Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Janík (* 1923  †︎ 2023)

• narodil se 7. října 1923 v Brně

• válečné roky prožil v Písku, kde také v roce 1942 odmaturoval na gymnáziu

• pracoval na úřadu práce a na sklonku války v zemědělství

• osvobození v květnu 1945 prožil v Březnici, kde tlumočil americkým jednotkám

• v roce 1945 zahájil studia na Filozofické fakultě UK, obory čeština, angličtina a filozofie

• do počátku 50. let učil na pražských gymnáziích, poté nesměl učit

• byl nepohodlný kvůli svým politickým názorům a spoluprací s ilegálním skautingem

• v 50. letech pracoval jako dělník v lese a v zemědělství

• v 60. letech učil na večerní střední škole pro pracující a pracoval jako redaktor v Učitelských novinách

• po invazi vojsk Varšavské smlouvy nesměl publikovat

• pracoval jako korektor v tiskárně a ilegálně psal pod pseudonymem Tomáš Šobr

• je členem PEN klubu a Obce spisovatelů, získal několik literárních ocenění

• byl ženatý s historičkou Věrou Kovářovou, vychovali spolu syna

• zemřel v roce 2023

Básník, novinář a spisovatel Zdeněk Janík se narodil 7. října 1923 v Brně do rodiny stavebního inženýra Zdeňka a jeho ženy Hedviky. Vyrůstal s bratrem Vlastimilem.

Pamětníkův rod z otcovy strany pocházel ze staré valašské rodiny z Rožnova pod Radhoštěm, Metůd Janík, praprapředek, tam má dodnes památník. Zdeňkův dědeček byl chudý tesař, ale s rodinou se dostal do Brna a vypracoval se na majitele speditérské firmy. Byl to brněnský vlastenec, což ve městě se silnou německou národnostní menšinou nebylo v době německé okupace jednoduché. Rodina se řadila ke střední vrstvě a tatínek se přikláněl k sociální demokracii. „Tehdy strany nebyly tak vyhraněné a politická příslušnost nebyla tak důležitá,“ říká Zdeněk.

Ve dvacátých letech pamětníkův otec pracoval jako inženýr na stavbách, a tak se rodina často stěhovala. Zdeněk začal chodit do školy v Písku, odkud pocházela jeho maminka, a pak pokračoval v Brně v Králově Poli. Když dostal otec práci na Slovensku, dojížděl za rodinou jen o prázdninách. Válku však Zdeněk prožil opět v Písku, kam se z odtrženého Slovenska vrátil také otec, a tak byla rodina pohromadě.

 

Za války jsme skauting udržovali aspoň životním stylem

Před válkou byl Zdeněk členem skautského oddílu a za války, když nacisté Skauta zakázali, odmítl navštěvovat kuratorium pod Německu mládeží. „Šlo se tomu tenkrát nějak vyhnout a spíše jsem se stýkal s bývalými skauty. Ovšem lhal bych, kdybych řekl, že jsme vytvořili nějakou pevnou ilegální skautskou organizaci. My jsme se jenom snažili žít skautsky. Ilegální organizace pracovala až za doby komunismu, a to se mi pak taky nevyplatilo,“ vypráví pamětník, později mezi skauty známý pod přezdívkami Sutana a také Láma.

 

Popravili našeho přísedícího u maturit

Maturoval na píseckém gymnáziu v roce 1942, v době, kdy započaly tvrdé represe proti obyvatelstvu, jež nacisté uplatňovali jako pomstu za atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. V maturitní komisi tehdy seděl ředitel příbramského gymnázia Josef Lukeš, později popravený za údajné schvalování atentátu. Jeho osud inspiroval Jana Drdu k povídce Vyšší princip.

 

Tlumočníkem amerických jednotek

Po maturitě dostal Zdeněk díky své znalosti němčiny a angličtiny zaměstnání na úřadu práce a působil v Písku, Strakonicích a ve Volyni. Na sklonku války byl zemědělský dělník.

Rodinu válka osudově nepoznamenala. Osvobození pamětník zažil v Březnici, kde právě pracoval. Obec se nacházela blízko demarkační čáry a došlo v ní k setkání sovětské a americké armády. Zdeněk díky své angličtině dělal tlumočníka americkým jednotkám.

 

Byl jsem prý travičem učitelských studní

V roce 1945 byl přijat na Filozofickou fakultu UK, kde studoval angličtinu, češtinu a filozofii, a ještě za studií začal učit na gymnáziu v Praze 8, pak přešel na gymnázium v Drtinově ulici. Odtud však musel na počátku 50. let z politických důvodů odejít, a jak říká, tím začala jeho odysea.

