Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Přemysl Janýr (* 1949)

• narozen 18. prosince 1949 v Praze

• otec vězněn v 50. letech

• maturita v roce 1968

• zážitek okupace vojsky Varšavské smlouvy

• vyloučení ze studia žurnalistiky

• činnost v disentu, mezinárodní kontakty

• podpis Charty 77

• zakládající člen VONS

• náhradní vojenská služba

• kontakty s StB

• výjezd do Vídně za účelem studia

• zbavení občanství a politický azyl

• podnikání v oblasti IT

• kontakty s Mikulovem

• občanská iniciativa na podporu česko-rakouských vztahů

• činnost v projektu Národy Podyjí

Přemysl JANÝR

Poznat, na které straně stojíte, přináší osvobozující pocit

Přemysl Janýr patří k nejmladším z generace tzv. osmašedesátníků. V květnu roku 1968 maturoval, později byl aktivní v disidentských kruzích, byl signatářem Charty 77, spoluzakládal Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), rok a půl po Chartě emigroval s rodinou do Vídně a dnes působí ve veřejném životě v Rakousku i v České republice.

Jeho směřování od prvních okamžiků zřetelně ovlivnila rodina. Otec Přemysl Janýr byl sociální demokrat a v době nástupu komunismu se ocitl v kategorii politicky nepřijatelných. Když se pak 18. prosince 1949 jeho syn narodil, byl již Janýr starší odsouzen. Pamětník strávil dětství mezi Prahou a Českými Budějovicemi. Rodiny otce i matky pocházely z jižních Čech, matka ale pracovala v Praze, aby sebe a syna uživila. Svého otce znal jen z návštěv ve vězení. „Nemůžu říct, že bych to v nějakém okamžiku pociťoval jako trauma, byl to biografický fakt,“ říká Přemysl Janýr. Faktem je ovšem i to, že rodiče se později v důsledku těchto okolností rozvedli.

Svobodná atmosféra konce 60. let

Přemysl Janýr studoval technicky zaměřené gymnázium v Praze. Dnes se mu z těchto let vybavuje hlavně chození za školu. Byla to doba uvolněných 60. let, „kdy člověk v podstatě den ze dne nabýval pocit větší a větší svobody,“ a patřila k ní muzika, divadla, zakládání bigbítových kapel a silný vliv školního kolektivu.

Byla to ale i doba společenského uvědomování. V posledním ročníku gymnázia napsal pamětník rezoluci, ve které reagoval na článek Filipa Jánského v Literárních listech o poválečných osudech anglických letců. Janýr vyzýval k přehodnocení úlohy strany, pokud jsou uvedené skutečnosti pravdivé. Získal řadu podpisů, odeslal ji, neměla ale žádnou odezvu.

„Doma už to bylo v té době k nesnesení.“ Dnem maturity opustil domov, přespával venku, toulal se s kamarády po republice, vydělával si peníze pouliční hrou, brigádami a podobně. „Tenkrát bylo nějak zavedené, že životní minimum je pět korun denně. Protože 2,40 stála omáčka s knedlíky v Koruně, takže to byla dvě jídla denně, a dvacetník stála krabička sirek.“ Jedna z Janýrových brigád byla u počítačů v Mechanizační ústředně zahraničního obchodu, kde směl pracovat díky tomu, že absolvoval gymnázium zaměřené na kybernetiku.

Příjezd sovětských vojsk v srpnu 1968 ho zastihl s kamarády ve Varnsdorfu. Okamžitě se rozhodli vrátit do Prahy a Přemysl Janýr se tak 21. srpna ocitl na Václavském náměstí. Zažil týden národního vzepětí, jednoty, solidarity a pasivní rezistence vůči okupantům. Podílel se na akcích vzdoru, otáčel směrové tabule, předával varování před zásahem SNB a podobně. „Tento týden patří mezi vrcholné okamžiky českých dějin,“ je přesvědčen Přemysl Janýr. Skončil návratem vládní delegace z Moskvy.

