Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Janský (* 1935)

• narodil se 20. srpna 1935 v Praze do rodiny finančního úředníka

• prožil dětství a mládí v Praze Košířích, v místě zvaném Na Cibulce

• svědek Pražského povstání, odchodu Němců, příchodu Vlasovců i Revolučních gard

• otec bojoval v květnu 1945 proti německým okupantům

• vystudoval francouzské gymnázium a v roce 1958 absolvoval ČVUT

• 34 let pracoval ve státním projektovém ústavu Projekta, byl specialistou na vzduchotechniku

• v roce 1962 – 1963 byl na ročním pracovním pobytu v Egyptě

• v roce 1966 vstoupil do strany, v srpnu 1968 vystoupil z KSČ

• byl sesazen z místa vedoucího

• na přelomu 70. a 80. let ovdověl a sám vychovával devítiletou dceru a osmiletého syna

• v devadesátých letech pracoval jako referent na finančním úřadu

Je z generace, která prožila dětství za války a podle toho byl také vychovaný. „Muselo se poslouchat a vědět, kdy je nutné držet jazyk za zuby. S tím jsme vstupovali do dospělosti a do dalšího totalitního režimu, kde se tato výchova uplatnila. Byli jsme tak naučení. Nediskutovalo se. To si mnozí dnes nedovedou představit,“ říká Jiří Janský, který až po válce pochopil, proč na něj byl otec tak tvrdý a přísný...

 

Maminka nedostudovala, aby nepřevýšila vzděláním tatínka

Ing. Jiří Janský se narodil 20. srpna 1935 v Praze. Jeho otec Václav Janský byl finančním úředníkem, o deset let mladší maminka Jarmila, roz. Josívková, byla v domácnosti.

Pamětníkova maminka Jarmila Janská pocházela z dobře situované rodiny, její otec byl advokát a její matka pocházela ze statku. Byla emancipovaná mladá dívka, studovala práva, byla skautka, ale rozhodla se nezavršit studia práv závěrečnou zkouškou, aby vzděláním nepřevýšila svého manžela, pamětníkova otce. Ten byl z rodiny řídícího učitele, nadaný tak, že do školy šel už v 5 letech. „Díky tomu pak během první světové války stihl složit maturitu. Jeho o rok starší spolužáci museli totiž studia na gymnáziu přerušit a v osmnácti letech narukovat na frontu. Táta v 17 narukovat nemohl, a tak mohl odmaturovat,“ vypráví pamětník. Poté jeho otec narukoval na vojnu, absolvoval šest měsíců důstojnické školy a byl u telegrafního vojska. V posledním roce války byl odveden na frontu, dostal se do italských Alp a jeho zážitky byly prý tak otřesné, že o nich nikdy nepromluvil. Jak Jiří Janský říká, otec nenáviděl vojsko, armádu, válku, ale přesto za první republiky musel strávil na vojně ještě čtyři roky. „Byl u telegrafistů, což byla tehdy důležitá specializace, moc takových nebylo, a tak tam byl čtyři roky. Kvůli tomu už nedostudoval právnickou fakultu, a proto se maminka rozhodla, že ani ona nedostuduje,“ vysvětluje pamětník.

 

Masarykův pohřeb, válka a tátova přísnost

Jiří Janský prožil dětství a mládí v Praze 5 v Košířích, v části zvané Na Cibulkách, kde rodina bydlela v krásném, prostorném bytě družstva státních zaměstnanců. Jiří byl prvorozený, po něm se narodily ještě tři sestry, nejmladší dvě ale až v letech 1949 a 1953.

Jeho nejranější vzpomínka je z roku 1937, když byli s tátou na procházce Na Cibulkách a z kopce se dívali na projíždějící smuteční vlak, který vezl v rakvi prezidenta Masaryka, do Lán, kde byl poté pochován.

Pak vzpomíná na sychravý březnový den roku 1939, kdy do Prahy přijížděli Němci na motorkách.

V roce 1941 nastupoval do první třídy, avšak škola v Košířích byla obsazena wehrmachtem. Chodil tedy do školy na Kavalírce, kde se kvůli nedostatku prostor vyučovalo na směny.

Byl dobrým žákem, spoustu informací znal z domova. Otec s ním chodíval na procházky a hodně si s ním povídal o světě.