V roce 1948, když komunisté převzali moc, začlenili Junáka do Svazu československé mládeže a v lednu 1950 podle zákonů přestal existovat.

Zdeněk ale ilegálně spolupracoval se skupinou skautsky orientovaného dr. Pavla Křivského, později ve vykonstruovaném procesu odsouzeného na doživotí. „Tři až čtyři roky jsem psal do ilegálního skautského časopisu. Název se často měnil a mnoho lidí z té ilegální organizace bylo zavřeno. Byli to například Jiří Pilka nebo Jiří Navrátil, já měl štěstí, že mě nezavřeli,“ vypráví pamětník.

Učit však, jak říká, mu bylo zapovězeno. Byl takzvaně „vyakčněn“. „Nebyl jsem natolik nebezpečný, aby mě zavřeli, ale nebyl jsem ani dost spolehlivý na to, abych učil ve škole, a skautská minulost mi nepřidala. Nazvali mě travičem učitelských studní,“ říká Zdeněk.

 

Učil jsem například Lobkowicze

V padesátých letech pracoval v dělnických profesích, v lese a v zemědělství. Díky svému známému se v šedesátých letech dostal jako učitel na večerní střední školu pro pracující při národním podniku ČKD. „Tam jsem se setkal se spoustou zajímavých lidí. Například s mladým Lobkowiczem, který nesměl studovat běžnou školu,“ vzpomíná Zdeněk, který nakonec získal místo redaktora v Učitelských novinách.

 

Byl jsem nepřijatelný pro levici i pravici

V roce 1968 coby starý skaut vítal demokratizační procesy, ale nebyl příznivcem radikalismu. „Byl jsem sociálně zaměřen a nechtěl jsem, aby se vše vrátilo do pravicových poměrů. Po válce se mi na levici líbilo, že chce sociální vyrovnanost, s komunisty jsem koketoval, ale brzy jsem poznal, že jde jen o humbuk a cesta vede k diktatuře. Byl jsem tedy nevyhraněný, ale demokratický člověk se silným sociálním cítěním. Nepřijatelný pro extrémní křídla,“ vysvětluje své postoje pamětník, který se ale po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 o to silněji přikláněl k reformním komunistům.

 

Skauting mě fascinoval svými idejemi

Ke skautingu se v roce 1968 nevrátil konkrétním působením v oddílu, například jako vedoucí. Jak říká, skauting ho fascinoval svým spojením styku s přírodou a filozoficko-náboženským zaměřením. „Nebyl jsem moc praktický, byl jsem spíše nešikovný. Kolovaly o mně historky typu ‚Jak Sutanovi spadl stan‘ a podobně. Mohl jsem být spíše ideovým pracovníkem než vedoucím, z jehož praktických dovedností by si děti mohly brát příklad,“ říká pamětník, který je znám spíše než skaut jako spisovatel.

 

Zákaz publikační činnosti

Zdeněk Janík za normalizace nesměl publikovat, pracoval jako korektor v tiskárně a ilegálně psal pod pseudonymem Tomáš Šobr.

Jeho verše a fejetony byly přeloženy do několika jazyků, je členem PEN klubu, Obce spisovatelů a Klubu novinářů Pražského jara, získal také několik literárních ocenění.

Své texty shrnul do knih: Stalo se..., Hladce a obrace, vydal básnické sbírky Hledání klíčů, Vracím se k tobě chlapeckou lodí, Volání na časy, Nepřišel ještě zaklepat čas, Kaleidoskop, Zásloví a podsloví, pro děti napsal Slovohrátky a Šumavská světýlka. Poslední výbor z jeho díla vyšel pod názvem Zpáteční lístek.

„Psal jsem o tom, co mě v ten moment velice zajímalo, nebo o čem jsem si myslel, že by bylo dobré k tomu něco říct. To se měnilo. Publikoval jsem leckde, a když prasklo, že píšu pod pseudonymem Šobr, komunismus už byl tak vlažný, že už mě za to netrestali. Dávali si však pozor, abych pod nějakým jiným jménem nepsal,“ říká pamětník, který psal prózu i poezii a nejvíce si váží básní inspirovaných láskou k synovi a manželce.

Jako autor přispíval do několika časopisů, jako například Akord, Dokořán, Literární noviny, Lidové noviny, Listy, Naše rodina a další.

Byl ženatý s historičkou Věrou Kovářovou, vychovali spolu syna. Jeho bratr byl lékař a porodník.