Pomalu a jistě do disentu

Od podzimu 1968 začal docházet ke studiu jaderné fyziky. Ještě v prvním semestru ale požádal o přestup na žurnalistiku na UK. Otec v té době odešel do Vídně, kde byl jako jeden z představitelů pražského jara nadále politicky aktivní. V Praze po něm zůstal volný byt v Dlouhé ulici, kam se Přemysl Janýr se ženou rád nastěhoval. Byt se brzy stal místem četných schůzek podobně smýšlejících lidí, zejména z okruhu disentu a kritické intelektuální mládeže. Objevovali se tu i Ondřej Hejma, Dušan Tříska a Štěpán Rybár. Už počátkem 70. let se tu diskutoval koncept kupónové privatizace.

Na fakultě osvěty a novinářství se seznámil s vyučujícím Vladimírem Viplerem, v té době též ředitelem zahraničního vysílání Československého rozhlasu. Jejich vztah byl zpočátku nadstandardní, založený na osobní důvěře, později ale získal trhliny, zejména když Přemysl Janýr začal po volbách otevřeně kritizovat jejich legitimitu. Viplerovu důvěru v tu chvíli ztratil a zřejmě to vedlo i k jeho následnému propuštění ze studia.

Zatímco během okupace a později v době Palachovy oběti ještě Janýr nevyvíjel žádné organizované aktivity, jak sám říká, byl ještě příliš mladý a tedy součástí davu, později se ale jeho názory vyhraňovaly. „Režim musel nějakou dobu pilně pracovat na tom, aby lidi, jako jsem já, dovedl k jasnému uvědomění, že stojím proti němu.“ Po tomto prozření následoval podle Přemysla Janýra „pocit úžasného osvobození, že teď je to konečně jasné a vím, kde stojím“. Do té doby měl člověk pořád strach, jestli něco nepřehnal a kolik toho bude muset ještě vydržet a kdy ho režim zlomí.

Pořád méně a méně prostoru...

Kolem Přemysla Janýra se pocitově zužoval prostor. Nesměl dokončit studia, usiloval o tzv. modrou knížku, ale zásahem z vyšších míst naděje padla. Přemýšlel o náhradní vojenské službě, která i za minulého režimu byla možná, ale ne jako úleva vojínovi, nýbrž jako pomoc národnímu hospodářství s výkonem těžké, neatraktivní práce. Samozřejmě nemohl cestovat a přišel také o domácí telefonní linku. Možností ubývalo. V roce 1976 požádal o vystěhování do Holandska, ale žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že jeho vycestování není ve státním zájmu.

V lednu 1977 podepsal Přemysl Janýr Prohlášení Charty 77. Tím začalo rok a půl trvající období jeho „vědomé disidentské činnosti“, jak sám říká. Krátce nato nastoupil na náhradní vojenskou službu jako montér do ČKD. V době štvavé mediální kampaně proti chartistům se mu podařilo získat mezi spolupracovníky několik signatářů. „Ti dělníci četli články v novinách a bavili se nad nimi. To bylo zajímavé, jak se smáli tomu článku Ztroskotanci a samozvanci. A já jsem tam byl nový a říkal jsem, že jim klidně přinesu i text Charty 77. Tak jsem tam začal lifrovat naše tiskoviny a myslím, že jsem tam v tom prostředí dva, tři, čtyři signatáře získal.“ Přes týden Janýr pracoval v továrně, o víkendech žil životem disidenta.

V dubnu 1978 byl při zakládání VONSu, zapojil se vedle Václava Bendy a Petra Uhla do činnosti jeho tiskové skupiny. Když se disidenti na popud Rudolfa Baťka rozhodli vyjít na veřejnost a zúčastnit se železničářského plesu v Ústředním kulturním domě železničářů v Praze na Vinohradech, který se konal 28. 1. 1978, byl mezi nimi. Později v důkladné zprávě popsal, že se příslušníkům Bezpečnosti podařilo téměř všechny disidenty u vchodu zachytit a znemožnit jim vstup a že některé, mj. Václava Havla a Pavla Landovského, bezdůvodně zatkli.

Důležitým aspektem byla distribuce informací do zahraničí a Přemysl Janýr využíval kontakt na svého otce do Vídně, který podrobně sledoval činnost opozice v Československu.

