Věra Janovská

* 1929

  • „To bylo od nás dost odvážné, protože v 48. a 49. roce se hodně převádělo přes hranice. Naši lidi hodně utíkali, tak se to tam hlídalo. Hranice byly hodně hlídaný. A my čtyři holky, já se divím, že nás rodiče vůbec pustili. Samozřejmě jsme tam zažily takovou událost. My jsme chodily na borůvky za takový kanál, tam se nesmělo, ale byly tam největší borůvky. A jednou nás tam potkal takový pán a říkal: ‚Jé, vy chodíte sem? To já vím o lepších borůvkách, to já bych vám ukázal, kde to je.‘ A my jsme řekly: ‚Jó, a kde?‘ ‚No, já pro vás přijdu v pět hodin ráno a dovedu vás tam.‘ A my, že jó. V noci se nám to rozleželo v hlavě a ráno ve čtyři hodiny jsem ještě s jednou holkou šla do Srní na finančáky. Tam vždycky byla Finanční stráž. A tam jsme jim to řekly, že nás nějaký mladý muž chce zvát na nějaké velké borůvky, a on na to hned: ‚Ježišmarja, nechoďte s ním nikam. Počkejte, já půjdu s vámi.‘ A šel s námi zpět do té chatky, to bylo asi kilometr a půl ze Srní. Samozřejmě toho chlápka chytili a bejval by nás tehdy snad opravdu převedl do Rakouska.“

  • „Zbojníci byli ilegální skauti, kteří za války měli vojenský výcvik. Byli to nesmírně stateční chlapci a právě z těch zbojníků se stala zpravodajská brigáda. Ta se nesmírně osvědčila při revoluci v 45. roce, protože pomáhali při barikádách a roznášeli zprávy. To by nejlépe věděl bratr Mob – doktor Klika – nebo bratr Karel Rohlíček, který emigroval a žije v Kanadě. Původních zbojníků, kteří ještě žijí, je asi deset.“

  • „Tam jsem jednak dělala první skautský slib a jednak jsem si tam udělala zkoušku Tři orlí pera. To znamená dvacet čtyři hodin nejíst, to nebyl tak velký úkol, dvacet čtyři hodin nemluvit, to už bylo horší. Já jsem promluvila, když už jsem mlčela dvaadvacet hodin, to bylo ráno a mělo mi to končit. My měly uprostřed tábora vlajkokládu a z blízké myslivny k nám chodil beran. Tomu beranovi jsme říkaly Maušo. A ten beran se neslušně zachoval k té vlajkokládě, já jsem na něj zařvala a všechny holky na mě: ‚Jé, promluvila, promluvila!‘ Samozřejmě se smály. A já jsem si řekla: ‚Nic. Budu mlčet dál!‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 24.07.2013

    (audio)
    délka: 01:12:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
  • 2

    V Praze, 03.06.2020

    (audio)
    délka: 45:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Svět leží přede mnou v šíř i v dál, budu v něm šťastná jako král

Věra Janovská
Věra Janovská
zdroj: Eva Škvorová

Věra Janovská se narodila 20. července 1929 v Cholticích na Pardubicku. Dětství strávila v Neveklově, odkud se musela odstěhovat roku 1942 do Černošic u Prahy. Neveklov a okolí zabrali Němci a obec proměnili v dělostřelecké cvičiště jednotek SS. V letech 1942 začala tehdy čtrnáctiletá Věra pracovat v Janečkárně. Roku 1945 nastoupila na obchodní školu v Praze. Toho roku se také poprvé seznámila se skautingem, když její švagr založil skautský oddíl v Horních Černošicích. Skautský slib Věra Janovská skládala na svém prvním táboře o rok později a zanedlouho se vypracovala do vedení 1. dívčího oddílu Horní Černošice. Se zákazem skautingu se oddíl rozpadl. Ještě téhož roku byla totálně nasazena v Praze-Nuslích a 14. února 1945 zažila nálet na Prahu. Roku 1951 se pamětnice vdala za vojenského letce a společně se přestěhovali do Brna. V roce 1954 se jim narodil první syn a o něco později i dcera, která naneštěstí po čtyřech měsících zemřela. V roce 1961 se narodil druhý syn. Od roku 1970 pracovala v Národním shromáždění (později přejmenováno na Federální shromáždění). Po odchodu do důchodu nastoupila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy jako sekretářka, také se vrátila ke skautingu a roku 1992 působila v ústředí Junáka. Později se zúčastnila Lesní školy pro seniory, kde se setkala s Mirko Vosátkem. V roce 1995 získala stříbrný stupeň čestné lilie v trojlístku a roku 2001 se stala členkou pražské družiny Svojsíkova oddílu. Dodnes jezdí na oldskautské tábory a dvakrát se zúčastnila i oldskautského Jamboree.