Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mons. Dr. Karel Janoušek (* 1947)

• narozen 27. října 1947 v Moutnicích

• během základní vojenské služby prožil invazi vojsk Varšavské smlouvy

• pracoval ve firmě Průmyslové stavby v Brně

• v roce 1979 emigroval do Říma, kde žil v koleji Nepomucenum

• studoval teologii na Papežské lateránské univerzitě

• v roce 1986 přijal kněžské svěcení

• působil ve farnosti Maria Ramersdorf v Mnichově

• od roku 1987 vedl Českou duchovní službu v Mnichově

• od roku 1991 zastával funkci vicerektora a od roku 1995 rektora Nepomucena

• od roku 2001 působil ve farnosti Mikulov a v roce 2011 se stal farářem ve Valticích

Karel Janoušek říká, že od chvíle, kdy poznal, že ho Bůh volá ke kněžské službě, se mu dařilo překonávat všechny překážky. Vnímá v tom Boží vedení, které mu pomohlo překonat i železnou oponu. Když v Římě vystudoval teologii, přijal kněžské svěcení a dále působil v Mnichově, kde pomáhal emigrantům z Československa s nesnadným životem v exilu.

Vojáci během invaze neprožili žádné vzrušení

Karel se narodil 27. října 1947 v tradičně křesťanské obci Moutnice nedaleko Brna. I když vyrůstal v padesátých letech, kdy komunisté v Československu tvrdě bojovali proti náboženství, na obec nevytvářeli větší nátlak. „Moutnicím se v okolí říkalo Vatikán. Tam oni věděli, že ničím nepohnou. Všechny děti chodily do náboženství, všichni chodili do kostela, paradoxně jich tam do kostela tehdy chodilo víc než nyní. Vzpomínám, že jsme se ještě v páté třídě před vyučováním na začátku všichni modlili otčenáš,“ vypráví Karel. Sám tedy pronásledování kvůli víře nezažil, ale vůči komunistické ideologii měl jasně odmítavý postoj. Naprosto se rozcházela s jeho vírou a vadil mu tlak komunistů na omezování náboženské svobody.

Protože věděl, že by ho nepřijali ke studiu na střední nebo později na vysoké škole, vyučil se elektromontérem rozvodných zařízení. Po prvním roce práce musel absolvovat základní dvouletou vojenskou službu v Táboře. Měsíc před jeho návratem do civilu, 21. srpna 1968, provedla vojska Varšavské smlouvy invazi do Československa. „V podstatě jsme tam neprožili žádné vzrušení, protože oni sami, vojáci nebo naši velitelé, nevěděli, jak se zachovat. Takže jsme celou tu dobu hráli kopanou,“ vysvětluje Karel. Ještě rok pracoval u firmy Průmyslové stavby Brno a poté začal studovat Střední průmyslovou školu elektrotechnickou Brno. Ve firmě přešel na oddělení zásobování elektro, kde v dobrém pracovním prostředí bez politického tlaku pracoval až do roku 1979. Po maturitě pokračoval dálkově ve studiu na Vysoké škole ekonomické v Praze.

Boží volání ho vedlo až za železnou oponu

Na začátku roku 1978 přišel do farnosti Moutnice nový kněz Otmar Kaplan. „Přestože to byla sedmdesátá léta, začal velmi pěkně pracovat s mládeží. On byl absolutně výjimečný, co se týče školní mládeže, s dětmi to velmi uměl. Farnost opravdu probudil k duchovnímu životu,“ vzpomíná Karel. Sám v této době poznal, že ho Bůh volá ke kněžství, a rozhodl se toto volání následovat. V Československu měl jedinou možnost, a to studium teologie v Litoměřicích, kde ho ale nemohli přijmout, protože už jednu vysokou školu studoval. Na dovolené v Polsku se mu podařilo naladit Vatikánský rozhlas, na kterém zrovna mluvili čeští bohoslovci, kteří se připravovali na kněžství v Římě. Karlovi to vnuklo myšlenku studovat teologii v zahraničí, a tak začal hledat cestu na Západ. Získal kontakt na kněze Josefa Novotného, který působil ve Vídni, a ten mu nabídl možnost studovat tam.

Protože Karlovi odmítli dát pas, hledal jinou cestu za železnou oponu. Chtěl přejít hranici s Rakouskem v jugoslávských horách. Během následujícího roku se mu ale podařilo s velkou námahou a štěstím vyřídit všechny dokumenty a získat pas do Rakouska. Cítil v tom Boží vedení, které ho provázelo od té doby, co začal následovat volání ke kněžství. A tak na Vánoce roku 1979 přejel ve vlaku hranice u Mikulova. Z Vídně se ale nakonec rozhodl odcestovat do Říma, získal vízum a začátkem roku 1980 přijel do Nepomucena, koleje pro československé bohoslovce v Římě. „Poprvé, když jsem tam byl pozvaný do jídelny na večeři, tak to bylo velmi zajímavé, protože tam seděly osobnosti emigrace z celého Říma. Byl tam otec Špidlík, to byl náš spirituál, pozdější kardinál. Byl tam monsignore Škarvada, tehdy ještě nebyl biskup, ale měl odpovědnost za české kněze v zahraničí po celém světě,“ vypráví Karel. Navíc rektorem Nepomucena byl Karel Vrána, na kterého vzpomíná jako na nedostižný vzor a velkého člověka, jenž uměl zůstat nad věcí.