Odjezd ze země

Po Chartě se změnila situace a státní orgány začaly mít zájem na Janýrově vystěhování. Pan Janýr nejprve nabídku odmítal s vysvětlením, že podle sdělení orgánů není jeho cesta ve státním zájmu. Pak ale souhlasil pod podmínkou, že bude moct odjet na dva roky do Vídně za účelem studia. Po 19 měsících náhradní vojenské služby se pamětník s rodinou chystali odjet, ale situace se ještě na poslední chvíli zkomplikovala. V den odjezdu nezískal souhlas od armády, kvůli nedokončenému vojenskému výcviku. StB ale cestu zaštítila, a tak se po krátkém odkladu 13. července 1978 opravdu vydali vlakem do Vídně. „Ten vlak tam dlouho stál... A potom ten pocit, když se cukne a pomaloučku se rozjíždí a vy začnete míjet ty dráty, to patří k okamžikům, které vám prostě utkví.“

Ve Vídni je čekalo vstřícné přijetí jednak ze strany pana Janýra staršího, který měl v popisu péči o uprchlé chartisty, ale i rakouské společnosti jako takové. Získali automaticky ubytování. Blížilo se desáté výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, konala se řada veřejných akcí, do nichž Přemysl Janýr přirozeně zapadl a navázal tak na činnost doma. Jeho žena týden po příjezdu porodila dceru, syna čekal nástup do školy a Přemysla Janýra zápis na univerzitu. Existenční situace ho nutila hledat zaměstnání. Našel práci jako statistik v rakouském Gallupově ústavu a brzy tu dostal prostor i jako programátor a vytvořil pro ústav odborný program na zpracování dat.

Programování a počítači se přikláněl stále víc a založil vlastní firmu, která je činná dodnes.

Návraty do Čech a na Moravu

Kdo z rodiny se nejvíc toužil vrátit domů? „Jednoznačně syn,“ odpovídá Přemysl Janýr bez zaváhání. Bylo mu deset, když rodina odjížděla, a byl vytržený ze svých vazeb. Dcera se už za hranicemi narodila, ta byla doma v Rakousku.

Poprvé se do Československa vrátili v prosinci 1989. Janýr se zúčastnil prvních svobodných voleb a se zájmem sledoval, jak jeho dávní přátelé míří do politiky. Sám ale zůstal u svých podnikatelských aktivit.

Dnes je v česko-rakouském prostoru aktivní na několika úrovních:

Jako novinář se věnuje tabuizovaných námětům z české historie. Zejména ho zajímá proces vyrovnávání se s minulostí. Toto téma patří k těm, kterým se intenzivně věnuje. Píše především na internet, tištěná média ho zklamala. „To je frustrující záležitost, protože tam něco pošlete, ale nikomu nestojíte ani za odpověď. Zatímco když jsem první věc poslal na Britské listy, tak jsem taky nestál nikomu za odpověď, ale druhý den to tam bylo. A od té doby to takhle funguje, když něco napíšu, tak to pošlu Janu Čulíkovi (vydavatel BL, pozn. aut.).“

Přemysl Janýr se taky zasadil o vylepšení česko-rakouských vztahů. V době před jedenácti lety, když kvůli střetu mezi Milošem Zemanem, tehdejším předsedou vlády, a tehdejším korutanským hejtmanem Jörgem Haiderem ochladly vztahy obou zemí na historické minimum a došlo k prvním otevřeně nepřátelským krokům, spoluzaložil pamětník petici a následně i sdružení Fórum pro česko-rakouský dialog, které působí v obou zemích a usiluje praktickými kroky o vzájemný lepší vztah. Přemysl Janýr je místopředsedou fóra.

Z Vídně do České republiky vede nejkratší cesta přes Mikulov. Když se otevřely hranice, začal sem pamětník zajíždět a získal zde řadu přátel a to vedlo v roce 1999 k založení sdružení Národy Podyjí. O rok později se konal první Festival Národů Podyjí. Jeho cílem je upozornit na národnostní pestrost tohoto příhraničního regionu a také na to, že všichni, kdo tu dnes žijí, jsou potomky těch, kdo zaplnili místo po vysídlených sudetských Němcích. Osobně je pan Janýr k odsunu velmi kritický. Sdružení se na tyto skutečnosti snaží upozorňovat v pozitivním duchu.

Podle vlastní nahrávky ze 14. – 15. 7. 2013 zapsal Vilém Faltýnek.