem se velice dobře spřátelila a jak s Janem, tak s Karlem jsem získala velké zkušenosti, pokud se týče stavebních prací a jejich postupů, i jednotlivých řemesel, které byly při rekonstrukci tak velikého rozsahu, jaká se v Třebízi prováděla, zapotřebí. Obou pánů jsem si velmi vážila a jsem ráda, že jsem měla možnost se s nimi seznámit jak po stránce přátelské, tak pracovní.“

„Škoda, že se strýc Jan nedožil (viz foto z pohřbu) dokončení celého díla a při otevření skanzenu byl přítomen už jen v myslích účastníků slavnosti. Po strýcově smrti se stavebního vedení v Třebízi ujal můj otec, jeho bratr Karel Nedvěd (viz foto). Tak se jejich společné životní cesty důstojně uzavřely.

Jak začali spolupracovat? Tatínek se řemeslu zednickému vyučil u firmy Ing V. Faigl, úředně autorizovaný inženýr stavební a stavitel Zlonice – stavby železniční, vodní, mostní a bagrování. Tak zněl celý název firmy. V této době navštěvoval Všeobecnou školu živnostenskou pokračovací ve Zlonicích jako učeň živnosti stavitelské a dále třetí třídu Živnostenské školy pokračovací ve Slaném. V letech 1923 až 1924 navštěvoval tatínek Státní průmyslovou školu v Praze, zednické oddělení mistrovské školy stavební. Po ukončení školy a před nástupem na vojnu pracoval opět u firmy Faigl, a to jako stavební asistent.

V říjnu roku 1924 byl tatínek povolán k dvouleté činné službě vojenské k Železničnímu pluku v Pardubicích (viz foto). V době své vojenské služby absolvoval kurz účetnictví, korespondence, kupeckých počtů, nauky obchodní a psaní strojem.

Hned po ukončení vojenské služby, od 1. dubna 1926, začal pracovat u svého bratra Jana, který v roce 1924 založil živnost ‚Mistra zednického‘. V této době vykonal tatínek u Zemského úřadu v Praze zkoušku, kterou dosáhl oprávnění stavitele, a v roce 1932 byl mu udělen souhlas k provozování živnosti stavitelské. Strýc Jan jako mistr zednický nesměl provádět stavby ve městech, a tak se toto dělo na tatínkův živnostenský list. Tak tomu bylo osmnáct let, až během druhé světové války musel tatínek nastoupit do Českomoravských strojíren ve Slaném v rámci tehdejšího válečného totálního nasazení.

Můj bratr, také Karel Nedvěd, narozený v roce 1928, vystudoval průmyslovou školu stavební a složil stavitelské zkoušky. Nic nebránilo právně tomu, aby začal sám samostatně podnikat, talent k tomu měl. Se strýcem Janem se měli rádi, a nebýt roku osmačtyřicátého, nabízel se další vývoj v jejich vzájemné spolupráci. Osud tomu příznivý nebyl, tak jako u tisíců dalších našich občanů, a bratr tak prožil svůj profesní život jako zaměstnanec stavebních firem; vždy za sebou jako stavbyvedoucí zanechával v mezích tehdejších možností perfektní dílo, ale co naplat, jeho zlatá hřivna se nemohla uplatnit tak, jak jeho předpoklady slibovaly.

Z bratrova manželství se narodili dva chlapci, dle tradice pojmenovaní Karel a Jan. Starší Karel se rovněž věnoval stavitelské profesi, a protože zdědil po svých předcích spolehlivost a odpovědnost, uzavřel svou profesní činnost víc než důstojně, a to jako odborný šéf modernizace a rozšiřování ruzyňského letiště.

Dobrá pověst a respekt k odbornosti všech jmenovaných Nedvědů byly, podle mého soudu, pozitivně ovlivněny jejich dobrým rodinným zázemím a jistě i jejich angažovaností občanskou. Strýc Jan i otec Karel byli oba aktivně činní ve Vlastivědném kroužku Zlonicka, strýc ještě k tomu v Okresním slánském muzeu. Aktivity mého otce se uplatňovaly i ve sportovní činnosti, ve zlonické kopané, maminka, zatímco on vykonával své funkce, hrávala nedaleko od něho na zlonických kurtech tenis. Oba po jistou dobu vykonávali dobrovolnou službu v obecní zlonické knihovně a významně se uplatňovali ve zlonickém dramatickém spolku Šubert (viz foto). Maminka jako výrazná herečka, tatínek jako tvůrce výprav jednotlivých her. Tatínek dlouhá léta vedl zlonickou kroniku a své krasopisné zápisy doprovázel i drobnými grafikami. V městečku Zlonice býval život vůbec mnohostranně společenský, a lidé k sobě proto měli tak blízko, jak už to asi nezažijeme. Od padesátých let minulého století je s tím amen.

Teta Libuše, manželka strýce Jana, to byla strážkyně rodinného krbu podle všech pravidel. K samozřejmé péči o velkou domácnost patřil ovocný sad, kus pole a okrasná zahrada, její pýcha. Pomáhali jí to zvládat manželé Kopečtí, ale ani tak se za celý den nezastavila.

Jako jsem připomněla bohatý společenský a kulturní život v obci, tak stejně bohatý byl u Nedvědů život rodinný. A to jak mezi generacemi od prarodičů až po vnuky, tak mezi vrstevníky. Bylo nás šest sestřenic a jediný muž mezi námi, můj bratr Karel. Ze všeho toho bohatství vztahů jsme zůstali dnes sami s bratrem Karlem. Často vzpomínáme, rádi, ale s lítostí.“