Na druhou stranu byl ale na svého syna velice přísný a tvrdý. Například když se jednou Jiří svěřil otci, že mu nejde němčina, otec vzal výuku do svých rukou, každý den Jiřího zkoušel ze sumy učiva a když neznal, bil ho rákoskou. Podobné trápení si užil i s klavírem. Na ten ale nakonec hrát nemusel, protože za války, když se šetřilo na otopu, teplo bylo jen v kuchyni a na klavír v obývacím pokoji se hrát nedalo. „Zajímavé je, že takhle přísný byl táta jen ke mně, k sestře ne,“ říká Jiří Janský. Až časem mu došlo, proč tomu tak bylo. Za prvé, otec sám prošel nenáviděným vojenským drilem, který převzal jako svůj výchovný styl. Za druhé, a to se dověděl Jiří až po válce, otec za války přechovával doma zbraně a poslouchal londýnský rozhlas. Potřeboval mít vše pod kontrolou. „Měl strach, aby se něco neprovalilo, dělal všechno proto, aby nevzniklo žádné podezření nebo záminka k domovní prohlídce, která by byla pro celou rodinu naprosto fatální. Za celou válku k nám nechodily ani žádné návštěvy,“ říká Jiří Jánský a popisuje, jak důmyslně otec skryl zbraně v kuchyňském kredenci a jak nepochopitelně prudce zareagoval, když se Jiří jednou večer nečekaně objevil na chodbě u kuchyně, zatímco měl být od devíti večer zavřený ve svém pokoji.

O tom, že by byl otec za války v odboji, Jiří nic neví. Byl čs. důstojníkem v záloze, za války v civilu.

 

Vlasovci byli neuvěřitelná podívaná

Na zbraně ukrývané v kuchyňském sekretáři došlo v květnu 1945, kdy se Praha osvobozovala od německých okupantů. Otec zbraně vytáhl a vyrazil do boje. Matka desetiletého Jiřího ale doma neudržela. Pobíhal po ulicích s ostatními kluky a jak říká, bylo to to nejlepší, co v dětství zažil. Vzpomíná, jak 7. května přijeli od Ruzyně Vlasovci. „To byli vojáci mých snů. Viděl, jsem, jak se v jednom domě začalo střílet, z domu pak vyšel německý voják, a Vlasovec mu poslal dávku, asi z německého samopalu. Vlasovci měli často německé zbraně, kolem těla omotané kulometné pásy. Měli třeba i těžký ruský kulomet bez podvozku, který nosili. Pak se do něj opřeli a spustili palbu. Vlasovci, to pro nás kluky byla neuvěřitelná podívaná. Otec říkal, že Vlasovci německé vojáky, kteří se začali bránit, na fleku likvidovali. Nikdo nesměl přežít. Zůstali po nich jenom mrtvoly,“ líčí pamětník.

 

Jak Němci opouštěli Prahu

Byl prý také svědkem toho, jak Němci po podepsání kapitulace opouštěli Prahu. „Všechny německé jednotky, které byly pod nějakým dohledem, odpochodovaly po Plzeňské ulici pryč z Prahy. Měli u sebe osobní zbraně a U bílého beránka na křižovatce museli všechny zbraně odevzdat a jen v mundúrech odpochodovat na Plzeň. Rudá armáda, to vím zase z Kobylis, kde jsem nějakou dobu bydlel, tak ta přijela od Kobylis do Prahy a Prahu osvobodili, až když tady žádné německé jednotky nebyly,“ vypráví Jiří Janský.

 

První den míru a největší výprask v životě

Zatímco se potuloval ulicemi, jeho táta bojoval až do 9. května na Hlavní poště a snad jen jednou se stavil doma najíst se a převléknout. Na 9. května, první den míru, ale nikdy nezapomene. Dostal od táty největší výprask v životě.

„Táta byl doma už kolem poledne, ale já pořád někde běhal po ulicích. Vrátil jsme se až po deváté večer. Naši umírali hrůzou, že se mi něco stalo. Když jsem se pak vrátil, dostal jsem rákoskou, jako nikdy před tím, ani potom. Tak to byl můj první den míru,“ usmívá se dnes Jiří.