Státní bezpečnost se snažila otrávit i prostředí bohoslovecké koleje

Než Karel na podzim nastoupil do prvního ročníku teologie na Papežské lateránské univerzitě, stihl se naučit základy italštiny. V nesnadném studiu mu pomáhal otec Špidlík a otec Vrána. Když se na letní prázdniny kolej zavřela, Karel se seznámil s italskou rodinou a zůstal u ní na léto. „Pro emigranta bylo důležité zapustit někde kořeny. Jakmile je nezapustil, tak se pořád vracel domů a ten život nestál za nic. Měl jsem to štěstí, že jsem zapustil kořeny v této rodině ve Vicenze. Dodnes se tam samozřejmě vracím, dodnes jsem tam jako doma,“ vysvětluje Karel.

Komunisté se snažili církev dostat pod svůj vliv a získat kněze ke spolupráci. Podařilo se jim proniknout i do Nepomucena a infiltrovat tam několik spolupracovníků Státní bezpečnosti (StB), kteří podávali hlášení na ostatní bohoslovce a kněze v emigraci. Mezi studenty to vytvářelo špatnou atmosféru podezřívavosti. „Ale to se okamžitě poznalo, kdo by eventuálně mohl být takzvaně nasazený. Ten, kdo tam přišel a chtěl studovat, bavila ho teologie, šel za tím cílem stát se knězem, tak tohle ho nemohlo absolutně rozrušit,“ popisuje Karel a dodává, že tímto způsobem se snažili komunisté otravovat i další instituce, jako Rádio Svobodná Evropa nebo emigrantské spolky.

Praktická pomoc lidem v exilu i těm doma přes rozhlasové vlny

V roce 1985 přijal Karel jáhenské svěcení a o rok později kněžské svěcení z rukou biskupa Škarvady. Protože uměl německy, vyslal ho do Mnichova, kde působil ve farnosti Maria Ramersdorf a od roku 1987 vedl Českou duchovní službu, což byla katolická misie mezi emigranty z Československa. Navštěvoval je v uprchlických táborech a snažil se jim pomoci především praktickou radou, jak to v emigraci funguje. Na misii sloužil každou neděli mši, kde se mohli emigranti setkávat. Pořádali také setkání na různé svátky a slavnosti, k setkávání měli k dispozici prostory a také mohli využívat jejich knihovnu. Karel upozorňuje že emigrace nebyla snadná a ne každý ji zvládl. „Mentalitu komunistického režimu, že všechno stejně, všichni rovní a tak dále, to si lidé s sebou táhli i do emigrace. A byla to škoda, protože to byl jeden z těch momentů, kdy si ti lidé otravovali život. Museli se v emigraci učit právě toto, že nebudou mít všichni stejně, že někteří budou mít větší plat a někteří menší plat,“ vysvětluje pamětník.

Ještě před emigrací Karel v Československu poslouchal zahraniční rozhlas. Povzbuzovalo ho to a dávalo mu to naději, že jednou bude moci žít jinak. Když poprvé slyšel na Vatikánském rozhlase pořad bohoslovců z Nepomucena, jistě ho nenapadlo, že jednou bude v rádiu také mluvit. V Římě vysílal ve Vatikánském rozhlase a později v Mnichově v Rádiu Svobodná Evropa. Každou neděli se na rádiu přenášela mše z misie a Karel chodil do rádia hlásat nedělní kázání. „Vždycky jsem si říkal: ‚Tak mám možnost teď mluvit k těm lidem,‘ ať už to bylo z vatikánského rádia, nebo ze Svobodné Evropy, ‚tak jsem rád, že mě můžou slyšet lidé, kteří chtějí slyšet něco jiného, než mají tam u nich doma.‘ Velmi rád jsem tam spolupracoval,“ vzpomíná Karel.

Otevření hranice poutníkům jako předzvěst svobody

Koncem osmdesátých let se v zemích východního bloku prohlubovala ekonomická krize, vzrůstalo politické napětí a přibývalo lidí na manifestacích. Totalitní moc komunistů během roku 1989 padla v Polsku, Maďarsku i východním Německu, ale v Československu se komunisté stále drželi u moci. Předzvěst brzkého konce totalitního režimu i u nás mnoho lidí pocítilo, když v listopadu 1989 došlo k silnému narušení výjezdní politiky do západních zemí. Komunistické úřady povolily tisícům poutníků z Československa vyjet do Říma na svatořečení Anežky České. „My jsme tam byli také z Mnichova, dělali jsme tam vlakovou pouť. To bylo takové napětí, když jste viděli lidi z Česka, ono jich tam bylo na deset tisíc a byli v krojích. To nadšení bylo skoro až hmatatelné, jak jsme čekali, kdy se ten režim zhroutí,“ vypráví Karel. Týden nato v Československu vypukly masivní protesty po brutálním zákroku 17. listopadu proti studentské manifestaci a za další týden komunisté zrušili ústavní článek o vedoucí úloze KSČ.

V následujícím roce se Karel vrátil do Říma a působil zde jako vicerektor a od roku 1995 jako rektor Nepomucena. Když z této funkce po třech letech odešel, rok se staral o poutní dům Casa Concordia v prostorách Nepomucena. Poté se vrátil do Česka, od roku 2001 působil ve farnosti Mikulov a v roce 2011 se stal farářem ve Valticích. „Lidé mají příležitost žít ve svobodě. Otázka je, jakou cestu svobody si zvolím. Volím si cestu pravdy, nebo cestu lži? Co je pro koho lež, co je pro koho pravda? To je těžké, to musí člověk hledat. Ten náš život, to je pořád otázka, pořád hledáme. Přál bych lidem, aby opravdu našli něco, kde najdou skutečně vnitřní spokojenost. Jestliže to bude vnitřní spokojenost a vnitřní radost, tak je to pravá radost a pravá spokojenost,“ dodává Karel Janoušek na závěr.