Jan Janků

“Jako uprchlíci z pohraničí jsme hledali byt a žádný jsme nemohli najít. Až jsem šel kolem Gatěkovic statku, oknem jsem se podíval dovnitř a zjistil jsem, že mají dvě volné místnosti. Šel jsem za ředitelem cukrovaru, ten mi slíbil, že nám tam místo vyjedná. Jenže paní Gatěková naši rodinu nechtěla pustit dovnitř, že prý Cikány v domácnosti nepotřebuje. Já jsem jí odvětil: ‘Paní Gatěková, my nejsme Cikáni, my jsme uprchlíci.’ – ‘To je ještě horší!’ ona na to. Ale dostala rozkaz, a tak jsme se nastěhovali.”

“Vyslýchající se se mnou snažili navázat styky, jeden z nich, Višenka, mi namlouval: ‘Však jsi skaut! Já jsem taky skaut.’ Já mu na to odpověděl: ‘Prosím tě, neříkej mi, že jsi skaut, jak by skaut mohl zradit kamarády? Je vůbec něco takového možné?’ Naštvalo mě, že se vydává za skauta, a byl jsem na něj velmi zlý, vynadal jsem mu.”

„První, co jsem přišel, tak jsem si musel sednout na židli, na lavici, a to byl jeho způsob. Višenka zepředu a on [Grebeníček] zezadu. Višenka nevyšetřoval, Grebeníček vyšetřoval, Višenka jenom stál a mlčel. Ale představil se mně Višenka, ale Grebeníček ne. Višenka mně říkal: ,Já su Višenka, Tonda Višenka. Já tě budu vyšetřovat. A ty jsi skaut. Já su taky skaut.‘ Já jsem říkal: ,No jak můžeš být skaut, když děláš vyšetřovatele? To je proti našemu přesvědčení.‘ Tak jsem ho umlčel, takovýmto způsobem, já jsem mu ještě říkal potom další věci, ale to už nechcu uvádět, protože za ty mi Grebeníček vyrazil dva zuby. To jsem měl veliký štěstí, že mi vyrazil jenom dva zuby. Dobitej jsem byl jak indián. Na mně nebylo, v obličeji nebylo místečka, kde bych nebyl uhozenej.“

„To byla slavnostní večeře, to jsme dostali doslova půl vajíčka a půl rohlíku. To byly Vánoce. Byl s náma kvardián a ten kvardián nám sloužil mši svatou s jednou hrozinkou a kouskem chleba, který jsme si každý dali. Já jsem měl ještě schovaný, když jsem byl na komandě v Hradišti, tak jsem měl v kapse schovanej kostkovej cukr, to mně nemohli sebrat, tak každýmu jsem dal na postel jednu kostku cukru. Franta Hermanů zas měl tabák, špačky, takový cigarety rozmuchlaný v kapsách, tak k tomu přidal, na toaletní papír každýmu dal jenom špetku toho tabáku. Tak to byly naše první Vánoce na Mírově. Rád na ně vzpomínám. Víte proč? Protože jsme byli jeden za druhým. Byli jsme jedno. A to je důležitý. To bylo to nejkrásnější z těch Vánoc. My jsme nestáli ani o ten rohlík ani o to vajíčko, ale o to, že jsme byli sami sebou.“

„Přinesl třešně. Víte, co to bylo pro hladovýho vězně, třešně? A ještě ta vězeňská nezkušenost. A Višenka mi říkal: ,Honzo, vem si třešně, to ti přinde k chuti.‘ A já blbec, kdybych měl větší zkušenost, tak mu ty třešně hodím na hlavu. Já jsem ty třešně snědl. A víte, co ony obsahovaly? Tady to máte, tady to je popsaný, tady to popisuju. To byl psychotron. Čili my jsme tomu říkali pravdomluv. Já jsem pak tři dni nezavřel oko. Ale já jsem na to pak už přišel, ale to už bylo pozdě. Říkal jsem si: ,Musím to přemoct, musím, musím, nesmím nic mluvit, nesmím nic mluvit, nic nevím, nic neznám, nic nevím.‘ Pořád jsem si to tak sugeroval. Pořád. A vydržel jsem to. Nedostali ze mě nic. Protože to bylo hrozný, to znamenalo, že řeknu o druhým, a už volají toho druhého a teď ho budou mlátit taky se mnou? Tak to ne. Kdyžtak zmlaťte mě, a ne toho druhého. To byl Grebeníček.“

„Já jsem hrál šachy s Milošem Pospíšilovým a byli jsme tak schovaní za tím kukrem, aby na nás neviděli. Bylo půl osmé večer a najednou se otevřela cela a tam vletěl jak rychlík takovej neforemnej člověk, ksicht takhle, myší obličej, vlasy jaksi záhadně učesaný, a teď chodil. Vysoký boty, malej pagát, on měřil, jestli měřil sto padesát, tak to bylo všecko, ale bič měl. Tak on tak pořád těma botama, a tak se [pohledem] na nás kochal. My jsme se dívali jeden na druhého: Kdo z nás půjde? Kdo z nás půjde? A najednou vyslovil: ,Pospíšil, jdeme, jdeme, jdeme, jdeme!‘ My jsme nedohráli tu partiu. Ani rozloučit jsme se nemohli. No ale takovou moc zas nemají, abysme tu partii nedohráli. Tam už oni nás soudit nemůžou. Tam už nás bude soudit někdo jiný. Možná, že ju dohrajeme, možná, že si jenom podáme ruky. To záleží už na mně.“

„Nahnali nás do sklepa, měli jsme spát, a oni nám každý čtvrthodiny, půlhodiny kopali do dveří, třískali pendrekama, abysme nemohli spát. A já jsem toho využil a vystoupil jsem u soudu, byl tam Horňanský, to byl největší pacholek, největší darebák, to byl nositel smrti vlastně. Já jsem říkal: ,Pane předsedo, my nejsme schopni výslechu, protože jsme celou noc nespali.‘ Ale sál nabitej, ta chátra, ta lúza volala: ,Pověsit! Pověsit! Zastřelit! Ke zdi!‘ To byly přední dvě řady nebo tři, a vzadu, to byli lidé všecko poctiví. Když potom přišlo k tému soudu, tak Horňanský mně dával otázky, a já mu říkám: ,Pane předsedo, vy se jmenujete Horňanský, a vy se ztotožňujete s tím Horňanským, který byl předsedou Ligy proti bolševismu?‘ To já jsem věděl. Konec. Všecky nás zahnali do sklepa, nikdo s náma nemluvil, a na druhý den nám četli rozsudky.“

„Ty boty vymyslel Grebeníček. To byly plíšky, jako kdyby lžíce na boty nebo něco takového to bylo, a to bylo zkontaktovaný přes elektrický přístroj a impulzy to vysílalo do těla. To byl indukovanej elektrickej proud. To mu strčili, tam to popisujem, natřeli ho vodou, nějakou mastnou vodou škaredou, a teď tam zasunuli ty boty, aby to ještě bylo vodivější. A teď do toho pouštěli. Ten Čada, to byl chlapec z Přerova, ten měl 19 roků, toho tam úplně voddělali, že on čůral krev a měl úplně vyřízený ledviny a měl všecko vyřízený. Mladej člověk. Napřed se sklonila hlava a potom celé tělo padlo k zemi. Byl tam jeden vězeň, který mu to vytrhl z těch botů. A on říká: ,Na to my máme medicínu.‘ A přinesl druhý boty, zašněroval, a ty on nemohl už vytrhnout a ty do něj pouštěly ten proud.“