Až později se dověděl od lidí z okolí, že měl jeho táta dostat vyznamenání za to, jak bojoval v době Pražského povstání, ale odmítl to. „Nestál o to. Válku nesnášel. A možná měl i dobrou intuici, protože víme, jak se po roce 1948 komunisté dokázali těm nejstatečnějším odvděčit,“ říká pamětník.

 

1948 a školská reforma

Jiří Janský vystudoval francouzské gymnázium. Vzpomíná na demonstraci v roce 1948, kdy kulturní ideolog a ministr školství Zdeněk Nejedlý prováděl školskou reformu. V roce 1948 zavedl tzv. jednotnou školu a čistky na vysokých školách, odkud posléze vyházeli mnoho politicky nepřijatelných profesorů. „Byli jsme povinně na Staroměstském náměstí, kde o něčem mluvil Nejedlý, ale mě to nezajímalo a vytratili jsme se z demonstrace zadem. Pak ale gymnázium zrušili a musel jsem do tzv. jednotné školy do Košíř, dokončit základní vzdělání, pak teprve jsem se znovu hlásil na gymnázium a dělal zkoušky,“ vypráví Jiří Janský. Odmaturoval na francouzském gymnáziu v roce 1953 v srpnu. Kvůli školské reformě totiž museli studenti poslední ročník absolvovat během prázdninového kurzu zakončeného maturitní zkouškou a pak hned do práce, nebo na vysokou školu, pokud měli štěstí a stihli ještě složit zkoušky na vysokou školu.

 

Domovnice donutila matku, aby jí prala prádlo

Jiří Janský od dětství inklinoval k technice. Přihlásil se na ČVUT, kde se specializoval na vzduchotechniku. Absolvoval v roce 1958. Bylo po měnové reformě, kdy rodina přišla o úspory, doma byly dvě sestry předškolního věku, z tátova platu účetního se nedalo vyžít, a tak bylo třeba, aby Jiří co nejdříve začal vydělávat.

Život jeho matce znepříjemňovala domovnice. „Měli jsme jako jediní v domě mechanickou pračku a domovnice, tzv. domovní důvěrnice, komunistka, matku donutila, aby jí prala prádlo. Takové byly tehdy poměry,“ vypráví pamětník.

Jiří Janský nastoupil po škole do Státního projektového ústavu Projekta. Projektoval například vzduchotechniku do továren, ale i další různá zařízení. Vzpomíná, že po pěti letech chtěl odejít, ale vzhledem k tomu, že některé projekty, na nichž pracoval, podléhaly státnímu tajemství, nechtěli ho pustit. Nakonec zůstal v podniku 32 let.

„Všichni zaměstnanci Projekty byli politicky důkladně prověřováni. Jak jsem se později dověděl, dokonce i naší domovnice se vyptávali. K mému štěstí se vůči mně vyjadřovala docela kladně.“

 

Rok v Egyptě, škola života

V roce 1962, kdy byl Jiří Janský již tři roky ženatý, ho podnik vyslal na práci do Egypta. „Podnik Projekta navrhoval spřáteleným zemím továrny, mnozí starší zaměstnanci pracovali v Egyptě už dříve, nebo se tam pravidelně vraceli. V srpnu se tam vzhledem k horkému podnebí těm starým chlapům nechtělo, a tak tam poslali tři mladé kluky. Mně bylo 27 let a byla to pro mě škola života,“ vypráví Jiří a dopodrobna líčí své zážitky z Káhiry. „První půl rok jsme pracovali ve vojenském prostoru u Káhiry, na nejtajnějším místě, kde byla projekční kancelář. Vozili nás tam vojáci.“ Byli pod dokonalou kontrolou egyptských tajných služeb, o čemž svědčí například historka, jak mu strýc poslal pohlednici z Prahy. Neznal ovšem adresu, a tak napsal jen Jiřího jméno a jako adresu uvedl ‚Káhira.‘ Pohled mu byl bez problémů a včas doručen.

Vzpomíná také na armádní egyptský klub, v němž s kolegy nacházeli sportovní vyžití a komfort, který by v Praze těžko hledal. Tři bazény, kurty, kriket, sqash. O egyptskou kulturu a historii se zajímal už od mládí, a tak ani v tomto směru nezahálel a navštívil mnoho památek. V Egyptě viděl také na 170 filmů. Popisuje oblibu tamních večerních biografů, které se promítaly na bloky domů, ve dne byla v Káhiře možnost navštívit klimatizovaná kina. „Jako dítě jsem kino prakticky neznal, protože na to nebyly peníze, ale tady jsem si to všechno vynahradil,“ vypráví Jiří Janský.

