Gabriel Janoušek

„K tomu osmašedesátému si vzpomínám na jednu zajímavou věc, která souvisí se sportem. Ještě v roce 1969 bylo plánované mistrovství světa ve Francii v Bourg-Saint-Maurice. Bylo tam soustředění, u vody jsme zapomněli, co se událo, východní Němci tam byli a byli jsme i kamarádi. Voda nabízí, že jsou lidi spřátelenější. Němci se nám vyhýbali, nemluvili s námi. Dělali jsme rotyku vždycky, i na mistrovství světa se to opakovalo. Náš sport patřil mezi chudé – spali jsme ve stanech, i když někteří už spali v hotelech. Měli jsme tábor vedle východních Němců. Každé ráno vztyčovali kružítkovou vlajku a něco pokřikovali, nepamatuju si co. Večer jsme se rozhodli, že jim vztyčíme jinou vlajku. Našli jsme s prominutím podělané podvlíkačky a vyvěsili jsme je na stožár uprostřed jejich tábora. Ráno, když se vzbudili, byl ohromný ohlas, německá výprava se sebrala a odjela. ČSTV požadovalo, ať my odjedeme okamžitě taky. Předseda ČSTV kanoistů Ota Halík, který byl za to odpovědný, utekl na tři dny do hor, aby ho nikdo z ČSTV nezastihl. A my tam zůstali, což je zajímavé, a od Oty, který už dávno zemřel, to bylo hrdinství. Ať byl jakýkoli, byl to akt, který zaslouží zaznamenání.“

„Vzdor mám i po mojí matce, která – ač byla velmi malá – ve vězení byla nejdřív v Minkovicích u Liberce, pak v Pardubicích. Po roce ve vězení jí neřekli, kde jsou děti. Nechala se předvolat k náčelníkovi, vysvětlovala mu, že by ráda věděla, kde jsou její děti. Nikdo jí nic neřekl, máma se rozčílila, i když byla mrňavá, vzala psací stroj a hodila ho po vyšetřovateli. Ještě potom, když se vrátila domů, musela ho zaplatit, že ho rozbila. Splácela ho postupně. Strhávali jí to z jejího platu.“

„O to se samozřejmě pokusil, když komunisti zjistili jeho práci a práci celé skupiny. Pokusil se o útěk, měl to zorganizováno celkem slušně. Bohužel si najal člověka, spolupracovníka Stání bezpečnosti, který ho přivedl přímo do rukou pohraničníků. Na hranicích ho zatkli, a tak začal osud, který se celé rodiny, a zejména dětí, dotknul. Otec měl vše domluveno, připraveno, i náš transport do zahraničí, maminky i dětí. Ale otce chytili a všechno padlo. Otec měl zbraň, a když ho chytili, nevystřelil. Nevím, jestli je to dobře, jsem odpůrce zbraní po tátovi. Začalo velmi kruté období, zatkli nejen otce, ale i mámu. Dlouho byli ve vazbě, kde je vyslýchali. Procesy, jak bylo v padesátých letech zvykem, byly zinscenované. Oběma přišili vlastizradu, otec nejdřív dostal doživotí, máma pět let. Odvolal se, mamka ne. Právník jí poradil, že to nemá smysl, její provinění bylo, že nepráskla manžela, takový byl život. Hrůza, vzpomínám na to nerad. Po odvolání dostal otec 15 let, maminka pět let, zůstali jsme v domě sami.“

„Zní to hloupě, ale já jsem se za to tenkrát styděl, protože všichni mně říkali: 'Máš zavřené rodiče!' A já jsem v tom svém věku, v deseti letech, měl pocit, že se za to musím stydět. Protože zavřít někoho, to jsem si představoval, že je zloděj, vrah, lupič nebo cokoliv jiného. Ale rodiče bohužel byli na úplně jiné straně. A až po absolvování toho plzeňského učiliště, kdy tam byl jeden vychovatel, jmenoval se Heim, to si pamatuju dodneška, který mi to dával denně najevo: 'Ty jsi ten syn zločinců!' – tak tam jsem si uvědomil, že to vůbec není pravda. Že rodiče bojovali za něco, co za to stálo.“

„Měl jsem pořád vysoké ambice. Abych aspoň nějakým způsobem svůj vzdor vyjádřil, tak jsem chtěl být v něčem nejlepší. Dělal jsem sport, lyžemi počínaje až po kanoistiku. V té kanoistice, ve vodním slalomu, jsem se dostal do reprezentačního družstva, se kterým jsem objezdil několik mistrovství světa včetně olympiády v Mnichově. To byla taková moje satisfakce, že jsem to dokázal, i když mě zadupali do hlíny, tak že jsem schopen postoupit někam dál.“