Stinnou stránkou pobytu v Egyptě byly nesrovnalosti ohledně smluv a platů, které jim podnik přestal po dvou měsících vyplácet; dali projektantům totiž smlouvu jen na dva měsíce, zároveň je ale nechtěli pustit zpátky domů. Vánoční dovolenou doma v Československu si museli zaměstnanci vyvzdorovat a letenky jim prý nakonec zaplatili Egypťané. V únoru se Jiří dověděl, že mu zemřel otec. Shodou okolností z Egypta letěl následující den do Prahy speciál, který mohl Jiří využít a tak se vrátit domů na pohřeb a podpořit zbytek rodiny.Václav Janský zemřel náhle, na selhání srdce. Bylo mu 63 let.

 

Změna byla možná jen skrze stranu

Jiří byl do roku 1966 jen členem ROH, což byla prakticky povinnost všech zaměstnanců. Do té doby se mu podařilo vyhnout i členství v pionýrské organizace, ve Svazu mládeže být ale musel, pokud chtěl dostudovat gymnázium. „Pak mi ještě ředitelka školy podsouvala kandidátství na členství do KSČ, ale jen co jsem odmaturoval, přihlášku jsem s úlevou vyhodil,“ vypráví Jiří Janský. V roce 1966 ale do strany nakonec vstoupil.

„Přišli za mnou z vedení podniku a prosili mě, abych vstoupil do strany. Šel jsme tam proto, že jsem tam měl kamarády, říkali si ‚mladí komunisté‘. Přesvědčila mě myšlenka, že se politická situace v zemi musí změnit, ale za 20 let života jsem pochopil, že ta změna je možná jen skrze stranu. Upřímně řečeno jsem v té partě byl spíše ve vleku, protože mě trápily osobní věci,“ vypráví Jiří Janský.

 

1968 ve Francii, o emigraci jsem ale vůbec neuvažoval

Těmi osobními věcmi má na mysli rozvod, ke kterému došlo v roce 1968. Téhož roku o letních prázdninách pak odjel na svou životní cestu do Francie. Vystudoval francouzské gymnázium, francouzsky mluvil jako rodilý mluvčí, vyrůstal s francouzskou kulturou. Francie byla do té doby jeho nedostižným snem. Na měsíční okružní jízdu vlakem se vydal se svou přítelkyní. Právě na jihu Francie ho zastihla zpráva o tom, že Československo okupují vojska Varšavské smlouvy.

Vzpomíná na ohromnou solidárnost a péči, jakou jim Francouzi poskytovali. Poslouchal každý den zprávy o dění v ČSSR a jak říká, byl více informován než lidé doma. Měl mnoho předpokladů a možností, jak zůstat ve Francii, ale on o emigraci vůbec neuvažoval. Měl doma matku a dospívající sestry, které by nedokázal opustit.

 

Normalizace – z pozice vedoucího do vývoje

Po srpnové invazi v roce 1968 vrátil stranickou legitimaci a z KSČ, jako mnozí jeho kolegové,  vystoupil. Před tím byl vedoucím sedmi projektantů, ale nyní ho přeřadili jako řadového projektanta do vývoje. Jak říká, nijak zvlášť se ho to nedotklo, žádná přátelství narušena nebyl, a ve vývoji byl ‚ukryt‘. Druhá manželka mu porodila v letech 1970 a 1971 dceru a syna, k tomu ještě stále podporoval matku a své sestry. Na přelomu 70. a 80. let ho ale stihla velká tragédie. Jeho žena zemřela a na vše zůstal sám.

 

90. léta: všechno jinak

Devadesátá léta prožil významnými pracovními i soukromými změnami. Znovu se oženil, stal se předsedou podnikové organizace a nakonec zcela změnil obor. Pracoval jako referent na ministerstvu financí. Začal také cestovat, se svou třetí ženou Dušanou Jánskou, která je architektka, procestoval celou Evropu a některé asijské země. Do penze odešel v roce 2000.